Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore, ThDr. Josef Šupa (* 1937)

• narodil se 19. listopadu 1937 v jihomoravských Mutěnicích

• otec obchodoval se stavebninami

• v roce 1948 jim komunisté vzali firmu a zabrali majetek

• v roce 1949 otce na čtyři roky zavřeli, pracoval v Jáchymovských dolech

• matka se čtyřmi dětmi zůstala bez prostředků, neměli nárok na potravinové lístky

• Josef Šupa nesměl studovat maturitní obor

• podvodem získal doporučení na gymnázium, které v roce 1956 absolvoval

• v roce 1956 odmítl volit komunisty, a tak nesměl nastoupit na Vysoké učení technické v Brně

• pracoval krátce v ostravských dolech

• v červnu 1957 utekl se dvěma kamarády do Rakouska

• dostal se do USA, kde odsloužil základní vojenskou službu u letectva

• v Nepomucenu v Římě vystudoval kněžský seminář

• působil v USA v diecézi

• učil na Pontifical College Josephinum ve státě Ohio

• působil jako vojenský kaplan u amerického letectva

• v roce 1979 byl při návštěvě ČSSR vypovězen z vlasti

• na sklonku 80. let působil jako vojenský kaplan v Německu

• začátkem 90. let byl po dobu jednoho roku poradcem ministra obrany Antonína Baudyše

• založil oddělení humanitární služby v české armádě

Otec se stal muklem v Jáchymovských dolech

Josef Šupa se narodil 19. listopadu 1937 v jihomoravských Mutěnicích jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Otec vlastnil obchod se stavebninami, který po válce rozšířil v Pečkách u Poděbrad, kam se rodina přestěhovala. Měli tam hospodářství a obchod.

V únoru 1948, když převzali do rukou moc komunisté, mu bylo 11 let a o politiku se nezajímal. O to citelněji se ho však dotkly důsledky komunistických represí, když komunisté zlikvidovali otcovo podnikání, zabavili majetek a rodina se musela vrátit zpět do Mutěnic. V roce 1949 pak přišli zatknout jeho tatínka.  Příchod komunismu odnesli i vzdálení příbuzní bratranec Petr Záleský a jeho syn Pavel.

„Byly dvě hodiny v noci, když jsem slyšel nějaké zvuky. Vzbudilo mě to, někdo vedle mluvil. Šel jsme se podívat, co se děje, a viděl jsem tam dva pány v kožených kabátech. Tatínka zrovna zatýkali. Nevěděl jsem, o co se jedná. Jen mě zahnali pryč. Maminka plakala a plakat začala i děcka. Tatínka odvedli pryč. Pak nám dokonce zabavili ještě osobní auto a my děcka jsme ho musely umýt, než si to auto převzali,“ vzpomíná na otřesné zážitky z dětství Josef Šupa.

Otce, který byl komunisty vnímán jako vesnický buržoazista a nepřítel státu, pak neviděl další čtyři roky. Stal se muklem v Jáchymovských dolech. Nemohli ho navštěvovat a každý večer s maminkou a sourozenci klečeli a modlili se za něj, aby se vrátil. Nejděsivější pro matku se čtyřmi dětmi na krku byl fakt, že zůstala bez příjmu. Tehdy ještě fungoval lístkový systém, ale rodina neměla na potravinové lístky nárok. Lidé ve vesnici se jim raději vyhýbali, přesto se snažili tajně zoufalé matce pomoci.

„Několik let jsme na tom byli velmi špatně. Jako údajní vesničtí boháči jsme nedostávali žádné potravinové lístky, přestože jsme byly doma čtyři děti. Měli jsme jen to, co jsme vypěstovali na zahradě. Lidé měli obavy, aby se jim něco nestalo, kdyby se s námi stýkali. Někdy tedy přicházeli v noci za maminkou, aby jim něco ušila výměnou za nějaké jídlo. Maminka totiž uměla dobře šít na šicím stroji a díky tomu jsme nějak přežívali,“ vypráví pamětník.

Tatínka propustili v roce 1953, krátce po měnové reformě. Aby se však žena s dětmi příliš neradovaly, dostal zákaz pracovat poblíž své rodiny. Nesmyslná msta komunistů pokračovala, a tak dostal umístěnku co nejdále, kamsi do severních Čech, kde pracoval jako silniční dělník a styk s rodinou byl opět maximálně ztížený.

Jak se dostal na gymnázium navzdory režimu

Josef jakožto syn nepřítele socialismu nesměl studovat maturitní obor, a tak si našel práci ve vinařských závodech v Mutěnicích. U jeho nadřízených však nezůstalo bez povšimnutí, že měl na vysvědčení samé jedničky a usoudili, že by bylo dobré, kdyby ho poslali do vinařské školy v Bzenci. Pamětník si myslí, že zřejmě někoho uplatili lahví vína na Národním výboru, kde mu podepsali doporučení ke studiu na vinařské škole. Josefa však vinařství nezajímalo. Rozhodl se využít situace ve svůj prospěch.

„Doporučení jsem vzal a trochu zamazal sádlem. Šel jsem za těmi, kdo mi doporučení podepsali, a požádal je o prominutí, že se doporučení poničilo, a zda by mi mohli podepsat nové. Oni to podepsali, místo té vinařské školy jsem tam ale pak napsal jedenáctiletá škola Rudy Filipa v Hodoníně. Pak na to musel dát razítko ještě předseda Národního výboru. On naštěstí chodil do kostela, a tak jsem ho v neděli po mši svaté poprosil, aby tam dal razítko. Všiml si, že je to podvod, pochopil to, ale nic neřekl a razítko mi tam dal,“ vypráví pamětník, jak se snažil navzdory nesmyslnému režimu narovnat svou životní cestu.

Narychlo složil vyrovnávací zkoušky a do gymnázia nakonec skutečně nastoupil.

„Byla to legrace, protože jsem nebyl v ČSM [Československý svaz mládeže]. Měsíc před maturitou jsme měli psát slohovou práci a dostali jsme na vybranou tři témata. Já jsem si vybral to třetí: ‚Proč nejsem členem ČSM.‘ Napsal jsem popravdě, co si myslím, že můj otec byl zavřený a komunismus je na nic, a napadlo mě, že mě možná vyhodí ze školy. Druhý den si mě zavolal ředitel školy, dělnický kádr a říkal všem: ‚Podívejte se na něj! To je poprvé, co jsem ředitelem, a někdo řekl skutečně pravdu. Z toho bude dobrý komunista! A myslel to úplně vážně. Málem jsem upadl. Dokonce mě doporučil na Vysoké učení technické v Brně,“ vypráví poměrně absurdní příběh pamětník.

Na vysokoškolská studia do Brna už ale nenastoupil. Další upřímná otevřenost už se mu totiž nevyplatila.

Musíte volit toho, koho chceme my

V roce 1956 se ocitl poprvé u voleb. Jakožto nováček se ptal přísedící komise, jak se volí.

„Oni řekli, že dám kandidátky do volební urny. Já jsem se ptal, co mám dělat, když nechci ty lidi volit. Říkali, že to přece musím. Já jsem řekl, že nechci. Přesto jsem šel nakonec za plentu. Oni však okamžitě nahlásili na školu, že jsem nevolil jejich kandidáty, a tak jsem dostal z Vysokého učení technického na vybranou: buď jít pracovat do dolů, nebo do JZD.“

Josef zvolil práci v ostravském dole Hlubina, protože byla aspoň dobře placená. Už tehdy v něm zrálo přesvědčení, že v tomto systému nemůže dál žít, a peníze se hodily.

„Tlak byl ze všech stran. Na rodiče, sestry nemohly nic, já jsem se nemohl nikam dostat, nebyla tady žádná budoucnost. Nemohl jsem ten systém vystát. Nemohl jsem v něm žít. To bylo, jako by chtěl člověk žít ve špatném prostředí. Nebylo to možné. Lidi, jak se tady chovali, to pitomé žvanění, nebo když jsem sledoval zprávy, hesla ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, prvomájové průvody, organizace a pořád ta pitomá propaganda, která byla totální nesmysl. A taky ten tlak proti náboženství, když my jsme chodili do kostela. Prostě jsem věděl, že tady nemůžu žít,“ říká Josef.

Zrádný převaděč

Pomýšlel na útěk přes hranice, který začal potají plánovat spolu s kamarádem Petrem Esterkou. Našli si převaděče, který po nich vyžadoval tehdy značnou sumu 8 tisíc korun. Nosili mu je po částech. Když Josef jednou nesl převaděči další částku, nenašel ho doma, a tak ho hledal v bydlišti jeho matky. Nebyl ani u ní, ale převaděčova matka Petrovi vyzradila, že je její syn podvodník, vybírá peníze a pak lidi na hranicích předává pohraniční stráži. Oba mladíci se tak ocitli v nebezpečné pasti. Bylo jim jasné, že jakmile se údajný převaděč doví, že byli u jeho matky, udá je za úmysl emigrovat, a už se nikdy ven nedostanou. Nemohli už čekat, museli se dostat přes hranice co nejdříve, nejlépe do druhého dne. Protože s nimi v tu chvíli byl také kamarád Syrovátka, kterého by v případě zdařilého útěku Josefa a Petra kontaktovala StB a vytloukla by z něj všechno, co ví, nezbylo, než aby šel s nimi přes dráty také.

Útěk přes hranice

„Hned druhý den jsme sedli v Hodoníně na vlak a jeli jsme do Znojma. Vlak jel kolem Mikulova přes hraniční pásmo. Když jsme se blížili hraničnímu pásmu, viděli jsme vlakové kontroly. Měli jsme strach, že nás zadrží, a tak jsme v hraničním pásmu za jízdy vyskočili z vlaku. Schovali jsme se u Mikulova do vinohradů, a když se začalo stmívat, plížili jsme se směrem k hranici. Měli jsme s sebou pepř proti stopovacím psům a kleště na štípání drátů,“ popisuje začátek riskantní anabáze za svobodou Josef. Třem kamarádům se podařilo dostat do zakázaného hraničního pásma, pečlivě uhrabaného pole, v němž by byly na první pohled dobře patrné stopy eventuálních uprchlíků.

„Byly tam tři řady drátů. Ta první řada byly ostnaté dráty. Měli jsme kombinačky, kterými jsme s Petrem ty dráty cvakali. Ta druhá řada byly elektrické dráty s vysokým napětím. Taky jsme je cvakali. Byl tam přímý proud a tráva kolem byla ohořelá. I ty třetí dráty jsme přecvakali.“ Naštěstí si v měsíčním světle všimli narafičeného drátu, který spouštěl signalizaci a překročili ho. Přesto ale zaznamenali pohyb hlídky, která už si možná všimla čehosi podezřelého. Klukům se podařilo prolézt vystříhanými dírami, a pak už jen bezhlavě utíkali. „Petr najednou přede mnou zmizel. A než jsem zjistil, co se stalo, tak jsem zahučel za ním. Byl tam takový velký příkop s bahnem. To jsme pořád ještě byli v Československu. Dostali jsme se z toho ven a za námi běžel ještě Syrovátka, ten tam zahučel taky. Zřejmě už tam byli vojáci se psy. A pak jsme viděli v poli nějaký kříž. A to jsme si říkali, že už to musí být Rakousko. Poděkovali jsme pánubohu, že se nám to podařilo. Pak jsme došli do obce Drasenhofen.“

USA

Po dalších peripetiích, které pamětník podrobně popisuje, se dostali do Vídně do utečeneckého tábora a žádali o politický azyl. Odmítli je Australané a do Kanady kácet stromy nechtěli. Petr Esterka se rozhodl studovat na kněze a dostal se do Říma. Po 16 měsících v azylovém lágru Josefa přijali Američané. Cestoval letadlem pro uprchlíky, ale na letišti v New Yorku ho oproti plánu nikdo nečekal.

Měl pět dolarů v kapse a dohromady dal anglicky dvě slova. Nakonec se ho ujala žena, která se starala o jugoslávské uprchlíky a odvedla ho na adresu organizace, jež se o něj měla postarat. Půjčili mu 15 dolarů a poslali ho do hotelu, že mu zkusí najít práci. Netrvalo dlouho a skutečně práci dostal. Za dolar a pět centů na hodinu pracoval ve sklárně. Po pěti měsících mu na jeho jméno dorazila obálka a v ní dopis se jménem prezidenta USA.

Americká vojna

Každý, kdo podepsal trvalý pobyt v USA, musel sloužit v americké armádě a Josef nebyl výjimka. Nevěřil, že by ho mohli vzít, protože stále ještě neuměl anglicky, ale k odvodu se dostavil.

„Dávali nám tam testy, aby zjistili, do jaké vojenské branže nás mají poslat. Z matematiky a geometrie jsem věděl všechno, ale ostatní testy jsem vyplnil náhodně, protože jsem tomu nerozuměl. Pak testy posbírali a po vyhodnocení volali jména. Čekal jsem, že mě pošlou domů, protože jsem blbec, který neví, co tam dělá, ale k mému šoku jsem prošel. Minimum bodů bylo 70 a já měl 72.“

Josef se tím okamžikem stal vojákem, neměl u sebe nic a nemohl se vrátit ani do svého bydliště, aby se postaral o své věci a rozloučil se.

„Ostříhali mě a dali pršiplášť, naložili do autobusu a odvezli na základní vojenský výcvik do New Jersey. Ale vůbec jsem nevěděl, co si tam počnu, protože anglicky jsem nerozuměl. Byla tam velká místnost, kde nás bylo třicet, dvojité postele. Snažil jsem se dělat to, co dělali ostatní. Když někam šli, šel jsem s nimi, když stáli v pozoru, stál jsem taky. Imitoval jsem, co dělali ostatní. Všechno bylo v pořádku. Pak jsme házeli granáty. Nejdříve to byly jen makety, to bylo prima. Pak jsme ale házeli s ostrýma. Já myslel, že z toho umřu. Nevěděl jsem, co s tím dělat, když to vybuchne, co se stane, nerozuměl jsem těm lidem, co tam o tom říkali. Naštěstí to dobře dopadlo. Neměl jsem ani slovník, nemohl jsem se nikoho zeptat, jak se co poví. Tak jsem poslouchal a opakoval ta slova, co vojáci říkali. Ale jak mluví vojáci? Sprostě. Takže asi za 14 dní jsem se setkal s důstojníkem. Zasalutoval jsem a pozdravil. To už jsem uměl: ‚Good afternoon you son of the bich!‘ Víte, co to je. Já jsem nevěděl, co to bylo, všichni to tam říkali. Udělal jsem asi dva kroky a on mě zavolal zpátky. Cosi na mě povídal, ale viděl, že mu absolutně nerozumím. Mávl rukou a povídá: ‚Chaplain‘ – tedy abych šel za vojenským kaplanem, že jsem sprostý.“

Po třech měsících výcviků ho poslali do Oklahomy, protože mu šla matematika. Propočítával mapy a úhly pro střelbu z raket a většinu služby v armádě pak prodělal ve státě Washington.

Vystudoval na kněze

Zvažoval, co bude dělat po vojně a udržoval korespondenci se svým kamarádem Petrem Esterkou, který studoval v semináři ve Vatikánu. Ten mu vnukl myšlenku, že by se mohl vydat na podobnou životní dráhu jako on a Josef začal šetřit na cestu do Evropy, do Itálie a do kněžského semináře za svým kamarádem. Další kapitola Josefova života se otevřela.

Vystudoval seminář a v Americe pak pracoval v diecézi ve městě Baker a v Oregonu si ještě udělal doktorát z teologie. Poté odešel učit na Pontifical College Josephinum ve státě Ohio, kde zůstal šest let. Pak se z existenčních důvodů rozhodl vstoupit do letecké americké armády jako vojenský kaplan. Po dvou letech ho poslali sloužit na Aljašku, kde strávil rok. Zde se potkal s Čechem, který mu poradil, jak dostat vízum do Československa.

První návštěva Československa v roce 1979

Po 22 letech se Josef podíval domů. Ale čekala ho ledová sprcha. „Přistál jsem v Praze a tam mě na letišti odchytli a vyslýchali celý den. Rodiče na mě v Praze čekali, ale protože se mě nedočkali, vrátili se domů. Já se za nimi dostal, až když mě pustili z výslechu. Chtěl jsem pozvat rodiče na návštěvu do USA, ale k tomu bylo potřeba napsat pozvání, které mělo být autorizované. Šel jsem tedy na policii, abych napsal pozvání před nimi. Oni mi vytkli, že jsem se po příjezdu nepřihlásil. Divil jsem se, vždyť mě vyslýchali v Praze celý den. Ale prý jsem se měl po příjezdu přihlásit v místě bydliště rodičů. Opět mě vyslýchali, tentokrát dva dny. Byli to tajní. Měli tam kopie všech dopisů, které jsem kdy poslal domů, fotografie, všechno. Dali mi pokutu a chtěli mě zavřít. Moje sestra ale měla naštěstí za manžela komunistu, vysokého funkcionáře, a tak mě jen vypověděli z Československa.“

Poradcem ministra obrany

Na sklonku 80. let Josef Šupa sloužil jako vojenský kaplan v Německu. Dva roky po revoluci 1989 požádala Československá armáda o skupinu vysokých důstojníků, aby jí pomohli při vstupu do NATO. Protože Josef ovládal češtinu, vyslali ho do vlasti v této skupině.

„Přiletěli jsme do Prahy malým tryskáčem, a když jsme vystupovali, stáli tam čeští vojáci na špalíru a salutovali. Tak jsem si říkal, poprvé mě chtěli zavřít, teď mi salutují.“

Pamětník vzpomíná, že když se generálplukovník Generálního štábu Armády České republiky Jiří Nekvasil dověděl, že Josef Šupa, oblečen do důstojnické uniformy, je kaplan, velmi ho to zaujalo a navrhl ministru obrany Antonínu Baudyšovi Josefa jako poradce, který by pomohl založit kaplanskou službu v české armádě.

„Byl jsem tady rok a snažil se založit kaplanskou službu ve zdejší armádě, ale nepodařilo se mi to. Oni totiž nechtěli kaplany. A tak jsme založili Humanitární službu,“ vysvětluje pamětník. Dařilo se mu však jinde. Po návratu do Německa se dostal do skupiny, která pomáhala bývalým komunistickým státům, aby se jejich armády reorganizovaly a mohly se dostat do NATO. „Osm let jsem tedy jezdil po jedenácti evropských státech a pomáhal v nich založit kaplanskou vojenskou službu. Byla to moc pěkná práce.“

Úroveň pražského kněžského semináře byla mizerná

V době svého ročního působení v Čechách učinil zajímavou zkušenost na půdě bohoslovecké fakulty v Praze.

„Když jsem tady byl jako poradce pana ministra, učil jsem také rok v kněžském semináři v Praze. Když jsem šel poprvé na setkání fakulty do sborovny, tak jsem se zhrozil. Oni totiž čtyřicet, padesát let neměli ponětí o tom, co se dělá. Používali skripta, která ve dvacátých, třicátých letech měli oni jako seminaristé. To je jako kdyby přišel doktor a začal vám vykládat věci staré padesát let. Svět se ale pohnul. Svět je na úplně jiné úrovni. A oni pořád učili toto. Já jsem byl zhrozený. Učil jsem jáhny, kteří byli pár měsíců před vstupem do kněžství. Říkal jsem jim: ‚Ok. Vy tady studujete několik let. Já budu hrát advokáta ďábla, jestli jste schopní ubránit tu svou víru.‘ A nebyli schopni. Neuměli nic ze svatého písma, nerozuměli tomu. Možná že teď už ano, nevím, ale tehdy, v tom devadesátém prvním roce ne. Ta jejich úroveň byla katastrofa. Kdyby to byla úroveň lékaře, nikdy bych k němu nešel.“