Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vždy jsem cítil povinnost podporovat dobré věci
narozen 7. července 1948 do katolické rodiny v Kopřivnici
komunisté jim v roce 1957 zabavili obchod se smíšeným zbožím
po průmyslovce absolvoval Vysoké učení technické v Brně
roku 1973 nastoupil do automobilky Tatra v Kopřivnici
v roce 1989 pomáhal v Kopřivnici uskutečnit revoluci proti komunistům
po roce 1990 pracoval mimo jiné jako místostarosta Kopřivnice
v letech 1998 až 2004 byl senátorem
v roce 2021 žil v Kopřivnici
Jaroslav Šula se narodil 7. července 1948 v domě prarodičů v Kopřivnici. V přízemí měli obchod se smíšeným zbožím. Po jejich smrti jej převzali pamětníkovi rodiče Věra a Jaroslav. V roce 1957 jim ho komunisté zabavili.
„Rodiče vedli obchod velmi dobře. Než jim ho komunisté sebrali, dařilo se jim. Chodilo tam plno lidí. V Kopřivnici bylo tehdy jen asi pět obchodů. Prodávali hlavně potraviny, ale měli také určitý sortiment drogistického zboží,“ vypráví Jaroslav, který asi od šesti let rodičům v obchodě pomáhal. Vážil třeba mouku, kterou nakupovali ve velkých pytlích a pro zákazníky ji pak balili do menších papírových sáčků. Později sám prodával rohlíky nebo lízátka.
Obchod komunisté zabavili bez náhrady. Otec měl jít pracovat do jiného obchodu, ale to nechtěl. Našel si místo v automobilce Tatra, kde jako absolvent obchodní školy získal úřednické místo při evidenci prodeje. „Maminka chvíli zůstala jako zaměstnankyně našeho obchodu pod vedoucím, kterého tam dosadili. Pak taky odešla do Tatry, kde dělala účetní.“
Zanedlouho přišla další rána. Jejich dům byl v části určené ke zbourání. Kvůli rychle se rozvíjející automobilce bylo třeba stavět byty pro zaměstnance. Padla kvůli tomu velká část staré Kopřivnice, která měla venkovský charakter. „Rodiče dostali náhradní byt v paneláku. Odmítli tam jít. Zrekonstruovali dům po matčině mamince.“
Oba rodiče se hlásili k římským katolíkům. Strýc byl farářem. Jaroslava i jeho sestru také vedli k víře. „Chodil jsem do náboženství. Ministroval jsem až do osmé třídy v kostele, který stál přes ulici. Naše výchova byla výborná v tom, že jsme věděli, kam patříme. To ale také znamenalo, že nám rodiče museli vysvětlit určité rozpory v tom, co slyšíme ve škole a co doma. Přijali jsme to, že některé věci se mimo domov nesmí říkat nahlas.“
Jaroslav se dobře učil, měl spoustu zájmů. Hrál tenis, běhal, chodil do pěveckého kroužku, učil se hrát na klavír, hodně četl. Proto ho v osmé třídě nepříjemně zaskočilo upozornění ředitele školy, že nemá počítat s tím, že se dostane na střední školu. Měl špatný kádrový posudek. „Vadilo, že chodíme do kostela, a navíc otec dříve vlastnil nějaký majetek. Děti živnostníků prý nemají na středních školách co dělat.“ Nakonec se ředitelova hrozba nevyplnila. Díky výbornému prospěchu mu škola nakonec umožnila jít na přijímačky na strojnickou průmyslovku v Kopřivnici. Byl rád, protože už tehdy věděl, že chce také pracovat v Tatře.
Maturoval v roce 1967. I díky politickému uvolnění před rodícím se pražským jarem se bez potíží dostal na Vysoké učení technické v Brně. Vybral si obor stroje a zařízení nákladních vozidel. O prázdninách chodil do Tatry na brigády. V srpnu 1968, když do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila demokratizační reformy, byl také v Kopřivnici. „I do Kopřivnice přijely tanky. Ve fabrice obsadilo vojsko všechny vrátnice. Moji dva kamarádi drželi protestní hladovku. Pracovalo se sice dál, ale život byl ochromen. Lidé se báli, co bude.“
Další vývoj po srpnu vnímal jedním okem z nemocničního lůžka. Asi dva týdny po vstupu cizích vojsk utrpěl při práci na montážní lince vážný úraz. Vlétla mu do oka střepina. Lékaři mu ji vytáhli, ale začal ztrácet zrak. „Zjistilo se, že se mi odchlipuje sítnice. Převezli mě do nemocnice svaté Anny v Brně, kde na mně vyzkoušeli teprve začínající léčebnou metodu. Přišili mi sítnici laserem. Oko mi zachránili.“
Musel však na rok přerušit studia. Školu pak ale úspěšně dokončil a nastoupil v Tatře jako projektant naftových motorů. Později projektoval technologická zařízení. Totalitní režim už vnímal kriticky a toužil po svobodě, o které četl v knihách a k níž také malinko přičichl na dovolené v tehdejší Jugoslávii. Dokonce ho napadlo, že by mohl emigrovat. „Ta doba byla úmorná, velice fádní, pořád stejná. V Tatře měli soudruzi obsazena veškerá místa. Člověk musel zapomenout, že by se mohl díky svým schopnostem v práci prosadit. Lidé se utíkali ke svým zájmům, ve kterých nebyli omezováni. A ve fabrice byla taková situace, že o tom, co se bude vyrábět, nerozhodovali odborníci, ale komunisté, kteří byli pod moskevským vlivem.“
Tatra stále rozšiřovala výrobu. Patřila k strategickým podnikům i v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. V roce 1989 měla okolo dvanácti tisíc zaměstnanců. Jaroslav Šula tehdy pracoval na oddělení technického rozvoje. „Dělali jsme v podstatě na nesmyslných projektech, po kterých ani nebyla poptávka. Existoval však plán vyrábět až 40 tisíc aut za rok, což fabrika nemohla bez zásadního rozšíření zvládnout.“ Rozpad komunistického režimu tyto záměry zabrzdil.
Když přišla sametová revoluce i do Kopřivnice a do Tatry, mnozí lidé měli obavy z tamních Lidových milicí. „Milicionáři v Tatře, to byla bouchačka. Když se někde objevili, vědělo se, že bude zle. Když si uvědomím, že milice byly v Tatře zrušeny teprve v březnu 1990, běhá mi z toho mráz po zádech. Pořád číhali a čekali, že dostanou signál k zákroku. V prosinci, ale ještě i v lednu, jsme z nich měli obavy. Havel byl už na hradě – a milicionáři v Tatře byli pořád k dispozici, byť částečně odzbrojeni.“
Jaroslav Šula byl členem kopřivnické buňky Československé strany lidové. Komunisté ji tolerovali, protože její vedení s komunisty kolaborovalo. „Na okresních či městských úrovních byla jiná situace. Lidé se snažili zůstat věrni idejím lidovců. Nemohli jsme sice nic ovlivnit, ale scházeli jsme se a snažili se aspoň něco málo dělat.“ Dodává, že komunisté hlídali, aby lidovcům moc nepřibývalo členů. Omezovali přijímání nových lidí. „Je to neuvěřitelné, ale komunisté dostávali seznamy lidí, kteří chtěli vstoupit do jiné politické strany, a schvalovali, jestli je tam pustí, anebo ne. Strana se tomu musela podřídit,“ vysvětluje Jaroslav Šula, kterému dovolili vstoupit do lidové strany v roce 1984.
Revoluce, kterou skončila čtyřicetiletá éra komunistické totalitní moci, se Jaroslav Šula nemohl dočkat. Komunisté už padli v Polsku, Maďarsku i ve východním Německu. Impulzem k československé revoluci byl brutální zásah proti manifestujícím vysokoškolákům v Praze na Národní třídě. Jaroslav Šula vyrazil do kopřivnických ulic, kde se scházely první hloučky vzrušených lidí, kteří měli potřebu odsoudit násilí proti studentům. Poté se začali scházet po sklepích a šířit informace o tom, že Praha už volá po konci vlády komunistů. Na shromážděních na náměstí vystupoval za lidovce. Se členy Občanského fóra pak jednal na národním výboru s komunistickými představiteli města donucenými vzdát se moci.
Jaroslav Šula byl kooptován za lidovce jako místopředseda tehdejšího národního výboru v Kopřivnici. Po komunálních volbách na podzim roku 1990, kdy byl v Kopřivnici lídrem lidové strany, ve funkci pokračoval jako místostarosta městského úřadu. V roce 1994 jeho strana, přetransformovaná do Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové (KDU-ČSL), skončila v Kopřivnici po volbách v opozici. Čtyři roky pracoval jako vedoucí oboru sociálních věcí v Novém Jičíně a roku 1998 úspěšně kandidoval do Senátu. V roce 2004 už ve finále prohrál. Poté čtyři roky vedl domov pro seniory ve Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 2011 se pak na jedno volební období vrátil na kopřivnickou radnici.
Je přesvědčený, že politici se dělí na lidi, kteří touží pomáhat svou prací ke zlepšení života v republice a na ty, kteří chtějí jen dělat kariéru. Největším zklamáním z polistopadové politiky pro něj byla opoziční smlouva mezi ODS a sociálními demokraty v roce 1998, jejímiž protagonisty byli Václav Klaus a Miloš Zeman. „Opoziční smlouva přinesla něco, co bylo do té doby nevídané. Byl to čin, který udělal z politiky svinstvo. Napravit tuto špatnou věc trvalo velmi dlouho.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Petra Sasínová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Jiří Procházka)