Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Andrej Sulitka (* 1945)

• narodil se 18. listopadu 1945 ve Veľké Frankové v okrese Kežmarok

• silně ho ovlivnila katolická víra a místní goralské prostředí

• vystudoval etnografii a folkloristiku na filozofické fakultě v Brně

• v roce 1968 absolvoval studijní pobyt v Krakově a zažil studentské nepokoje

• účastnil se rozbrojů na spišsko-slovenském pomezí, které skončily interdiktem

• v srpnu 1968 byl ve Vídni, po krátké úvaze nad emigrací se vrátil

• v roce 1969 cestoval do Itálie a Rakouska a předal různé materiály katolické emigraci

• pracoval v Národopisném ústavu v Bratislavě a poté v ÚEF ČSAV v Praze a v Brně

• několikrát odmítl nabídku ke vstupu do KSČ

• v Brně navštěvoval klub, kde se probírala společenská situace a četl samizdat

• na podzim 1989 se účastnil zejména akcí směřujících ke změně v jeho ústavu

• po roce 1991 nastoupil na Úřad vlády, zabýval se národnostními menšinami

• v roce 2008 se stal důchodcem

• do roku 2014 učil na FF UJEP v Ústí nad Labem

• v roce 2022 žil v Praze

Andreje Sulitku formovalo od útlého mládí svérázné goralské prostředí a katolická víra. Od klukovských let se zajímal o místní folklor, písně a zvyky. Nabyté znalosti využil rodák ze slovenské Spiše při studiu etnografie a folkloristiky. V roce 1968 se ocitl přímo uprostřed studentských nepokojů v Krakově.

„Bylo pro mě zvláštní, že i proti katolické mládeži polská policie velmi tvrdě zakročila,“ vzpomíná na pohnuté chvíle pamětník. Svých cest po Itálii a Rakousku v letech 1968 a 1969 využil k předávání různých materiálů katolickým emigrantským kruhům. Po absolutoriu pracoval jako etnograf nejprve v Bratislavě a poté v Brně a Praze. Všude se dokázal ubránit nátlaku na vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Po roce 1989 pracoval na Úřadu vlády, kde měl na starosti zejména národnostní menšiny.

Jeho předkům vyhořel rodný dům

Rodiče Mária, rozená Zavacká, a otec Andrej Sulitka měli šest dětí, dcery Katarínu a Máriu a čtyři chlapce, Andreje, Josefa, Jana a Petra. Když bylo Andrejovi osm let, vyhořela část jejich vesnice s názvem Veľká Franková a s ní i jejich rodný dům. „Díky sousedské pomoci a tomu, že můj otec byl muž několika řemesel, jsme se během několika let dokázali zase postavit na nohy,“ vypráví pamětník.

Děda Peter Zavacký pracoval před první světovou válkou v Americe a měl se vrátit v roce 1914, ale kvůli válce se nakonec dostal domů až o pět let později. Teprve pak poznal svého syna, který se narodil před jeho odchodem do Ameriky. Poté měl ještě další dvě dcery, Katarínu a Márii, která se stala pamětníkovou matkou.

Nadaný goral zpíval, hrál a zapisoval 

Andrej odmala navštěvoval kostel a chodil na náboženství, ostatně jako všichni jeho spolužáci. S otcem, který byl nejen řemeslník, ale také muzikant-houslista, působili v kostele. „Hrál jsem na varhany a zpíval v chrámovém sboru. Hodně jsem si oblíbil gregoriánský chorál,“ vzpomíná pamětník. Výraznou osobností obce byl místní děkan František Moš. Shromáždil kolem sebe skupinu chlapců, které podporoval v jejich duchovním a osobnostním růstu.

Jelikož Andrej vykazoval značný hudební talent, nastoupil v roce 1959 na konzervatoř do Košic. Studoval hru na trubku a klavír. V Košicích našel další podnětné prostředí, ovlivnili ho zejména manželé Potemrovi. Muzikoložka Mária Potemrová ho učila dějinám hudby, Michal Potemra byl knihovník a regionální historik. „Rozhovory s ním mě naplňovaly. Objevoval jsem různé knihy a vyprávěl mu o nich. On nade mnou tak nějak držel ochrannou ruku,“ vzpomíná pamětník. Kromě toho Andrej zpíval v chrámovém sboru i v divadle a navštěvoval místní muzeum. Pracovník muzea Michal Markuš ho nasměroval na univerzitu do Brna, kde se otevírala možnost studia etnografie a hudební folkloristiky.

Jenže kromě hudby Andreje formovalo i goralské prostředí na severním Slovensku. Fascinovalo ho specifické nářečí, které se snažil co nejvěrněji zapisovat. Bavilo ho objevovat staré i neznámé lidové písně či zaznamenávat místní folklor v kontextu zdejšího prostředí. Celé dospívání se věnoval svému koníčku, jenž se mu později stal zaměstnáním. Na univerzitu nastoupil v roce 1965 a věnoval se studiu obřadního folkloru pod vedením hudebníka a vědce Dušana Holého.

V Polsku měli prapor i u oltáře

Spišsko-goralské prostředí se svým prostým vnímáním duchovního života lišilo od v podstatě multikulturního společenského prostředí v Košicích. Zde se zábavně mísily různé vlivy - maďarský, německý, slovenský či rusínský. Polské duchovní prostředí vynikalo specifickým propojením národovectví a katolicismu, které pamětníka napoprvé přímo šokovalo.

Při první návštěvě mariánského kostela v Krakově viděl oltář ozdobený nejen zapálenými svíčkami, ale i státním znakem a zástavami. „Stál jsem a hleděl na to, když ke mně přišla starší paní a zatřásla mnou, abych šel k oltáři pokleknout,“ usmívá se dávné vzpomínce pamětník. Morava Andreje překvapila modernějším přístupem k duchovnímu životu.

Katolickým exulantům vozil poštu

Andrej Sulitka se přátelil s Jozefem Vojtasem, jenž byl krátkou dobu farářem v jeho rodné vsi. Kněz, filantrop a historik Vojtas svého času fungoval jako pravá ruka biskupa Jána Vojtaššáka. Na počátku padesátých let biskupa Vojtaššáka i kanovníka Vojtase komunistický režim ve vykonstruovaném procesu odsoudil k mnohaletému vězení.

Jozef Vojtas po svém propuštění nadále udržoval aktivní kontakty s katolickými disidenty, například se svým spolužákem Pavlem Čarnogurským, jenž se narodil v Malé Frankové a přátelil se s rodinou Sulitkových, a také s emigranty, zejména s Dominikem Kaľatou. Tajně vysvěcený biskup Kaľata také pocházel ze Spiše. Za svou činnost v podzemní církvi pykal několik let ve vězení. V roce 1969 emigroval do Rakouska, kde si v Innsbrucku doplnil univerzitní vzdělání, a dál působil v duchovenských službách.

Andrej Sulitka na svých cestách do Rakouska a Itálie v letech 1968 a 1969 pro katolické exulanty převážel literaturu, různé materiály náboženské a politické povahy nebo osobní korespondenci pro Dominika Kaľatu. „Měl jsem i adresář s kontakty na různé katolické disidenty v zahraničí, kdybych se nakonec rozhodl emigrovat do USA nebo do Kanady,“ doplňuje pamětník.

Slováci nepustili do kostela polského kněze

V roce 1967 vznikl v části severní Oravy a Spiše konflikt, který měl počátek již po první světové válce. Tehdy toto území bylo přičleněno k Polsku, nicméně z hlediska církevní jurisdikce stále patřilo ke spišskému biskupství. Biskup Vojtaššák s kanovníkem Vojtasem se po roce 1945 intervencí u polských církevních kruhů pokusili docílit navrácení oblasti ke slovenskému území, leč neúspěšně.

Podstata sporu tkvěla v tom, že Slováci ve zmíněných oblastech chtěli vést církevní obřady ve své mateřštině, ale polští kněží sloužili mše či pohřby zásadně v polštině. Situace se postupně vyhrotila různými excesy. Polský kněz například odešel z pohřbu, protože se přítomní modlili otčenáš ve slovenštině. Věřící znepřátelených stran si nadávali a vyhrožovali, došlo i ke rvačkám.

V obci Krempachy se konaly slovenské mše bez polského kněze, neboť do kostela jednoduše Poláky nepouštěli. „Při mši jsem hrál na varhany. Viděl jsem, že lidé se vskutku vroucně modlí za to, aby se poměry změnily,“ vypráví pamětník. Situace skončila tím, že tehdejší krakovský arcibiskup Karol Wojtyla uvalil na vesnici interdikt, jeden z nejpřísnějších církevních trestů. Ve vsi se nesměly sloužit mše a neudělovaly se svátosti. Byl to tedy trest pro katolické věřící velmi vážný.

Jozef Vojtas chtěl vypravit delegaci do Krakova za arcibiskupem Wojtylou, v níž Andrej Sulitka dostal roli tlumočníka. Mělo se jednat o bohoslužbách a obřadech vedených ve slovenštině. „Všechno bylo připravené, jen vyrazit, když přišel z Wawelu vzkaz, že s námi nikdo nebude jednat. A že Slováci na polské straně Spiše se mají chovat jako polští občané,“ popisuje pamětník nepříjemnou událost. Situace se postupem dalších let uklidnila, neboť krajanský spolek Slováků zde zapůsobil trpělivě a konstruktivně. Slovenštinu se nakonec podařilo začlenit do vzdělávání či obřadů.

Studenti v Polsku se bouřili proti útlaku

Pamětník trávil dva semestry let 1967 a 1968 na Jagellonské univerzitě v Krakově. Navštěvoval zdejší dominikánský klášter, daleko za hranicemi Polska proslulý svou filozofickou a seminární výchovou mládeže. Rád sem chodil i budoucí papež Karol Wojtyla. Místní komunita také poskytovala zázemí před komunistickým vlivem, což se státní policii příliš nelíbilo. „Sledovali, kam kdo chodí. Po ranních mších v univerzitním kostele studenti vždy zůstávali na snídani a posezení, což polská bezpečnost nesla nelibě,“ objasňuje pamětník.

Andrej v Polsku prožil politickou krizi, nazývanou později jako Březen 1968. Vlna nepokojů se koncem šedesátých let přelila celou Evropou, nicméně jejich zdroje a příčiny se na Východě a na Západě lišily. V Polsku se postupně zhoršovala hospodářská i politická situace, nemalý vliv měl i polský antisemitismus či antisionismus. Rozbuškou se paradoxně stalo zrušení divadelního představení. Hra Adama Mickiewicze Dziady se hrála ve varšavském Národním divadle v lednu 1968 a režisér Kazimierz Dejmek do ní vložil množství protisovětských narážek. Hned po zrušení představení následovaly petice a další protestní akce.

Po vyloučení studentů Varšavské univerzity Adama Michnika a Henryka Szlajfera na začátku března 1968 následovaly demonstrace či stávky. Protesty se lavinově šířily do celé země. Zákroky policie a takzvaných dělnických oddílů proti demonstrantům byly brutální. „S takovým drsným zásahem proti studentům jsem se předtím nesetkal. Policie přistavila antony a zatýkala, používala i vodní děla,“ popisuje pamětník.

V Krakově studenti protestovali proti konzervativním a fanatickým komunistickým představitelům a přednášejícím. Účast na prvomájovém průvodu přímo vybízela k protestům a protikomunistickým heslům. „Překvapila mě militantnost starší generace. Komunismus byl pro ně jistotou a jedinou správnou cestou,“ podivuje se pamětník. A tak následkem řady nepokojů byla nakonec výuka po zbytek semestru na krakovské univerzitě zrušena. Andrej Sulitka se ještě v květnu vrátil domů, kde na brněnské univerzitě semestr dokončil.

Později, už jako zavedený etnograf, do Polska jezdil na terénní výzkumy. Při jedné z návštěv v době okolo vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 zažil poněkud bizarní situaci. „Byl jsem právě na varšavském hřbitově, když se z amplionu ozvala bojovná řeč o tom, jak si naši republiku nenecháme od komunistů rozvracet,“ popisuje s úsměvem pamětník.

Z okružní jízdy Rakouskem se stala dlouhá brigáda

Na začátku srpna 1968 odjel Andrej se svou budoucí manželkou Ludmilou Vavřínovou na dvoutýdenní mezinárodní studentský tábor v Rakousku. Poté se vydali na okružní cestu Rakouskem. Když je zastihly zprávy o invazi armád Varšavské smlouvy do Československa, byli zrovna v Salzburku. Několik měsíců zůstali ve Vídni u Rakušanů s českými kořeny, pracovali, Andrej na Westbahnhofu, Ludmila ve skladu u Meinla, a uvažovali o emigraci. „Měl jsem možnost mluvit s emigranty, nahlédnul jsem trochu do světa emigrace a říkal jsem si, že bude lepší se vrátit a v domovině usilovat o nápravu věcí,“ vysvětluje své rozhodnutí pamětník. Během podzimu již byli s Ludmilou doma a připravovali se na zkoušky.

Do Pionýra vstoupit musel, do KSČ už ho nikdo nedonutil

Po absolutoriu se Andrej Sulitka oženil a nastoupil do Národopisného ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě jako interní aspirant. Dnes bychom řekli, že se stal doktorandem. Rozdíl je v tom, že dnešní doktorandi svůj pobyt na univerzitě už nemohou vykazovat jako zaměstnání, nýbrž pouze jako studium. V ústavu na pamětníka tlačili, aby vstoupil do KSČ. „Ke vstupu do Pionýra mě přinutili a taky jsem musel se skřípěním zubů s dechovkou hrát na prvomájových průvodech v Košicích, ale do KSČ jsem nikdy nevstoupil,“ podotýká pamětník. Stejná situace se opakovala i později, ale vždy se mu podařilo vstupu vyhnout.

Několika úlitbám režimu se ale přece jen nevyhnul. V Revolučním odborovém hnutí (ROH) dělal kulturního referenta a v osmdesátých letech musel vystudovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML). „Stranická organizace v etnografickém ústavu totiž zjistila, že starší vědečtí pracovníci nejsou dostatečně ideologicky vzdělaní. Studovali se mnou padesátníci i šedesátníci, kteří museli přesluhovat do důchodu, aby VUML vůbec dokončili,“ přibližuje absurditu doby pamětník.

V roce 1977 měl obhajovat svou disertační práci a získat tak vědecký titul kandidát věd (CSc.). „Den před obhajobou se však ukázalo, že kádrové oddělení bratislavského odboru pro vědu Slovenské akademie věd na mě nemá kádrový posudek. Brněnské oddělení jej nedodalo, což mohlo znamenat, že mě k obhajobě nepřipustí. Nakonec se to ale nějak udělalo a já jsem se provléknul systémem,“ popisuje bizarní situaci pamětník.

S přáteli si vyprávěli o politice

Z rodinných důvodů se v roce 1976 Sulitkovi odstěhovali do Brna. Andrej získal práci jako etnograf při Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, později nastoupil do brněnské pobočky. Jeho pracovní náplní se stal výzkum novoosídleného pohraničí na severní Moravě, jednalo se zejména o Bruntálsko a Šumpersko. Výzkum Těšínska prováděl jako svůj osobní úkol. Publikoval řadu odborných studií.

V Brně se s manželkou Ludmilou zapojili do debatního kruhu s několika dalšími rodinami. Byli to Eliášovi, Řeholkovi a Křížovi. Známý básník a divadelní a literární kritik Jiří Pavel Kříž propojoval jejich skupinu s okruhem kolem Jana Skácela. „Mluvili jsme o společenském dění a politické situaci. Věděli jsme, že se vystavujeme určitému riziku, ale do disentu to mělo daleko,“ vysvětluje s úsměvem pamětník.

Andrej se vždy snažil spíše vyhýbat většímu zapojení do disentu, držel se v šedé zóně. Jeho tchán Vítězslav Vavřín byl totiž v padesátých letech perzekvován a s ním i celá rodina, která pak rozhodně nestála o další potíže.

Místo výroční schůze ROH se probíraly události na Národní třídě

Přímo v den začátku sametové revoluce, tedy 17. listopadu 1989, byl Andrej Sulitka s kolegy na terénním výzkumu na Spiši. O událostech v Praze se doslechli v Tatranské Lomnici. Výzkum ihned ukončili a vrátili se do Brna. Následující víkend už byl Andrej v Praze. „Na podzim jsme měli mít výroční schůzi ROH a zrovna jako na potvoru to vyšlo na týden po 17. listopadu. Bylo to setkání bouřlivé,“ usmívá se pamětník. Straníci se snažili ovládnout situaci, ale svou šanci již ztratili. Andrej se účastnil debat a schůzí, které měly za úkol rozbourat personální strukturu v ústavu a odstranit všechny stranické kádry.

Z etnografa se stal úředníkem

V roce 1991 Andrej Sulitka vstoupil na Úřad vlády České a Slovenské Federativní Republiky, do odboru společensko-politických vztahů a humanitárních otázek. Po rozpadu Československa v roce 1993 se stal vedoucím sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny na Úřadu vlády České republiky. Začali tam připravovat podklady a dokumenty k národnostní politice. Šéfem rady byl tehdy Pavel Bratinka, jenž čelil kauzám jako například emigrace Romů do Kanady či Anglie.

„Přemýšleli jsme tehdy, jak si poradit s národnostními problémy, jak vůbec nakládat s menšinami. Za Zemanovy vlády se hodně angažoval Petr Uhl, chtěl, aby Česko přijalo samostatný menšinový zákon,“ vysvětluje tehdejší tvorbu nových předpisů a norem pamětník. Za největší úspěch svého odboru považoval Andrej Sulitka přijetí tří zásadních dokumentů - úmluvy Rady Evropy o ochraně národnostních menšin, evropské charty regionálních či menšinových jazyků a zákona o právech národnostních menšin.

Po odchodu do důchodu v roce 2008 ještě dalších šest let učil na univerzitě v Ústí nad Labem. V době natáčení rozhovoru v roce 2022 žil Andrej Sulitka v Praze.