Vojtěch Stříteský

„My jsme byli v sobotu 18. listopadu kolem páté už u autobusů, protože ten den pořádal Filmový klub zájezd do Prahy na promítání zakázaných filmů, které jsme si nemohli dovolit přivézt do Litomyšle, protože to by nás asi doopravdy zavřeli. My jsme si občas promítli zakázaný film, ale nějak se to podařilo ututlat. My jsme měli přátele na Maďarském kulturním středisku, kteří měli několik archivních filmů o tom, jak je to s komunisty doopravdy. Odjeli jsme do Prahy a už jsme věděli, že se něco děje, protože v ranní Lidové demokracii vyšel krátký článek, že byli zbiti studenti na Národní třídě a že Veřejná bezpečnost zasáhla s nesmírnou brutalitou. My jsme přijeli do Prahy a bylo to jiné město. Přes noc se Praha změnila a my jsme se najednou konfrontovali s účastníky té demonstrace. Konkrétně člověk z Maďarského kulturního střediska, Dr. Jenö Gál, což byl můj velký kamarád, on mluvil maďarsky jako česky, česky jako maďarsky, nám ukazoval záda. Seděli jsme v hospodě, on si sundal kabát a on je měl jedno velké modré jelito, jak je všechny zmydlili pendreky. Říkal, že to ještě neviděl, že kopali do hlavy ležící děvčata, tahali je za vlasy po zemi. Ten zákrok byl brutální, on z toho byl otřesený. Všechno jsme si to říkali a celá Praha už byla tak trochu vzhůru nohama. Já jsem tenkrát v Praze zůstal ještě na další den, do neděle. Byl jsem tam s manželkou a měli jsme domluvené s kamarádem z vojny, že u něho budeme spát a půjdeme do kina a do muzea. Nakonec jsme byli jenom v kině, protože jinak jsme chodili z Národní třídy na Václavák a všude už se houfovaly tisíce lidí, každý si s každým vyměňoval informace a najednou bylo jasné, že to začalo.“

„V Litomyšli a v tomto kraji, na Litomyšlsku, bylo docela běžné, že lidi chodili do kostela. Takových rodin, jako byla naše, bylo víc a oni s námi nemohli zamést úplně tak, jak by si představovali. Spíš to mělo hloupé konsekvence, že třeba sestra, která byla vysloveně kantorský typ, nemohla jít studovat pedagogický obor, protože to bylo zakázáno. Třídní učitelka řekla mojí mamince na rodičovském sdružení: ‚Já jí v životě nemůžu podepsat přihlášku na střední školu pedagogického zaměření, to nejde. Vy chodíte do náboženství, i vaše děti, a to je vyloučená věc.‘ A když byl bratr umisťovaný na vojně, dostal ten nejhorší možný útvar, protože měl v papírech, v posudku, napsáno, že je náboženský fanatik. Bylo to absurdní a nesmyslné, protože jsme byli rodina jako každá druhá a o náboženském fanatismu nemohla být řeč. Zkrátka a dobře, ti vládnoucí, komunisté a jejich struktury, si dokázali najít taková místečka, kde vás to zabolí jako jedince, jako rodinu, co všechno mají ostatní povoleno, a co vy nemáte povoleno.“