„Museli jsme se vystěhovat do konce října roku 1943. To bylo postupně. První se stěhovala Otinoves, Odrůvka, Niva, potom se stěhovalo Rozstání, Drahany. Nějak postupně, přesně vám to neřeknu. Na konci další etapy bylo půl Lipovce, polovička Podomí. Ty dědiny už nebyly celý vystěhovaný. Přišlo nařízení a do určité doby musel majitel odevzdat klíč. Vzpomínám si, jak tatínek šel s hlavou v dlaních a plakal, že už klíč odevzdal a že už budeme odjíždět. Potom, když už jsme bydleli ve Světlé, tak jsem chodila do měšťanky v Knínicích a sem tam načerno se sem [do Rozstání] tatínek jel podívat. Byly tam vytrhaný všechny ovocný stromy na zahradě. Měli jsme vytrhaný okna, dveře. Co bylo ze dřeva, tak s tím němečtí vojáci v zimě topili. Když jsme se pak vrátili domů, tak jsme všechno museli opravovat.“
„Výslechy dělali, kdy se jim zachtělo. Pořád po mně chtěli vědět, kdy se rozhazovaly letáky, co tam bylo napsané, kdo je rozhazoval. Já jsem o nich nic nevěděla. Při výslechu měli vyšetřovatelé nad loket vykasaný bílý košile. Byli tři a já jsem seděla před nimi a oni mi kladli otázky jeden přes druhého. Pořád jsem zapírala. Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mně vyrazil dva zuby a posunul, jak se říká, sanici. On byl pořádný chlapisko a pořád řval, že lžu. Potom jsem samozřejmě plakala a říkala jsem, že chci, aby mě s někým konfrontovali, aby mně uvěřili, že o tom nic nevím. Druhý den nás s Láďou Kratochvílem postavili zádama k sobě a konfrontovali otázkama. Tam zjistili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla. Dva šestnáctiletí kluci dělali ministranty v kostele a někde našli rezavý zbraně a schovali je do věže kostela. Pana faráře zatkli jen proto, že neměl zamčený psací stroj a cyklostyl. A ti dva ministranti na jeho psacím stroji napsali letáky a potom je rozhazovali po příkopech tady po dědinách.“
„Můj tatínek tehdy přišel na návštěvu a měl umělej chrup, a jak mě chudáček uviděl, tak začal plakat a ten chrup mu tím pláčem cvakal. Málokdy nám něco na návštěvě řekli. Jak sedli, tak plakali, plakali a plakali. My jsme se držely a vyplakaly jsme se, až jsme se vrátily zpět do místnosti. Maminka byla vždycky statečnější, že mně nedávala najevo bolest. Taky plakala, ale nebylo to zdaleka takové. Takže muži jsou zbabělci.“
„Druhý den morseovkou psal, že má dvaatřicet let a čeká na popravu, do týdne bude pravděpodobně popraven, a když chodím po dvoře, že mě vidí. Každý večer mně pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.' Já jsem mu odpískávala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc. Dobrú noc, sladce spi…' Tak jsme si to pískali a morseovkou jsme si to domlouvali. Zdá se mi, že už za tři dny byl pryč. Ještě předtím jsme byli na procházce. Otevřelo se okno a najedou přede mě něco spalo. Dvojice za náma to vzala a chodilo se dál. Byl tam bachař i mutter (vedoucí cely). Přišli jsme z vycházky, a jak jsme vlezli do dveří, tak jsem viděla, že je všechno rozházený až po naši palandu, kde jsem spala. Protože on tam ve vatě vhodil... Vyžvýkal chleba a ze slámy ulámal takový kosočtverečky a v chlebu udělal srdíčko a v něm bylo takové malinké otevřené okénko vykládané tou slámou. Jak to bylo otevřený, tak tam bylo napsaný ,Z lásky‘. To bylo v té vatě a on to vhodil mně. Oni to potom u mě našli a za to jsem dostala tři dny korekce.“
Marie Susedková, rodným příjmením Hrubá, se narodila 22. prosince 1930 v obci Rozstání na Drahanské vrchovině. V této obci také prožila mnoho těžkých chvil. Kvůli rozšiřování vyškovské vojenské střelnice vysídlil nacistický režim v roce 1943 všechny místní obyvatele. Souviselo to s německým plánem vytvořit koridor, který měl spojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku s německým osídlením na Vyškovsku. Rodina tak dva a půl roku žila v nájmu v obci Světlé. Němci mezitím rodinné hospodářství zcela zpustošili. V dubnu 1951 Marii zatkli příslušníci Státní bezpečnosti. Jeden z vyšetřovatelů jí pak v Brně ranou pěstí vyrazil dva zuby a posunul čelist. Chtěli po ní doznání o napojení na odbojovou organizaci z Rozstání „Jan Hudec a spol.“, která psala a rozšiřovala letáky a posílala výhružné dopisy komunistickým funkcionářům. Marie s ní ale vědomě nespolupracovala, přesto ji Krajský soud v Brně odsoudil za velezradu k pěti letům vězení. Dva roky a osm měsíců strávila ve věznicích na Cejlu v Brně, v Novém Jičíně a ve slovenských Sučanech. Po návratu z vězení se vrátila na své rodné hospodářství. Zemřela v květnu roku 2024.
