Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Suk (* 1948)

• narodil se 27. prosince 1948 v Lounech

• otec Jindřich Suk i matka Věra, rozená Černá, pracovali v Československé tiskové kanceláři

• v roce 1963 rodina odjela na pracovní pobyt do Moskvy

• Jaroslav Suk se setkával se sovětskými intelektuály a cestoval po Sovětském svazu

• v roce 1967 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v době okupace Československa v srpnu 1968 pobýval v Izraeli

• v prosinci 1968 spoluzaložil Hnutí revoluční mládeže (HRM)

• na začátku roku 1970 byl zatčen kvůli aktivitám HRM a odsouzen na dva roky

• propuštěn z vězení v listopadu 1971

• roku 1974 založil se ženou Dagmar nakladatelství Krtek a Datel

• podepsal Chartu 77

• sledován Státní bezpečností a v rámci Akce Asanace donucen k emigraci v roce 1981

• podporoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a dovoz tiskovin do ČSSR

• v roce 2022 žil stále v Uppsale

Rodiče Jaroslava Suka byli v roce 1945 přesvědčenými komunisty a paradoxně to byl až pobyt v Sovětském svazu, který jim definitivně otevřel oči. Pro mladého Jaroslava bylo střetnutí se sovětskou realitou zásadním zážitkem, který ho formoval v jeho pozdějších názorech a životních osudech. Ačkoliv to pro něj byla zcela jiná země, snažil se ji pochopit a procestovat, takže ho pobyt v mnohém i obohatil. Po okupaci Československa už jako student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) spoluzaložil Hnutí revolučních mládeže (HRM). Přestože cílem hnutí bylo definovat „pravý socialismus“, stalo se komunistům trnem v oku a Jaroslav Suk byl roku 1971 spolu s dalšími odsouzen v politickém procesu. Poté se stal jedním z terčů Akce Asanace, která ho donutila i s manželkou emigrovat do Švédska.

V Moskvě jsem viděl, že všechno, co nám říkali, byla lež

Jaroslav Suk se narodil dne 27. prosince 1948 do rodiny levicových novinářů v Lounech. Měl ještě o rok mladší sestru Jindřišku. Brzy se přestěhovali do centra Prahy, kde otec Jindřich Suk pracoval na ministerstvu vnitra a matka Věra, rozená Černá, v Československé tiskové kanceláři (ČTK). Rodiče spojovalo komunistické přesvědčení, matka byla z chudých poměrů, otec naopak z rodiny zámožného obchodníka. Právě pro své živnostenské zázemí byl otec z ministerstva vyhozen v roce 1949. Matka mu pomohla najít místo v ČTK, kde se po okupaci v srpnu 1968 stal na dobu jednoho roku dokonce ředitelem.

Díky povolání rodičů se Jaroslav Suk již od dětství setkával se známými osobnostmi politického a kulturního života, například s poúnorovým náměstkem ministra obrany Bedřichem Reicinem nebo publicistou a historikem Miroslavem Kárným. Když roku 1963 dostali rodiče možnost odjet pracovně do Moskvy, vzali s sebou i své děti, ačkoliv sestra Jindřiška se po roce vrátila k prarodičům do Loun. Pro Jaroslava Suka znamenalo přestěhování do Sovětského svazu (SSSR) kulturní šok. „V Moskvě jsem viděl, že to všechno, co nám říkali, byla lež: smrad, tlačenice, neúcta k člověku, to bylo úplně jinak.“

Jaroslav Suk absolvoval v Sovětském svazu nejprve poslední třídu základní školy, pak střední školu a první ročník univerzity. Základy ruštiny měl z Československa, rychle se rozmluvil a s učivem neměl problémy. „Já jsem ve škole byl otličnik (výborný žák), dělal jsem, co po mně chtěli,“ dodává k tomu. Podle něj bylo ovšem normální, že se nejen ve škole lhalo a podvádělo. „Ve třídě bylo vidět, že lidi jsou zvyklí lhát a kdo lže nejlíp, to je král. Když někdo něco nevěděl a všichni napovídali, učitelka dělala, že to nevidí. Tohle lhaní je ruský společnosti daný, “ vysvětluje Jaroslav Suk.  

Byla to zajímavá, jiná země

Přes totalitní poměry v Sovětském svazu se stal tamní pobyt pro něj v mnohém obohacujícím. Oficiální propagandě rodina nevěřila, doma bylo možné poslouchat na kvalitním rozhlasovém přijímači vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy pro Československo. Protože oba rodiče byli novináři, získali brzo kontakty na zajímavé osobnosti sovětské kultury a jejich byt se stal jakýmsi salonem, kde se scházeli zejména malíři, hudebníci, zpěváci, novináři a spisovatelé. Setkání nebyla organizovaná, ale protože mohli u Sukových dostat zadarmo alkohol, lidé často přicházeli na návštěvu neohlášeně. „Pilo se hodně, kouřilo, taky se zpívalo a hrálo,“ vzpomíná Jaroslav Suk. Mezi hosty byli například básník Josif Brodskij, žena avantgardního malíře Petera Falka, zpěvák Bulat Okudžava, z Čechů novinář Jan Petránek a moskevský zpravodaj Rudého práva Zdeněk Hoření. Hostitelé naopak informovali návštěvníky o československé hudbě a filmech, které vznikaly v uvolňujících se poměrech druhé poloviny 60. let.

Jaroslava Suka v té době zaujala kosmonautika a prostřednictvím rodičů měl možnost se dostat k detailním informacím o vesmírném programu SSSR. Napsal několik článků, které otisklo tehdejší Rudé právo  a časopis 100+1, a přes Jana Petránka přispíval i do Československého rozhlasu. Později se setkal se spisovatelem Karlem Pacnerem, který se kosmonautice věnoval a zaujaly ho články Jaroslava Suka.

Dalším pozitivním přínosem pro mladého Jaroslava byla možnost cestovat po Sovětském svazu. V šestnácti letech navštívil s rodiči na jejich pracovní cestě Gruzii, v sedmnácti se připojil ke geologické expedici na Sibiř a později jel sám do Irkutska. Mimo Moskvu byly sociální a kulturní rozdíly ještě zřetelnější. „Sibiř, to bylo úplný bahno, tam člověk viděl chudobu. Ty vesnice podél řeky, tam se žilo primitivně, žádná hygiena, byl tam jeden obchod, kde prodávali vodku, druhý, kde vykupovali lahve,“ vypráví o svých zážitcích. Mohl však poznávat zajímavá místa, lidi i krásnou přírodu.

Ani při setkáních s umělci z neoficiální tzv. šedé zóny, ani na cestách neměl prý Jaroslav Suk s rodiči obavy ze sledování nebo postihu. Ačkoliv nosil dlouhé vlasy a džíny, placku s portrétem Mao Ce-Tunga a snažil se provokovat, žádné problémy mu to nezpůsobilo. Podle něj jako cizinci a novináři požívali jisté nedotknutelnosti. Rodiče ovšem nemohli oficiálně informovat prostřednictvím ČTK o skutečné realitě sovětského života nebo kritizovat problémy, matka psala převážně o malířích a spisovatelích.

O okupaci jsme se dozvěděli v Izraeli

V Moskvě nastoupil i ke studiu na novinářské fakultě Moskevské státní univerzity, jejíž úroveň nebyla příliš dobrá, zajímala ho však literatura a naučil se fotografování a dokonalému psaní na stroji, což byla tehdy užitečná dovednost. V té době mu někdo přinesl otevřený dopis Svazu sovětských spisovatelů od Alexeje Solženicyna. Jaroslav Suk ho přeložil a dal novináři Dušanu Hamšíkovi. Přes něj se dopis dostal k Pavlu Kohoutovi, který jej pravděpodobně přečetl v tomto překladu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Jaroslav Suk se na podzim 1967 vrátil z Moskvy do Československa a nastoupil na FF UK, protože jej zajímala spíše lingvistika a literatura.

Na Filozofické fakultě se Jaroslav Suk připojil k aktivní části studentů, založili Akademickou radu studentů. Zásadní událostí pro její vznik jako protiváhy k oficiálnímu Československému svazu mládeže byly tzv. strahovské události v říjnu 1967, kdy se demonstrace za lepší podmínky na koleji změnila po násilném zásahu bezpečnosti na celostudentský politický protest. Rada studentů například sbírala podpisy pro znovunavázání demokratických vztahů s Izraelem, vybírala peníze na Biafru, pořádala demonstrace na podporu Jugoslávie. S kolegy z fakulty prožíval Jaroslav Suk uvolněnou atmosféru pražského jara: veřejná vystoupení ve Slovanském domě, diskuze na ulicích a náměstích, i debaty s politiky na fakultě. V té době se reformní vedení Komunistické strany Československa snažilo získat podporu studentů a organizovalo řadu akcí. Tak dostali studenti možnost odjet v létě na pozvání do Izraele a právě tam 21. srpna 1968 zastihla Jaroslava Suka zpráva o okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. „Dozvěděli jsme se to, když jsme byli u Galilejského jezera, dodneška si pamatuji, jak jsme slyšeli hebrejsky: ‚Ha tankim sovjetim be ha Čechoslovakija.‘ A ten náš průvodce nám to oznámil a to byl šok.“

Z Izraele se vrátil v říjnu a hned 7. listopadu se účastnil organizace stávky na fakultě. Studenti objížděli podniky a výrobní závody, informovali dělníky, stříkali nápisy na zdi, zapalovali sovětské vlajky. Velmi brzy Státní bezpečnost začala takové projevy odporu proti okupaci sledovat a potírat. Objevily se také útoky v tisku, hanobení různých lidí, prověrky a výpovědi z práce. Matka Jaroslava Suka musela opustit ČTK a pracovat v podniku Mitas. Otec Jindřich Suk byl po okupaci necelý rok ředitelem ČTK, pak však dobrovolně odešel s prvními propuštěnými a pracoval v nakladatelství Orbis.

Chtěli jsme čelit normalizaci

Aktivním studentům začalo být jasné, že chtějí-li svobodně projevovat své názory, musí přejít do ilegality. Dne 2. prosince 1968 na ustavující schůzi na Strahovských kolejích založili Hnutí revoluční mládeže (HRM). Zakládajících členů bylo asi 15, byli mezi nimi kromě Jaroslava Suka také Petr Uhl, Jaroslav Bašta, Petruška Šustrová a Ivan Dejmal. Aby bylo možné udržet akce v utajení, zakládali buňky na různých fakultách nebo i v závodech, celkem šlo asi o 100 lidí, ale pomáhali jim i lidé mimo HRM. Členové měli přezdívky, například Petr Uhl byl „Vladimír“, Petruška Šustrová „Naděžda“, Jaroslav Bašta „Gustáv“.

První velkou akcí bylo vytištění 100 tisíců kusů letáků „Všem, všem, všem“, který se jim povedlo distribuovat po celé republice. Jeho tisk zajistili zdarma dělníci z tiskárny. HRM bylo levicovou organizací, ale ačkoliv byli označováni za trockisty, většina členů protestovala hlavně proti okupaci. Jaroslav Suk a Petr Uhl a Ivan Dejmal „zelený anarchista“ byli asi nejvíce levicově zaměření. Sepsali také svůj manifest a kromě šíření informací chtěli rozesílat dopisy dělníkům, psát nápisy na zdech a distribuovat návody na výrobu letáků. Podle slov Jaroslava Suka se snažili sami definovat „pravý“ socialistický systém po okupaci. „Chtěli jsme něco dělat, čelit normalizaci,“ říká.

Přelomovým okamžikem bylo pro celou společnost upálení Jana Palacha. Jaroslav Suk se s ním setkal na podzim 1967 na plenární schůzi na Filozofické fakultě, kde Jan Palach navrhoval přepadení rozhlasu a zahájení vlastního vysílání. „Myslím, že Jan Palach byl spíš individualista, měl představu o zásadní akci, na fakultě se dělalo leccos, ale nemluvili jsme o tom na plenárce.“ O činu jeho sebeobětování se dozvěděl od Jiřiny Šiklové, která byla tehdy na fakultě asistentkou. Studenti uspořádali mlčenlivou demonstraci ještě před smrtí Jana Palacha. „Demonstrace byla obrovská, ten pocit z ní byl ohromující, cítil jsem z toho strašnou sílu. To byla tichá demonstrace, hrozivá.“ Velkým zážitkem byl pro něj i pohřeb, na jehož organizaci se podílelo vedení fakulty, atmosféra byla už smuteční a lítostivá. Podle slov Jaroslava Suka se studenti dozvěděli jen o následující oběti Jana Zajíce, o ostatních upálených nebyly informace zveřejňovány. „Čin Jana Palacha byl mezním činem, kterým chtěl vyburcovat společnost, pro mne to bylo memento,“ dodává dnes pamětník.

Přišli si pro mě ve čtyři ráno

O HRM začalo psát v zahraničním levicovém tisku a dostali pozvání k návštěvě Berlína a Francie. Jaroslav Suk se svými kolegy odjel do Berlína, kde se setkali například s Willy Brandtem, Ernestem Mandelem, náhodně také s Ullrike Meinhofovou, pozdější členkou teroristické skupiny. Navštěvovali časopisy a tiskárny a diskutovali s levicovými intelektuály o marxismu-leninismu a správné podobě socialismu. Po návratu se rozhodli zpřísnit pravidla utajení.

HRM bylo financováno pouze z dobrovolných příspěvků členů, kdo pracoval, dával 10% svého platu, manželka Jaroslava Suka Dagmar byla pokladnicí. V roce 1969 se činnost hnutí soustředila na rady, jak šířit informace a budovat akční odbory, plánovali také podpálení sovětského tanku na Haštalském náměstí. Tou dobou se již do HRM dostal Karel Čechal, který předstíral aktivitu a zájem, ale posléze na činnost HRM podal udání. Členové nic netušili až do zatýkání, ačkoliv museli již delší dobu být v hledáčku Státní bezpečnosti (StB).

Jako první byla v prosinci 1969 zatčena Sibylla Plogstedt, pak následovalo 18 dalších lidí. Pro Jaroslava Suka si přišla StB ve čtyři hodiny ráno do bytu jeho rodičů. „Oni měli připravený plánek, všechno, kde bude stát jejich auto, velice pečlivý plánek bydliště a sledovali mě asi měsíc předtím,“ vypráví o svém zatčení. Nejprve ho podrobili výslechu, pak uvěznili na Ruzyni. V březnu 1971 proběhl proces se členy HRM, Jaroslav Suk byl odsouzen na dva roky odnětí svobody, jeho ženu Dagmar vyloučili ve třetím ročníku ze studia historie a archivnictví na FF UK. Dokonce i ve vězení byl odposloucháván, jak dokazuje archivní spis č. C-7693 ZT. V listopadu 1971 Jaroslava Suka propustili.

Oba manželé se v 70. letech zapojovali do samizdatových vydavatelských aktivit a v roce 1974 založili nakladatelství Krtek a Datel. Zaměřili se na vydávání české samizdatové a exilové literatury, například zde vyšla díla Bohumila Hrabala, Egona Bondyho nebo Oty Pavla. Jaroslav Suk vydal i několik vlastních prací, v nichž se věnoval podobám českého slangu. Korektury vydávaných děl prováděl Jaroslav Suk a Dagmar Suková je opisovala ve více kopiích, spolupracovali také s Chartou 1977 a Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Samizdatovou edici šířili mezi svými přáteli osobně.[1]

V roce 1981 byli manželé Sukovi v rámci Akce Asanace Státní bezpečností donuceni k emigraci z republiky. Zejména Dagmar Suková nátlak velice špatně snášela a trvale ji poznamenal. Dlouhodobé a detailní sledování Jaroslava Suka, jeho ženy a jejich známých je zachyceno například v dochovaných svazcích pod archivním číslem KR-8334419 MV (kontrarozvědné zpracování), OBŽ 2223 MV (objektové svazky), SL 6333 MV (správa sledování) a na kartě z Kartotéky Správy sledování SNB (pod krycím názvem „Souček“). Zachovala se i výjezdní doložka umožňující vycestování, i když v tomto případě nucené, s vysvětlením: „Nezžil se se zřízením.“[2]

Manželé Sukovi se usadili ve Švédsku, nadále podporovali VONS a pomáhali s dopravou exilových tiskovin do Československa. Domů se již po sametové revoluci nevrátili, Jaroslav Suk se věnuje překladům a své rodině. V roce 2022 žil ve švédské Uppsale.

 

[1] Krtek a Datel. Online. ČÁSLAVOVÁ, Petra. Slovník české literatury po roce 1945. 2012, 18.12. 2012. Dostupné z: https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1880. [cit. 2024-02-25].

[2]  Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.