Tazatel: „Mohl byste mi popsat, co tedy se dělo v tom krematoriu během komunismu? V době po roce 1948?“
- „Tak jedinej exces, kterej já jsem viděl, byl: Jednou přišel taky otec, celej nešťastnej, že se spálila dívka, který nebylo prej ještě osmnáct let, která se měla vrátit z kriminálu, a jestli byla popravená, to nevim přesně. No a jinak se tam vozili normální lidi, který byly popravený, a ty byli v rakvích, ovšem bez pohřbu, a urny měly bejt zničený. No tak například Horákovou otec uschoval a schovával ji celou dobu, než ho zatkli. Sám osobně jsem její urnu měl v ruce.“ Tazatel: „No a co se tedy mělo dít, jak to mělo být podle komunistů?“ - „Ty urny měly bejt zapuštěný do země na společnym pohřebišti bez označení jména, beze všeho... popel se smíchal s ostatními a byly tam bezejmenný. A nakonec se zeptejte (Otakara) Stehlíka z Konfederace politických vězňů, který vám řekne blíž, co se dělo s urnami po roce 1952, hlavně z motolského krematoria.“ Tazatel: „Mohl byste mi říct – srovnat ty komunisty a nacisty. Jaký byl mezi nimi rozdíl, jestli nějaký byl? Ale když se podíváme na to tedy očima člověka z krematoria. Jak to vypadalo?“ - „To je těžký srovnávat. Za nacismu bylo vysloveně stanný právo. Němci sráželi hlavy, Němci sekali sekerárnou, Němci popravovali na kobyliskym cvičišti, střelnici – je to uplně něco jinýho. Nakonec tenkrát v osmačtyřicátym byl mír, nebyla válka, nebylo stanné právo, ale tito lidé nepřicházeli k nám v bednách, nýbrž přicházeli v regulérních rakvích, přicházeli s normálním lékařským popisem, s úmrtním listem, všechno bylo tam napsáno, smrt oběšením, všechno probíhalo regulérně, jedině že tam nesměl být pohřeb, nesměli příbuzní vědět, co se s nimi stalo, urny jim nesměly být vydány a urny pak měly být uloženy ve společném pohřebišti bez označení.“