„Když začaly narážky od fašismu atd. na Židy, tak si vzpomínám, že jeden spolužák, jehož rodina měla ve městě koloniál, na mě na náměstí při cestě ze školy křičel: ‚Žide, Žide, hovno z tebe zbyde.‘ Až později, když jsem se vrátil z koncentráku, tak můžu teda říct, že ten pokřik byl pravdivej. Nemusím to, doufám, rozvádět…“
„Ráno se vstávalo hrozně brzo. Ve čtyři pět hodin. Nejdřív se šlo na apel. To znamená, že se nejdřív chtělo jít umejt. Většina lidí na to teda nešla, poněvadž byli tak unavený a zmožený i po tý noci, že prostě nešli. Já jsem zásadně šel. V tom spatřuju to, že mně tomu naučily skautský metody, kdy musíš dodržovat hygienu, musíš se umejt, čistit si zuby, musíš si vyčistit boty, no boty jsem si čistit nemusel, ale to, že jsem aspoň došel k tomu kohoutku a pustil si trochu tý vody, umyl si obličej a vyčistil si zuby, tak to byla taková základní věc, která člověka přinutila k tomu se nepoddávat.“
„Když přišel představitel židovské obce a říkal tatínkovi: ‚Máš dva syny, tak jeden by mohl jít na ten statek.‘ Bylo řečeno, že je to na tři měsíce a po třech měsících budeme vyměněni. Když to vezmu zpětně, tak Lípa byla doba, která nás zachránila nebo pomohla zachránit, že jsme přežili ten nacismus. Když jsem se tenkrát v Českém Brodě loučil s rodinou, tak jsem říkal: ‚Nic si z toho nedělejte, za tři měsíce jsem doma.‘ Nikdo z nás netušil, že je to na věky. Necelý tři měsíce poté, co jsme nastoupili do Lípy, tak přišly nový nařízení, který zahájily transporty Židů do Terezína a dál na východ, a byly zastaveny výměny v Lípě. Tím pádem jsem již rodiče a bratra nikdy neviděl. 1. června 1942 odjížděl transport z Českého Brodu do Terezína, ale tři dny před tím byl spáchán atentát na Heydricha. To samozřejmě nezůstalo ze strany německých úřadů bez odezvy a Němci nařídili zvláštní zacházení s lidmi, kteří byli v transportech na cestě do Terezína, a místo do Terezína je všechny odvezli do Lublinu, kde byli ženy a starci zaplynovaný a ti, kteří byli práceschopní, tak mohli pracovat na silnici, ale v takových podmínkách, že byli většinou všichni do dvou měsíců mrtví. Takže tak skončila moje rodina.“
„Když jsem se dostal z nemocnice, tak jsem musel jít zase na práci někam, ale nevěděl jsem kam, protože všechny vazby už byly pryč. Nakonec jsem dostal víceméně z protekce práci v Leichenkommando – nosič mrtvol. To mělo určitou výhodu – za každou mrtvolu, která na baráku umřela a já ji odnes (byli jsme dva, protože jeden by to neunes), jsem dostal polívku navíc. Tak jsem odnes dvě mrtvoly, tři mrtvoly, dostal jsem dvě tři polívky. Což byl teda přínos. Už jsem neměl dolary, ale měl jsem přímo polívky.“
„Ty cigarety většinou využíval ten, kdo měl možnost přídělu navíc. To byli většinou lidi ve vedení baráku. Ten Blockälteste, člověk, kterej byl šéfem bloku, tak pro něj nebyl problém si ty cigarety koupit za polívku, příděl chleba. Nebo měl různý kamarády, který se na tom živili. Samozřejmě jsem si nemohl něco koupit do foroty a schovat si to. To se muselo koupit a hned sníst. Když jsem měl ty cigarety navíc, tak jsem si vzal o pět cigaret víc a měl jsem už jednu polívku navíc a už jsem se mohl s někým podělit tak, že jsem očekával, že až on bude něco mít, že se se mnou taky podělí.“
„Během poledne jsme se dostali od Schwarzheide, což byla ohromná továrna na syntetický benzin. Když jsme šli z nádraží do baráků, kde jsme byli ubytovaní, tak nás zaujal vyhlášený poplach a teď jsme viděli, jak všichni lidi horempádem utíkají pryč z továrny do krytu, aby nebyli bombardovaní. My jsme se v duchu chechtali a měli jsme radost, že Němci utíkají. Takhle jsme se ale smáli jen jedinkrát, poněvadž po tomto náletu, který jsme prožili, jsme utíkali taky. Celkem jsme prožili čtyři nálety, z nichž jeden trval hrozně dlouho. Byl opravdu ohromnej a prakticky zničil celou fabriku. Z náletů jsme měli hrůzu, poněvadž jsme nesměli do krytu. Zůstávali jsme na barácích, kde jsme bydleli. Otevírali jsme okna, aby se nerozbily tlakovou vlnou. Lehli jsme si na zem a jediný, co jsme měli, byly misky na jídlo. Ty jsme si dávali na hlavu ve snaze, kdyby přilítla nějaká střepina, aby byla chráněna hlava. Bylo to dost naivní, ale alespoň nám to pomohlo psychicky.“
„Byli jsme v uvozovkách typicky česká rodina. Otec byl vychován česky, absolvoval české školy. Maminka byla vychována německy, a protože v Mostě jiný školy nebyly, tak chodila do německých. Přitom jsme byli židovského původu, čili jsme splnili tři kritéria českého občana, a sice Češi, Němci a Židé. Otec pocházel z českého prostředí a jeho krédem bylo, že je zapotřebí si zvolit náboženství, až mi bude sedmnáct let, budu starší a budu mít rozum. Po první světové válce byl všeobecný odklon od náboženství, tak otec vystoupil ze židovské víry, a když jsme se narodili, tak nás do židovské víry nenechal zapsat. Takže do dneška čekám, až dostanu rozum a budu se moct někam přihlásit. To ale nevím, jestli se mi ještě podaří, protože dneska mi je těch osmdesát pět let.“
„Zásobování tam bylo celkem dobrý. Jak přicházely transporty, tak každej měl to nejlepší, co si mohl na cestu vzít, aby vydržel, a měl nějaké zásoby. Když šli všichni do plynu, tak to tady zůstalo a ti, co to třídili, tak ti to taky všechno nesnědli a ti se zas obrátili na takový, jako byl Franta, kterej jezdil s vozejkem, tomu to dali, ten to odvezl a zase za to přivezl něco jinýho. To byl věčnej kšeft, kterej tam probíhal, a kdo ho dokázal udržovat, tak mohl žít.“
„To už jsme byli ve Schwarzheide a najednou v noci začal ohromný nálet na Drážďany. Schwarzheide je asi 50–60 kilometrů od Drážďan. Na jižní straně od nás byla ohromná červená záře a země se i tam otřásala, jak to bombardování bylo hrozný. Druhý den už přišly zprávy, jak to bombardování bylo hrozný. To bylo poprvé, co jsme viděli, jak z toho byli esesáci otřeseni. To na ně skutečně zapůsobilo. Dneska se vzpomíná na to, jak to bylo hrozný pro ty lidi, ale ono to asi bylo dobře, neboť Němci, a zvláště ti esesáci, pořád věřili, že vyhrajou, že vítězství je jejich. Teprve po tomto bombardování jsme viděli, že došli k přesvědčení, že tu válku nevyhrajou.“
Oldřich Stránský se narodil v Mostě do jazykově smíšené židovské rodiny. V dětství ovládal mnohem lépe němčinu, ale rodiče ho z důvodu své náklonnosti k T. G. Masarykovi a prvorepublikovým ideálům poslali do české školy. V půli dvacátých let se Stránští přestěhovali do Českého Brodu, kde tatínek převzal rodinný obchod. Oldřich tu chodil (spolu s bratrem Jiřím) do skautského oddílu, což dle jeho vlastních slov zásadně ovlivnilo jeho celý život.
Nacistická okupace znamenala pro rodinu Stránských stejnou katastrofu jako pro ostatní židovské obyvatelstvo. Jejich obchod byl arizován a Oldřich Stránský musel v devatenácti letech opustit strojní průmyslovku a začít pracovat jako pomocný dělník. Dne 22. června 1941 byl deportován do prvního židovského koncentračního tábora v protektorátu, do Lípy u Havlíčkova Brodu. Své rodiče a bratra už nikdy neviděl - byli po atentátu na R. Heydricha odvezeni do terezínského ghetta a záhy deportováni dále na východ, kde zahynuli v polském vyhlazovacím táboře v Majdanku. Do Terezína musel v září 1943 i Oldřich Stránský, ještě v prosinci téhož roku byl zařazen do transportu do Osvětimi.
Byl přidělen do tzv. rodinného tábora a na paži mu vytetovali číslo 168830. Po příjezdu mu prý zachránily život náhody: potkal kamaráda, který mu vysvětlil, jak to v Osvětimi chodí, a v podšívce přiděleného kabátu našel 120 dolarů, za které si pak kupoval jídlo. O něco později získal „protekční“ práci u Leichenkommanda, práci nosiče mrtvých.
Oldřichu Stránskému se podařilo projít selekcí, na niž dohlížel Josef Mengele, takže 30. června 1944 Osvětim opustil. O necelé dva týdny později dorazil v transportu do pracovního tábora Schwarzheide v Sasku. Osvobození se Oldřicha Stránského dočkal 22. dubna v koncentračním táboře v Sachsenhausen.
Po válce se Oldřich Stránský jako voják v roce 1946 zúčastnil vysidlování jedné z německých vesnic. Ačkoli při akci nedošlo k žádným násilnostem, sledování lidí opouštějících domovy pro něj bylo natolik silným zážitkem, že od té chvíle „nedokázal s odsunem zcela souhlasit“. Po roce 1948 pracoval jako konstruktér a projektant, do KSČ nikdy nevstoupil. Po pádu komunistického režimu byl funkcionářem Českého svazu bojovníků za svobodu - od roku 1998 působil jako jeho předseda a výrazně se angažoval při vyjednávání odškodnění českých obětí nacismu. Oldřich stránský zemřel 18. července roku 2014
