Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šubová (* 1936)

• narozena 24. března 1936 v osadě Termezov v Rumunsku

• dětství prožívala v komunitě rumunských Slováků v dnešní župě Bihor

• v roce 1947 se rodina na popud synů rozhoduje k reemigraci do Československa

• rodina se usazuje na Českokrumlovsku v obci Desky, opět mezi rumunskými Slováky

• absolvuje tu základní školu a začne pracovat v zemědělství, později se vdá za Jana Šubu

• už jako vdaná se s rodinou stěhuje nejprve do nedalekého Ličova, později na samotu Ostrý na Třebíčsku, až se usadí v Dolních Dunajovicích na Mikulovsku

• Anna Šubová vychovala šest dětí a celý život pracovala v zemědělství

Do konce 40. let žila v Rumunsku jedna z nejpočetnějších slovenských komunit v Evropě. Při posledním předválečném sčítání lidu v roce 1930 žilo na území Rumunského království 33 897 Slováků. Nejpočetnější slovenská menšina žila v západorumunské župě Bihor. Slováci začali do této části Rumunska přicházet od konce 18. století, kdy postupný nárůst obyvatelstva tehdejších Horních Uher znamenal nedostatek půdy, s nímž šly ruku v ruce i zhoršující se životní podmínky. Mnoho rodin se tak rozhodlo opustit své domovy a vydat se na jih, na území někdejšího Sedmihradska, kde tamní zeměpáni nabízeli rozsáhlá, převážně lesnatá území svých panství ke kolonizaci. Jak Slováků přibývalo, začali zakládat celé vesnice a osídlovat stále další nabízená území. Když už původní vesnice nestačila potřebám svých obyvatel, odešly některé rodiny o pár kilometrů dále a stejným způsobem jako jejich předkové založili novou vesnici. Tímto způsobem vznikl i Termezov, kde se 24. března 1936 narodila Anna Šubová.

Matka Šarlota se starala o hospodářství a přes zimu pracovala v lese, otec Pavel Bandík pracoval jako zedník, zemřel však dříve, než jej Anna stačila více poznat. Když se Anna narodila, měla za sebou rodina Bandíkových poměrně čerstvou zahraniční zkušenost. Ve dvacátých letech 20. století totiž i v Bihoru ubývalo zemědělské půdy, a mnoho slovenských rodin se proto vydalo hledat štěstí za oceán. „Naši byli předtím v Americe, v Brazílii, kam odešli asi v devatenáctém roku. Otec byl zedník, měl svoji partu a chodili po městech, Rio de Janeiro, Sao Paulo, a stavěli tam mrakodrapy. Dělalo se ve dne v noci, bylo to náročné, ale vydělali peníze. Mamka pracovala na kávové plantáži nebo sloužila u bohatých rodin.“ Část rodiny v Brazílii zůstala, otec pamětnice však na naléhání své matky po dvanácti letech prodal majetek a s rodinou se vrátil za ní do Rumunska. Nevrátili se však do vesnice Nova Huta, odkud původně odcházeli, ale koupili si pozemek pár kilometrů od města Alešd, kde si postavili dům a stáli tak i u zrodu osady Termezov.

V Termezově prožila Anna Šubová velkou část svého dětství. Rodina měla velké hospodářství i domácí zvířata, její dětství tak bylo naplněno především prací. „Byli jsme zvyklí odmalinka pomáhat. Buďto se starat o mladší sourozence, nebo pást dobytek, měli jsme husy, kačeny, slepice, prasata, ovce, krávy. Ráno se vstávalo ve čtyři nebo v půl páté, rodiče šli na pole a my děcka jsme šly pást dobytek. Mamka nám ráno dala práci, to uděláte, to uděláte, a udělaly jsme to. Mně bylo sedm let a vařila jsem už u kamen. Vzala jsem si stoličku, abych viděla do hrnce, a vařila jsem. Ale nás ani nenapadlo, že by se nám nechtělo dělat, pro nás to bylo normální, nic jiného jsme neznaly.“ Rodinné hospodářství představovalo pro většinu slovenských rodin v Bihoru základní zdroj obživy. Větší část toho, co rodina vyprodukovala, šla na vlastní obživu, s přebytky se chodilo na trhy. Prodej másla, smetany nebo vajec tak představoval často jediný finanční příjem slovenských rodin. Mezi samou prací a povinnostmi už pomalu nezbýval čas ani na školu. Však si také slovenští učitelé ve svých pamětech často posteskli, že musí rodiče přemlouvat, aby pustili své děti do školy. V zemědělství byla zkrátka potřeba každá ruka, a vzdělání tak mnohdy šlo na vedlejší kolej. „Říkali jsme, že jsme středoškoláci, protože jsme do školy chodili jenom ve středu. V úterý bylo náboženství a ve středu škola.“ Je zajímavým paradoxem, že přes nechuť rodičů posílat své děti do školy se slovenští učitelé a faráři těšili nesmírné úctě a respektu. „Kdyby na chleba nebylo, tak na učitele nebo na faráře muselo být. To neexistovalo, aby to lidi vypustili, že na to nemají. To neexistovalo. Když někdo neměl peníze, tak jim dávali jídlo, ale museli se udržet.“

V Termezově prožila Anna Šubová také druhou světovou válku. Pro rodinu to bylo nelehké období, neboť nevlastní otec pamětnice Pavel Jedlička musel narukovat do armády. Mužské práce tak musela zastat matka pouze s pomocí dvou synů, Štefana a Antonína. Anna Šubová si vzpomíná především na konec války. „Nejdřív šli Němci, ti už utíkali, a to jsme se báli, že nás někdo přepadne. Potom šla fronta, to se i střílelo a my jsme nesměli ven, to bylo vyhlášeno, že nesmíme. Ale naše prasata, jak byly zvyklé se pást venku, tak se vybouraly a utekly nám do hrachu. Kulky mně létaly kolem hlavy, ale já jsem chtěla ty prasata vyhnat, nechtěla jsem, aby ten hrách zničily. Všichni na mě křičeli, nadávali, pak jsem doma i dostala. Ale prasata jsem vyhnala.“ Skupina ruských vojáků se pak v Termezově zdržela celé léto. Chodili pracovat do lesů a přespávali na půdě domu rodičů Anny Šubové. „Otec se z války vrátil až v září, byl na ruské frontě a padl tam do zajetí. S bráchou Tondou jsme zrovna pásli a teď vidíme, že k nám jde nějaký chlap. Vzali jsme nohy na ramena a byli pryč, kde bysme ho poznali za tu dobu. Najednou bylo doma rušno, přišel strýc s tetou a my jsme vůbec nevěděli, co se děje. Pak došla sestra Růža a říká, se tata vrátil.“

Po válce nezůstalo ve slovenských oblastech Rumunska nic jako dřív. Život tu nebyl nikdy jednoduchý, a tak mnoho rodin vyslyšelo výzvu československých úřadů a vydalo se do Československa. Bihor i další oblasti se slovenským osídlením se začaly vylidňovat. Matce pamětnice ani jejímu nevlastnímu otci se z Rumunska příliš nechtělo, kdyby to bylo jen na nich, rodina by nejspíš v Termezově zůstala. Annini bratři Antonín a Štefan však v Rumunsku zůstávat nechtěli, a protože se rodičům do Československa nechtělo, rozhodli se utéct sami. Rodiče je nakonec chytili až na nádraží. „Verbovali většinou ty mladé, jako byli Štefan a Tonda. Slibovali jim vzdělání a práci, to v Rumunsku dostupné nebylo.“ K odchodu se ale chystali další členové širší rodiny a rodiče pamětnice o odchodu začali také uvažovat. „Mamka nakonec řekla: ‚Dobře, když vy se nebojíte hladu, já už jsem byla v Brazílii, už jsem prošla svět, takže půjdu taky.‘ Ale šla jenom kvůli děckám, že všichni chtěli jít, a kluci nejvíc.“ Na podzim roku 1947 tak vyrazili do města Oradea, kde měli čekat na transport. Všechen rodinný majetek však zůstal v Termezově. Rodiče totiž nevěřili, že v Československu zůstanou, a tak dům i s dobytkem pronajali. V Oradei museli nakonec kvůli potížím s dokumenty čekat tři měsíce. Na cestu vyrazili až těsně před Vánocemi 1947. „Štědrý den jsme slavili ve vlaku v Košicích. Mamka pomáhala vařit v kuchyni, ve vlaku jsme měli stromeček, nazdobili jsme si ho vatou a zpívali jsme vánoční koledy.“ Anna Šubová se na rozhodování rodiny nepodílela, v necelých dvanácti letech by ani její hlas neměl potřebnou váhu. Když rodiče přikázali, ať se připraví, že se budou stěhovat, poslechla.

Vlakem dorazili až do Českých Budějovic a měli směřovat dále na Karlovarsko. V Budějovicích se však setkali s příbuznými a na jejich přímluvu se rozhodli na jihu Čech zůstat. Usadili se v obci Meziříčí na Českokrumlovsku, která byla z většiny dosídlena právě Slováky z Rumunska. „Měli jsme jít do Kraslic, chlapům tam slíbili práci ve sklárnách, i Štefan s Tondou už tam měli místo zajištěné. Náš nevlastní otec ale na to Karlovarsko nechtěl jít, chtěl zase hospodařit. A když ho strýc začal lákat, že tady dostane pole a bude mít koně, tak to bylo něco pro něho. Řekl, že když jsme ho dostali z Rumunska, protože on nechtěl jít, tak tady už mu do toho nebudeme kecat. A zůstali jsme na Krumlovsku.“ Asi po čtyřech měsících se od příbuzných v Meziříčí stěhovali do nedaleké obce Desky, kde získali slibované hospodářství, pole i koně. Jak Meziříčí a Desky, tak i okolní obce Velíško nebo Malonty osídlili Slováci z obce Nová Huta i z jiných slovenských obcí Rumunska. Rozhodně tak nešli do neznámého prostředí.

Slováci z Rumunska v jižních Čechách žili i nadále v takřka uzavřeném společenství, udržovali své zvyky a tradice a žili podobným způsobem života jako předtím v Rumunsku. „Ti starší pořád chodili v krojích, dělaly se i muziky a tancovačky a všelijaké zábavné večery, kam chodili jenom Slováci. Češi se třeba přišli podívat, co to tam máme, kamarádili jsme spolu, když jsme šli do divadla, tak jsme šli všichni, ale na naši zábavu jsme šli jenom my Slováci. A ještě v padesátých letech by rodiče nedovolili, kdyby si Slovák chtěl vzít Češku nebo Slovačka Čecha. Ale ty děcka by to asi ani nenapadlo.“ Mladá generace však postupně začínala vnímat i své okolí, ve školách se seznamovala s Čechy z okolních měst a vesnic a zatoužila i po kontaktech s městem, který s sebou přinášel zábavu a nové možnosti. Velká většina z nich však narážela na odmítavý postoj svých rodičů. Dalo by se říci, že v tomto směru byla Anna Šubová průkopnicí, která otevřela děvčatům z okolních vesnic cestu. „Slovenští kluci, ti starší, odešli na vojnu, asi tři ročníky najednou, a ti mladší ty zábavy a muziky už tak nedělali. A my holky jsme neměly kam jít. Tak já jsem se rozhodla, že si nechám ostříhat vlasy, dokonce jsem si nechala udělat trvalou. Do půl osmé večer jsem seděla v Kaplici na náměstí a bála jsem se jít dom. Pak jsem šla za paní Uvačíkovou, se kterou jsem tenkrát pracovala, aby mě doprovodila, bála jsem se. Mamka plakala, co jsem to provedla, nemohla jsem se s ní ani potkat. A když jsem šla drát peří do Velíška, do vedlejší dědiny, kam jsme chodily pomáhat, tak jsem musela sedět zvlášť, ani jsem si nesměla sednout mezi ostatní holky. Ty jejich mamy to nedovolily. Ale do roka byly všechny ostříhané, všechny, protože já jsem si pak nechala přešít všechny zástěry a sukně a začala jsem chodit do kina, do divadla, přizpůsobovala jsem se.“

Když Anna Šubová na přelomu čtyřicátých a padesátých let dokončila základní vzdělání, chtěla ve studiu pokračovat. Šly jí počty. V té době však onemocněla její matka, musel se o ni někdo starat a jako nejstarší děvče v domě tuto úlohu musela převzít. Otec jí přihlášku na školu nepodepsal. Anna Šubová tak začala pracovat v zemědělství a poznala se s o dva roky starším sousedem Janem Šubou, kterého si v říjnu 1953 vzala. Manžel potom odešel na vojnu, kde se postupně dostal až k útvaru Pohraniční stráže do Mikulova. Během vojenské služby se mu na jižní Moravě zalíbilo a možná už tehdy se rozhodl, že se sem jednou přestěhuje. Brzy po návratu manžela z vojny se rodina už i s dvěma dcerami stěhovala do nedalekého Ličova, kde Jan Šuba několik let dělal i předsedu MNV. V jižních Čechách pracovali oba manželé nadále v zemědělství, stále vážněji však uvažovali o stěhování na Moravu. V roce 1967 se už se šesti dětmi přestěhovali na samotu Ostrý na Třebíčsku. V té době si rovněž koupili vilku v Dolních Dunajovicích, které leží jen sedm kilometrů od Mikulova, místa manželovy vojny. Dům však museli nejprve opravit, což trvalo čtyři roky. Teprve poté, v roce 1972, se natrvalo usadili v Dolních Dunajovicích.

Kontakty s bývalým domovem v Rumunsku Anna Šubová ani její rodina nikdy neztratily. Má tam stále příbuzné, se kterými si rodina přála zůstat v kontaktu. Její bratři se do Rumunska vydali už v polovině padesátých let, ona sama s rodinou v roce 1975. Poté Anna Šubová na dlouhých třiatřicet let kontakt s Rumunskem ztratila, ke svým kořenům se znovu vrátila až v roce 2008.