Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Šulák (* 1971)

• narozen 14. března 1971 ve Valašském Meziříčí

• vyrůstal v rodině elektrikáře a prodavačky v obci Hutisko-Solanec

• po maturitě pracoval jako dělník v Tesle Rožnov

• aktivní účastník sametové revoluce v Rožnově pod Radhoštěm

• studoval politologii na Univerzitě Palackého v Olomouci

• pamětník budování tohoto oboru, který byl za komunistů zakázán

• po škole pracoval jako zpravodaj regionální redakce Českého rozhlasu v Olomouci

• deset let působil jako editor olomoucké přílohy Mladé fronty Dnes

• od roku 2010 je starostou obce Veselíčko na Přerovsku

Tomáš Šulák, narozený 14. března 1971, vyrůstal v obci Hutisko-Solanec na Vsetínsku. Jeho otec byl elektrikář, maminka prodávala v potravinách. Patřili k typickým příslušníkům takzvané šedé zóny. Nebyli v komunistické straně, ale proti totalitnímu režimu nevystupovali. Poslouchali zakázané a často rušené rozhlasové vysílání Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Synovi vyprávěli o politickém uvolnění v období pražského jara a jeho konci v srpnu 1968, když proti postupující demokratizaci společnosti násilně zakročila vojska Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou.

„Když jsem byl asi v sedmé třídě a otec mi vyprávěl o událostech roku 1968, ptal jsem se ho, kdy ti Rusové odjeli. ‚Ale Tomášku, oni jsou tady pořád,‘ odpověděl překvapený otec. Tehdy mi to pořádně došlo, že jsme vazaly Sovětského svazu,“ vypráví Tomáš a dodává, že byl rodiči poučen, aby ve škole o těchto věcech nemluvil. Velká posádka sovětských vojáků byla i v Rožnově pod Radhoštěm, kde chodil na gymnázium. „Teta bydlela na sídlišti vedle kasáren, takže je měla pořád na očích. Já jsem s nimi skoro vůbec nepřišel do styku,“ říká.

Politologii hledal i v Rudém právu

Tomáš byl dobrým studentem a překvapivě ho zajímaly i hodiny občanské nauky. „Škola odebírala noviny Mladá fronta a Rudé právo. Z denního tisku jsme připravovali referáty. Velice mě zajímaly drobné zprávy ze zahraniční rubriky, které se daly najít i v Rudém právu. Dělal jsem si do speciálního sešitu výpisky třeba o tom, kdo vyhrál volby ve Francii nebo Itálii. Uvědomoval jsem si, že politická pluralita u nás neexistuje,“ vzpomíná. Když v roce 1990 otevřelo nové vedení Palackého univerzity v Olomouci obor politologie, který nahradil marxismus-leninismus, hned se tam přihlásil.

Do listopadu 1989 se politicky neangažoval. Ve volném čase hrával fotbal a chodil na folkové a rockové koncerty. „Pamatuji si na skvělou, svobodnou atmosféru festivalu Valašský špalíček,“ vypráví o festivalu, který se v nedalekém Valašském Meziříčí konal v roce 1989. Sympatizoval s protikomunistickými akcemi disidentů v roce 1988, sledoval dění v Praze v době dvacátého výročí smrti Jana Palacha. Opakované manifestace tisíců odpůrců režimu byly tehdy surově potlačeny bezpečnostními složkami. „Já i moji spolužáci jsme se tenkrát báli zapojit. Měli jsme před maturitou a většina z nás chtěla dál studovat,“ vysvětluje. Maturoval v květnu 1989. Hlásil se na obor teorie řízení kultury, ale nevzali ho.

Listopad 1989 v Tesle Rožnov

Místo studia nastoupil jako dělník v továrně Tesla v Rožnově pod Radhoštěm. Tam ho zastihl listopad 1989, kdy po 40 letech padl komunistický režim. „Chodili jsme nadšeně na demonstrace. Byla to obrovská euforie. Mnozí starší lidé z Tesly ale byli opatrní. Vzpomínali na velké zklamání v srpnu 1968. Pamatuji si na den generální stávky. Přišel jsem do práce s vlajkou, někteří kolegové ještě pracovali a netvářili se, že by je to moc zajímalo. ‚Tak co? Půjdeme, ne?‘ řekl jsem jim. Lidé se opravdu začali zvedat. V každém provozu byl někdo, kdo povzbuzoval ostatní. Pak už mělo všechno rychlý spád,“ vzpomíná Tomáš.

V roce 1990 se stal novým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci uznávaný amerikanista, překladatel a literární historik Josef Jařab. Pod jeho vedením se otevřel na Filozofické fakultě obor politologie, který se na univerzitách v éře socialismu nevyučoval. Tomáš se tam přihlásil a přijali ho. Jednalo se o dvouoborové studium v kombinaci s historií. „Učili jsme se v prostorách bývalé katedry marxismu-leninismu. Mými spolužáky byla spousta lidí ze stávkových výborů. Došlo k velké výměně pedagogů, mnozí museli odejít. Na historii nastoupili odborníci, které jsme respektovali, ale na politologii to bylo horší. Neměl ji kdo učit. Byla to kombinace lidí vyhozených po roce 1968 a pedagogů z marxismu-leninismu,“ popisuje Tomáš.

Bojkot učitelů marxismu-leninismu

Studenti se snažili situaci změnit. Bojkotovali například hodiny bývalých stranických kádrů. „Troufali jsme si, protože to byla ještě revoluční doba. Zároveň jsme působili v akademických senátech. Vedení univerzity i fakulty s námi spolupracovalo. Dokonce nás vyzvali, abychom navrhli studijní program pro další semestr. Potom se to zlomilo. Profesoru Jařabovi se někdy v roce 1992 podařilo přivést do Olomouce učitele z americké Yaleovy univerzity. Vznikl například studijní program, kde se učilo americké ústavní právo a srovnávací politické systémy,“ vzpomíná Tomáš. Dodává, že katedra politologie brzy získala vynikající úroveň.

Tomáš dokončil bakalářské studium, v pátém ročníku ale z fakulty odešel a začal pracovat jako novinář. Už za studií psal články a editoval studentské noviny Kurs, přispíval také do Hanáckých novin. Když se v roce 1994 v Olomouci otevírala regionální redakce Českého rozhlasu, přihlásil se a stal se rozhlasovým zpravodajem. „Byli jsme tam zpočátku jen dva a měli jsme naprostou volnost při výběru témat, o kterých jsme informovali. Zvuky se tehdy ještě natáčely na kotoučové pásky a stříhaly se nůžkami. Pak se to slepovalo,“ vzpomíná.

Začátky v rozhlasu a Mladé frontě Dnes

Přispíval také do celostátního Radiožurnálu. „Soutěžili jsme tenkrát s kolegy z České tiskové kanceláře a České tiskové agentury, která tehdy ještě fungovala, kdo vydá rychleji aktuální zprávu. Častokrát jsme byli rychlejší a měli jsme z toho radost,“ říká. Z rozhlasu v roce 1995 odešel do nově vznikající olomoucké regionální redakce Mladé fronty Dnes. „Asi půl roku jsme ještě dojížděli pomáhat lámat noviny do Ostravy. Pak jsme už fungovali samostatně,“ doplňuje.

Zhruba po deseti letech začal vnímat, že noviny stále více podléhají obchodní politice. „Vedení deníku prosazovalo lidovost a preferovalo témata, která budou zajímat co nejvíce čtenářů. To mi moc nevyhovovalo. Ve srovnání s dnešním stavem, kdy hlavně regionální noviny nepíší o podstatných věcech, ale připomínají spíše magazíny s neškodnými zajímavostmi, to bylo ještě skvělé,“ říká.

V Mladé frontě Dnes Tomáš působil do roku 2005. Jako novinář v Olomouci zažil, když začala politika prorůstat s podnikatelskou sférou a nikdo proti tomu nic nedělal. Jako příklad uvádí bratrský tandem vlivného podnikatele Josefa Tesaříka a bývalého olomouckého primátora a hejtmana za ČSSD Martina Tesaříka. „Martin Tesařík jako politik prosadil, aby krajský úřad sídlil v budově, kterou jeho bratr postavil na městském pozemku a vlastní ji. Kraj mu platí obrovský nájem. Je to do nebe volající chyba kraje, že to připustil. Myslím, že chobotnice tady pořádně roztáhla chapadla,“ říká.

Poslední bašty demokracie na venkově

Po odchodu z novin pracoval Tomáš Šulák ve Středoevropské agentuře rozvoje venkova, kde pomáhal malým obcím získávat dotace. Už jako vysokoškolák se stal členem Občanské demokratické aliance, když se v roce 2009 zformovala strana TOP 09, vstoupil do ní. Od roku 2010 je starostou vesnice Veselíčko na Přerovsku, kde žije se svou početnou rodinou. „Myslím si, že mnohé malé obce dnes působí jako poslední bašty demokracie u nás. Snažím se upozorňovat na potřeby lidí na venkově a bojovat za jejich zájmy, a to také prostřednictvím krajského sdružení místních samospráv. Dává mi to smysl,“ říká. Situaci ve velké politice vidí velmi skepticky. Za důležité považuje prosazení proporcionálnějšího volebního systému. „Demokratické strany získaly ve volbách dohromady více hlasů než ANO Andreje Babiše, ale mandátů mají podle našeho volebního systému dvakrát méně.“