Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Šuchma (* 1940)

• narozen 6. února 1940 v Praze

• jeho otec Miloslav šuchma, zlatník, byl v politickém procesu v roce 1952 odsouzen na dva a půl roku vězení

• z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu

• v podniku Teplotechna se seznámil se začínající výpočetní technikou

• po okupaci Československa v roce 1968 s manželkou emigroval do Kanady

• stal se tam uznávaným odborníkem v oblasti výpočetní techniky

• zapojil se do práce v Československém sdružení, pomáhal emigrantům

• udržoval kontakty s československým disentem, vydával časopis Západ

• žije střídavě v Kanadě a v Česku

Miloš Šuchma pochází ze starého rodu, jehož počátky sahají na Valašsku až do 17. století. Po generace se v něm objevovali úspěšní lidé. Takový byl i jeho otec, pražský obchodník se zlatem, kterého počátkem 50. let komunisté poslali do vězení po inscenovaném politickém procesu. Rodina přišla o majetek, pamětník nesměl studovat. To vše ho nakonec přivedlo až k rozhodnutí opustit vlast. 

Narodil se 6. února 1940 v Praze. Jeho otec Miloslav se v Praze po studiích vypracoval z místa úředníka v bance až na samostatného obchodníka se zlatem a drahokamy. Šuchmovi bydleli v pěkném bytě ve Francouzské ulici na pražských Vinohradech. Měli automobil značky Chrysler, chatu na Berounce a žili si dobře. To trvalo do roku 1942, kdy jim Němci zabavili zlato i auto se zdůvodněním, že je potřebují pro válečné účely.

Dramata z konce války

Pamětník si z dětství vybavuje, jak doma s rodiči v květnu 1945 slyšel v rozhlase hlášení s voláním o pomoc. „Otec se rozhodl jít tam bojovat. Měl loveckou pušku, kterou překvapivě bylo možné mít i za Němců, když k ní měl papíry. Měl ji pověšenou na stěně. Vzal ji, opásal se náboji a řekl, že tam jde. Jako pětileté dítě jsem cítil trochu strach, i když jsem tomu nerozuměl. Matka byla samozřejmě vyděšená,“ vzpomíná.

Později se dostal k dokumentu, který natočili dva filmaři z oken domu v Balbínově ulici vedle budovy rozhlasu. Na záběrech poznal otce, který bojoval.

Rodiče ho v posledních dnech války poslali k příbuzným na venkov. Mysleli, že tam bude ve větším bezpečí než v Praze. Paradoxně právě tam prožil svůj největší strach, protože do domu vtrhli opilí ruští vojáci a chtěli po něm, pětiletém klukovi, ať střílí z jejich pistole. Nakonec ale rodina vše přežila bez úhony. Otci se dokonce po válce podařilo najít na parkovišti s auty zabavenými Němcům svůj tmavě modrý automobil a dostal ho zpět.

Otcova chyba

Otec se věnoval podnikání, stal se úspěšným zlatníkem. Miloš Šuchma si vybavuje, jak s ním šel na procházku. U restaurace U Vejvodů potkali tatínkova známého. „Muselo to být někdy v říjnu 1947. Stál jsem vedle otce a ten přítel mu říkal: ‚Pane Šuchma, co v této situaci, která v této zemi je, chcete dělat?‘ A on: ‚No, nějak bylo, nějak bude. Snad se to nějak překlene.‘ Ten nástup komunistů už byl tehdy patrný. Já to jako sedmiletý samozřejmě nevnímal, ale vybavuju si, že ten přítel otci řekl, že příští týden odchází do Brazílie. Byl to taky zlatník.“

Miloš považuje s odstupem času za obrovskou chybu, že jeho otec tehdy neodhadl, jak se budou komunisté chovat k podnikatelům. „Měl si uvědomit, že to pro něj nemůže dopadnout dobře, protože byl poměrně bohatý člověk. A nedopadlo. Myslím, že kdyby tehdy vzal nějaký kufřík se zlatem a drahokamy a odjeli jsme, osud rodiny by byl jiný. Tehdy to ještě šlo, až po únoru 1948 byly uzavřeny hranice a zablokovány pasy. Otec mluvil německy, rusky, malinko anglicky. Nevím, proč si netroufl odjet. Je to stejné jako otázka, proč mnoho bohatých Židů včas neodjelo z Československa před rokem 1938, i když mohli,“ přemítá.

 V bytě spali estébáci

To, že jeho otec podcenil hrozící nebezpečí, se projevilo 3. září 1951. Do bytu Šuchmových vtrhli příslušníci Státní bezpečnosti. Manžele Šuchmovy odvezli, jedenáctiletého Miloše nechali doma se dvěma muži, kteří mu dělali dozor. Nepustili ho ani do školy. Když chtěl jít dolů do obchodu, kde rodina měla připravené mléko, souhlasili, ale jeden z nich ho doprovázel s pistolí. „Prohledávali mě, pak v tom bytě i spali. Bylo to absurdní,“ vzpomíná. Další estébáci mezitím odvezli z bytu veškerý majetek od otcova zlata a platiny až po ponožky a košile.

Miloslav Šuchma byl souzen spolu s dalšími zlatníky. Obvinění znělo: Hromadění majetku. „Tehdy se to tak dělalo. Soustředili dohromady třeba zlatníky nebo kožešníky, prostě lidi, kteří disponovali určitým majetkem a ty odsuzovali jako blok,“ vypráví pamětník. Vzpomíná si, že v době procesu s jeho otcem byla na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice uspořádána výstava s názvem Křečci se zlatem. „Byly tam fotografie souzených zlatníků, proslovy ministra vnitra. Já se tam byl podívat. Bylo to dost hrůzostrašné. Čišela z toho nenávist. Otec tam byl na snímku asi týden neholený, takže vypadal jako zločinec. A lidé psali do návštěvní knihy: Dobře jim tak, správně, že jsme se s nimi vypořádali,“ vzpomíná.

Otcovo uvěznění a první zaměstnání

Soud pro jeho otce dopadl poměrně dobře. Zatímco jiní zlatníci dostali dvanáct či čtrnáct let vězení, Miloslav Šuchma dva a půl roku. Pamětník to přikládá tomu, že jej soudil soudce, který se s ním znal ze Sokola. Strýc advokát s ním před procesem mluvil a dotyčný slíbil, že udělá vše proto, aby Miloslavu Šuchmovi mohl dát co nejnižší trest. A přišla další náhoda. Prokurátor se proti nízkému trestu odvolal, ale případ u odvolacího soudu byl přidělen soudci, který bydlel se Šuchmovými ve stejném domě. A ten mu rozsudek nezvýšil. „Otec měl v tom neštěstí štěstí. Nejdříve byl sice umístěn do kamenolomu a těžkou práci nezvládal, ale nakonec ho převezli do vězení u Ostrova nad Ohří,“ vzpomíná Miloš Šuchma.

Jeho matka změny nesla těžce. Nastoupila do textilní dílny. Otec po návratu z vězení nemohl sehnat zaměstnání a nakonec vykonával jen nekvalifikované pomocné práce ve stavebnictví. Pro Miloše to ovšem znamenalo konec nadějí na studium na vysoké škole. Místo toho dostal umístěnku do podniku Teplotechna. Tehdy bylo běžné, že úřady lidi posílaly přímo na určité pracovní místo a málokdo si mohl vybírat, kde chce pracovat. V podniku vznikala výpočetní stanice, dělaly se tam první přenosy dat pomocí dálnopisu. Miloš se osvědčil a vypracoval se až na vedoucího. Výpočetní středisko pak pomáhal zakládat i na velitelství letectva, když musel absolvovat povinnou vojenskou službu. Stal se z něho odborník v nově vznikajícím oboru, který měl velkou budoucnost. Pracoval na projektu synchronizace letů nad územím republiky, tedy koordinováním všech letadel. Říká, že zároveň vždy cítil určitý kádrový strop, tedy to, že nikdy nepostoupí v kariérním žebříčku výše, protože má nálepku syna politického vězně. Kromě toho odmítal vstoupit do komunistické strany.

Šedesátá léta mezi kulturní elitou

V 60. letech v Praze často chodil do divadel, na kulturní akce, kupoval knihy. „Rok od roku bylo cítit větší svobodu,“ říká. Politika ho velmi zajímala. Nakonec se zapojil do vznikajícího Klubu angažovaných nestraníků (KAN). S jeho členy se dostal například na setkání zajímavých osobností v bytě Václava Havla. Byl zvolen předsedou organizačně propagační komise KAN a pořádal řadu akcí na jeho podporu, například zorganizoval koncert Karla Gotta. Tvrdí, že mu Gott vyprávěl, že komunisty nemá rád a že tehdy byl Klubu angažovaných nestraníků nakloněn. 

Miloš obcházel významné osobnosti s Manifestem Klubu angažovaných nestraníků a sháněl jejich podpisy. Při této práci se setkal s Josefem Škvoreckým, Jiřím Suchým, Jiřím Trnkou, Janem Werichem a dalšími. „Šel jsem k malíři Zrzavému. Četl to a říkal, že to je hrozné, že to špatně dopadne. Pak řekl, že musí zavolat Seifertovi. Ten byl jeden z našich podporovatelů. Řekl mu, že je u něj nějaký mladý pán a chce, aby podepsal manifest. Pak mně řekl: ‚Seifert říkal, ať to podepíšu, tak já to podepíšu, když to říká Seifert, ale špatně to dopadne.‘“

Manifest KAN byl jeden z dokumentů, kterými lidé v 60. letech začali veřejně volat po svobodě slova a začali v nich otevřeně kritizovat komunistickou stranu.

Osudové rozhodnutí: odjezd do Kanady

V roce 1968 vyjeli s manželkou na cestu po Evropě. „Přes cestovní kancelář, ale tehdy bylo cestování relativně liberální,“ vysvětluje. V Amsterodamu zjistili, že 21. srpna Československo obsadila sovětská armáda. Rozhodli se, že se už nevrátí. Nechtěl zopakovat osudovou chybu svého otce. Obával se, že moc komunistů posílí a budou si vyřizovat účty s lidmi, kteří je kritizovali. Tušil, že coby funkcionář KAN a syn muže souzeného v politickém procesu by byl v jejich hledáčku mezi prvními. Tehdy cítil v Nizozemsku obrovskou podporu místních lidí. Když zjistili, že pocházejí z okupovaného Československa, nechávali je u sebe přespávat a pomáhali jim. Miloš nakonec se ženou odjel do Paříže, kde na kanadském velvyslanectví zažádali o azyl v Kanadě. Po vstupních pohovorech, které obsahovaly například i zjišťování zdravotního stavu na rentgenu, jim bylo oznámeno, že mají zajištěn let do Montrealu. Tam se setkal s řadou krajanů, mnozí čekali letadlo s emigranty už na letišti. Nabízeli jim šatstvo, rady do začátku. „Bylo to hezké. My jsme například přijeli jen s jedním párem bot a pár košilemi,“ říká.

Pomoc lidem ve vlasti

Coby odborník na počítače brzy začal dostávat nabídky práce. Nakonec se rozhodl pro prestižní práci v Torontu. Podílel se na vytvoření rezervačního systému pro kanadské aerolinie. Manželka si jako interiérová architektka našla práci ve firmě vyrábějící nábytek. Oba si zdokonalovali angličtinu. „Mezi prací ve výpočetní technice v Praze a v Torontu byl obrovský rozdíl. V Kanadě bylo vše jasně zaměřené, šlo o cílové projekty, které musely být dokončeny. V Československu mi připadalo, že si firmy pořizovaly výpočetní techniku spíš proto, že to byla rarita, že se v tom pár lidí vyžívalo. Ale neměli s ní žádné cíle,“ míní.

Přestože se mu vedlo dobře, nenechávalo ho lhostejným, že v Československu je po okupaci zle. „Já nepřijel do Kanady, abych si tam koupil auto a barák, ale abych odtamtud mohl dělat něco pro zemi, ze které jsem přišel,“ tvrdí. Vstoupil do Československého sdružení, což byla organizace uznávaná kanadskou vládou už od druhé světové války. Její členové se snažili pomáhat emigrantům, prověřovali případy těch, které kanadská vláda odmítla, udržovali kontakt s odpůrci komunistického režimu v Československu. Miloš ve volném čase a zadarmo pomáhal nově příchozím komunikovat s úřady, založil časopis Západ, který posílal do Československa, a snažil se tak udržovat kontakty Čechů a emigrantů. Jednal s kanadskou vládou, upozorňoval ji na nedodržování lidských práv v původní vlasti. V roce 1987 se stal předsedou Československého sdružení.

O dva roky později už organizoval v Kanadě demonstrace a akce na podporu českých studentů a velmi vítal listopadovou revoluci. Říká, že se mohl věnovat kariéře ve výpočetní technice i této dobrovolnické práci především díky své manželce, která pro něj měla celý život velké pochopení a sdílela s ním stejné názory. Do své vlasti se vrátil poprvé v březnu 1990. Od té doby žije střídavě v Kanadě a v České republice a stále pracuje v Československém sdružení.