Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Štýblová (* 1930)

• narozena 29. října 1930

• vyrůstala ve Velkých Němčicích

• v dubnu 1945 se rodina kvůli frontovým bojům přesunula do Hustopečí

• během bombardování jejich dům ve Velkých Němčicích vyhořel

• v červnu 1945 získali dům ve Starovicích po odsunutých Němcích

• v roce 2019 pamětnice bydlela ve Starovicích

Zdeňka Štýblová svůj příběh vyprávěla společně s manželem Karlem. Po šedesáti devíti letech manželského života už všechny vzpomínky považují za společné. Potkali se ve Starovicích, kam se oba přistěhovali se svými rodinami po druhé světové válce do domů po odsunutých Němcích. Zdeňka se narodila 29. října 1930 ve Velkých Němčicích, Karel pochází z Křepic, kde se narodil 13. prosince 1926. Společnou vzpomínku mají na prezidenta Masaryka, který jezdil do Židlochovic a krajem projížděl na bílém koni.

Za husu bylo rádio, za kačenu oblek

Když začala druhá světová válka, Velké Němčice i Křepice se ocitly poblíž hranic Protektorátu Čechy a Morava. Nedaleké Hustopeče nebo Popice už patřily do Sudet. Do běžného života válka tolik nezasáhla, ale pak přišli besarabští Němci. Karel vzpomíná: „Byli takoví zaostalí, oni třeba neměli brány, jen proutí, a s tím dělali obilí, když se selo. Tak strašně postaru. Divili jsme se, jak hospodařili.“ V době války byly potraviny i oblečení na lístky, takže lidé z vesnic, kteří měli hospodářství, směňovali za jídlo další věci, třeba rádio nebo oblek. Ale i v této době se našli lidé, kteří uměli pomoci. Třeba mlynářka, která uměla dětem nechat kilo mouky na chleba. „Byly kontroly, když se zabíjelo prase. Byli i lidi zavření, to tak válka přinesla,“ dodává Zdeňka.

Ve Velkých Němčicích žili Židé. „Pamatuju si na jednu rodinu, paní, která měla holčičku na vychování. Když jí šila šatečky, tak to zkoušela na mně,“ popisuje pamětnice: „Pak nosila paní na šatech hvězdu, ztratila se a už jsme o ní nevěděli. Netušili jsme, kam ti lidi šli.“ Rodinu pamětnice poznamenaly události kolem maminčina bratra, který utekl z prací v Německu, schovával se doma, byl udán a zatčen. Domů se vrátil až po frontě.

Karel v době války dokončil obecnou školu a začal pracovat. Někdy v roce 1944 musel odjet kopat zákopy za Přerov. „Dostal jsem kufr a dřeváky a kopali jsme. Večer přišli partyzáni a řekli nám, že se brzy vrátí. Sbalil jsem dvě deky, kufr a už jsem mazal na vlak a domů.“ Později pamětník kopal protitankové zákopy v Tuřanech u Brna.

Maminka ještě vběhla do domu a vypustila kozu

V době války se lidé ve Velkých Němčicích s vojáky téměř nepotkávali, to se ale mělo změnit při přechodu fronty v polovině dubna 1945. Němčice byly opevněné, boje trvaly několik dní. „Od neděle do středy to Němci drželi,“ vzpomíná Zdeňka. Rodina bydlela na konci obce směrem na Křepice a v době bojů se skrývala ve sklepě. „Pak nás ruští vojáci vyhnali ze sklepa. Jak jsme vycházeli ven, viděli jsme, jak zápalná střela vletěla přímo do našeho domu. Maminka ještě vběhla do domu a vypustila kozu.“ Rodiny musely opustit domy a vydat se pěšky do osm kilometrů vzdáleného města Hustopeče. Tyto přesuny se konaly na rozkaz sovětského velitelství, které chtělo v obcích ubytovat štáb a vojáky maršála Malinovského.

Na pochod se vydala skupina asi sto lidí, vzít si mohli jen kufřík s jídlem. „Byli jsme otupělí a lhostejní. Když jdete po ulici, všechno vám hoří, tak jdete jako automat. Střílelo se, nijak nás nechránili. Jedna mrtvola, žádná mrtvola.“ Pro tehdy čtrnáctiletou Zdeňku to byl drsný zážitek, protože po cestě viděla mnoho mrtvých vojáků. „Když jsme vycházeli z dědiny, u hřbitova byl rozstřílený ruský tank a ti mrtví chlapci byli úplně černí. Další jsme viděli po cestě. Vojáci leželi na silnicích, přes ně se jezdilo, nebyl čas se o ně starat.“

V Hustopečích rodina strávila dvě noci. „Byli jsme na půdě jednoho domu a viděli jsme na blízké sklepy. Vojáci si tam tahali Němky, střílelo se tam, křičelo,“ vzpomíná Zdeňka. Dům byl blízko koupaliště, kde měli vojáci barely s naftou, a Němci to začali bombardovat. „Maminka chtěla jít do sklepa, ale tatínek řekl, že když nás to má zabít, tak všechny dohromady.“ Po dvou dnech začalo docházet jídlo, a tak se otec rozhodl, že se přesunou do Šakvic, kde žili přátelé.

Nikdo nepátral po tom, co si kdo vzal

Šakvice leží poblíž Pálavy, kde ještě probíhaly frontové boje, a Zdeňka tady prožila dramatické bombardování. U strýce s rodinou bydleli i ruští důstojníci, kteří jim prozradili, že v určitou hodinu se bude útočit. Matka poslala pamětnici pro otce, aby se šel schovat do sklepa. Než se ale Zdeňka vrátila domů, byla zavřená vrata a všichni schovaní ve sklepě: „V tu chvíli začal nálet a já jsem zůstala na ulici. Skrčila jsem se mezi vrata, plakala jsem a křičela. Nebylo to dlouho, ale zdálo se mi to jako věčnost. Maminka to ve sklepě nevydržela, odemkla vrata a mě tam našla. Plakaly jsme obě dvě, aj tatínek potom. Štěstí, že mě nic netrefilo.“

Asi deset dní od odchodu z domu se rodina vrátila do Velkých Němčic a nastěhovala se do domu k matčině tetě. Příbuzní si mysleli, že rodina zahynula, a ze sklepa si rozebrali všechny zásoby, které našli. „Rodiče nikdy nepátrali po tom, kdo si co vzal.“ Zdeňka a její rodina zůstaly bez jídla, domova a veškerých věcí.

Každý chtěl přežít

Karel prožíval konec války v Křepicích. Obec byla jednou z těch, které se musely po frontě vystěhovat, aby uvolnily prostor pro několik stovek vojáků pluku maršála Malinovského. A protože Křepice se hromadně stěhovaly do Velkých Němčic, obyvatelé Němčic museli do Hustopečí. „Naši vzali krávu, husy a museli odjet.“

Asi šedesát mužů dostalo rozkaz stavět most v Břeclavi, mezi nimi i tehdy osmnáctiletý Karel. „Břeclav už byla osvobozená a most propadený do vody. Pamatuju si, jak jsme nocovali v domě, kde bylo stropem vidět na hvězdy. Ráno nás sbalili a odvedli na stavbu.“ Muži nedostávali žádné jídlo, a Karel s kamarádem se proto rozhodli prchnout.

Utekli do Ladné u Břeclavi a vyhledali kamarádovu babičku. Tam dostali jídlo i nocleh. „V noci naráz bušení na vrata. Rusi, asi deset, šli si odpočinout. Zatřepal se mnou, musel jsem vlézt na půdu, naházel jsem otýpky slámy a do rána tam spali. Ale to byli fronťáci, ti nic nekradli. Ráno se sbalili a šli. Ve vojenském oblečení, žádné umývání. Lehli si, jak byli. Na postel si nelehli, měli strach, že by dostali blechy nebo vši.“

Z Břeclavi se Karel vrátil domů, ale byl okamžitě odveden na další práce. Na polích směrem na Nový Dvůr zakopávali civilisté mrtvé vojáky. Němci se zakopávali tam, kde byli. „Vykopali jsme hrob a hodili jsme tam vojáka. Ještě boty jsem mu vyzul.“ Dalším nařízením bylo odvádět dobytek do Brna na jatka. Stáda dobytka viděli obyvatelé na polích, vojáci a další je hnali před sebou. Po cestě je zpracovávali a dělali jídlo pro vojáky. Karel pak ještě chodil vyklízet nádraží do Šakvic a pracovat do Vranovic.

Neměli jsme se kam vrátit

Zdeňka s rodinou zůstala po válce bez prostředků. „Ve Velkých Němčicích vyhořela asi polovina domů. Nebylo, kdo by se nás ujal.“ Velmi rychle se však mezi lidmi rozkřiklo, že v německé obci Starovice jsou k nastěhování domy po Němcích. „Stačilo přijít do obce, s komisařem vybrat domek a on to připsal. Tak jednoduché to bylo.“ Původní německé obyvatelstvo bylo zatím sestěhováno do vybraných domů. Zdenčina rodina dostala dům, ve kterém žila Němka se dvěma dětmi. „Pro ně to muselo být strašný, pro nás to bylo taky těžký. O všechno jsme přišli, neměli jsme si co oblíct, co obout, co jíst. Až potom začali vozit z UNRRY oblečení, to vozili každý týden, taková ta pomoc byla pro ty, co o všechno přišli.“ K domu ve Starovicích bylo hospodářství, koně, krávy, a hned od začátku musela rodina hospodařit.  

Karel žil s rodinou v Křepicích, kde měli malé hospodářství. „Dva přišli k našemu, že ve Starovicích jsou domy a že se máme jít podívat. Nebylo to regulované. Sbalili jsme si věci. To už bylo domluvené předem, matka se sem šla podívat a druhý den už jsme se stěhovali. Byli tady Němci, plná dědina Němců a kostel plný. Dohromady Češi a Němci.“

Vojáci ve Starovicích nebyli, v obci byl jen komisař. „To bylo tak volné, že to byla hrůza hrůzoucí, když se na to teď díváte. Byl chaos ve všem,“ vzpomíná Zdeňka. Z původního obyvatelstva zůstaly v obci spíš ženy a staří lidé, muži padli ve válce. Německé rodiny byly odsunovány až v únoru 1946. Lidé odcházeli nebo s koňmi odjížděli do Hustopečí, odtud putovali do Mikulova a pak je odváželi do Německa. Ve Starovicích nechali domy, hospodářství, postele, nábytek i peřiny. „Pro ně to muselo být strašný, plakala Němka. Původně byla celá obec německá, tady bylo jen pět rodin českých. Oni přišli za prací už kdysi, za starých dob. Za války se hlásili k Němcům,“ dodává Zdeňka: „Nechtěla bych být v jejich kůži. Oni sami chtěli a křičeli, že chtějí k Hitlerovi. Mysleli, že se budou mít lepší.“

Pamětnice přiznává, že se později setkali se závistí od lidí, kteří velmi rychle zapomněli na to, že odcházeli z vyhořelého domu a neměli po válce vůbec nic: „Říkávali nám zlatokopi. Že jsme měli víc než ti, co zůstali ve Velkých Němčicích. Takovej je život, tak jsme to brali a přecházeli jsme to.“

Tatínek napsal omluvenku, že nemám boty

V létě 1945 se tedy Zdeňka i Karel ocitli ve Starovicích. Po válce už se ani jeden nevrátil do školy. I když Zdeňka připouští: „Měla jsem chodit do zemědělské školy. Tatínek ale napsal omluvenku, že nemám boty, a do žádné školy jsem nenastoupila. Hospodařili jsme doma.“

Starovice se začaly po válce obnovovat postupně. „Mladý děcka se začaly dávat dohromady a sousedi jeden k druhýmu,“ dojatě vysvětluje Zdeňka: „To byly tak krásné roky, to se ani nedá říct.“ Karel souhlasí: „Lidi pomáhali jeden druhýmu. Nebyli závistiví. Sem přišla většinou chudina. Co měli majetek, zůstali. Tady byli chudí.“ Z první vlny přistěhovalců nezůstala ani polovina. Někteří si vzali majetek z domu a odešli, jiní prostě nestačili na získané hospodářství. Další odešli na severní Moravu, kde byl rychlejší výdělek v lesích. Manželé odhadují, že komunita obce se stabilizovala až v padesátých letech.

Ještě po válce chodily kontroly. „Musely se plnit dodávky,“ objasňuje Zdeňka: „Vybíraly se potraviny pro město. Když se něco nesplnilo, přišla kontrola. Odevzdávalo se maso, mléko a vejce.“

Do Starovic přišli ti, kteří přišli o všechno po válce nebo měli málo. „Většina se pak přimkla ke komunistům, bylo trochu lidovců. To byla velká euforie, lidé věřili tomu, že bude lepší,“ vypráví pamětnice. „Ale jak potom začali tlačit do družstev, ztráceli komunisti sympatie. Jak začaly politické strany, byla chyba, už se to oddělovalo, byli bokem ti a ti, ale ty první roky, tak to bylo moc pěkný.“

Prožili jsme pěkný roky

Zdeňka a Karel se seznámili při zábavách ve Starovicích. V roce 1948 musel Karel narukovat na vojnu. „Šel jsem do Kroměříže a tam jsem byla ale dva měsíce,“ popisuje pamětník: „Pak jsme jeli na kamenolom na Vranov, stavěli jsme komplex a vozili dřevo ze Znojma z nějakého sběrného tábora. Když jsme to udělali, přijel generál Svoboda s dcerou a byl velký táborák.“

Začátkem října 1950 přišel Karel z vojny a 25. toho měsíce byla svatba. Karel pracoval u vodovodů, pozdějšího podniku Ingstav. Dům, ve kterém Štýblovi prožili společný život, dostala ve Starovicích Karlova rodina. Později po válce stát nařídil lidem splátky nemovitostí. „My jsme to měli odhadnutý na sto dvacet tisíc. Aby to mohlo být v soukromém vlastnictví, museli jsme státu zaplatit,“ vysvětluje Karel.

V roce 1953 zasáhla rodinu měnová reforma, manželé přišli o peníze na opravu a rozšíření domu. O několik let později museli odevzdat pole a dobytek do JZD. „Pořád znova jsme budovali,“ povzdechne si Karel: „Museli jsme to brát, jak to šlo. Byli jsme mladí, otřepali jsme se ze všeho.“

Manželé spolu vychovali pět dětí, které se narodily v letech 1951 až 1958. S láskou vzpomněli na to, jak se první děti narodily doma jen s pomocí porodní asistentky a jak fungovala podpora rodin státem. „Ze začátku jsme nedostávali nic, pak to bylo asi sedmdesát korun na dítě. Ale protože jsme měli kousek pole, dostávali jsme jen půlku,“ doplnil Karel s úsměvem. Manželé mají (v době natáčení v roce 2019) jedenáct vnuků a dvacet pravnuků.