Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava (Jarka) Stuchlíková (* 1938)

• narodila se 23. listopadu 1938 ve Zlíně

• otec Stanislav Šulc byl malířem, grafikem a ilustrátorem

• po druhé světové válce se Šulcovi přestěhovali do Prahy

• v Praze vystudovala nově založenou ekonomickou školu zaměřenou na výuku cizích jazyků, maturovala v roce 1957

• pracovala v Československých státních aeroliniích a později v Historickém ústavu ČSAV

• roku 1961 se provdala za etnografa Milana Stuchlíka, se kterým má syna Petra a dceru Lídu

• v roce 1968 realizoval Milan terénní výzkum mezi indiány Mapuche

• roku 1969 Jarka za Milanem s oběma dětmi odcestovala

• v Chile Stuchlíkovi zažili vojenský převrat a nástup Pinochetovy diktatury

• krátce nato se přesunuli do Velké Británie, kde si po manželově smrti otevřela překladatelskou agenturu v Belfastu

• příležitostně pracovala pro BBC v Londýně (Worldservice)

• po přestěhování do Prahy (2002) se věnuje překládání literatury z angličtiny a španělštiny

Narodila se jako Jaroslava Šulcová, ale představuje se a podepisuje jako Jarka. V roce 1973 pobývala s manželem Milanem Stuchlíkem, synem Petrem a dcerou Lídou v Chile, kde Milan realizoval svůj etnografický výzkum mezi indiány Mapuche. V Československu se usadila okupační vojska a po zkušenostech s všeobecnou atmosférou strachu padesátých let Jarka s návratem nespěchala. Chile však začátkem sedmdesátých let, kdy převzala moc marxistická vláda, postihla spousta politických a ekonomických těžkostí. V září 1973 tu byl proveden vojenský puč. Jarka i její nejbližší se stali nedobrovolnými aktéry dramatických událostí, během kterých se nejednou ocitli v bezprostředním ohrožení života.

Tatínek filmař

Jarka přišla na svět nedlouho po Mnichovské dohodě a takřka v předvečer začátku druhé světové války. Otec Stanislav Šulc byl malířem, grafikem a ilustrátorem. Pracoval ve Filmových ateliérech Baťa ve Zlíně, kde se podílel na tvorbě kreslených filmů. Ve Zlíně Šulcovi zažili začátek nacistické okupace i celé období války. Z příbuzných Jarku významně ovlivnila babička Františka. Žila nedaleko Dvora Králové nad Labem, plně vrostlá do českoněmeckého prostředí. Nerozlišovala lidi podle národnostního původu. Zajímalo ji, zda jsou dobří, nebo špatní. „Babička byla velká osobnost. Vědma, bílá čarodějnice… Sbírala bylinky a instinktivně věděla hodně o léčení. Lidi k ní chodili pro všelijaké čaje. Učila mě poznávat všechno možné: trávy, stromy, houby, kytky… Myslím, že po babičce jsem zdědila zelené prsty,“ charakterizuje Jarka Stuchlíková svoji babičku. 

Kmitající lžička a pravidelný úkryt v jeskyni

Hrůzy války na Jarku příliš nedolehly. Své rané dětství popisuje jako docela obyčejné: „Normální dětství v loukách a lesích. Pořád se ale mluvilo o válce. Rodiče se báli, když projížděly kolony esesáků do vesnic. Já jsem to pochopitelně nechápala. Vzpomínám si ale, když přelétala letadla, tak v misce s kompotem začala kmitat lžička. Naši nás okamžitě popadli, zabalili do dek a utíkali do lesa. Ukryli jsme se v jeskyni, což bylo dobrodružné. Tenhle „rituál“ jsme vždycky očekávali.“

Za války se k Šulcovým přicházela ohřát holčička s houslovým pouzdrem. S odstupem času se Jarka dozvěděla, že v pouzdru dívka nosila jídlo a granáty partyzánům. Ve Zlíně Šulcovi bydleli na Kolonce za městem. Jednoho dne si malá Jarka při cestě domů povšimla na silnici nejméně deseti ve sněhu ležících párů polobotek. Prostor nad polobotkami byl pokrytý bílým prostěradlem. Časem se dozvěděla, že šlo o lidi popravené za pomoc partyzánům, vystavené pro výstrahu. Mezi mrtvými byl i rodinný lékař. S partyzány se naštěstí pojí i jedna úsměvná historka: „Partyzáni nám vybrali jednu králíkárnu. Babička jim to neměla za zlé, jenom se rozčilovala, že to byly samé březí samice, že to nebude k jídlu. Babička byla vždycky nad věcí.“ Jarčin mladší bratr si z války také příliš těžkou hlavu nedělal. Byl dokonce natolik zběhlý, že když přelétala letadla, poznával je podle zvuku a neomylně vykřikl: „Štuka!“ Jindy zase pro změnu: „Spitfire! Hercules!“

Rozněžnělý ruský voják a odcizená motorka

Když Zlínem přecházela fronta, nebylo Jarce ještě ani sedm let. Přesto si vybavuje pokřik: „Zavřete ženský!“ Otec se ihned vypravil filmovat sovětské vojáky. Domů se ale vrátil schlíplý. „Rusové mu sebrali kameru a pak ještě motorku. Vyjezdili benzín a motorku pohodili, kameru už ale neviděl. Natočený film se prý ale promítal,“ dodává Jarka Stuchlíková.

Ze střípků dotvářejících mozaiku konce války si vybavuje moment, kdy se jeden ruský voják rozněžnil nad jejím blonďatým bratříčkem. Rodičům vyprávěl, že má doma také malého Voloďu. Protože chtěl Jarčina bratra potěšit, vytáhl pistoli a začal střílet. Chlapec se chytil za uši a křičel: „Neščílej! Neščílej!“

Přestěhování do Prahy

V roce 1946 se Šulcovi přestěhovali do Prahy. Jarka změnu prostředí těžce snášela. Do rodiny navíc přibyla sestřička Lída. Maminka byla z přesunu do poválečného hlavního města zdrcená, a tak jednoho dne osmileté Jarce podala novorozenou Lídu a pravila: „Starej se o ni.“ V Praze se Šulcovi usadili v Dejvicích.

Oba rodiče pocházeli ze skromných poměrů. Matky byly válečné vdovy, každá s kupou dětí. Textilní průmysl ve východních Čechách poskytoval několika malým městům potřebnou obživu. Jarčina maminka pracovala v mládí v textilní továrně v Jaroměři jako dělnice a už v šestnácti letech se stala členkou KSČ. Jako velká idealistka věřila v práva proletariátu. „Patřila mezi úplně první dělnické kádry, se kterými později ani komunisti nemohli hnout. Když potom byly všelijaké čistky, tak byla máma záštitou rodiny, protože tatínek si dovolil hrdinské gesto. Asi dva roky měl komunistickou legitimaci a na Barrandově na nějaké velké schůzi výboru vzal legitimaci, praštil s ní přes stůl a těm funkcionářům řekl, že mezi touhle bandou podvodníků nemá co dělat a že vystupuje tím pádem ze strany,“ vzpomíná Jarka Stuchlíková na otcovo rozhodnutí, které významně poznamenalo i život zbytku rodiny. Stanislav na Barrandově pracoval jako trikař. Vymýšlel různé filmovací technologie, modely a dokreslovací metody. Jeho mistrovským dílem byl pětimetrový model splavného koryta, kterým princezna Krasomila a král Miroslav projíždějí lesem na kládě. Jeho stavění se „čelem proti zdi“, jak to maminka nazývala, jej však brzy odstavilo od technicky zajímavé a dobře placené práce. Začal střídat méně náročná místa, kde mu byla stále připomínána jeho stranická nespolehlivost.

I maminka postupně ze svých komunistických ideálů ustupovala, ale její teorie, jíž si vysvětlovala odporné jevy způsobené vládou komunistické strany, byla poněkud svérázná: „Brzo vystřízlivěla, ale rozhodla se, že to nejsou komunisti, kteří převzali moc, protože není možné, aby to byly takové bestie. Říkala, že do strany nalezli národní socialisti a tahle teorie jí nějakou dobu vydržela, ale ne na dlouho.“

Vyhánění Němců

Babička Šulcová po válce natrvalo přesídlila na chalupu nedaleko Dvora Králové nad Labem. Na venkově si vedla velmi dobře. „Jezdili za ní synové a snachy a ona je vždycky rozhádala a taky občas smiřovala,“ vzpomíná se smíchem Jarka, kterou babička naučila číst romány. Z poválečných let uchovává v paměti scénu z Vrchlabí, kdy při zabavování majetku z vily místního továrníka nakládali míšeňský porcelán vidlemi na valník. V necelých osmi letech si uvědomovala, že je to špatně.

S babičkou chodila do opuštěných vesnic na Trutnovsku, ve kterých ještě nedávno žili němečtí starousedlíci. „Byly to chalupy bez střech, stály jenom stěny. A ty stěny byly pomalované. Bylo vidět, že šlo o dětský pokoj, protože tam byla scéna z Červené Karkulky nebo Perníkové chaloupky. Kolem rostla tráva a byly tam balvany. Chodili jsme v těchto pomalovaných barevných kulisách, což mi už tenkrát připadalo snové. Jedna vesnice se jmenovala Ženská Bída. Byly tam pusté lesy a kolem tekly všelijaké prameny. Hodně jsme toho prochodili sami s bratrem a s kamarády. Divím se, že nás naši nechali v těch lesích takhle pobíhat,“ vzpomíná Jarka Stuchlíková. Když se před odsunem Němců shromažďovali lidé s ranci na jaroměřickém nádraží, zašla babička k řezníkovi a koupila půl kila párků. Poté šla s Jarkou k nádraží, zavolala na bývalou sousedku a párky jí jeden po druhém prostrkovala skrz drátěný plot.

Chceme vidět pana prezidenta!

Tři měsíce před komunistickým převratem oslavila Jarka osmé narozeniny. K únorovým událostem se váže vzpomínka, jak míří k Pražskému Hradu v davu lidí, kteří skandovali: „Chceme vidět pana prezidenta!“

Popis atmosféry padesátých let ilustruje radikální změnou poměrů, i sociálních: „Byla opravdu nouze a bída. Maminka mně dávala svoje staré šaty, abych si je přešívala. Neustále bědovala, že má málo peněz a že se nedá nic sehnat. Už v šest hodin ráno se chodila v pátek postavit do fronty na maso, to se jedlo jen v neděli. Tehdejší nedostatek nás vedl ke skromnosti.“ Ve škole mezi své spolužáky příliš nezapadla. Tatínek ze svých dětí vychovával výrazné individuality, zásadně proti duchu kolektivního souhlasu. Z vyučovacích předmětů nejvíce vynikala v češtině a v dějepisu. Potýkala se s matematikou. O hrozivý zážitek se postarala učitelka občanské výchovy, která při vstupu do třídy vždy vyžadovala vojenský nástup a hlášení o stavu třídy. Jednou se žáků zeptala na včerejší rozhlasový projev soudruha prezidenta: „Co říkali vaši rodiče, když to poslouchali?“ Většina žáků včetně Jarky se k odpovědi příliš neměla, ale když učitelka vyvolala žáka Preclíka, dostalo se jí nečekané odpovědi: „Tatínek říkal, mámo, zhasni to, to se nedá poslouchat.“ Chlapec musel jít do ředitelny a druhý den se již ve škole neobjevil…

Oba rodiče na nové poměry reagovali jako praví „reakcionáři“. Maminka byla věčně ustaraná a tatínka ovládala trpká nenávist. „Ta nenávist hodně poznamenala moje mládí, protože jsem se jako mladý člověk snažila žít normálním životem. Neustále jsem ale slyšela, jak táta komentuje různé projevy a události se strašnou záští,“ shrnuje přístup svého otce k poúnorovému režimu Jarka Stuchlíková. Proces s Rudolfem Slánským otec komentoval slovy: „Strana požírá vlastní děti, které se navíc žerou mezi sebou.“ Přesto jej jeho průběh a rozsudek silně zasáhly. Oba rodiče předkládaným obviněním nevěřili. Výpovědi obžalovaných vnímali jako strojené. Jejich názor cituje Jarka jednoduchou větou, kterou tehdy od rodičů zaslechla: „Podívej se, on to recituje jako na divadle. To není pravda.“ Později se manželství rodičů bohužel rozpadlo.

Odmítnutí vstupu do ČSM

O vstupu do Pionýra se nediskutovalo. Když Jarce slavnostně vázali na krk rudý šátek, neobešla se celá ceremonie bez jalových, ale i odporných propagandistických frází: „Řekli, že jsem výjimečná, že jsem socialistický člověk a musím všechny kolem sebe přesvědčovat ve víru v úsilí k budování socialismu. Že musím milovat stranu a musím hlásit protistátní řeči, když je uslyším.“ Když ji později přesvědčovali, aby vstoupila do Československého svazu mládeže, odmítla. Stejný postoj zastávala i ve vztahu k účasti na Spartakiádě. Místo cvičení raději prodávala na stadionu párky a limonádu. Rodina Šulcových nechtěla mít s režimními aktivitami vůbec nic společného.

Jazyková škola

Po absolvování základní školy se Jarka rozmýšlela, co dál. Kvůli matematice si netroufla podat přihlášku na gymnázium. Nakonec usoudila, že mnohem lépe udělá, přihlásí-li se ke studiu cizích jazyků, a proto zamířila na zcela nově založenou Střední ekonomickou školu s jazykovým zaměřením v Resslově ulici v Praze. Žáci byli jazykově nadaní odpadlíci, kteří se nedostali na gymnázium, učitelé vesměs vynikající, ale kádrově nespolehliví. Byla přidělena do francouzské a německé třídy. Zpočátku se odhodlala k individuální stávce. Nepřenesla přes srdce, že se nedostala na angličtinu. Slušná a přátelská němčinářka si ale Jarku vzala stranou, aby jí domluvila: „Řekla, že nemůžu vyhrát, že to nanejvýš dotáhnu k tomu, že mě vyhodí ze školy, když budu chodit se čtyřkami a s pětkami. Řekla mi, ať se s tou němčinou smířím, že je to nakonec taky světový jazyk a že k angličtině se časem určitě dostanu, což se později stalo.“

 Psala se první polovina padesátých let a politické klima se promítalo i v každodenním studentském životě: „Tam už jsme se začali rozdělovat. Kdo je komunista, kdo to žere, před kým se nedá mluvit, kdo je z jaké rodiny. V menšině tam byli spolužáci komunistického zaměření, jejichž rodiče si přáli, aby jejich děti znaly jazyky. A potom jsme tam byli my víceméně profláknutí, které by nevzali na gymnázium. Začali jsme se diferencovat i s učiteli. Navzájem jsme si říkali, před kým si má ta která učitelka dát pozor a ona nám řekla, před jakým učitelem si máme dát pozor my.“ Tento typ schizofrenie se přenášel z rodiny do každodenního života.

V roce 1957 Jarka odmaturovala. Kromě češtiny maturovala z francouzštiny, němčiny a ruštiny. Prakticky celá třída získala nabídku k zaměstnání v Československých státních aeroliniích, kam Jarka posléze nastoupila.

Československé státní aerolinie a Historický ústav

V aeroliniích Jarce nadšení dlouho nevydrželo. Nejdřív v bookingu, později práce sekretářky v městské centrále v Kotvě, ji neuspokojovala. Bylo jí dvacet, musela vidět každé představení v nově vznikajících malých divadlech, usínala na psacím stroji a domů se někdy vracela i kolem třetí či čtvrté hodiny ranní. S obdivem vzpomíná na starší kolegyně, nádherné elegantní dámy, které perfektně ovládaly angličtinu, němčinu i francouzštinu. Všechny po osmašedesátém roce emigrovaly na Západ. Jarka a její spolužačky naopak zápasily s nedostatkem zkušeností a někdy i znalostí. Okřídlenou hláškou se stala věta novopečené zaměstnankyně, která přijala první telefonní hovor v angličtině. Zděšeně vykřikla: „Prosím vás, vemte to někdo. Mluví na mě zahraničním jazykem!“ Dodnes je Jarka přesvědčena, že prostředí aerolinií bylo prošpikováno agenty Státní bezpečnosti, která tak měla o celém pracovišti dokonalý přehled. Poté, co třikrát nedlouho po sobě spadlo letadlo, se Jarka rozhodla ke změně zaměstnání.

Díky historikovi Dušanu Třeštíkovi zakotvila v Historickém ústavu ČSAV, kde přijala místo dokumentaristky v německém jazyce. Seznámila se tu také s historiky Pavlem Olivou či Karlem Bartoškem, to už chodila s etnografem Milanem Stuchlíkem. „Milan s Dušanem Třeštíkem byli jako bratři. Milan pracoval v Náprstkově muzeu. Objevil v šedesátých letech sociální antropologii a s Ladislavem Holým založili první oddělení sociální antropologie na Karlově univerzitě,“ vzpomíná Jarka. S Milanem Stuchlíkem se po půldruhém roce vzali.

Milan ze Zlína    

Milan Stuchlík se narodil v červenci 1932 ve Vídni, ale vyrůstal ve Zlíně. S nelíčeným údivem Jarka komentuje, že oba, aniž by to tušili, vyrůstali ve stejné době na stejném místě. Dělilo je ale od sebe víc jak šest let. Milanův tatínek pracoval u Bati jako strojní inženýr. V šedesátých letech Milan s Ladislavem Holým prohlubovali svůj zájem o nově objevenou vědu. Udržovali kontakty se Západem a objednávali si zahraniční literaturu. Pro svůj výzkum však potřeboval povolení k vycestování, jehož se mu ovšem dlouho nedostávalo. „Neobyčejně zajímavé a dobře popisované bývaly příbuzenské vztahy mezi domorodými kmeny v Africe. Do Afriky ale Milan směl, až když se narodily děti. To byla zřejmě záruka,“ popisuje Jarka profesní peripetie svého muže.

Díky Erichu Heroldovi získali Stuchlíkovi bydlení v Liběchově u Mělníka, kde si Jarka Stuchlíková připadala, jako by se ocitla v časech první republiky. S Milanem a dětmi žili hned vedle zámku, který získalo Náprstkovo muzeum jako depozitář.  Paní Homolková, ovdovělá manželka majitele liběchovského zámku, byla opravdová dáma. V zámku měla stálé bydlení. Důsledně Jarku oslovovala „paní doktorová“ a obě ženy se rychle sblížily. Děti v ní měly náhradní babičku. Později Stuchlíkovi zakoupili domek vedle Rašínovy vily. Zbývá jen doplnit, že zpustlý zámek procházel v letech 1967–1975 rozsáhlou rekonstrukcí, po jejímž skončení v něm byla zřízena stálá expozice umění a řemesel asijských kultur.  

Cesty za poznáním

Postupem času již Milana ministerstvo kultury do ciziny pouštělo bez vážnějších omezení: „Milan byl absolutně neutrální. Nemohla na něj partaj, ani ho nemohly svést žádné zahraniční tajné služby. Pořád měl plné ruce všelijakých cizokrajných sbírkových předmětů, které přivážel k Náprstkům,“ dodává Jarka Stuchlíková. Procestoval Mali, Maroko, Núbii, Egypt či Afghánistán. V severní Africe šlo jednou Milanovi doslova o život. „Milan, jako dobrodruh, projížděl pouštní kraj na malé motorce. Tehdy zrovna probíhala alžírská válka. Stalo se, že se mu motorka porouchala a musel zastavit. Domorodci ho obklopili, on pochopil, že se ho chystají zabít, protože byl bílý a světlovlasý cizinec. Když šlo do tuhého, udělal bezmocný pohyb rukou, jako že má žízeň, aby mu dali napít. A to úplně změnilo situaci. Přinesli mu vodu a začali se s ním normálně bavit. Občas si prostě zahrával se životem,“ přibližuje Milanovo africké putování Jarka Stuchlíková.

V Núbii se Milan seznámil s rozhlasovou redaktorkou Věrou Šťovíčkovou. Jako zahraniční zpravodajka se připojila k Milanově archeologické expedici. Věra a Milan se brzy skamarádili. Při jednom z rozhovorů Milan Věře řekl, že by byla dobrou manželkou pro jeho šéfa Ericha Herolda. Dokonce navrhl, že ji s Erichem seznámí. Svůj záměr po příjezdu do Prahy uskutečnil. Věra s Erichem si porozuměli a později se vzali.

Pozvání do Cambridge

Své poznatky z výzkumů v Africe Milan publikoval anglicky v odborné literatuře. Jeho studie zaujala odborníky v Oxfordu a Cambridgi. V roce 1967 se zničehonic na Liběchově objevili sociální antropologové, oxfordští profesoři Meyer Fortes a Ian Connison. Neskrývali svůj údiv nad tím, jak se v Československu za železnou oponou mohl vyvinout výzkum sociální antropologie na tak vysoké úrovni. Výsledkem této návštěvy bylo Milanovo pozvání k několikaměsíčnímu pobytu v Cambridgi, kam také v lednu 1968 odcestoval. V dubnu ho v Manchesteru zastihla zpráva, že mu vyšel roční výměnný pobyt v Chile. Byl to meziuniverzitní projekt, na jeho místo měl přijet chilský archeolog, který bude vykopávat Velkou Moravu. Nabídku Milan přijal, i když Chile bylo hodně daleko od Afriky, a začal se rychle učit španělsky. Vycestoval po pár týdnech v červnu.  

Angelika a noční drink

Na jaře 1968 Jarka Milana v Anglii navštívila. Před vyřízením Milanova odletu do Chile se vraceli do Prahy přes Paříž. Ve vlaku do Prahy potkali českého pasažéra, který se právě vracel z konference o nukleárním zbrojení, která se konala v té době ve francouzské metropoli. V kupé se rozhovořil o obrovském nasazení armád Varšavské smlouvy v blízkosti československých hranic. Závěrem podotkl, že naděje v souvislosti s obrodným procesem nejsou na místě. Československo prý leží v podstatě na uranové plotně a Sověti se svým vesmírným projektem se Československa nikdy nevzdají.

Politické dění v Československu Jarka bedlivě sledovala. O všech důležitých událostech podávala Milanovi v dopisech obsáhlá hlášení. Litoval, že v těchto nadějných měsících není doma, ale v zahraničí. Nastartovaným politickým změnám Jarka fandila, ale přesto se nedokázala zbavit pocitů nedůvěry: „Nedůvěřovala jsem zbožňování staronových komunistických politiků. Nemám fanatickou víru v žádného kazatele či politika, ale dávala jsem jim šanci, že by to mohli ustát. Dubček mně připadal jako slabošský typ. Myslím, že byl zahnaný do kouta nečekanou a obrovskou popularitou. Lidé do něj vkládali naději, o které sám věděl, že ji dost dobře nemůže naplnit.“

V úterý 20. srpna 1968 zhlédla Jarka se svou švagrovou v liběchovském letním kině Angeliku. Po filmovém zážitku ještě seděly na zahradě u nočního drinku. Když se konečně odebrala do postele, zaslechla silný hukot letadel. Neomylně vycítila, že do noční scenérie srpnové noci nepatří.

Vánoce 1968 Jarka prožila s dětmi v Praze u své maminky. Sourozenci Vláďa a Lída mezitím emigrovali. Začátkem roku 1969 Jarce schválili žádost připojit se k manželovi do Chile. Dostala povolení na jeden rok. V červnu 1969 odletěla s dětmi za Milanem.

Exotika i napětí  

Chile se koncem šedesátých let nacházelo ve svízelné politické a ekonomické situaci. Po Kubě to byla první země, která se rozhodla zavést socialistický režim marxistického typu, a brzy následovaly hospodářské sankce ze strany USA. Chile na Jarku působilo exoticky. Slunce, horko, vůně eukalyptu, prach, málo aut, hodně koní s jezdci, nuzné nízké baráčky a vytrvalé politické vření, takové byly první dojmy.

Milan se v Chile hodlal zabývat studiem sociální struktury jihoamerických indiánů Mapuche. Svého úkolu se ujal prakticky: „Přijel ze Santiaga na jih do Temuca, a protože se musel pohybovat po venkově, pronajal si koně. Všichni tam jezdili na koních, jen misionáři a lékaři měli džípy. Hledal místo, kde by se mohl usadit a provádět svůj roční výzkum. Po třech dnech objevil vesnici, tedy indiánskou rezervaci Coipuco, kde se mu zalíbilo. Její obyvatelé dělali hodně rukodělné práce, ke kterým měl Milan coby muzejník vztah. Z přírodních zdrojů vyráběli všelijaké koše, tkaniny a keramiku. Byla tam malá dřevěná školička, ve které měli pokojík pro kuchařku, který mu pronajali. Brzy ho domorodci přijali. Milan měl přirozenou schopnost cítit se a chovat jako doma ve všech vrstvách společnosti, ať to byli Mapuche, nebo ministryně kultury v Maroku. Stýkal se se sousedy z celého kraje. Zajímal se o to, kdo je s kým příbuzný, s kým spolupracují a snažil se vypracovat systém struktury a organizaci této tribální společnosti. Africký systém se sem rozhodně nehodil.“  

Mapuche se k Milanovi chovali vstřícně, podle svých zkušeností hádali, že je buď misionář, nebo lékař. Na padre nevypadal, takže musel být doktor, pročež po něm žádali léky na různé neduhy: hodně trpěli avitaminózou. V tomto směru mu naštěstí vycházeli vstříc pracovníci nemocnice v Temucu. Vypomohla i Jarka. Před odletem do Chile ji Milan požádal, aby z Prahy přivezla antibiotika. Několika doktorským kamarádům naštěstí přišlo romantické posílat léky jihoamerickým indiánům, a tak mohla Milanovu přání vyhovět a přivézt malý kufřík českých léků.

Vojenská diktatura

Obrovská inflace, politická rivalita, ekonomický chaos provázející znárodňování soukromého majetku, zemědělské půdy a velkostatků definovaly vládu demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho. V září 1973 došlo ke svržení Allendeho vlády a následně k nastolení vojenské junty pod vedením generála Augusta Pinocheta. „Pinochet byl generálem pátého řádu: horlivý a zřejmě velmi ctižádostivý důstojník. Když jednal s Allendem, tak z poklony nevyšel. Když odcházel, tak zadkem napřed a neustále jej ujišťoval o své loajalitě a pak provedl puč,“ charakterizuje Jarka Stuchlíková Pinocheta.

Pinochetovi se sice podařilo podstatně zlepšit ekonomickou situaci, avšak jím nastolený režim se vyznačoval masivním porušováním lidských práv, zabíjením a mučením politických oponentů i početnou emigrací. Milan se díky své prozřetelnosti profiloval neutrálně. Učil v Temucu, na levici ani na pravici neměl čas. Zločiny, ke kterým tehdy docházelo, Jarce Stuchlíkové nikdy z paměti nevymizely: „Jel autobus z venkova. Vojáci ho na silnici odchytli, nechali všechny vystoupit a mapuchského dědečka píšťalkou přinutili skákat tak dlouho, až padnul s infarktem. Potom do autobusu vpálili salvu ze samopalu. Zdravotnice, které tím autobusem jely, měly prostřílené kotníky,“ vzpomíná Jarka Stuchlíková.

V ohrožení života

Nebezpečí ztráty života či přinejmenším vězení se nad Stuchlíkovými vznášelo hned několikrát. Absolvovali dvě domovní prohlídky i silniční kontroly. Tehdy už pod vlivem neúnosných poměrů pracovali na svém návratu do Evropy: „Milan měl ve zvyku vozit s sebou svůj rukopis Mapuche, který potom vyšel v Cambridge. V knížce měl spoustu grafů, všelijakých vsuvek a jmen. Při silniční prohlídce ho vojáci objevili. Nejdřív vyházeli můj kufřík. Pak našli rukopis a začali křičet, že objevili Plán Zeta, a že mají konečně důkaz, že levice chtěla provést puč proti vojenské moci.“ Situace vypadala bezvýchodně, mohlo by to skončit zastřelením na krajnici silnice. Když se však vojáci do rukopisu začetli, zaujala je typická mapuchská jména. Při dalším doptávání za Milanovy pomoci identifikovali v rukopisu své příbuzné. „Nakonec jim došlo, že když jsou někde taková poctivá mapuchská jména, nemůže to být instruktáž pro celostátní puč. Kniha byla poničená, potrhaná, ublácená, ale dali nám ji zpátky a mohli jsme jet domů,“ shrnuje celou anabázi Jarka Stuchlíková. 

Další možné tragédii unikli Stuchlíkovi shodou šťastných náhod. Milan s sebou jako talisman nosil v peněžence desetipesovou bankovku. Syn Petr mu věnoval v létě k narozeninám novou peněženku, do které si Milan bankovku nestačil vložit. Toto opomenutí možná celé rodině zachránilo život. Při silniční prohlídce peněženky vojenská hlídka desetipesovou bankovku nenašla. Byla totiž poznávacím znamením pro miristy, příslušníky radikálně levicového hnutí, neblaze proslulého teroristickými akcemi. Koncem roku 1973 se po mnoha peripetiích spojených se získáním potřebných dokumentů podařilo Stuchlíkovým odplout do Evropy. Zakotvili ve Velké Británii.

Belfast

Ze začátku roku 1974 Milan přednášel v Cambridgi, ale mnohem zajímavější nabídka přišla z Belfastu v severním Irsku, kde už přednášel přítel a kolega Ladislav Holý. Budovala se tu nová fakulta sociologie a antropologie, a to Milana opět silně přitahovalo. Spokojeně se tu rodině žilo pět let. Mezitím došlo k dalšímu terénnímu výzkumu ve Španělsku, ale než mohl být zpracován, v prosinci 1980 Milana v osmačtyřiceti letech nečekaně v plné síle postihl záchvat mozkové mrtvice. Během tří dnů zemřel. Jarce se zhroutil dosavadní svět, ale rozhodla se zůstat v Irsku už kvůli vzdělávání dětí. Sama později na Queen‘s University získala magisterský titul z lingvistiky, obor španělština a portugalština. Pak od kolegy koupila překladatelskou a tlumočnickou agenturu, musela se něčím živit. Vdovský důchod nestačil. Naučila se překládat ze šesti cizích jazyků. Zaměstnávaly ji podniky, úřady i vládní úřady. Příležitostně jezdila do Londýna a spolupracovala s BBC. Do Prahy se přestěhovala v roce 2002. Za zajímavý zážitek považuje čtyřdenní tlumočení prezidentu Václavu Havlovi na jeho cestě do Mexika a Nikaraguy. Své vzpomínky na více jak čtyři roky trvající pobyt v Chile literárně zpracovala v knize Indiáni, politici, plukovníci (1997). K návratu do staré vlasti se odhodlala na popud staré přítelkyně Věry Šťovíčkové-Heroldové a začala novou, dvacetiletou kariéru v překládání knih.

Počkej, on tě život naučí

Jarka Stuchlíková je přátelská, komunikativní a otevřená žena neustále se zajímající o aktuální dění. Zvědavost ji nikdy neopustila. Svůj život rozděluje na dvě etapy: do Milanovy smrti byl barevný jako kolotoč, chvíli nahoře, chvíli dole, nikdy žádná nuda, ale po jeho smrti začalo to, co definovala její maminka větou: „Počkej, on tě život naučí!“ Své krédo Jarka formuluje stručně: „Nelitovat se a brát život tak, jak jde.“