Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Středa (* 1956)

• narodil se 13. dubna 1956 v Aši

• jeho otec Jiří Středa v roce 1969 emigroval do Kanady

• vyučil se jako prodavač drogistického zboží

• normalizaci prožil v prostředí pražského undergroundu

• signatář Charty 77

• v roce 1984 emigroval do Kanady

• po sametové revoluci se účastnil humanitárních misí

• v roce 2006 nastoupil k vězeňské službě v Olomouci

• v roce 2016 získal ocenění účastníka Třetího odboje

Temné obrysy Krušných hor. Neustálá přítomnost Pohraniční stráže a jejích pomocníků. Noční poplachy. A hlavně dráty. Dráty vedoucí elektřinu, která usmrtí člověka, jenž zatoužil po svobodě a chce opustit Československo, kde tvrdou rukou vládne komunistická strana. Jiří Středa (*1956) v takových kulisách vyrůstal a prožil tu část dětství. „Již od puberty jsem věděl, že v této zemi nemohu žít, že potřebuju pryč,“ říká muž, který během normalizace nejen emigroval, ale stal se také důležitou spojkou mezi zahraničním a domácím disentem.

Divné místo, podivní lidé

Středovi žili v Krásné nedaleko Aše, což je necelé dva kilometry od státní hranice. Takovou blízkostí něčemu zapovězenému žila celá obec. „Řekl bych, že přítomnost armády a toho věčného napětí, to tam bylo neustále. A bylo nám to prezentováno jako nebezpečí, které číhá venku – za těmi dráty na Západě,“ vzpomíná Jiří Středa.

Nezapomenutelné byly také kulisy města Aš, kam Jiří chodil do školky a později na základní školu. Městem se ploužily postavy zlomených lidí. Jako stíny, jako laboratorní myši ve věčném mechanickém kruhu, který kdosi shora ovládá: „Žilo tu mnoho lidí, co měli velké psychické problémy. Dnes by byli zavření v léčebnách, ale tehdy se pohybovali volně. Měli divné oblečení, mluvili sami se sebou a často vybuchovali zlostí vůči kolemjdoucím. Dávali jsme jim různé přezdívky. Třeba Křivonožka, to byla pomatená žena, co vozila kočárek a cosi, co nebylo dítě, v tom houpala. Po válce tam zůstalo mnoho těžkých osudů,“ líčí pamětník atmosféru západočeského města, v němž po dlouhé desítky let přebývala silná německá komunita, jež byla během roku 1945, za mnohdy krvavých událostí, odsunuta.

Ty už jiskrou nebudeš!

Když Jiří během první třídy rozevřel jednu z učebnic a našel v ní ilustraci sovětského kosmonauta, zdálo se mu to solidní a dobré. Ale malí školáci brzy poznali, že boj proti imperialistům Západu probíhá i v rovině mezi nejmladšími: „Bylo to silně zasažené ideologií. Cvičili jsme se v civilní obraně, v nošení plynových masek. Při každé oslavě pro režim důležitých výročí jsme museli nastoupit a dbalo se na to, abychom stáli v přesných řadách a pochodovali v útvaru.“

Jiří se brzy stal jiskrou (Jiskry byla v době socialismu dětská masová organizace, do níž byla z vůle KSČ zařazena většina dětí po vstupu na základní školu). Den po slavnostní ceremonii naházeli kluci pošťákovi do aktovky sníh. Jiří byl mezi nimi. V důsledku přísného vyšetřování jej a jeho spolupachatele z Jisker okamžitě vyloučili. „Chtěli nás tím potrestat, ale já jsem na to záhy zapomněl a do Pionýru už jsem potom nevstoupil,“ usmívá se pamětník.

Zlo přichází z Východu

Skutečné uvědomění si, že nežije ve svobodné zemi, prožil Jiří během srpnové okupace vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Rodina již tehdy žila v Nákle na Hané. „Bylo mi jasné, že tady je obrovské zlo, co přinesli [Sověti]. A před pátou ranní tlučení na okno: ‚Zuzko [maminka], vstávej! Rusi nás přepadli!‘ My jsme tomu nevěřili, ale měli jsme takové malé rádio, u kterého jsem strávil celý týden, bylo to dobrodružné,“ vzpomíná Jiří Středa na dramatické události z 21. srpna 1968. Jeho maminka Zuzana, ač členka komunistické strany, tehdy okamžitě poskytla své zánovní auto náklovskému národnímu výboru – k možné obraně vlasti.

O rok později emigroval Jiřího otec. „Rozvedl se, našel si jinou rodinu a s tou utekli do Kanady,“ říká pamětník, který měl od tohoto okamžiku nálepku syna emigranta. Jít studovat vysněnou chemii s takovým kádrovým profilem nebylo možné.

Svobodný svět

Jiří v roce 1971 nastoupil jako drogistický učeň v Ostravě. Bydlel na internátě. Polovinu měsíce trávil doma a polovinu tam. Někdy v 15 letech vzal za kliku olomoucké legendární hospody U Musea (dnes známá jako Ponorka) – a ocitl se v jiném světě a místě, kde větráky jen stěží krájí dech cigaret a kde u stolu posedávají vlasatí lidé diskutující o umění. „Byli úplně jiní. Seděl tam Milan Kozelka [undergroundový básník perzekvovaný státní mocí] a Fakír, co chodil o berlích a měl dlouhé vousy. Tehdy jsem ještě netušil, že pár let tam budu sedět s nimi a budeme filozofovat. Byl to potvrzující zážitek, že ještě existuje svobodný svět,“ říká Jiří Středa.

Poté, co se v roce 1974 vyučil, na něj čekala povinná vojna. Jiří vše vsadil na jednu kartu – aby jej neodvedli, fingoval sebevraždu. Tím se dostal do péče psychiatrů a získal vysněnou modrou knížku. Olomoucká půda, kde tehdy žil, začala však být příliš horká. Stávalo se, že u něj často během čekání na autobus zastavil policista na motorce: „Ostříhej si vlasy! Občané si nepřejí, abys je měl. A já tě za to dostanu do kriminálu!“ Jiří se proto rozhodl, že se odstěhuje do Prahy.

Matka undergroundu

Jiří tedy nastoupil jako dělník v pražském Motorletu. A protože se již odmala, dle vzoru otce, věnoval hudbě, měl s sebou i kytaru a baskytaru. Náhoda jej nasměrovala do Krčského lesa. „Byl tam bubeník a klávesista. Hráli. Ten klávesista byl Mirek Vodrážka [publicista, filozof a undergroundový hudebník]. Hráli něco, co se mi strašně líbilo, bylo to jako free jazz, ale divočejší,“ vzpomíná Jiří Středa, který se tehdy k hudebníkům přidal. Miroslav Vodrážka sám tuto hudbu v jednom z rozhovorů definuje: „Byla to spontánní hudba. Hráli jsme ji pouze na akcích, které jsme si sami uspořádali. Nonkonformní a psychedelickou hudbu vnímám jako matku undergroundu.“

Jiří se dokázal ztotožnit i s Vodrážkovou filozofií, tedy že umělec má být čistý, bez vlivu omamných látek: „V tu dobu, co jsem s Mirkem začal hrát, vydali Plastici [The Plastic People of the Universe] Pašijové hry velikonoční. A Mirek jim to vyčítal, protože oni dost chlastali, že dělají ožralí takové silné téma. Vráťa [Vratislav Brabenec, saxofonista PPU] mu za to chtěl rozbít hubu.“

Troufali si i na děti

V polovině osmdesátých let začal Jiří navštěvovat ilegální bytové semináře z filozofie, kterou přednášel PhDr. Julius Tomin – člověk, kterého státní moc týrala, šikanovala, až jej i s celou rodinou donutila v rámci akce Asanace k odjezdu z Československa. Jiří Středa se kvůli své účasti na těchto přednáškách ocitl v soukolí výslechů „na Barťáku“, jak se tehdy přezdívalo služebně StB v Bartolomějské ulici v Praze. Když jej vedli k prvnímu výslechu, bylo to bezprostředně poté, co násilím pronikli do bytu Ivana Dejmala (disident, na počátku normalizace vězněný za podvracení republiky), aby přerušili právě probíhající Tominovu přednášku. Jiří se tehdy vyklonil z okna a z něj volal na kolemjdoucí: „Pomoc, zasahuje tady neprávem tajná policie!“ Ve výtahu v Bartolomějské za to dostal do břicha pěstí.

„Výslechy jsem absolvoval čtyři a vždy to bylo stejné. Jedna židle, chodili okolo mě. Občas mě chytili za košili a zatřepali se mnou. Vyhrožovali mi kriminálem. Ale já jsem věděl, jak se u výslechu chovat, takže ze mě vždy dostali jen jméno, datum narození a prohlášení, že mne vězní ilegálně a že chci, ať mě okamžitě pustí,“ dodává Jiří Středa, který v tu dobu již pracoval jako sanitář v nemocnici Na Františku. Jednou tam přivezli zbitou ženu. Byla to Zdena Tominová, Juliova manželka. Státní bezpečnost fingovala její přepadení, mělo jít o loupež šperků. „Takhle oni ty Tominovy postupně likvidovali. Fyzicky si troufli i na jejich děti. Bylo to pro ně neúnosné, proto se rozhodli k emigraci,“ upřesňuje pamětník, jemuž ještě Zdena Tominová stačila na nemocničním pokoji vtisknout do ruky psaný vzkaz. Jiří jej doručil k Němcovým do Ječné a již večer pak celou událost odvysílali redaktoři Hlasu Ameriky.

Ostře sledovaná svatba

Počátkem osmdesátých let podepsal Jiří Středa prohlášení Charty 77. To už bylo v době těžkého stíhání a šikany jejích signatářů: „Byl jsem zrovna na svém čtvrtém výslechu. Pořád dokola mi říkali: ‚Ty odtud odejdeš za hodně dlouho. A v teplácích!‘ Čekal jsem, že už mne opravdu zavřou, ale večer jsem byl propuštěn a Na Příkopech jsem při čekání na tramvaj potkal Honzu Rumla [disident, polistopadový politik], co ho taky zrovna pustili z výslechu. Tak říkám: ‚Honzo, napiš mě tam, že jsem signatář Charty.‘ A bylo to.“

Jelikož počítal s tím, že jednoho dne odjede z Československa, oženil se koncem sedmdesátých let s Italkou Ornellou Tomasi. Šlo o fingovanou svatbu s jediným cílem – získat vystěhovalecký pas a opustit zadrátovanou zemi. Až po sametové revoluci se Jiří Středa dozvěděl, že o jeho plánech a v podstatě ilegálním manželství věděla StB všechno: „Můj svědek na svatbě byl až do roku 1989 agentem.“

Pašerákem

Jiří Středa poprvé svobodně vycestoval v roce 1980. Vzhledem ke svým kontaktům v pražském disentu došlo k domluvě, že se bude coby majitel vystěhovaleckého pasu vracet a předávat vzkazy zahraničního disentu domů a naopak. Vedle toho, že stopem projel celou Evropu, kdy se živil příležitostnými pracemi, hrou na saxofon anebo přebýval ve vile československých emigrantů na italském pobřeží, se Jiří v Římě setkal s Jiřím Pelikánem (vydavatel exilového časopisu Listy) a ve Francii pak s Pavlem Tigridem (vydavatel exilového časopisu Svědectví), pro nějž následně do Československa několikrát pašoval režimem zakázanou literaturu: „Jednou jsem k propašování dostal i cyklostylový stroj. Věřil jsem, že ho spolu s asi třicítkou knih provezu přes Bulharsko a Rakousko, ale situace byla taková, že jsem jej [cyklostyl] musel vyhodit z okna. Pak na mě stejně přišli a knihy, co jsem vezl, mi zabavili.“

Tím ale spolupráce s Pavlem Tigridem nekončila. Během svých pobytů v Praze Jiří Středa na konspiračním telefonu zaznamenával Tigridovy čtvrthodinové promluvy. „On volal z Francie, já jsem to nahrál a Petruška Šustrová [bývalá disidentka, současná spisovatelka a překladatelka] to přepisovala a pak se to šířilo. Říkali jsme tomu Telesamizdat.“

A ještě jedenkrát Jiří něco pašoval. Na prosbu Jiřího Němce (jeden z iniciátorů Charty 77, křesťanský filozof a disident) dopis adresovaný tehdejšímu papeži Janu Pavlovi II: „Měli jsme sraz na Karláku, dal mi dopis pro papeže. A říkal, že když se něco stane, musím to sníst. Jenomže to mělo deset stran. To nikdy nesním! Ve vlaku jsem měl zlé tušení. Tak jsem dopis schoval do vedlejšího kupé. Pak přišli StB, odtáhli mne do jiného kupé, celého mne svlékli, prohlíželi. Vrátil jsem se pro to psaní a ve Varšavě ho skutečně předal.“

Tuhle káru mám rád

Ke konečnému opuštění Československa se Jiří Středa rozhodl v roce 1984. Odjel do uprchlického tábora ve Francii a již během následujícího měsíce se dostal do Kanady. Zde se také setkal se svým otcem. „Byl to už cizí člověk. Strašně konzumní. Jezdil v Lincolnu a říkal: ‚Tuhle káru mám fakt rád.‘ Jeho manželka, doktorka psychiatrie, každému u večeře rozdávala nějaké léky. Dlouho jsem u nich nezůstal,“ říká Jiří Středa, který vedle toho, že celou Kanadu projezdil stopem, zde pracoval jako školník, taxikář či řidič autobusu.

Když v Československu probíhala v roce 1989 sametová revoluce, psaly o tom všechny kanadské noviny. Televize vysílaly drastické záběry ze zásahu proti demonstrujícím lidem na pražské Národní třídě. Jiří Středa přijel do země v lednu roku 1990.

Usínání s granátem

V průběhu devadesátých let stále ještě žil v cizině, na různých místech. Domů se vracel jen na návštěvy. Během těchto kratších zastavení se seznámil s Květoslavou Princovou (signatářka Charty 77, disidentka a pedagožka), která tehdy působila v olomoucké Arcidiecézní charitě. Díky tomuto setkání se pak Jiří zúčastnil několika humanitárních misí – při povodních na Ukrajině v roce 1998, v makedonských uprchlických táborech během války v Kosovu a také při druhé čečenské válce. „O život šlo v Čečensku. Měl jsem šanci přežít padesát na padesát. V noci se střílelo do tmy, nikdo nevěděl, kam střílí, kdo a odkud to jde. Opatřil jsem si granát a spával s ním. Kdyby něco,“ říká Jiří Středa, který po návratu z misí ještě pracoval jako řidič autobusu a ve správě uprchlických táborů nedaleko Prahy. Jeho posledním zaměstnáním bylo místo ostrahy olomoucké věznice. Jiří zde nahlas upozornil na nešvary vedení a byl za to systémově šikanován a postaven mimo službu. Pouze díky tomu, že se do věci vložili politici Martin Stropnický, Jan Kněžínek a Robert Pelikán, se mu podařilo celou zmanipulovanou záležitost obrátit ve svůj prospěch a ještě se na půl roku k policii vrátit. Jiří Středa je uznaným účastníkem Třetího odboje a v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2022) žil v Olomouci.