Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Suchan (* 1961)

• narozen 12. května 1961 ve Vyškově

• studoval střední ekonomickou školu v Šumperku, ve třetím ročníku studium ukončil

• člen undergroundového hnutí

• roku 1984 začal přepisovat a šířit samizdatovou literaturu

• člen SPUSA, Nezávislého mírového sdružení, signatář Několika vět

• roku 1989 zadržen při převozu zakázané literatury z Budapešti, byl mu odebrán cestovní pas

• spoluzakladatel a mluvčí OF v Šumperku (1989)

• v roce 1989 obviněn kvůli distribuci samizdatu v Šumperku, soud ukončila sametová revoluce

• v roce 1993 sňatek s Lucií Lomovou, vychovali dvě děti, manželství nevydrželo

• do roku 1989 pracoval převážně v dělnických profesích, po revoluci účetní, podnikatel, řidič tramvaje

Psal se rok 1977, když Jiří Suchan v televizi zhlédl dokument Atentát na kulturu. Komunistická agitka, která měla ukázat úpadek a zhýralost undergroundové komunity, na něj zapůsobila přesně opačně. Věděl, že mezi tyto lidi chce patřit. Po vojně se naplno zapojil do undergroundové scény na Uničovsku a Šumpersku, později začal šířit a přepisovat samizdatovou literaturu. Stal se členem Nezávislého mírového sdružení a SPUSA. Roku 1989 podepsal Několik vět. Ocitl se v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Téhož roku přišel o cestovní pas, když byl na hranicích cestou z Maďarska zadržen se zakázanou literaturu. Nedlouho na to byl udán mužem, jemuž předal samizdatový výtisk Lidových novin. Odsouzení zabránila sametová revoluce, které se aktivně účastnil.

Pod okny stály tanky

Jiří Suchan se narodil 12. května 1961 ve Vyškově. Maminka Růžena Klíčová pocházela ze zemědělské rodiny, měla devět sourozenců. Pracovala jako prodavačka. Rodiče se nevzali a nežili spolu, nepřály si to jejich rodiny. Když bylo Jiřímu rok a půl, maminka se provdala za vojáka z povolání, Josefa Suchana, který působil ve Vyškově. Jiří dlouho netušil, že není jeho biologickým otcem. Roku 1962 byl otčím přeložen a rodina se stěhovala do Šumperku. Žili v těsné blízkosti kasáren, do kterých měli s kamarády, jejichž otcové také sloužili v armádě, přístup. Prožívali dobrodružné dětství ve městě, kde měli kousek do přírody. Politiku v té době nevnímal. Doma se před dětmi o těchto věcech nemluvilo.

Roku 1968 si Jiří užíval poslední prázdniny před nástupem do školy. 21. srpna ráno zjistili s rodiči, že do Šumperku přijely tanky. Šlo o jednotky polské obrněné divize. Rádio Suchanovi tehdy neměli, televizi také ne, bydleli však přímo u kasáren. Stačilo vyhlédnout z okna. Situace v Šumperku byla poměrně dramatická. Šumperskému pluku velel pplk. Josef Velecký.

Dva dny jsme nesměli vycházet, otčím byl v kasárnách

„Bylo mi sedm let, když tam přijely ty tanky. Když obklíčily kasárna, nikdo nám nic neřekl. Varovali nás, ať nechodíme ven, měli o nás strach. Byli jsme dva dny zavření, protože jsme bydleli hned u kasáren v kopci. Dva nebo tři dny tam vartovali. Později se nějak domluvili, do těch kasáren vjeli a začali přebírat,“ vybavuje si. Dva dny také nepřišel domů z kasáren jeho otčím. „Byli tam jako nějak v jednání, zavření,“ vzpomíná.

Jiří se v tu dobu do centra Šumperku nedostal, z dostupných informací však lze situaci ve městě vcelku přesně popsat. Průjezdu polských tanků zabránilo tehdy srocení lidí před hotelem Grand. Polští velitelé se obrátili na ppl. Veleckého, aby průjezd městem umožnil. Ten se odvolal na prezidentův rozkaz chránit a neopouštět kasárna a doporučil, aby město objeli. Část pak pokračovala směrem na Zábřeh a Moravskou Třebovou do Poličky. Ten den se v Šumperku naštěstí nestřílelo.

Polské velení požadovalo umístit ve městě zbylé vojáky a techniku, což vedení města i šumperské vojsko odmítalo. Nakonec došlo ke kompromisu a Poláci se i se svými transportéry přesunuli na cvičiště do nedalekého Rapotína, ve městě zůstalo jen velitelství. Probíhala jednání nejvyšších velitelů. Představitelé požadovali vyklizení kasáren pro své vojáky, termín předání byl určen na 15. října 1968. Šumperská jednotka byla převelena 3. října až do slovenského Kežmaroku. S ní i Jiřího otčím, Josef Suchan. Velení šumperského pluku během srpna 1968 odeslalo několik rezolucí proti vstupu vojsk a odhlasovalo zrušení názvu Útvar československo-sovětského přátelství. Někteří velitelé pak kvůli svým postojům museli z armády odejít. Jiřího otčím v armádě zůstal ještě asi tři roky, domů pouze dojížděl.

Na protest jsme vojákům vypili víno

V září nastoupil Jiří do první třídy základní školy. Cesta vedla kolem kasáren. „Příjemný to nebylo, bylo to vždycky takový napínavý. Někdy jsme kolem těch kasáren i trošku běželi. Když se tam pohybovali, když měli otevřený vrata třeba a tak,“ vybavuje si. S kluky z party měli v Šumperku bandu protivníků ze sídliště. Ti šli koupit sovětským vojákům víno. Jiří s kamarády je přepadli a víno jim vzali. Vypili ho pak u potoka, bylo sladké a nechutnalo jim. Když se to dozvěděli vojáci, přelezli plot kasáren a naháněli je v okolí bydliště. „Tenkrát jsme měli fakt strach,“ vzpomíná Jiří Suchan na sabotážní akci, podařilo se jim však utéct.

V sedmi letech začal hrát závodně lední hokej, což mu vydrželo celé dospívání. Tréninky zabraly spoustu času, měl tak spíše kamarády z prostředí sportu. Oficiálně byli zapsáni v Pionýru, ale čas trávili na ledě a na hřišti přípravou. Žádné ideologické vzdělávání neprobíhalo. Pouze jednou museli s oddílem do prvomájového průvodu. Pionýři připadali Jiřímu divní, nerozuměl potřebě nosit stejnokroje a nijak netoužil mezi ně zapadnout.

Roku 1971 otčím odešel z armády, začal pracovat jako instalatér. Museli proto opustit služební byt a stěhovali se na druhý konec města. Jiří změnil školu, poté znovu po roce kvůli organizačním důvodům. Během prvního stupně základní školy tak chodil do tří různých škol. Chtěl studovat jazyky, angličtina se však nevyučovala, pouze francouzština, která mu příliš nešla. „Furt do nás hustili ruštinu, to byl povinnej předmět, a stejně si z ní nic nepamatuju,“ vzpomíná. Z otčíma se stal odborář v Okresním odborovém středisku. „Zastupoval odboráře přes zemědělství, státní statky a JZD, takovou dělal kariéru, dá-li se to tak říct.“

Odmítal zpívat sovětskou hymnu

Po základní škole se Jiří rozhodoval, na kterou školu se přihlásí, netušil tehdy, co by chtěl v budoucnu dělat. Věděl jen, že nechce dojíždět. Nakonec v roce 1975 nastoupil na střední ekonomickou školu. Žil v tu dobu hokejem, studium ho příliš nezajímalo. Postupně začal mít ve škole problémy. Nejprve odmítl s dalšími dvěma spolužáky vstoupit do Svazu socialistické mládeže (SSM), museli pak čelit neustálému nátlaku. Nikdo z nich názor nezměnil. Potíže začaly také s učitelkou ruštiny, která je nutila zpívat každou hodinu sovětskou hymnu. Odmítal, protože nás Sověti obsadili. Učitelka mu dala pětku. Tato situace se opakovala, rozhodl se, že ruský jazyk se učit nebude. Nakonec mu hrozilo propadnutí. Tehdy řekl, že ze školy odejde. Bylo to před ukončením třetího ročníku. Rodiče byli voláni k řediteli, který Jiřího Suchana přemlouval, aby studium dokončil. Nabízel mu, že z ruštiny dostane čtyřku a poté si známky opraví. Nechápal, proč na něj naléhají. Studium ho stejně nebavilo. Přes protesty rodičů odešel a začal se živit jako dělník. Skončil s hokejem. Psal se rok 1977. Tou dobou také zjistil, že Josef Suchan není jeho biologickým otcem. Matka s ním o těchto věcech nikdy nemluvila, pravého otce, Karla Zajbrlíka už osobně nepoznal, byl po smrti, setkal se pouze se svou nevlastní sestrou, která mu o otci vyprávěla.

Atentát na kulturu v obýváku

Dne 6. ledna 1977 otiskla světová média dokument Charta 77, který kritizoval porušování lidských práv v Československu. Jedním z podnětů ke vzniku dokumentu a stejnojmenné občanské iniciativy byl politický proces se skupinami Plastic People of the Universe (PPU), DG 307 a dalšími z undergroundu, při kterém byli nakonec odsouzeni „pouze“ čtyři lidé - umělecký vedoucí Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček z DG 307, Vratislav Brabenec – saxofonista PPU a písničkář Svatopluk Karásek. Dostali tresty od osmi do osmnácti měsíců odnětí svobody za výtržnictví.

Toho roku Československá televize uvedla dokument Atentát na kulturu. Po procesu s Plastiky v roce 1976 začala světová média psát o stíhání lidí v Československu a nedodržování lidských práv. Tato negativní reklama se soudruhům nelíbila, rozhodli se ji tedy obrátit ve svůj prospěch. K tomu měl sloužit právě dokument, diskreditující disidentské intelektuály (Havel, Patočka, Kohout...) i undergroundové kapely, Plastic People of the Universe (PPU) a DG 307, jejichž členové byli v procesu souzeni za výtržnictví. Byly zde použity záběry z vystoupení kapel v Postupicích. Jiří Suchan sledoval mladé lidi v publiku, kteří extaticky tančili v sále hospody. Hudba PPU a DG 307 ho fascinovala. Začal se rozhlížet po Šumperku, aby zjistil, kde se schází máničky.

„Chodili Na Koupaliště, taková odlehlá hospoda, někteří hosté tam měli kecy na naše dlouhé vlasy, ale ještě nám tam nalili. To bylo zvláštní, že ne všude člověka obsloužili. Jednou nás tam hosti chtěli ostříhat. Tam chodila parta takovejch trampů, hráli ty písničky a když se nalili, byli agresivní. Tak jsme se vždycky museli zdejchnout. Druhej den zas byli normální, ale mysleli to vážně, člověk si musel dávat furt pozor,“ vzpomíná.

Pobyt na psychiatrii k získání modré knížky nestačil

Ve snaze vyhnout se vojně podepsal smlouvu v litvínovské chemičce, což tehdy znamenalo zkrácení vojny na pět měsíců. Po několika měsících mu sdělili, že bude muset narukovat na dva roky. Podřezal si demonstrativně žíly, jako mnoho dalších, kteří na vojnu nechtěli. Skončil v psychiatrické léčebně v Mostu, kde jeho nechuť k armádě léčili Neuleptilem. Po měsíci jej propustili a přišel povolávací rozkaz do Prahy. Odjížděl s měsíčním zpožděním, na vojnu nijak nespěchal. „Přijel jsem, ostříhali mě, po týdnu mě vykopli, že tam nemám co dělat. Asi po měsíci si mě předvolali k vojenskému prokurátorovi do Olomouce, že jsem přijel pozdě,“ vzpomíná. Tehdy na něj prokurátor příšerně řval. Na podzim 1980 přišel nový povolávací rozkaz, tentokrát až na Slovensko, do Dubnice nad Váhom.

První rok vojny se odehrával ve znamení mazácké šikany a násilných incidentů. Jednou se v kasárnách střílelo. Vojáci z Valašska, posilněni domácí slivovicí, se rozhodli, že zastřelí důstojníka, který je dlouhodobě šikanoval. Vzali si samopaly a mířili k jeho kanceláři. Naštěstí byl mimo budovu. Cestou ke kanceláři už stříleli do vzduchu, ostatní je museli odzbrojit, aby někoho nezranili. Byli pak odsouzeni k několik letům odnětí svobody.

Domů se Jiří Suchan podíval za celé dva roky jen jednou. Když se vraceli s ostatními opilí z vycházky po prodělaném přijímači, byli přistiženi mazáky a donuceni jít umývat kuchyni. Něco se v něm zlomilo a z kasáren odešel. Šel v noci, v zimě, nevěděl pořádně kam. Ráno se vzbudil v deset kilometrů vzdáleném městečku. Zvažoval, co dělat. Nakonec se vrátil zpět. Mezitím po něm vyhlásili pátrání. Dostal asi týden vězení.

Tenkrát jsme nevěděli, že Čert práská

Po návratu v roce 1982 se vrátil mezi své přátele, pracoval jako závozník v Zemědělském zásobování a nákupu, asi po dvou letech odešel na OPBH, chodili s kolegy po bytech a prováděli drobné opravy. Ze Šumperku začali s kamarády vyjíždět na undergroundové akce v okolí.

„Pořádali jsme turnaje ve fotbalu, účastnili se kamarádi z Libiny, Šumperka, Uničova. Pak tam zahrála kapela. To se nám podařilo několikrát, že to nikdo nevyhmátnul. Většinou se to odehrálo v Obědné, to je taková vesnice v kopcích nad Libinou. Po fotbale - kluci měli kapelu - zahráli na hřišti několik svých skladeb - Jarda Klíč, Jirka Žuška... Jednou jsme to museli ukončit. Obědné pro ně bylo taky z ruky, nad Libinou. Fotbaly se uskutečnily, odehrály se zápasy, vždycky tam byla bečka piva. Nad Rychnovem v nějaký chalupě jsem viděl poprvé a naposledy Jima Čerta, jak hrál na harmoniku, to jsme ještě nevěděli, že práská,“ vzpomíná. Důležitým centrem byl i Sovinec, kde žil fotograf Jindřich Štreit. Proběhla zde třeba výstava Olbrama Zoubka nebo Milana Knížáka.

„Nás v tom Šumperku bylo asi osm. Byli jsme taková menší skupina, pak tam byli ti mladší, ti měli trochu jiný zájmy. V Uničově se dělalo mnohem víc věcí, dělaly se výstavy, Na Čtyřce, hrály tam kapely. My jsme se v Šumperku sice scházeli, domlouvali věci, ale nic většího jsme nedělali,“ vzpomíná. Mezi jeho přátele přátelé patřili Stanislav (Sten) Vlč, Ivan Jandek, Antonín Mikšík, Janek Soldán a další členové undergroundové komunity.

Přepisoval jsem Orwella, Bondyho i Chartu 77

Roku 1984 si pořídil psací stroj. „S kamarádem, co taky rád četl, jsme se začali zajímat, co vlastně číst. Nedalo se nic pořádného koupit, v knihovně taky nebylo nic zajímavého. Začali jsme pátrat po nějaký literatuře, co byla tzv. zakázaná nebo u nás nevycházela,“ vzpomíná. Začal přepisovat samizdatové texty, které získával z různých zdrojů. Některé materiály vozil kamarád Jan Havlíček z Prahy, kde studoval.

„Tak se rozjelo rozšiřování tiskovin, od beletrie, přes poezii, o hudbě a pak i politický věci samozřejmě, o Chartě a tak,“ vzpomíná. Přepisoval Orwella, Bondyho, Vaculíka, ale i Havlovy hry. Přes Julka Vargu, ke kterému jej přivedl kamarád Honza Havlíček, se dostával k různým tiskovinám z katolických kruhů. Za Julkem Vargou chodil často na návštěvy, znal se i s jeho rodiči. „Julek byl úžasnej člověk, já jsem nechápal, kde bere energii, jak mu to pálilo, jak dokázal mluvit zajímavě... Úžasnej člověk, měl jsem ho hrozně rád. A pan Varga, ten byl říznej, ten se s tím nemazlil. Julek byl úžasnej, co zvládal ve svém zdravotním stavu,“ vzpomíná.

Přepsal i samotný text Charty 77, kopie pak rozesílali. Ostatní přepisy dával svým známým, kteří si je mezi sebou půjčovali. Občas mu pomáhaly přepisovat kamarádky z knihovny, o jeho činnosti vědělo jen pár lidí. I z toho důvodu mu známí podpis Charty 77 rozmlouvali. Varovali ho, že na sebe v Šumperku okamžitě přitáhne pozornost StB. Zpočátku zvládal na stroji přepisovat texty v osmi kopiích, poslední už byla špatně čitelná. Později se dostal k disentu v tehdejším Gottwaldově - Devátému, Jungmannovi, Koutnému. Seznámil se zde s tzv. rámečkem, ručním cyklostylem, díky němuž najednou zvládal udělat až osmdesát čitelných kopií. Rámeček vyrobil kamarád Petr Gardáš. Na blány přepsal celý výtisk LN a v bytě manželů Gardášových na rámečku se tiskly Lidové noviny. Hodně lidí v té době znal jen pod přezdívkami, u některých samizdatů ani nechtěl vědět, od koho pochází. Bylo to bezpečnější, co člověk nevěděl, nemohl říct.

Návod k výslechům na StB

Otčím, odborář, který o jeho činnosti věděl, se mu snažil nejprve domlouvat. Rady, aby vstoupil do strany, pokud chce něco změnit, neposlouchal. Matka se do těchto věcí nepletla, většinou souhlasila s manželem. Zpočátku měl jako mánička na malém městě problémy pouze s Veřejnou bezpečností. Předkládání občanky s razítkem, potvrzujícím pracovní poměr, bylo tak běžné, že se nad ním už ani nepozastavovali. Kdo razítko neměl, měl problém. Paragraf 203 (trestný čin příživnictví) byl oblíbeným nástrojem represe Veřejné bezpečnosti, který na příslušníky undergroundové komunity uplatňovala, aby jim otrávila život. „Ze začátku jsme to nebrali jako boj proti komunistům, chtěli jsme si jenom žít svůj život, a chtěli jsme si dělat ty svoje věci, poslouchat hudbu, která se nám líbila, číst knihy, který nás zajímaly. Komunisti nás k tomu dotlačili, protože pak najednou zjistí člověk, že tamhle nemůže a tamhle nemůže, stále byla nějaká omezení a zákazy. Chtěli nás mít totálně pod kontrolou a pak si říká: To mě nemůžete nechat být?“

Jak přibývalo jeho občanských aktivit, dostal se do hledáčku StB. Prvním podnětem bylo zřejmě zapojení do aktivit SPUSA a NMS roku 1987. Ve druhé polovině osmdesátých let připojil také podpisy pod petice za propuštění politických vězňů - Pavla Vonky, Ivana Martina Jirouse a dalších. Účastnil se řetězových hladovek. Začaly předvolání na výslechy. „To byla výborná věc, jak vymysleli v Chartě takovej návod, jak se chovat u výslechu. To byla dobrá příručka, bylo tam popsaný, jak se člověk cítí, tak jak se chovat. Já jsem tam nikdy nic neříkal. Tam bylo, že nechci ublížit sám sobě, tak že nebudu nic říkat, protože si špatně pamatuju a nechci pak ještě uvést někoho v omyl. Mlčel jsem, je to teda nasralo samozřejmě, nechali mě tam chvilku sedět, ale nebylo to jako v Praze, že někoho zavřeli na 48 hodin,“ vzpomíná.

Na demonstraci proti nám použili vodní děla

Roku 1988 začal pracovat jako jevištní technik v šumperském divadle. V partě pracoval s kamarády Petrem Gardášem, Pavlem Orságem a Ivanem Petríkem.

Toho roku se zúčastnil dvou důležitých demonstrací. První se konala 21. srpna 1988 v Praze k dvacetiletému výročí okupace. „V srpnu jsem tam jel, protože to pořádalo Nezávislé mírové sdružení, nebyla to Charta, jestli už byl klub Johna Lennona, myslím byly tři nebo čtyři iniciativy, co to svolali. Na fotkách je vidět, jak tam četla prohlášení Hana Marvanová, já jsem to fotil. To byla kupodivu akce, kde jen přihlíželi zpovzdálí, ale žádnej zásah se nekonal,“ vzpomíná. Druhá demonstrace se konala 28. října 1988 k 70. výročí vzniku republiky. Ta už poklidně proběhnout neměla. Při zásahu proti demonstrantům byla použita vodní děla, obušky a obrněné vozy. Na obou demonstracích Jiří Suchan fotil.

„Pak byla zajímavá demonstrace na Škroupově náměstí, jak byl v Praze Francois Mitterrand, to je kulatý náměstí, dokola květinový záhony, tísnilo se tam hrozně moc lidí a mluvil Václav Havel. Člověk si říkal, že se to už musí změnit a pak přišel leden a zase se to úplně otočilo,“ vzpomíná. Šlo o první povolené shromáždění od nástupu normalizace. Povolení bylo nezávislým iniciativám uděleno právě díky návštěvě francouzského prezidenta Mitterranda, který si vymínil, že během jeho pobytu nebude perzekvována opozice. Shromáždění pořádalo pět hnutí: Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti.

Při pokusu provézt zakázané tiskoviny přišel o pas

Na jaře roku 1989 jel s přáteli na koncert Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka do Budapešti. Zpět převáželi spoustu zakázaných tiskovin. Na hranicích ale měli smůlu a tiskoviny u nich našli. “Vzali mi pas, já jsem si pak dopisoval s generálním prokurátorem, to byly rady z Infochu, jak to formulovat a komu to adresovat. Žádal jsem o vrácení knih, to mi zamítli, že to není v zájmu republiky, takže od poloviny roku 1989 jsem neměl cestovní pas,“ vzpomíná. V Šumperku byl předvolán k podání vysvětlení. Řekl jsem, že jsem si vezl literaturu. Oni se zajímali odkud, od koho, to jsem jim neřekl. Já jsem se s nima o těch výsleších moc nebavil, protože jsem se řídil pokynama, co vydala Charta.“ Dle záznamů v Archívu bezpečnostních složek byl na jméno Jiřího Suchana 4. září 1989 založen spis s označením S, který byl zakládán k prověření „signálních poznatků o protistátní činnosti osoby“. Bylo mu přiděleno krycí jméno Převozník. Svazek je zničený.

O pár měsíců později, v červnu 1989 vydali lidé z okruhu Charty 77 prohlášení Několik vět, v němž požadovali propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ, veřejné diskuse o dějinách (rok 1968), politice a významných investičních akcích (jaderné elektrárny). Několik vět podepsal i Jiří Suchan. „To si nás ještě pozval na kobereček ředitel divadla Král. Zavolal si každýho, kdo to podepsal. Jak to zjistil, nevím. Chtěl, abych to odvolal, že jinak přijdu o místo. To bylo léto 1989.“ Samozřejmě neodvolal.

„Když jsme dělali ty Lidový noviny, tak jsem je normálně rozdával, mě už to bylo jedno, šel jsem do hospody a rozdával, co mi zůstalo,“ vzpomíná. Jeden z mužů, kterému v šumperské hospodě Na růžku noviny předal, byl voják z povolání. Udal ho s tím, že jej pohoršil obsah.

Jiří Suchan byl vyslýchán, obviněn a obžalován. Výslech absolvoval v srpnu 1989, v říjnu se odehrálo první stání. Mezitím sháněl advokáta. Našel JUDr. Josefa Sedláčka, který se podobným případům nebránil. Na první stání se nedostavil hlavní svědek. Svou nepřítomnost omluvil tím, že je na vojenském cvičení. Soud byl odročen, odsoudit Jiřího Suchana už režim nestihl. Přišel listopad 1989. Na podzim ještě stihli s kamarádem napomoci odstranění obří sochy Stalina z města. Poté, co jí postříkal Jiří Suchan ruce červeným sprejem, zmizela během následujícího rána.

S přáteli zakládal Občanské fórum

17. listopadu 1989 byl Jiří Suchan na přednášce Václava Malého v Rapotíně. O přestávce poslouchali Svobodnou Evropu, která referovala o událostech v Praze. „Sedmnáctého večer jsme jeli na setkání s Václavem Malým do Vikýřovic, pozvali ho farníci, taková přednáška. Pak šel a pustil si v pauze Svobodnou Evropu, kde už hlásili, že na Národní třídě byl zásah. (Dle dostupných zdrojů proběhla přednáška v Rapotíně).

Další den byla sobota, s kolegy šli do divadla jako obvykle. Ještě se odehrálo představení, všichni už ale byli jako na trní. 18. listopadu vyzvala pražská divadla ke stávce. V šumperském divadle svolali schůzi, kde se řešilo, zda se ke stávce připojí. Názory byly různé, zejména starší členové, kteří zažili rok 1968, měli obavy z dalšího vývoje situace. Nakonec se šumperské divadlo připojilo 21. listopadu. O den později vzniklo v bytě Petra Opletala OF. Jiří Suchan byl mezi pěticí mluvčích, po odchodu koncem roku 1989 jej vystřídal MUDr. Jan Korger. Před divadlo svolali první demonstraci, té se zúčastnilo asi dvacet lidí, v dalších dnech jich přibývalo. V OF se angažoval i jeho dlouholetý kamarád Jan Havlíček. V prvních svobodných volbách kandidoval do zastupitelstva města Šumperk, kde pak působil několik volebních období.

Na konci prvního revolučního týdne vrcholily přípravy generální stávky ohlášené na pondělí 27. listopadu. V divadle začaly probíhat debaty s diváky, za účasti svědků zásahu na Národní třídě, pouštěla se videokazeta se záznamem. Jiří Suchan se zúčastnil i jednoho z výjezdů divadla, jejichž úkolem bylo zprostředkovat občanům informace. Raději ale pomáhal s cyklostylem a organizačními věcmi. Když s kamarádem Janem Havlíčkem sledovali zaplněné náměstí při generální stávce, začali věřit, že tentokrát už to vyjít musí.

Roku 1993 se oženil s dramaturgyní šumperského divadla Lucií Lomovou. Odstěhovali se pak do Prahy, odkud pocházela. V devadesátých letech žil hlavně rodinným životem. V roce 1993 se jim narodila dcera Alžběta, roku 1997 syn Václav. Manželé se později rozvedli. Jiří Suchan po revoluci absolvoval Obchodní akademii, pracoval pak jako účetní. Několik let také podnikal. Po roce 2000 se vrátil k undergroundu. Obdržel také osvědčení účastníka odboje a odporu vůči komunismu. Mladým lidem by vzkázal, aby se poučili z historie a neopakovali chyby předků. V době natáčení v roce 2023 pracoval jako řidič tramvaje v Praze.

https://theses.cz/id/cv81ho/Luk_Haberland_Kapitoly_z_undergroundu_na_severn_Morav_197.pdf