Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Švagra pronásledovaly oba totalitní režimy, ani restituce se nedožil
narozen 18. května roku 1944 v Mirošově
od rodičů získával informace o konci války na demarkační linii
připomněl masakr německých vojáků v mirošovském zámku
jako roční chlapec se schovával s matkou v lese, když chtěli němečtí vojáci rozstřílet Mirošov
po střední škole nastoupil do rokycanských kovohutí, kde zažil invazi roku 1968
jako mladík byl šokován vzpomínkami švagra na pracovní tábor Dora
po roce 1989 pomáhal rodině s chodem statku navráceného v restituci
„Je nutné mluvit o hrůzách, které se tady děly, aby se nezapomnělo,“ myslí si Jiří Suchý z Rokycanska. Původně se chtěl podělit o vzpomínky na svého švagra Karla Urbana, který byl během nacismu za svou odbojovou činnost vězněn v několika koncentračních táborech. Během vyprávění ale zmínil také řadu událostí spojených s válečným děním v Podbrdsku a koncem války na demarkační linii. Připomněl nucené vystěhování obcí, které musely za nacismu ustoupit střelnici, zbudování takzvaného lágru v Mirošově nebo masakr Němců v mirošovském zámku.
Průběh války a květnových dní roku 1945 zná Jiří Suchý nejen z vyprávění svých rodičů, ale také od své starší sestry Emílie. Ta se stala očitou svědkyní události, kdy místní revoluční garda postřílela příslušníky SS u zámku v Mirošově. Na pamětníka pak nejsilněji zapůsobilo vyprávění Karla Urbana, za kterého se Emílie provdala krátce po kolektivizaci, v roce 1950. „Švagr se zapojil do protinacistického odboje a byl vězněn v několika koncentračních táborech. Nejhorší na tom je, že i v padesátých letech měl problémy, protože nevstoupil do strany,“ říká pamětník, zatímco prohledává archivní materiály, které doma u sestry našel. Teprve během natáčení společně objevujeme fotografie z koncentračního tábora Dora, ale i další cenné dokumenty.
Jiří Suchý se narodil 18. května roku 1944 v Mirošově, jeho rodina ale pocházela z nedalekých Příkosic, odkud se v roce 1941 musela vystěhovat. V Brdech byl totiž už za první republiky založen vojenský prostor, který se měl později během nacistické okupace stát enklávou pod přímou správou wehrmachtu. Kvůli rozšiřování střelnice byly vysídleny například obce Skořice, Kolvín, Padrť i část Mirošova. [1] „Do školy jsem chodil v Mirošově, kde byl za války pracovní tábor, v Brdech byla v roce 1941 velká vichřice a nacisté postavili pily a lágry pro vězně, kteří měli dřevo zpracovat,“ říká pamětník a dodává, že brzy v Mirošově přibyl ještě kárný lágr pro provinilé proti pracovní kázni, tedy pro ty, kteří se vyhýbali nasazení. Na konci války byli vězni převezeni do obdobného zařízení v Plzni na Karlově, aby uvolnili místo politickým vězňům z brněnských Kounicových kolejí, [2] kteří zde setrvali až do konce války.
Zajímavostí je, že v mirošovském lágru byl vězněn také brigádní generál Josef Braun, vedoucí odbojové skupiny BETA. Pro Paměť národa vzpomínal člen této skupiny Ludvík Šablatura, jenž zprostředkovával kontakt s ilegálním národním výborem v Mirošově: „A tak s povolením velitele tábora, které vyjednal generál Braun, byl vězňům zajištěn přísun potravin, což mnohým z nich umožnilo dožít se konce války. Nezanedbatelnou podporou obyvatel Mirošova byly i zprávy o pohybu spojeneckých vojsk, které vězňům dávaly mnoho sil do posledních dnů války.“ Podle Jiřího Suchého byli v mirošovském lágru po válce umístěni přestárlí a mentálně postižení Němci, kteří už nebyli schopni odsunu, v malých dětech prý vzbuzovali tito „odlišní“ lidé strach. V dnešních dnech působí v místě bývalého lágru ústav sociální péče. [3]
Jako malý chlapec vstřebával Jiří Suchý informace o nedávné válce od rodičů. „U nás doma jsme museli ubytovat německé vojáky, kteří byli zraněni u Stalingradu. Táta mi vyprávěl, že s důstojníky se nebavil, ale že ti řadoví vojáci byli normální kluci, kteří už se do války vrátit nechtěli. Mně jako malému klukovi dávali ze svého přídělu kravské mléko, my jsme měli jen kozí, ještě mám schovanou tu misku s říšskou orlicí,“ říká pamětník a dodává, že později po osvobození bydleli v jejich domě sovětští vojáci. K žádným excesům prý ale nedošlo, rodiče překvapovala jen určitá neurvalost, třeba když si vojáci dříví na otop štípali přímo v místnosti.
Pamětníkovi rodiče také vzpomínali, že během posledního velkého spojeneckého náletu na Plzeň se třásl i jejich dům v Mirošově: „Ve sklepě rodiče podepřeli sklep trámy a měli strach, že dům spadne.“ Mezi oběťmi náletu byla i sestřenice otce pamětníka, Zdeňka. „Bydlela v Plzni na Letné, měla ještě sestru a tu v troskách zoufale hledal její snoubenec. Jak tam hrabal, tak našel mrtvou Zdeňku v objetí s jejím chlapečkem, ten byl jen asi o dva roky starší než já,“ vzpomíná Jiří Suchý na příbuzné, po kterých mu zbyla jen vybledlá fotografie.
Z vyprávění svého otce se dozvěděl Jiří Suchý o dramatickém momentu z května 1945, kdy přes Mirošov ustupovaly hloučky německých vojáků ve snaze dostat se do zajetí spojeneckých armád. „Sestra byla zrovna na pohřbu kamaráda, kterého zastřelili Němci. No a táta jel z práce na kole. Lidé mu říkali, aby nikam nejezdil. Nějací aktivisti totiž Němcům zastřelili motospojku a hodili toho vojáka do pangejtu. Tak šli na starostu, že pokud nevydají vrahy, srovnají Mirošov se zemí,“ líčí pamětník, kterého tehdy coby ročního chlapečka vzala maminka do lesa, kde se schovávali. Mezitím prý někdo z Mirošovských dojel pro pomoc do Kamenného Újezda, kde už bylo americké vojsko. Němci si vymohli, že mirošovský starosta zůstane jako rukojmí, dokud jejich kolona neprojede do americké zóny.
Tato událost se s malou odchylkou objevuje i ve vyprávění dalších mirošovských pamětníků, jak zmiňuje publikace Martina Langa Velká kniha o městě Mirošově: „Od východu od Strašnic postupovalo velké ozbrojené německé vojenské uskupení. Před jeho čelem jel na motocyklu voják… Kdosi z příslušníků revoluční gardy ho z okna odstřelil. Německá kolona dojela do Mirošova a vojáci se začali shánět po své vysunuté spojce, jejíž mrtvolu příslušníci RG vtáhli do sklepa panského špýcharu a přikryli bramborovou natí.“[4]
Jiří Suchý připomíná, že zatímco Mirošov se nacházel v americké zóně, nedaleké Rokycany byly na demarkační linii: „Chytili tam K. H. Franka, on byl oblečený jako řadový voják, utíkal, protože se chtěl dostat raději do amerického než do sovětského zajetí.“ Jak upřesnil historik Jiří Plachý, Franka jako první zpozoroval v Rokycanech strážmistr Šefl.[5] Poté byl „kat českého národa“ dopraven do Plzně, pak do amerického zajetí ve Wiesbadenu. Američané ho vydali k procesu do Prahy, kde byl v květnu roku 1946 v pankrácké věznici oběšen.
10. května 1945 osvobodila Mirošov americká armáda, konkrétně jednotka plukovníka Brookinga. V následujících dnech došlo podle Jiřího Suchého k brutálnímu masakru zadržených esesmanů v mirošovském zámku. Očitou svědkyní události byla jeho starší sestra Emílie Urbanová (narozena 31. 3. 1929 v Příkosicích). „Byla jsem tak hloupá, že jsem všechno chtěla vidět, jednoho po druhém postříleli a ten, co byl na řadě, musel toho mrtvého odklidit,“ komentuje Emílie Urbanová vyprávění svého bratra. (O této události mluví podle publikace Velká kniha o městě Mirošově i další pamětníci.)
Pamětníkova sestra Emílie pracovala po válce jako účetní na ředitelství státního statku na zámku v Mirošově. Tam se také seznámila s Karlem Urbanem, který zde byl zaměstnaný jako agronom. „Jejich rodinný statek ve Štěnovickém Borku byl totiž po roce 1948 zestátněn,“ dokresluje Jiří Suchý. Ten dodnes vnímá jako velkou nespravedlnost, že švagrova rodina byla i za komunismu takto postihována, přestože Karel byl aktivní v protinacistickém odboji a prošel několika koncentračními tábory. „I když Karel nechtěl na to strastiplné období moc vzpomínat, tak mi občas něco řekl a zanechal tady po sobě svůj stručný životopis a nějaké dokumenty,“ říká Jiří Suchý.
Švagr pamětníka Karel Urban se narodil v roce 1920 v Rakovníku. Po absolvování obchodní školy a vyšší hospodářské školy pracoval jako zemědělský adjunkt na rodinném statku. Během druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. „V Plzni ve Škodovce existovala odbojová skupina, vedoucím byl Karel Vlk, později popravený v Drážďanech, a Karel byl členem, roznášel letáky a měl na starosti vybírání příspěvků na rodiny odbojářů,“ vysvětluje Jiří Suchý. Celá skupina byla odhalena a Karel Urban byl 4. května 1943 zatčen a vězněn v Plzni, Kladně, Terezíně, Buchenwaldu a v pracovním táboře Dora. Odtud byli vězni před postupujícími spojeneckými armádami vedeni pochodem smrti do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde se 15. dubna 1945 dočkali osvobození britskou armádou.
„Švagr mi vyprávěl, že kdo během pochodu smrti padl vysílením, toho zastřelili nebo ušlapali. Také prý vězně vedli do lomu, kde měli být popraveni. Když se po osvobození tábora vrátil Karel domů, tak mu kamarád poradil, aby se hned nenajedl, aby mu nebylo špatně. Že má nejdřív vypít syrové vejce, to mi pak také Karel ukazoval, jak vejce napíchl a vypil,“ líčí pamětník. Ten se zajímal také o hygienické podmínky v táboře Dora: „Karel mi řekl, že se raději nemám ptát, že místo toalety bylo jen koryto, vězni spali na pryčnách a celou dobu neviděli slunce. Dvanáct hodin vězni pracovali a dvanáct hodin měli volno, ale museli být uvnitř. O tom, jak se cítil, nebo nějaké podrobnosti, mi ale nevyprávěl.“ (Podmínky v táboře zdokumentoval ve svých dřevorytech výtvarník Dominik Černý, spoluvězeň Karla Urbana.)
Komplex zbrojovky Mittelwerk byl vybudován v podzemí ve štolách po vytěženém vápenci pod horou Kohnstein. Jejím hlavním úkolem byla výroba raket V-2, ty měly být tajnou Hitlerovou zbraní a zvrátit průběh války, naštěstí se tak ale nestalo. V továrně pracovali nejprve vězni z koncentračního tábora Buchenwald, později vznikl samostatný tábor Mittelbau-Dora. Než byly postaveny baráky lágru, museli vězni živořit přímo ve štolách, nejprve na zemi a později na čtyřposchoďových palandách. O tom, že byly v táboře nelidské podmínky, svědčí fakt, že z 60 000 vězňů, kteří táborem za jeho 18 měsíců existence prošli, přibližně 20 000 zemřelo. Z vyprávění Karla Urbana usuzoval pamětník, že kvůli tvrdé kontrole nebylo příliš možné provádět sabotáž. Jiný zdroj uvádí, že: „Kvůli vysokým trestům se jednalo o drobné sabotáže jednotlivců, ale podařilo se i zastavit chod celé továrny na 22 dní.“[6]
Ani po návratu z koncentračního tábora neměl Karel Urban lehké živobytí. Protože nechtěl vstoupit do KSČ, přišel o práci na státním statku. „Náš táta tehdy dělal v kovohutích, tak si vzal švagra k sobě, snažil se ho ještě zastat u okresního tajemníka, ale ten mu prý řekl: ‚To víš, soudruhu, taková je doba,‘“ uvádí pamětník s tím, že lituje, že se švagr nedožil vrácení svého rodného statku a zemřel již v roce 1980.
Po základní škole se Jiří Suchý nejprve vyučil ve dvou oborech a později vystudoval střední školu. Pak pokračoval v rodinné tradici a zůstal celých pětatřicet let věrný rokycanským kovohutím. Dnes přiznává, že v šedesátých letech pociťoval jako mladík určité uvolnění ve společnosti, ale příliš situaci nerozuměl: „Vypadalo to, že malé fabriky budou soukromé, my jako dělníci jsme se toho spíš báli.“ Když přišla v srpnu roku 1968 okupace vojsky Varšavské smlouvy, měl zrovna noční směnu. „Jeden kolega tehdy prohlásil: ‚Vykašli se na práci, přepadli nás Rusáci.‘ Tak jsem šel na vrátnici, potvrdili mi, že Praha už je obsazená, doma jsem zapnul televizi a hlasatelka Kamila Moučková oznámila, že večer budou vysílat záběry přímo z místa,“ vzpomíná s tím, že se pokoušel spolu s ostatními dávat letáky v ruštině vojákům, ale ti neváhali lidem hrozit zbraní.
V roce 1969 se Jiří Suchý oženil a založil rodinu. I když ve svém okolí mohl pozorovat, že během normalizace byli někteří lidé profesně degradováni, sám žádný nátlak nepociťoval. „Měl jsem dojem, že nás jako dělníky potřebovali,“ komentuje. Během sametové revoluce byl sice rád, že režim padl, ale obával se, aby se dobrá myšlenka vinou nepoctivých lidí nezvrtla. „Bohužel mám dojem, že se dost rozkradlo a třeba náš podnik ztratil zakázky, v roce 1995 jsem raději odešel,“ říká. Po odchodu z kovohutí se snažil pomáhat svému synovci, který v restituci získal statek ve Štěnovickém Borku. Získal ale dojem, že v dnešní době se práce v zemědělství příliš nevyplatí. „Je také škoda, že řada lidí se navrácení svého majetku nedožila,“ myslí si pamětník. Mladým lidem by vzkázal, aby si vážili svobody a nezapomínali, jak těžké to jejich předci měli, zvláště ti, kteří zažívali útlak v obou totalitních režimech.
[1] „Na počátku roku 1941 byli občané upozorněni na možné vystěhování obce z důvodů rozšíření vojenské střelnice. Podle nařízení Přesídlovací kanceláře Ministerstva vnitra se sídlem v Rokycanech ze dne 11. 6. 1941 byly vytvořeny stálé četnické hlídky, povolané k výkonu prací s přesídlením spojené. Místo na obecní úřad se měli obyvatelé obracet na tyto pověřené osoby. Tento postup byl zdůvodněn tím, že se starosta a obecní funkcionáři musí starat v této době především o vlastní existenci – a ne o záležitosti obecní. Obyvatelé Příkosic se ze své obce vystěhovali do 1. 11. 1941. Od tohoto dne byl celý katastr obce zabrán pro účely vojenské střelnice Truppenübungsplatz Kammwald.“ In: Hrachová, Hana: Archiv obce Příkosice, Státní oblastní archiv Rokycany.
[2] https://zapomnicky.pamatnik-terezin.cz/index.php/tabory/tabory/72-mirosov
[3] https://www.mirosov.cz/mesto/o-mirosovu/historie-mesta/lagr/
[4] LANG, Martin: Velká kniha o městě Mirošově, vydalo město Mirošov v roce 2015.
[5] https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_historie/pred-70-lety-zatkli-v-rokycanech-k-h-franka-o-rok-pozdeji-byl-popraven_201505091122_akottova
[6] BENEŠ, Jiří. V německém zajetí. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1945. 308 s. S. 261–262.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Michaela Svobodová)