Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Václav Šulista (* 1930  †︎ 2022)

• narozen 9. února 1930 v Českých Budějovicích

• absolvoval budějovické Gymnázium J. V. Jirsíka

• v roce 1949 začal studovat farmacii na Karlově univerzitě v Praze

• roku 1951 mu zrušili odklad nástupu vojenské služby a musel narukovat

• u Pomocných technických praporů na Karvinsku odsloužil 29 měsíců

• obor farmacie dokončil na univerzitě J. E. Purkyně v Brně

• celý život vykonával práci lékárníka

• od roku 1990 členem Svazu Pomocných technických praporů

• v roce 2020 žil v jihočeských Drahotěšicích

• zemřel 24. prosince 2022

Václav Šulista se narodil 9. února 1930 v Českých Budějovicích. Jeho matka Božena, rozená Kůtová, pocházela z rodiny ševce a obchodníka s obuví. Otec Václav byl nemanželským dítětem a vychovávala ho pouze matka. Pamětník vyrůstal s o 14 měsíců starším bratrem Miroslavem. Šulistovi provozovali v budějovické Šternekově ulici vyhlášený obchod s textilem. Své syny vedli ke katolické víře, sociálnímu cítění a vlastenectví. Rodina chovala velkou úctu k prvnímu českému prezidentovi Masarykovi a poté, co zemřel, vystavili ve výloze prodejny jeho bustu.

Kouřem poničené zboží vyprala a prodala se slevou

Pamětník v rozhovoru vzpomínal na početnou německou menšinu, jež před druhou světovou válkou žila v Budějovicích: „My jsme s Němci vycházeli dobře, až do té doby, než to Henlein začal rozeštvávat.“ Řada českých Němců se pak přikláněla k nacismu, odcizovali se a v dosud bezproblémovém soužití začalo růst napětí. I mezi chlapci vznikaly rozbroje a rvačky. Pamětníkova otce, četaře československé armády v záloze, ještě před mobilizací povolali do armády a v Plzni hlídal vysokého německého důstojníka. Akceptování mnichovské dohody představovalo pro rodinu pokoření, Václav starší byl odhodlaný válčit. Pamětník při našem rozhovoru vzpomínal, jak na základní škole tehdy přibylo několik nových žáků, jejichž rodiny se po zabrání Sudet roku 1938 musely vystěhovat z pohraničí.

Na počátku roku 1939 Šulistovým vyhořel obchod. Díky pomoci matčina otce a půjčce, kterou si rodiče vzali, se podařilo celý dům brzy opravit. „Maminka tehdy ručně vyprala kouřem poničené zboží a se slevou ho prodala,“ popisoval pamětník matčinu píli.

Radovali jsme se, že německým vojákům sněží na hubu

Václav si živě vybavoval příjezd Němců při okupaci v březnu 1939: „Když sem Němci přijeli, foukal vítr se sněhem, veliký mráz a ten vítr šel vodorovně. A oni jezdili na motorkách se sajdkárou v zelených gumových oblecích. My jsme se radovali, že jim sněžilo na hubu,“ vykreslil nám v rozhovoru. Z války si rovněž dobře pamatoval seznamy popravených pravidelně vyvěšované v ulicích, a také strach ve chvílích, kdy u nich doma někdo nečekaně zazvonil. Doprava fungovala za okupace špatně a na návštěvu k babičce do 20 kilometrů vzdáleného Ševětína museli s rodiči chodit pěšky.

Na jaře roku 1945 prožil Václav bombardování Budějovic spojenci. Popsal nám útrapy zažívané během náletů v úkrytu ve sklepení domu: „Já vím, že jsem se třásl – bylo mi 15 let –, že jsem se tam takhle třásl strachem, protože to bouchalo poměrně blízko. Když si vezmete tu Šternekovku a vezmete si soud, za Malší, tam to taky dopadlo, což je blízko, a vezmete si Lannovku, tam to taky dopadlo. Takže ty rány byly hrozné a ten svist těch bomb, ještě než to dopadlo, byl příšerný.“ Vylíčil nám i nepříjemné pocity, které cítil při pohledu na bombami poničené domy: „Hrozné. Rozbitý dům, pro člověka, který je usazený ve svém hnízdečku a teď vidí ty lidi, kteří přišli o všechno. Co teď? Někteří zranění, někteří mrtví. To víte, nad tím gestapem jsme se radovali vysloveně nepokrytě.“

Sovětský voják se Němce zastal

Pamětník měl různé vzpomínky na vojáky Rudé armády, kteří v květnu 1945 osvobodili Budějovice. Pamatoval si případy, kdy vojáci ohrožovali ženy či odcházeli z obchodu bez placení. Vzpomínal i na vojáky vyšších hodností, kteří se chovali kultivovaně.

V rozhovoru vzpomínal také na Němce, kteří byli po osvobození označováni svislým bílým pruhem na zadním dílu oblečení. Václav se stal svědkem, jak jednoho takto označeného Němce, opraváře aut, jehož znal, napadl tyčí muž ve vězeňském mundúru. Potyčce přihlížel sovětský voják a napadeného Němce se zastal. Pamětník si pamatoval i lidové soudy, které krátce po válce bez řádného dokazování odsuzovaly domnělé válečné kolaboranty. Vzpomínal, jak někteří lidé těmto soudům i následným popravám rádi přihlíželi. Existenci lidových soudů považoval po letech za projev nespravedlnosti.

Jste bývalí lidé a nemáte žádná práva

Po absolvování pěti tříd základní školy v Jeronýmově ulici nastoupil Václav roku 1941 na Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka. Během středoškolských studií objevil své dvě životní vášně: začal hrát basketbal a nadchnul se pro povolání lékárníka. V roce 1946 měl možnost navštěvovat v budějovické Besedě přednášky Pavla Tigrida a Heleny Koželuhové. Získal tak povědomí o širších politických souvislostech. Za prohru demokratického režimu považoval již výsledek voleb v roce 1946, ve kterých se komunisté ziskem celkem 31 procent (v českých zemích získali 40 procent) stali nejsilnější stranou. Únorový puč roku 1948 pak vnímal jako pokračování této prohry.

Pamětníkův bratr Miroslav odjel v roce 1947 studovat do Anglie a po bolševickém převratu se do své vlasti již nevrátil. Roku 1948 splatili Václavovi rodiče desetiletou půjčku na opravu domu. Krátce nato je komunisté z obchodu vyhnali a živnost i s nemovitostí znárodnili. Šulistovi směli zůstat bydlet ve svém bytě, ten jim však nepatřil a museli platit nájem. Otec Václav vykonával krátce pozici vedoucího jiné textilní prodejny, odtud byl propuštěn a musel nastoupit jako dělník do továrny. Matku Boženu dokonce obžalovali z vyhýbání se práci, u soudu se však podařilo prokázat, že byla na odůvodněné nemocenské dovolené. Pracovala v Mototechně a školní jídelně. Jeden z komunistických funkcionářů rodičům dokonce sdělil, že jsou „bývalí lidé a nemají žádná práva“.

V roce 1949 složil pamětník maturitní zkoušku a začal na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze studovat vysněný obor farmacie. Dosahoval dobrých studijních výsledků a plánoval, že na škole zůstane v pozici asistenta. Krátce před ukončením vysoké školy mu ale nebyl prodloužen odklad k nástupu na povinnou vojenskou službu a namísto posledního ročníku studia musel narukovat k Pomocným technickým praporům (PTP) do Karviné. Důvodů k umístění Václava k PTP bylo hned několik: byl věřící katolík, syn živnostníků a jeho bratr emigroval do Anglie.

Na šachtě

Po nástupu na vojnu absolvoval pamětník krátký čtrnáctidenní přijímač v Horní Suché. Třetí týden vojny už fáral v hlubinném dole. „Pak jsme s dvouhodinovým zaškolením přišli na šachtu. A přiznám se vám, že byly doby, kdy jsem brečel. I když jsem nebyl žádnej měkkej nikdy. Kdybyste to viděla, jak to tam vypadá – polámané stojky, všechno možné. Teď na vás furt něco padá, nevidíte od té lampy. Ten horník vás žene jako psa. Já, bohužel, jsem se dostal k tomu nejvýznačnějšímu stachanovci toho dolu Mír. Ten si nás prohlížel, jako když prodávali otroky, osahávali svaly. Já byl nadělaný, tak mě dali k němu. Jenže já byl vysokoškolák. […] Takže to bylo hrozné, než jsem si zvykl,“ popsal nám Václav své hornické začátky.

Práce na šachtě zahrnovala také řadu nebezpečných situací. Jednou se při opravě porouchaných stojek začal ze stropu nečekaně sypat materiál. Naštěstí nešlo o velké množství hmoty a Václavovi i jeho kolegům se podařilo utéct. Podruhé utíkal před závalem na pokyn zkušených horníků, kteří uměli vyhodnotit hrozící nebezpečí snáze než neznalí pétépáci. Dalšímu závalu unikl Václav snad shodou šťastných náhod. Při čištění pásového dopravníku s Jaroslavem Páníkem, baletním mistrem plzeňského divadla, se mu zdálo, že na něj Páník mával lampou. Sedl tedy na dopravník a ve chvíli, kdy dojel ke svému spolupracovníkovi, utrhl se strop přesně nad místem, jež zrovna opustil. Kolega Páník si tehdy nebyl vědom, že by na Václava mával. Při těžké dřině v dole docházelo k častým zraněním. Nevyhnulo se ani Václavovi, který si nevhodnou manipulací se stojkou roztrhl dlaň ruky.

Pétépáci bydleli zprvu v provizorních „papírových“ domech po italských zajatcích, později je přestěhovali do internátu, odkud na šachtu jezdili autobusem. Denní režim začínal budíčkem ve čtyři hodiny ráno. O šesté začínala ranní osmihodinová směna na šachtě. Po návratu z fárání se vojáci naobědvali, dostávali dostatek dobrého jídla. Odpoledne vyplňovalo zaměstnání, nejčastěji představované politickým školením. Ve volném čase měli dovoleno trénovat basketbal. Této možnosti pamětník rád využíval.

Z marodky do výroby

Po deseti měsících přeřadili Václava na ošetřovnu, kde necelý rok vykonával práci zdravotníka. Marodka disponovala asi 25 lůžky. Kromě péče o nemocné a zraněné prováděli zdravotníci i vyšetření krve či pohlavních chorob. Nejčastěji je zaměstnávala péče o pacienty se zraněním ruky. Poté, co tehdejší ministr obrany Alexej Čepička zakázal politicky nespolehlivým občanům vykonávat vojenskou službu na takzvaných plánovaných místech, putoval Václav zpět do výroby. Díky tomu, že pomáhal i velitelově manželce při léčbě dětí, nemusel se již vrátit zpět na šachtu a do konce vojny dělal vedoucího party na povrchu. Mezi jeho podřízenými byli kromě kolegů z PTP i maďarští či romští dělníci. Tato skupina pracovníků, v níž nikdo nedisponoval potřebným technickým vzděláním, dostávala i takové úkoly jako rozmontovat kolo z těžní věže a ve dvou částech ho naložit na vagony. Naštěstí nedošlo v kolektivu, jemuž pamětník velel, k žádnému vážnému úrazu.

S odstupem téměř 70 let považoval pamětník za nejtěžší přizpůsobit se rychlému pracovnímu tempu, které bylo v dole vyžadováno. Domů z vojny se Václav dostal až v únoru 1954. Navazujícím vojenským cvičením mu byla vojna prodloužena o pět měsíců, namísto zákonných dvou let zde pobyl celých 29 měsíců. Stalo se to tehdy všem, kteří odmítli podepsat závazek práce ve stavebnictví či dolech.

Lékárníkem

Po návratu do civilu pracoval jako laborant v lékárně. Díky přímluvě známých lékárníků se nakonec dostal na Farmaceutickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně. Během jeho pobytu na vojně došlo k vysokoškolské reformě a doba studia farmacie byla prodloužena. Václav tak studoval další rok a půl, skládal jednu zkoušku za druhou, vypracoval diplomovou práci a úspěšně promoval.

Jeho prvním působištěm se stala lékárna v nemocnici v Českých Budějovicích. Zde se však dlouho neohřál a poté, co roku 1956 věnoval na pomoc maďarského lidu pouze jednu korunu, byl přeřazen do venkovských lékáren. Když později na schůzi Revolučního odborového hnutí přiznal, že neodebírá stranický tisk Rudé právo, bylo zřejmé, že se pro něj místo v Českých Budějovicích nenajde. Působil pak v lékárnách v Trhových Svinech, Kaplici či Českém Krumlově.

Roku 1957 se Václav oženil s Boženou Fukovou. Po třech letech se jim narodila dcera Jana a za další tři roky přibyl do rodiny syn Václav. Uvolnění šedesátých let vnímal pamětník především v oblasti cenzury literatury a tisku. Rád tehdy četl do té doby nedostupnou aktuální církevní literaturu. Směl také vycestovat do Rakouska, kde se po letech setkal se svým bratrem Miroslavem.

Začalo to, co trvá dodnes: My vám dáme nažrat a vy nám dejte pokoj

Veškeré naděje na trvalou změnu režimu skončily invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. S projíždějícími sovětskými tanky se pamětník setkal při návštěvě své babičky v Ševětíně. Ukazoval je svým malým dětem a snažil se jim vysvětlit, co okupace znamená. Pod tlakem okupačních vojsk začali političtí představitelé brát svá slova o uvolnění zpět. „Přišel Husák a začala normalizace. Začalo se to utahovat a začalo to, co trvá doteď: ‚My vám dáme nažrat a vy nám dejte pokoj!‘ A to trvá pořád. A bohužel, myslím si, že ta stopa tohohle, co se stalo, je na tom národě znát. Já už jsem tu možná říkal, že jsem v roce 1938, když tatínek musel na tu vojnu, první ze všech musel rukovat k nějaké tajné službě, že jsem si vždycky říkal, později, že můj tatínek mohl padnout na frontě a já jsem mohl být hrdý na svého statečného tatínka. Kdežto teď je to všechno takové při zdi a lidi se bojí,“ vyjádřil pamětník svůj názor na jím prožité dvojí obsazení republiky, kterému se národ nijak nebránil.

Diskriminaci ve vzdělání zažila i Václavova dcera Jana. Ačkoliv měla na základní škole vynikající studijní výsledky, nedostala ke studiu v tehdejší době nezbytný politický příslib. „Jano, já ti nemůžu dát doporučení na školu, protože jsi chodila na náboženství,“ sdělil jí ředitel školy. Vyučila se tak prodavačkou textilu a začala pracovat v dělnické profesi. Teprve poté ji přijali na grafickou školu v Praze, kterou úspěšně dokončila. Synovi Václavovi se podařilo vystudovat přírodní vědy, roku 1989 se oženil se švýcarskou občankou a společně se odstěhovali do její vlasti.

Z konce komunistické totality v roce 1989 měl Václav radost. S pozdějším vývojem politické a společenské situace v České republice však spokojen nebyl. Měl pocit, že namísto skutečných hodnot dávají lidé přednost populistickým opatřením. Pamětníkovi rodiče se demokratických změn již nedožili. Rodinný majetek restituovali Václav s bratrem Miroslavem a rozhodli se ho prodat.

Svaz Pomocných technických praporů

Ihned po vzniku Svazu Pomocných technických praporů se Václav zapojil do jeho činnosti. Cílem této organizace bylo prosazovat zájmy bývalých pétépáků a jejich příbuzných. Příslušníci Pomocných technických praporů byli za politické pronásledování rehabilitováni v roce 1991. Trvalo však dalších 11 let, než v roce 2002 mohli bývalí pétépáci žádat o jednorázovou finanční náhradu. Odškodnění ve výši pouhých 625 Kč za každý započatý měsíc služby dostali jen ti, kteří strávili na nucených pracích minimálně 12 měsíců. Od roku 2005 získali příslušníci PTP i nárok na příspěvek k důchodu. V roce 2020 činila jeho výše 2 626 korun. Řada bývalých vojáků z Pomocných technických praporů se těchto výhod bohužel nedožila. Za svou službu v armádě získali mnozí pétépáci včetně Václava od polistopadových představitelů armády či státu ocenění a medaile.

Václav Šulista odešel do důchodu v únoru roku 2000. V době natáčení našeho rozhovoru žil se svou manželkou Boženou v jihočeských Drahotěšicích.

Roku 2010 byla díky Václavově úsilí umístěna na budově Krajského vojenského velitelství v Českých Budějovicích v Žižkově ulici pamětní deska připomínající vojáky sloužící u PTP. Na desku nechal Václav napsat velkými písmeny i varování pro příští generace: „Zapomínat je nebezpečné!“