Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Suchánek (* 1954)

• narozený 1. dubna 1954 v Brně

• účastnil se tajných teologických seminářů Josefa Zvěřiny

• koordinoval vydávání a distribuci samizdatové náboženské literatury

• zúčastnil se Národní poutě na Velehradě v roce 1985

• založil a natáčel filmy v samizdatovém Studiu Velehrad

• účastnil se násilně potlačených manifestací v Praze na konci 80. let

• natáčel svatořečení Anežky České v Římě

• během sametové revoluce organizoval demonstrace v Olomouci

• aktivně působil v Občanském fóru

• od roku 1990 obnovoval a vedl Arcidiecézní charitu Olomouc

• od roku 2006 je redaktorem TV Noe

Jindřich Suchánek není z těch, kteří stojí stranou dějinných událostí. Naopak aktivně vstupoval do děje, když psal protestní hesla při invazi vojsk Varšavské smlouvy, koordinoval tajné vydávání a distribuci samizdatové literatury, natáčel duchovní filmy a svatořečení Anežky České, účastnil se násilně potlačených manifestací v Praze, během sametové revoluce organizoval demonstrace v Olomouci nebo řídil pomoc při humanitárních katastrofách. Nikdy se ale nevyhříval na výsluní slávy a pracoval dál s o to větší energií. Když vypráví o svých zkušenostech, začíná vzpomínkou na rodiče.

„Bil‘ak, Indra, Kolder nadělali bordel“

Matka Františka rozená Součková vyrůstala na zámku knížete Jaroslava Lobkovice, u kterého její rodiče pracovali. Na knížecí rodinu vzpomínala velice dobře, a proto těžce nesla, že museli z Československa po válce odejít, jako většina obyvatel německé národnosti. Otec František Suchánek byl voják, za války totálně nasazený v Itálii, ale utekl a přidal se k partyzánům. Když se po válce rodiče vzali, otce přesouvali po různých útvarech v Československu. A tak se jim narodil syn Jindřich 1. dubna 1954 v Brně. Později žili v Olomouci, kam otce převeleli. Z armády ho ale propustili, protože byl veteránem západní fronty. V Olomouci už Suchánkovi zůstali a dále žili v domě s rodinami vojáků na Kyjevském nábřeží (dnešní ulice Dr. Milady Horákové). Rodiče byli nestraníci a o politice se doma nikdy nemluvilo.

Když 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy provedla invazi do Československa, Jindřich měl čtrnáct let. Jejich dům postavený v moskevském stylu 50. let lidé přezdívali Kreml. V jeho průčelí stálo šest sloupů, na které Jindřich s kamarády napsali šest písmen jména Dubček. „Nebo jsme psali na chodník. To si vzpomínám, protože jsme pak dostali od rodičů. Ti kluci tam psali vápnem: ‚Bil‘ak, Indra, Kolder nadělali bordel.‘ Rodiče se zlobili, že sprostá slova nesmíme používat, tak jsme to pak museli pucovat,“ vzpomíná Jindřich. Všechny veřejné protesty ale rychle ustaly. Tehdy začal více vnímat politiku, poslouchat zahraniční rozhlas a písničky Karla Kryla. „Na mě měla obrovský vliv Palachova oběť, už v těch patnácti letech. A dodnes jsem přesvědčený, že to byla Kristova oběť, že to je identické v tom lidském rozměru. Ne v tom náboženském, to se nedá srovnávat s Kristem, ale v tom lidském, že vzal na sebe viny a hříchy národa, to ve mně zůstává dodnes,“ vysvětluje Jindřich.

V armádě veleli primitivové

Jindřich se dostal na gymnázium do Šternberka, kde se setkal s řadou výborných učitelů, které tam přeložili kvůli jejich kádrovému profilu. Například ruštinu ho učil pozdější signatář Charty 77 a porevoluční primátor města Olomouce Milan Hořínek. Jako většina mladých žil i Jindřich populární hudbou Beatles a těžce nesl normalizaci, která neměla jen dopad politický, ale především lidský. „Rifle, to se nesmělo nosit. Mohlo, ale: ‚Chceš chodit na gymnázium? Chceš dojít k maturitě? No tak se ostříhej, nechoď v riflích.‘ To jsme tam cítili,“ vzpomíná na středoškolská studia Jindřich. Maturitu se mu podařilo složit, ale na vysokou školu ho přijmout nechtěli, i když neměl špatné studijní výsledky. Proto nastoupil na místo ošetřovatele v zoologické zahradě.

Když se Jindřichovi opakovaně nepodařilo dostat na vysokou školu, musel v roce 1974 nastoupit dvouletou vojenskou službu. Poslali ho do poddůstojnické školy do Pardubic. „Tam ta nenávist v uvozovkách vůči komunismu do mě plně nasála. To bylo hrozné. To byli primitivové, kteří veleli, dělali nesmyslná rozhodnutí a týrali nás. Ta mazácká vojna vůči nám nastoupivším bažantům se tam plně projevovala,“ vzpomíná nerad Jindřich na čištění záchodů kartáčkem, běhání a řvaní socialistických písní v plynové masce, nebo na to, když v mínus deseti stupních Celsia s mokrým hadrem v ruce musel předstírat, že umývá měsíc. Po půl roce se dostal do Hradce Králové, kde už měl snadnou službu. Když se vrátil do Olomouce, seznámil se s Evou Vyroubalovou a po třech měsících se vzali. Vystřídal několik zaměstnání, protože se pro svůj nekonformní postoj nepohodl s nadřízenými. Nakonec ale našel dobrou práci montéra televizních antén, kde měl velkou svobodu.

Donucení k ilegalitě

Rodiče nevedli Jindřicha k víře a on v dospělosti začal hledat svou spiritualitu. Aktivně cvičil jógu, ale zakořenil až v katolické církvi. K Bohu ho přivedl mladý kněz Pavel Kupka. Začal se scházet s novými přáteli v křesťanských společenstvích k společné modlitbě, sdílení, čtení a rozjímání biblických textů. Své děti posílal do Broučků, což byla tajná náboženská výchova. Sám se vzdělával na tajných seminářích teologie, kterou do Olomouce jezdil přednášet Josef Zvěřina. „Zvěřinovy kurzy probíhaly v domácnostech. Nikdy to nebylo oficiální. Vždycky tam bylo dvacet až třicet lidí. Mělo to svou strukturu. On nám předal skripta a my jsme je opisovali na blány a rozmnožovali samizdatovým způsobem mezi studenty,“ vypráví Jindřich. Komunistická totalitní vláda sice garantovala náboženskou svobodu, ale jakékoliv aktivity věřících mimo kostely tvrdě potlačovala prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní, Státní bezpečnosti (StB), justice a vězeňského systému. Pokud chtěli věřící opravdově žít svoji víru, byli nuceni praktikovat ji v ilegalitě a hrozilo jim i několikaleté vězení za takzvanou mařenku, tedy maření státního dozoru nad církví.

Společenství katolíků v Olomouci sledovala StB a proti některým i zakročila. Zadržovala je, vyslýchala a prováděla domovní prohlídky. V 80. letech věznili kvůli rozmnožování náboženských textů několik lidí z Olomouce a okolí, kněze Františka Líznu, kněze Rudolfa Smahela, Josefa Vlčka, Jana Krumpholce a Michala Mrtvého. Jindřich a řada nejen věřících lidí se snažili pronásledované podporovat. Chodili na jejich soudní líčení, podepisovali petice, drželi protestní hladovky nebo pořádali shromáždění na jejich podporu. Za tyto aktivity byli často sami perzekvováni.

Od tištěného samizdatu v Olomouci po filmový v Římě

Protože náboženské literatury bylo v Československu zoufale málo, i Jindřich se rozhodl podílet na jejím tajném vydávání samizdatem. Doma měl překladiště potřebného materiálu a koordinoval celou síť, od rozmnožování textů až po jejich distribuci. „Měl jsem potom na starost distribuční sílu. Bylo tehdy 22 děkanátů, tak v každém děkanátu jsem měl osobu. Protože jsem si to všechno nepamatoval, tak jsem si to psal do notýsku s vlastní vymyšlenou tajnou abecedou, kdyby mně to policajti objevili,“ vysvětluje Jindřich a vzpomíná na to, že jim s manželkou dělala starost reálná hrozba odebrání dětí v případě, že by ho uvěznili. S obavami sledovali příjezdy StB na jejich ulici Na Vozovce, kde bydlely dvě disidentské rodiny. „Zaparkovali dvě auta, jedno Na vozovce a druhé na Polívkově. Teď chodili s vysílačkami, to bylo i slyšet. Říkali jsme, to je kvůli nám, nebo kvůli Kvapilům, nebo kvůli Pelikánům. Ještě za námi bydleli Šanovi. To byla další katolická rodina. Tak jsme říkali: ‚Někoho z nás teď přepadnou.‘ Šli k Pelikánům,“ vypráví Jindřich, proti kterému StB nikdy nezakročila.

Na Národní pouť na Velehradě v roce 1985 přijelo podle oficiálních dokumentů 100 tisíc lidí, další odhady mluví až o 200 tisících. Jednotný dav vypískal ministra kultury Milana Klusáka a skandoval hesla za náboženskou svobodu. Poutě se zúčastnil i Jindřich a doma s bratrem Vladimírem sestavili z fotografií a zvukového záznamu pásmo, které nahráli na videokazetu. Ta se rychle šířila a měla velký úspěch, a tak se rozhodli založit tajné samizdatové filmové Studio Velehrad. Jejich první film Den pro Agapé dokončený v roce 1987 představoval ve dvou celovečerních dílech osobnost a teologii Josefa Zvěřiny. Přes nesnadné podmínky natáčení, od rizika perzekuce po amatérskou techniku, oslovil film mnoho lidí svým netradičním zpracováním a jedinečností v socialistickém Československu. Jindřich s bratrem natočili i další filmy a v listopadu 1989 měli možnost jet do Říma natáčet svatořečení Anežky České. „Vatikánští organizátoři poutě se k nám chovali jako k oficiálně akreditované televizi samizdatu z Česka. Takže jsme měli lepší postavení než italská televize nebo BBC. Oni nám dali to nejbližší místo u papeže,“ vzpomíná Jindřich na významný okamžik českých dějin.

Zákulisí sametové revoluce

Koncem 80. let se totalitní režim pod vládou komunistů pomalu ale jistě hroutil. Lidé se scházeli na manifestacích, aby vyjádřili touhu po svobodě a nesouhlas s politikou komunistů. Takto jel i Jindřich do Prahy demonstrovat při výročích 21. srpna, 28. října a na Palachův týden. „Sešli se lidi u koně a bylo jich tam pět, deset tisíc, přicházely davy. A policajti udělali chybu, že do nás vlítli. Takže se ty davy přesouvaly, do toho vodní děla, hvízdání, pískání. To byla taková veřejná demonstrace. Zatýkání, mlácení, tam byly ty obušky,“ vzpomíná Jindřich na násilné potlačení nenásilných manifestací. Když se vrátil z Říma po 17. listopadu 1989, dozvěděl se o brutálním zásahu Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Praze. Spolu s Mikulášem Pánkem, Jaroslavem Krejčím a několika dalšími lidmi zorganizoval první setkání u Sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí v Olomouci.

Na žádné z listopadových demonstrací Jindřich nechyběl. Scházeli se v Národním domě a plánovali, co bude dál. Brzo už měli na náměstí zvukovou aparaturu, vystoupení kapel a řadu lidí, kteří chtěli k demonstrujícím promluvit. „Já jsem měl na starosti manažerský obsah. Měl jsem itinerář, kdo, kdy bude mluvit, koho mám pustit k mikrofonu, koho ne,“ vzpomíná Jindřich a vysvětluje, že se po pár dnech chtěli na protestech přiživit lidé, kteří s režimem kolaborovali. Vzpomíná také na nejdramatičtější první dny, kdy shromáždění monitorovali příslušníci SNB připravení kdykoliv zasáhnout. Takto se scházeli až do generální stávky připravované na 27. listopad. „Ta stávka byla přelomová tím, že byla celorepubliková. V Olomouci bylo 50 tisíc lidí a v Praze 200 tisíc, teď Brno, Ostrava, Zlín, Liberec, Hradec, všude to bylo. To myslím zapříčinilo pád komunismu. Měsíc poté byl zvolen Havel za prezidenta,“ vzpomíná Jindřich.

Jindřich a další organizátoři shromáždění u Sloupu Nejsvětější Trojice se seznámili s vysokoškolským učitelem Josefem Jařabem a uvažovali o dalším postupu. Spojili se i s odboráři a divadelníky a všichni se sešli na koordinační schůzce v divadle. Tam oficiálně ustanovili Občanské fórum Olomouc a za mluvčí zvolili Milana Hořínka, Josefa Jařaba, Antonína Blažka. Jindřich zůstal aktivní a od ledna 1990 se stal zaměstnancem Občanského fóra. Na pozici manažera zodpovídal za personálie, finance a podílel se na předvolební kampani. Po listopadových volbách do obecních zastupitelstev z politiky odešel.

Práce ve svobodě

Od září 1990 Jindřich z pověření arcibiskupa Františka Vaňáka obnovoval Arcidiecézní charitu Olomouc. První pracovní den se přišel arcibiskupa zeptat, co má dělat. „Řekl mi: ‚Bratříčku, ale to já jsem si myslel, že přijdete říct vy mně.‘ Načež já jsem zalapal po dechu a řekl jsem mu: ‚Lepší pracovní náplň jste mi dát nemohl.‘ Protože jsem toužil po svobodě, i v církvi,“ vzpomíná Jindřich. Během deseti let na pozici ředitele charitu zprofesionalizoval, zřídil desítky oblastních charit, organizoval pomoc při humanitárních katastrofách od genocidy ve Rwandě až po povodně na Moravě, nebo například založil Tříkrálovou sbírku. Když z charity v roce 2002 odcházel, měla už více jak 600 zaměstnanců a 500 projektů. Od roku 2006 do současnosti Jindřich pracuje v TV Noe a v pořadech o vesmíru a přírodě se věnuje tomu, co v mládí nemohl studovat.

„Jsem celý šťastný, že doba nesvobody pominula, protože byla nebezpečná. Vládli hlupáci nad inteligenty. Inteligentní společnost byla utlačovaná a komunističtí primitivové tomu vládli. Zavlekli Československo málem do válek a do šílené bídy,“ ohlíží se Jindřich za totalitní vládou komunistů. Na závěr svého vyprávění všem vzkazuje: „Ať žijí svůj život, dávají si pozor na fake news, které mohou ovlivňovat. Následovat Ducha svatého, Krista, Boha Stvořitele – Nejsvětější Trojici, v tom vidím základní věc.“