Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Šulcová (* 1945)

• narozena 11. května 1945 v Benešově u Semil

• po válce se s rodiči přestěhovala do domu po odsunutých Němcích v Rádle u Jablonce nad Nisou

• v 50. letech komunisté rodině vyměnili pozemky v rámci kolektivizace

• po měnové reformě v roce 1953 rodina přišla o úspory

• pamětnice vyučena kuchařkou, vařila v restauracích i ve školní jídelně

• v roce 2021 žila v Rychnově u Jablonce nad Nisou

Naši toužili, abych se narodila po válce

Lidmila Šulcová, rozená Vélová, se narodila 11. května 1945 v Benešově u Semil. Její rodiče se vzali během války. „Toužili, abych se narodila až po válce, a těsně se jim to povedlo.“ Lidmila se narodila tři dny po konci druhé světové války a rodiče brzy dostali možnost přesídlit do pohraničí, odkud byli odsunuti němečtí obyvatelé. „Mojí mamince se moc nechtělo, já jsem byla čtyřměsíční.“

Rodina se stěhovala do vesnice Rádlo u Jablonce nad Nisou, kde získala malý dřevěný domek, ke kterému patřilo i malé pole. Na něm tatínek pěstoval zeleninu a ovocné stromky. „Nechtěl jít do JZD, tak mu ho sebrali a dali mu náhradní pozemky.“ Ty ale zdaleka nebyly tak úrodné a otec se později živil jako přidavač na stavbě.

Modlila jsem se, aby se už neptali

Lidmile se brzy narodil ještě bratr a rodiče šetřili na lepší domek. Během měnové reformy v roce 1953 však o svoje úspory přišli. Pamětnice docházela do měšťanky do Rychnova u Jablonce nad Nisou a odmala se chtěla stát kuchařkou. Přání se jí splnilo, vyučila se v Liberci. „Bratr, protože jsme byli ze zemědělství, tak nemohl studovat, co chtěl, a musel do zemědělství.“

Po vyučení nastoupila pamětnice do práce v Restauracích a jídelnách. Nejprve pracovala v restauraci, kde se seznámila s kuchařem Výškem. Ten si ji oblíbil a považoval ji téměř za svoji dceru. Když pak odcházel do restaurace U Zlatého lva, vzal si Lidmilu s sebou. „Tam jsem pracovala až do doby, než jsem měla druhou holčinu. Dokud jsem měla jen jednu dceru, tak chtěli, abych se vrátila, a tak mi přispívali na chůvu.“

Po nástupu do práce pamětnici přemlouvali, aby vstoupila do komunistické strany, protože byla jednou z nejlepších kuchařek na škole. „Přišli za mnou, jestli bych nevstoupila do komunistický strany, a já říkala: ,Ne, ne, ne, ne, ne.‘ I pan Výšek se mě zastal, že jsem z rodiny, která je nábožensky založená, a že to nemůžu.“ Lidmila je ráda, že po prvním odmítnutí na ni už nikdy se vstupem do strany nenaléhali. „Většinou jsem se za všechno modlila, takže věřím, že se mě už neptali, protože to bylo řízení shůry.“

Kolem něj se střílelo

Ve Zlatém lvu se pamětnice seznámila i se svým mužem, který se živil jako parketář a v restauraci opravoval podlahu. Na konec srpna 1968 naplánovali svatbu, ale do toho zemi obsadily armády Varšavské smlouvy. „Můj muž jel pro prstýnky zrovna toho 21. srpna. Jel na motorce a kolem něj se střílelo. Viděl na zemi postřílený lidi. Přijel domů a byl z toho úplně nešťastnej.“

Svatba se měla konat deset dní po okupaci a snoubenci byli nešťastní, protože neměli z čeho připravit svatební hostinu. V obchodech bylo všechno vyprodané, protože lidé se báli, že začne válka, a tak se zásobovali. Lidmile pomohl šéf restaurace, který jí jídlo objednal, a nakonec se na konci srpna vzali i s pořádnou hostinou.

Přiklonit se k dobru

V roce 1969 se manželům narodila první dcera a tři roky poté i druhá. Lidmilin manžel musel jezdit za prací často pryč, takže jí s dětmi pomáhala tchyně a později bratr, který se s rodinou přistěhoval k nim. Po narození první dcery chodila pamětnice do práce, ale po druhém porodu už zůstala s dětmi doma. Po mateřské dovolené nastoupila v roce 1975 do školní jídelny.

Lidmila pochází z katolické rodiny a aktivní v církvi zůstala po celý život. Dnes (2021) se již více než čtyřicet let stará o kostel v Rychnově. „Ráno vstávám v pět hodin, abych byla v půl sedmý v kostele a všechno se připravilo.“ Během normalizace se pamětnice tajně scházela s ostatními věřícími a pořádali různé přednášky a modlitby. Manžel se o ni bál, aby nebyla za svoje tajná setkávání nějak perzekvována. Věděla, že nedělá nic špatného, takže se nebála.

Lidmila Šulcová vnímala s radostí události sametové revoluce, ale demonstrací se neúčastnila. „Hlavně jsem chodila do kostela a modlila jsem se tam za všechny.“ Její životní přání je následující: „Byla bych ráda, kdyby se lidé vždycky přiklonili k dobru.“