Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Studený (* 1930)

• narodil se 6. dubna 1930 v Praze-Jinonicích

• v Jinonicích zažil nálet na Prahu 14. února 1945

• vystudoval obchodní akademii a pedagogickou fakultu

• celý život učil na různých typech škol

• od dětství členem jinonického Sokola

Miroslav Studený se narodil 6. dubna 1930 v Praze-Jinonicích, v ulici V Roháčích. Rodina pocházela od Strakonic a rodiče se do metropole přistěhovali v roce 1930 za prací.

Odcházím a nemusím se vrátit

Miroslav si dobře vzpomíná na první dny okupace i na to, co jí předcházelo – na zabrání našeho pohraničí i na mobilizaci v září roku 1938. „Mobilizace byla vyhlášena rádiem, ale protože jen málokdo měl rádio, tak si to lidé sdělovali navzájem. Všichni muži, kterých se to týkalo, během noci nastoupili nebo odjeli ke svým útvarům.“

Mobilizace se týkala i pamětníkova otce: „Můj tatínek přišel k mé postýlce, to jsem nespal samozřejmě, a táta řekl: ‚Heleď, odcházím, nemusím se vrátit, postarej se o maminku.‘“ Většina lidí nevěřila, že by si Němci dovolili obsadit celé naše území.

V březnu roku 1939 viděl pamětník v centru Prahy plačící a pěstmi hrozící lidi na chodnících, vnímal ponurou atmosféru, kdy nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Lidé plni obav se začali zásobovat trvanlivými potravinami. Školní výuka však probíhala normálně. To se začalo měnit až s blížícím se koncem války, zhruba od Vánoc 1944, kdy byly takřka každý den vyhlašovány poplachy, někdy i několikrát během dopoledne.

„To znamenalo, že se zastavil provoz tramvají a vůbec všeho, žáci museli opustit třídy a po skončení poplachu se měli vrátit, ale při častém opakování poplachů byla výuka zrušena. Žáci chodili do školy pro úkoly kolem sedmé, kolem deváté je učitelé posílali domů.“ Miroslav popisuje průběh poplachů: „Zahoukání třikrát za sebou znamenalo přípravu poplachu, dlouhý tón znamenal konec přípravy poplachu a skutečný nálet, to byl kolísavý tón.“

Tak jsem se sebral a utíkal se schovat do sklepa

Na bombardování dne 14. února 1945 si Miroslav Studený vzpomíná velmi přesně. Kolem poledního se vrátil domů a byl vyhlášen nálet. Na obloze bylo vidět velké množství převážně bombardovacích letadel, která přilétala od severozápadu, tentokrát však letěla nezvykle nízko, bylo slyšet silné hučení. Lidé, uvyklí častým poplachům, stáli před svými domy a pozorovali, co se na obloze odehrává. Z okna Miroslav najednou spatřil, jak „se z nich začaly objevovat nějaký tečky, a čím ty tečky šly níž, tak to začalo dělat ukrutnej kravál. Tak jsem se sebral, nechal jsem otevřený okno, kdyby něco, a utíkal jsem se schovat do sklepa.“

Pumy dopadly na Farkáň a Radlice. Po skončení bombardování se Miroslav, hnán strachem o své rodiče, vydal na kole přes Farkáň do Radlic, kde se v té době jeho rodiče nacházeli. Na Farkáni ho čekal první hrůzný zážitek: „Vidím nějakýho zřejmě tatínka, jak takhle v náručí nese malý dítě, kterýmu visely ručičky a nožičky a hlavička na stranu.“ Další otřesný zážitek tehdy čtrnáctiletého chlapce čekal v rozbombardovaných Radlicích, kde viděl rozmetané kusy lidských těl, to už nemohl pokračovat v cestě a musel se vrátit domů. Pro jeho rodinu ale naštěstí vše dobře dopadlo.

Po válce vyšlo najevo, že se otec měl angažovat v jinonické odbojové skupině Věrný pes, ale další informace o tom pamětník nemá a lituje, že se od otce nedozvěděl víc. 

Cvičenců je stále dost

Miroslav Studený odmalička chodil cvičit do Sokola a rád vzpomíná na výborné cvičitele. V paměti má i den, kdy nacisté Sokol zakázali; spolu s ostatními chlapci si šel do sokolovny jako obvykle zacvičit, ale tam už je nepustili, nikdo netušil proč. Bezprostředně po zákazu organizace začala perzekuce Sokolů. Mnoho z nich zahynulo v koncentračních táborech.

Po válce jinonický Sokol svoji činnost obnovil. V sedmnácti letech Miroslava vyslali do tzv. pomahatelské školy, kde se učil nejenom správnému provedení jednotlivých cviků, ale také organizaci hodin cvičení. Po jejím absolvování se stal pomahatelem, tedy cvičitelem malých kluků.

Po roce 1948 přišel ale další zákaz, respektive nucené sloučení se státní tělovýchovou a Sokolové opět končili ve vězení. Miroslav Studený nechyběl ani u obnovení sokolské činnosti po pádu komunismu, angažoval se ve věci navrácení majetku Sokola v Jinonicích. Hrdým sokolem byl i v době natáčení rozhovoru v roce 2019, pouze litoval, že chybí kvalitní cvičitelé, cvičenců je prý stále dost.

Práce, která mě bavila

Během války absolvoval Miroslav měšťanku a ještě za války se šel učit zedníkem. Po válce nastoupil na obchodní akademii, ale prý ho to tam vůbec nebavilo. Otec si přál, aby pokračoval ve studiích na vysoké škole obchodní, pamětník snil o kantořině. Složil přijímací zkoušky na dnešní pedagogickou fakultu, na tříleté studium oborů matematika, fyzika, deskriptiva.

Po absolvování studia musel jít učit do pohraničí – o umístění absolventů tehdy rozhodovalo ministerstvo školství. Začínal na dívčí škole v Bílině, vyzkoušel si učit na dvoutřídce v Lešanech. Na vlastní žádost byl po čase z pohraničí přeložen do Prahy na základní školu v Jinonicích, kde působil několik let. Vykonával též funkci obvodního metodika pro matematiku. Následovaly i další typy škol a pedagogických institucí.

„Vrátilo se to, co bylo za války,“ hodnotí zpětně Miroslav Studený nástup komunismu v roce 1948. „Tatínek mě za války učil: ‚S nikým nemluvit, s nikým se o ničem nebavit, koho velmi dobře neznáš, a když dobře znáš, tak ještě dávej pozor, co řekneš.‘“ A to po roce 1948 platilo znovu. Když pamětník bilancuje svůj život, je rád, že i v nepříznivých dobách mohl dělat práci, která ho bavila.