Miloslava Stropková

„Jmenuji se Miloslava Stropková, rozená Kunclová, narodila jsem se v Českých Budějovicích roku 1922. Protože se hned po mně narodil třetí syn, čtvrté dítě, a tatínek i maminka chtěli pro mě hezké prostředí, což při obchodě, který se po válce rozbíhal, nebylo moc možné, tak mě dali na vychování k nejmladší sestře mojí maminky, k Antonii, která bydlela v té době v Českých Velenicích. Provdaná se jmenovala Nováčková a její manžel byl strojvůdce československých drah. V Českých Velenicích jsem zažila hezké příběhy a krásné dětství. Chodila jsem tam do cukrárny, kde jsem si vybírala, co se mi líbilo, oni mi to zabalili a já pak řekla, že to strejda zaplatí. Oni mě dobře znali a pointa je v tom, že když teď občas jezdím do Gmündu, tak do cukrárny v Českých Velenicích chodím, protože pořád existuje. Domluvila jsem se i se snachou té paní a jsem tam pořád jako doma. Když mně byly čtyři roky, tak jsme se přestěhovali do Suchého Vrbného, kde měla tetička svůj vlastní dům. Můj dědeček dal postavit pro každou dceru jeden dům. Pro sebe a pro svou rodinu, protože bydlel se svou sestrou v Komenského ulici (v Českých Budějovicích – pozn. autor) a v Komenského ulici nechal postavit jednopatrový dům. To byla opravdu velká rodina.“

„Já jsem říkala, že nebudu přece dělat pro gestapáky, a ona (vězenkyně Pujmanová – pozn. autor) říká: ‚Prosim tě, to je jako, když jdeš na národní výbor na občanku. Žádné výslechy se nekonají.‘ Já tomu nevěřila, ale ona říkala, abych šla k táborským (podle města Tábor – pozn. autor). Jeden byl starý bachař, kterého sem poslali, a druhý byl mladý chlapec, který ještě neví, co se u gestapa může dělat. Tak jsem tam pár dní byla a vzkázal si pro mě Steinhauser z budějovického gestapa a trochu se na mě rozkřikl, trochu zvýšil hlas – jak to, že pracuji u táborského gestapa, když patřím k Budějovicím. Já jsem také zvýšila hlas, protože jsem se opravdu nebála. Já na něj měla takový vztek: ‚Prosím vás, nekřičte na mě. Já jsem přece nevěděla, že hledáte nějakou sílu. Tábor jí hledal, tak jsem šla tam.‘ – ‚Tak budete tady!‘ – ‚Prosím, tak budu tady.‘ Byla tam se mnou Marie Pujmanová z Prahy, jejího manžela jí pak zabili komunisté při výslechu, dostal infarkt. Ta nechala doma malou čtyřletou dceru, ze které se stala dětská lékařka. Pujmanová se mnou chodila, byla starší a že mě bude trochu chránit. Hlavně, že jsme tam byly dvě. Ty výslechy byly: ‚Kdy jste se narodil? Napřed jak se jmenujete? Kde bydlíte? Kde pracujete?...‘ Tak mu jeden řekl: ‚No, už nikde.‘ – ‚Ale vám doma někdo chybí…‘ – ‚To nevím. Kdo by nám chyběl?‘ – ‚Ale máte ještě jednoho syna?‘ – ‚Ale prosím vás, tomu je 25, ten už je z domova dávno.‘ – ‚Ale my víme, kde je, a víme, co dělá, a proto jste tady.‘ – ‚Aha…‘ Někteří byli ohromní.“

„Fronta se k nám valila a přišlo nařízení, že lágr musí být vyklizený. To už bylo předtím, když se fronta blížila, 10. dubna 1945. Velitel nechal udělat nouzové východy, aby se internovaní mohli rozeběhnout do luk nebo do Svatobořic a najít tam úkryt. Kdyby tam Němci měli obsazovat lágr, tak aby jim nepřišli do rukou. Ovšem fronta se pak přihrnula tak rychle, že přijeli SS, mělo se propouštět a zbytek se měl odvézt. Tak mě zase museli vzbudit. Chodilo se do kanceláří ohlásit jméno, ale nešly celé rodiny, brali to po světnicích nebo po barácích, protože jsem se s mojí maminkou nesešla. Tatínek byl mezi mužskými, to jsem vůbec neměla naději ho vidět. Propustili většinu lidí, zůstalo tam 151 žen a 75 mužů. Nakládali nás, byl tam autobus, anton a náklaďák. Jestli vepředu byl taky náklaďák … tam jsem nedohlédla. Přišli jsme tam a nákladní auto už bylo plné, na kraji seděla děvčata z naší vesnice a ještě další známí. Jedna z těch sester Ungrových, ta Táňa, dělala celou dobu na hospodářství v kanceláři a tam dělali i civilní správci. Jeden jí znal, nijak se neprojevoval, ale když je a mě nepropustili – tatínka také nepropustili, to jsem ještě ani nevěděla. A ani jsem nevěděla, co je s maminkou, jestli ji pustí, nebo nepustí. Správci přišli a jeden nám říká: ‚Poslyšte, děvčata…‘ Hlavně těm Ungrovým říkal: ‚…musíte zmizet. Táňo, váš tatínek, nikdy jsem vám to neřekl, mně zachránil za první světové války nohu před amputací a já nikdy neměl příležitost mu to oplatit. Takže vás prosím, my vás budeme krýt, budeme je bavit.‘ Tam bylo rozestavěno 4–6 SS nebo gestapáků a měli za pasy ruční granáty a dlouhé pistole, ale to neměli zřejmě na nás. Takže nám budou krýt záda a my abychom koukaly zmizet.“

„Dojeli jsme do Tábora a tam nás usadili v bytě po soudním úředníkovi, kterého vystěhovali. Nalevo od schodů byly ženy, napravo muži. Hygienické podmínky byly strašné, to byly dvě světnice, na zemi pár stébel slámy a nic víc. U mužů to bylo také tak. Na chodbě hlídal nějaký pan Knop, který byl dříve bachařem v německé věznici. Oni je naverbovali, když nechtěl přijít o hlavu, tak se k tomu musel propůjčit. Jezdil s transporty, vezl transport tam, jiný zpátky. Byl to velice laskavý člověk. Ráno se vzbudím na holé zemi, maminka asi usnula nervovým vyčerpáním a moje sousedka, taková starší babička taky, ale obě se ke mně tulily. Tak jsem to nevydržela, vstala jsem a šla jsem si sednout mezi otevřené dveře do chodby. Pan Knop ke mně přišel a říká: ‚Vy nemůžete spát?‘ – ‚Nemůžu hlavně dýchat.‘ Okna musela být zavřená i v předsíni, protože na vězeňském dvoře byla stráž, a jakmile se otevřelo okno, měla střílet. Tak on mě tam nechal sedět. Druhou noc to zjistila Libuška Fantová, tak jsme tam seděly dvě. Nechal nás sedět na lavici, otevřel okno, zavolal: ‚Nestřílet, to jsem já!‘ A říkal: ‚Jsou tu nemocné, omdlévají, musím otevřít okno, tak nestřílejte!‘ Tak jsme seděly u otevřeného okna a dýchaly jsme. Tak jsme byly rády.“