Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Vladimír Suchánek (* 1949)

• narozen v roce 1949 v Turnově

• v roce 1969 napsal na vojně do útvarového časopisu o upálení Jana Palacha

• po vojně pracoval jako asistent režie na Barrandově, kvůli špatnému kádrovému profilu nebyl opakovaně přijat na FAMU

• v roce 1975 poslán na studium režie do Moskvy

• po návratu měl problémy, protože byl věřící a v jeho filmech se objevovaly náboženské motivy

• v 80. letech byl bez práce, živil se jako metař a domovník

• stal se členem křesťanského disentu, v jeho bytě v Olomouci tajně přednášel kněz Josef Zvěřina

• spolu s bratrem založili v roce 1985 amatérské filmové studio Velehrad, jehož snímky mezi sebou tajně šířili věřící po celém Československu

• po roce 1989 začal přednášet na katedře teorie a dějin dramatických umění Palackého univerzity v Olomouci

Snil o tom, že se stane režisérem. Nejdříve se na školu nedostal kvůli špatnému kádrovému profilu. Když pak školu měl, nedostával za socialismu pracovní příležitosti, protože se netajil vírou v Boha. A tak zametal ulice, myl schody nebo prodával noviny. Filmy s křesťanskou tematikou točil tajně v amatérském studiu Velehrad.

Vladimír Suchánek se narodil v roce 1949 v Turnově, maminka byla úřednice. Jeho otec, důstojník, měl neobvyklý životní příběh, který poznamenal osud celé rodiny. Za války byl jako člen vládního vojska spolu s německou armádou nasazen v severní Itálii. Tam měl bojovat proti partyzánským oddílům, ale v roce 1944 se rotě složené z českých vojáků podařilo dezertovat a přidala se na stranu partyzánů. Byl raněn, ale přežil a nakonec dostal řadu vyznamenání. Jenže přišel rok 1948 a všechno se mu sečetlo. To, že byl ve vládním vojsku a zároveň na straně italských partyzánů, což bylo považováno za západní odboj. Nakonec však byla jeho pozice ve válce uznána jako odboj partyzánský, a to znamenalo, že mohl v armádě zůstat. V roce 1958 z ní ale byl nakonec stejně propuštěn a živil se jako opravář televizorů.

Vladimírovo dětství v rodině vojáka, to bylo časté stěhování, ale také pobyty u prarodičů na Vysočině. „To jsou vzpomínky, které mě formovaly,“ říká. „Děda vstával ve čtyři hodiny ráno a šel s chlapy na pole. My děti jsme jim se ženskými kolem desáté nosily jídlo. Kamenné džbány, deset litrů pálenky a fertu. To byly vařené kroupy s koprem, někdy s bramborami a klobásou. Strašně dobrý to bylo.“ Dědeček hrál v kostele na varhany a pro malého Vladimíra byla víra přirozenou součástí života. Právě vzpomínky na dětství na vesnici mu pak dodávaly sílu v nejtěžších chvílích jeho života. Chtěl studovat ornitologii, ale kvůli tatínkovu špatnému posudku neměl naději. Skončil proto na stavební průmyslovce v Lipníku nad Bečvou, kde tehdy měli málo žáků a brali každého. Už tehdy jej bavilo natáčet amatérskou kamerou, točil s ní například v srpnu 1968 sovětské tanky na olomouckém nádraží. Měsíc po okupaci, v září 1968, musel nastoupit na povinnou základní vojenskou službu. Snažil se dostat k pohraničníkům, protože uvažoval o útěku na Západ. Nakonec jej ale zařadili na štáb, do kulturní sekce, protože jednomu z důstojníků se líbilo, jak si s ním popovídal o kultuře. Pak přišel malér.

Když se v Praze na protest proti sovětské okupaci upálil Jan Palach, na titulní straně vojenského útvarového časopisu se objevil obrázek kříže a trnové koruny. A pod ním text o tom, že je smutné, když cestu vpřed ukazuje hořící tělo. Autor? Voják Vladimír Suchánek. „A jel jsem jako fretka... Všichni, kteří časopis připravovali, byli suspendováni, nějakého důstojníka degradovali. Nevěděli, co udělat se mnou, nakonec mě nasadili do strážního oddílu a odfrčel jsem do Doupovských vrchů hlídat muniční sklady. Představte si, že měsíc žijete v režimu: dvě hodiny služba, dvě hodiny pohotovost a dvě hodiny spánek. Po měsíci jsem už nevnímal a chodil jsem jako stroj,“ vypráví pamětník.

Švábi na moskevské univerzitě

Po vojně pracoval jako asistent ve Filmovém studiu Barrandov. Měl štěstí, práci mu tam sehnala dlouholetá kamarádka jeho matky. Strávil tam pět let a pracoval na řadě známých filmů, od Prince Bajaji režiséra Antonína Kachlíka až po Dny zrady režiséra Otakara Vávry. O mnoha snímcích, které tehdy, v době nastupující normalizace, vznikaly, říká, že se na ně nedá dívat. Pět let se každý rok hlásil na FAMU, ale pokaždé byl odmítnut. Pak přišel šok. Z Ústředního ředitelství československého filmu mu oznámili, že dostal nabídku studovat v Rusku. Nejdříve nechápal, proč vybrali právě jeho, kluka z nekomunistické rodiny, který nebyl ve straně ani ve Svazu mládeže a navíc se škraloupem z vojny. „Až po letech jsem se dozvěděl pravdu. Byla prozaická. Výměnný obchod se studenty mezi Sovětským svazem a Československem přestal fungovat a Sověti se ptali, jak je možné, že je ze strany českých studentů minimální zájem o studium uměleckých oborů v Sovětském svazu. A že se to dá chápat jako ideologická diverze,“ říká pamětník. Šéfové se zalekli, a tak rychle vybrali zájemce, kteří se opakovaně nedostali na FAMU.

Psal se rok 1975. V Československu probíhala nejtužší normalizace, a on vyrazil do Moskvy: „Na koleji nás přivítala totálně opilá děžurná. Dala nám klíč od pokoje. V něm nebylo nic. Jen uprostřed té místnosti o velikosti čtyři krát čtyři metry byla hromada odpadků, ze které se vyřítila spousta švábů. To bylo přivítání v Sovětském svazu, v zemi, kde zítra znamenalo včera.“ Studium na univerzitě VGIK pro pamětníka nakonec znamenalo nejzajímavější období jeho života. Škola byla zvláštním ostrovem uprostřed komunistické země a Vladimír tam zažil řadu paradoxních situací. Za všechno hovoří fakt, že v ročníku s ním studoval vnuk tehdejšího předsedy vlády Sovětského svazu, a tak jej učily skutečné špičky ve svém oboru. „Měli zájem, aby se opravdu něco naučil, a tak do ročníku vytáhli ty nejlepší pedagogy, režiséry a filmaře,“ vysvětluje Vladimír. V komunistickém Sovětském svazu se tak ocitl mezi řadou vzdělaných, osvícených a hluboce věřících lidí, kteří jej mnoho naučili.

Zvony ve filmu? Vyloučeno

V roce 1980 se pamětník vrátil do Československa. Myslel si, že se sovětskou školou bude mít všude dveře otevřené, ale bylo to přesně naopak: „Na Barrandově se na mě dívali přes prsty. Brali to tak, že mám nějaké blbé sovětské učiliště. Netušili, že jde o nejstarší filmovou školu na světě.“ Pochopil, že na Barrandově s ním jako s režisérem nepočítají. Proběhla výměna názorů, padlo pár ostrých slov a dostal vyhazov. Práci hledal ve filmovém studiu v tehdejším Gottwaldově, nynějším Zlíně. Potíž nastala, když měl řediteli studia předvést svůj absolventský film. „Projekcí se ozývalo mohutné chrápání. Kolegové říkali, že je to dobrý, když ředitel spí. Jenže film končil silným zvoněním zvonů. To ho probudilo,“ říká Vladimír. Zvony? Náboženský motiv? Nic takového nepřicházelo v úvahu. Film neprošel, přijat nebyl.

Zvláštní situace. Absolvent elitní školy v Sovětském svazu neměl v normalizačním Československu možnost se uplatnit, protože vysoce postavení lidé měli strach, že je připraví o jejich pozice. Byl podezřelý, jiný, protože neměl známosti, a nebyl komunista. A tak jedenáct let nedostal práci v oboru, jen občasné malé příležitosti něco natočit. Něco, co se pak stejně nedostalo do kin. Cenzoři hledali v jeho filmech dvojsmysly, odkazy. Když kupříkladu jeho dokument o českých a moravských baladách končil částí, kdy ďáblové přijedou za pannou, která nechodí do kostela, a vezmou ji do pekla, snímek nebyl přijat, protože tím podle cenzorů vyjádřil přání, ať jde do pekla komunistická strana. „Byli paranoidní, ve všem něco hledali. Já jsem jen koukal a nechápal jsem,“ říká pamětník.

V osmdesátých letech se živil mytím schodů, zametáním ulic, prodával noviny. Už byl ženatý, měl děti. Nejvíce na dně se ocitl v roce 1985, kdy jako domovník bral čtyři sta padesát korun měsíčně. Bratr ho přemluvil, ať začnou amatérsky natáčet filmy s křesťanskou tematikou. Ovšem za socialismu si nemohl každý natočit, co chce. Všechny amatérské filmy se posílaly vyvolávat do centrálních laboratoří. „Tam je kontroloři projeli, a kdyby viděli, co na nich je, byl by to problém,“ vysvětluje Vladimír. Řešením bylo sehnat si videokameru, ze které se daly nahrávky podomácku přehrávat na další videokazety. Jednalo se však o nedostatkové a drahé zboží.

První film byl sestaven z diapozitivů, které lidé pořídili při pouti na Velehrad v roce 1985. „Byl to jeden z prvních velkých veřejných protestů proti režimu, přišlo asi dvě stě padesát tisíc lidí. Tam jsme natáčet nemohli. Všude bylo plno estébáků, a kdyby viděli, že máme v ruce kameru, bylo by zle.“ Požádali proto věřící, aby fotili na diapozitivy, což tehdy bylo běžné. Dostali jich více než dvě stě padesát. Na faře jim poskytli originální zvukový záznam z tribuny. „Diapozitivy jsme promítali na zeď a natáčeli je kamerou, tak vznikl film Velehrad 1985. Neexistovaly počítače, kvalita videokazet byla mizerná. Jedna stála v přepočtu na československé peníze tři sta padesát korun, a já jsem měl tehdy plat osm set čtyřicet, a to jen, když bylo dobře a měl jsem práci,“ vzpomíná Vladimír. Kazety se půjčovaly a lidé si je kopírovali. Ze záznamu pouti jich vzniklo více než sto. Podle názvu filmu vzniklo amatérské filmové studio Velehrad.

Křesťanský disent

V té době začala v Olomouci probíhat takzvaná bytová univerzita s Josefem Zvěřinou, signatářem Charty 77, který v padesátých letech prožil coby režimu nepohodlný kněz věznění v táboře v Želivě. Bytová univerzita spočívala v tom, že se v různých bytech včetně bytu Vladimíra Suchánka sešlo asi patnáct lidí, Josef Zvěřina jim přivezl samizdatová skripta a učil je. Skripta sami rozmnožovali. Vyprávěl o dějinách církve, základech teologie a církevních dogmatech. Učil to, co by se ve svobodné zemi mohli lidé se zájmem o teologii učit zcela běžně na školách. Vladimír Suchánek se s bratrem rozhodli, že tyto přednášky zaznamenají pro další generace. A také, že natočí s Josefem Zvěřinou film, ve kterém by srozumitelně vyprávěl o základech křesťanské víry. Videokameru jim nakonec půjčil farář z Uherského Brodu. Z filmu Den pro Agapé vzniklo přes tisíc kopií. Natočili další, například o kardinálovi Františku Tomáškovi.

V roce 1988 se studiu díky kardinálu Tomáškovi podařilo sehnat slušnou záznamovou techniku a natočilo i hraný film o Janě z Arku s názvem Zimní krajina s pastí na ptáky. Revoluce v roce 1989 pro pamětníka  paradoxně neznamenala možnost začít točit filmy legálně a konečně pracovat jako režisér. „Bylo mi přes čtyřicet, a protože jsem se do té doby pohyboval v křesťanském disentu, neměl jsem kontakty na těch správných místech. Pro nastupující generaci filmařů jsem byl divný Suchánek, který má podezřelou školu v Sovětském svazu. Navíc jsem neměl schopnost pro film důležitou, neuměl jsem shánět peníze,“ říká pamětník. A tak už natočil jen pár snímků a začal přednášet na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: „Občas u studentů slyším názory, že za komunismu se nežilo až tak úplně špatně. Mám pocit, že mnozí zkrátka nedokážou zpracovat fakt, že když dříve někdo v hospodě řekl, že prezident je vůl, jeho dítě kvůli
tomu bylo vyhozeno ze školy. Část lidí, kteří to nezažili, tohle prostě nechápe.“