Mons. Josef Suchár

* 1958

  • „A tak se koupila chalupa tady, právě v Orlických horách, a založili rekreační družstvo, který se jmenovalo Tatranský nový domov, měli nějaký pozemky i někde na Malý Fatře, někde v Tatrách. Pak se o to, bohužel, při rozdělení republiky nějak přišlo. Tím došlo totiž k tomu, že jako rekreační družstvo bylo členem Národní fronty a mělo možnost pořádat pionýrské tábory ROH pro děti členů a čekatelů do toho družstva. Tím byl daný výběr, že tam nemohl jít jen tak někdo. My jsme dělali ty členský schůze se vším všady, teď tam byly ty poměry: kolik dělníků tam může být, kolik mužů, kolik žen, kolik komunistů. My jsme tam měli lidi, který jsme znali, který byli ve straně a dokonce potom, když nám umřel jeden z těch komunistů, bylo potřeba to nějak doplnit, tak jeden z těch kluků dokonce vstoupil do strany kvůli tomu, abysme měli ten počet členů. Aby to mohlo legálně fungovat a mohli jsme dělat ty pionýrský tábory. A tím vlastně začal celý ten můj život, který je spojený s táborem Amerika, s Tiškem, který byl právě pro kluky naprosto geniální.“

  • „Začla má příprava toho studia, tajně, a jsem za to velice vděčnej, protože jsem poznal úžasný lidi. Akorát nevím jejich jména, nevím [MČ: přísně utajené, to byla taková konspirace]. Vím akorát, že jsme jeli někde večer, potom, když měla být nějaká přednáška, tam jsem mohl být a něco jsme probírali. Některé věci jsme dělali z normálních dokumentů, navíc maminka mě pomáhala z biskupství, že mi sháněla všechny materiály, který byly potřeba na to nebo ono, takže můžu říct, že všechny ty materiály, který byly k dispozici dejme tomu v semináři, tak jsem je v zásadě měl taky. Akorát naše specializace byla spíš pro práci s mládeží s tím, že některé věci jsme brali dost okrajově, jako třeba právě jazyky, latina a hebrejština, akorát abych se v tom orientoval s tím, že se počítalo, že na věky věků tady stejně budou komunisti, takže bude dost času na to to nějakým způsobem doplnit a pro kněžství to není až to úplně nejdůležitější, pro tu práci s mládeží, na kterou jsem byl připravovanej. – „To se počítalo s tím, že tajná církev bude existovat pořád tajně?“– „No, my jsme počítali s tím, že se nedožiju nikdy toho, že budu moct oficiálně sloužit. Tomu byla věnovaná i ta příprava, průprava toho, co jsme dělali. Samozřejmě i s různým utajováním, což se ukázalo potom velkým problémem po Revoluci, protože dokumenty, které byly o mém svěcení nebo i o mém studiu, tak index, který jsme měli, který jsme vytvořili na základě věcí, který jsem prožil, mnohé nebylo možné ověřit, protože někteří už zemřeli, někteří už... Trvalo to mý studium sedm let, vlastně ta příprava. Za tu dobu se událo ledacos, takže když se ty věci změnily a potom, když jsem nastoupil, se mělo prokazovat… My jsme prostě do Vatikánu žádný dokumenty neposlali. Už jenom proto, že když je tam poslal pan biskup Otčenášek, tak si pro něj přišli. Věděli jsme, že i ve Vatikánu jsou konfidenti, který to posílají sem zpátky, takže se tyhlety věci neděly. Záznam z mýho svěcení je podpis těch, kteří se toho zúčastnili, na korespondenčním lístku.“

  • „Já osobně si myslím, že to je daný taky tím, že od začátku jsme chtěli, aby kostel zůstal otevřený lidem. Je otevřený ve dne v noci. A že jsme tady proto, aby, když se něco pokazí, to opravíme. Za celou tu dobu se nám stalo jenom jednou, že tam někde někdo napsal křídou nebo cihlou na zem 666, nějakej ten satanistickej znak. No, tak se to smazalo a bylo to. Všichni se ptaj: ‚A nebojíte se, že vám někdo něco..?‘ A já říkám: ‚No, tak co? Když to udělá, tak jsme tady od toho, abychom to opravili. Dobře. Ale kvůli jednomu blbci to přece tisícům lidí nezavřu.‘ A takhle je to jejich kostel. Aby oni tam mohli přijít když oni potřebujou. Proto je to ten Dům Boží, aby tam mohl přijít každej když potřebuje on, ne když pan farář odemkne a pustí s dovolením. A to si myslím, že je bolest našich kostelů, protože my z nich máme úžasný historický památky, úžasný monumentální díla, ale minulosti. Díky tomu, že je tam tohleto a díky tomu, že se krade, tak je musíme zamykat a dělat všechny tyhlety věci. Svým způsobem je to i veliká milost. Když přijde to odpuštění, tak pak se dějí právě ty zázraky. Na co bych já tam měl mít tu barokní výzdobu? Ten kostel je krásnej takhle a mě to umožňuje udělat to, že může zůstat otevřenej. V tomhle to jde jedno s druhým. A osobně si myslím, že to je jedna z těch cest, jak lidem vrátit i tu možnost cesty k té víře. Ona bude jinačí, než jsme byli zvyklí. Ale bude živá. A je důležitý, abychom jim v tom mohli pomáhat. To, že se při tom udělá spousta chyb, no dobře, tak se udělá. Ale ty chyby se můžou napravovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neratov, 26.05.2021

    (audio)
    délka: 02:01:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem moc rád, že jsem šel touhle cestou

Dobová fotografie Josefa Suchára, tábor Radost 1977
Dobová fotografie Josefa Suchára, tábor Radost 1977
zdroj: archiv pamětníka

Mons. Josef Suchár se narodil 15. října 1958 v Brně. Jeho rodiče Eva a Josef Suchárovi byli hluboce věřící katolíci, členové Československé strany lidové, kteří se se svou vírou neskrývali. Josef, veden tatínkem, od svých tří let ministroval. Podobně smýšlející brněnské rodiny se o nedělích scházely na výletech a navštěvovaly bohoslužby v kostele u sv. Tomáše. Vytvořily komunitu silně spjatou s katolickou vírou a církví a uvědomovaly si, že výchova dětí a práce s mládeží jsou základem existence církve v době komunistické indoktrinace. Rodiny vybudovaly tábor pro děti a mládež „Radost“, v němž spojily program křesťanský a skautský. Od začátku byl tábor veden přísně konspirativně, oficiálně jako pionýrský tábor. Josef Suchár se postupně stal zástupcem hlavního vedoucího Františka Fráni řečeného Tišek. Ačkoli měl Josef Suchár dobré studijní výsledky na základní škole, nedostal doporučení ke studiu na průmyslovce a musel se vyučit elektrikářem. Maturitu, po několikerém odmítnutí, směl složit až po návratu z vojenské služby. Pod vlivem inspirativních osobností, především P. Františka Fráni a biskupa Stanislava Krátkého se rozhodl studovat na kněze. Podzemní studium trvalo sedm let, vyučovali ho tajně svěcení kněží a biskupové. V roce 1986 byl Josef Suchár vysvěcen na kněze. Když byl po listopadu 1989 ustanoven do duchovní správy ve vysídlených německých vesnicích v Orlických horách, začal se skupinou nadšenců obnovovat kostel v jedné z nich, v Neratově. Postupně se mu podařilo přivést do Neratova stálé obyvatele a přeměnit chalupářskou vesnici v živoucí místo, kde žijí vedle sebe lidé s postižením a lidé zdraví. Sdružení Neratov poskytuje chráněnou práci a bydlení i v blízkém okolí, postavilo obchod, hospodu, informační centrum a pivovar, jak se na staré poutní místo sluší.