Lubor Šušlík

"Já jsem byl v prostoru kasáren, viděl jsem padat tu bombu z letadla a říkal jsem si: ‚Teď letí přímo na mě. Jsem zvědav, jak mě to rozmajstruje.‘ To bylo jen takový bleskový myšlení. Pak už jenom vejbuch. Dostal jsem se do toho trychtýře, kde tlak ani podtlak nepůsobil, jenom mě to zahrnulo vrstvou hlíny, rozptýlilo se to, okolo mě řada mrtvejch, policajt, kterýmu chyběla jedna noha, co mu urazila střepina…To byla taková první skutečně vážnější chvíle, kdy si člověk uvědomoval, že může být taky jiná forma než boj muže proti muži a že můžou taky lidi umírat pod bombama."

"Fakt je, že jsme se tam šli dívat po revoluci, to už byli ale ti mrtví odklizení a už tam byla kytička. Říkali nám, že to bylo hrozný. Jak Němci postupovali od Žižkova, obsadili celý nádraží, byla tam spousta lidí poschovávanejch, pochopitelně v krytu. Všechny chlapi vybrali a prohlíželi je, jestli nemaj zbraně. Jakmile měl jen kapesní nůž, už ho šíbrovali stranou, že má zbraň. Byli to vesměs mladý kluci od Hitlerjugend, SS, takže je vyvedli tam k těm kolejím, nakonec je už ani netřídili, prostě je postavili do řady a každýho pátýho šel a parabellou nebo osmatřicítkou ránu do týla a takhe je tam prej stříleli jako králíky. Ale to už znám jenom z vyprávění."

„Já jsem se i za války shodou okolností setkal s nějakým Němcem, vojákem z Chemnitz, potom z Karl-Marx-Stadtu. Já jsem měl šátek na krku, měli jsme sice modrý košile, ale mohli jsme vypadat jak vojáci. Já jdu prostě po ulici a najednou mě německej voják pozdravil skautským pozdravem. Si říkám: ‚Hergot, co to je? To je nějaká provokace nebo co?‘ On se na mě tak smál a říká: ,Du bist Pfadfinder?‘ Já říkám: ,Jo.‘ Teď mi vykládal, že je taky skaut, začal mi vykládat nějaký fóry prostě na Hitlera. Já jsem jako napřed opatrně, ale pak jsem viděl, že je to normální chlap, kterej byl odvedenej a musel. Dokonce ještě těsně po válce jsem psal, on se vrátil ze zajetí, byl zajmutej. Pak nějak všechny ty vztahy zmizely, když jsem odešel na vojnu, žádná korespondence, už nic.“

„Já nemůžu říct, že bych měl nějaký výslechy tvrdý, to bych jako si vymejšlel. Měl jsem jenom takovej psychickej nátlak, kde se střídaly nadávky zase s podbízením asi toho typu: ‚Hele, seš mladej, blbej, chceš hnít v kriminále nebo co, vždyť s námi spolupracuj, o co ti jde? Šlapeš si po budoucnosti, vždyť jsi bojoval za tenhle lid, za tuhle republiku.‘ Pak zase obrátili: ,Ty hajzle, ty nám neřekneš? My víme všechno! Ty chceš druhý Lipany, druhej Mnichov! Ty chceš, abysme se tady tloukli navzájem?‘ A zase: ‚Heleď se, máš hlad? Přineste mu nějakej chlebíček. Kouříš? Nevadí. Chceš kafe?‘ A za chvíli zase: ,My máme prostředky, jak tě naučíme mluvit!‘ A hrkal tam šupletem a ukazoval, že tam má pistoli. Takže říkám, neměl jsem žádnej výslech, jako někoho, že mu prostě přeráželi prsty a vytloukli zuby.“

„Pak hlásili, že se formuje v kasárnách Jiřího z Poděbrad regulérní armáda, kdo má pořádnou výzbroj, tak hurá tam. Tam jsme dostali přilby, abysme vypadali aspoň nějak jednotně ustrojený, tak jsme dostali montérkový bílý hadry jak pro zedníky, ale už jsme měli všichni stejný, trikoloru a československý přilby. Zařadili mě do přepadovýho oddílu, kterej pomáhal likvidovat různý ohniska odporu, pač nám dali k dispozici přepadový auto. Nakonec jsme bojovali v Jindřišský, na rohu Žitný, na více místech, hlavně v centru Prahy.“

„Tak já ještě se dvěma jsme se usadili ve výklenku domovních dveří na schodech. Spalo se nám dobře, ale jen asi hodinu. Pak nás vzbudila patrola. Jelikož je zde stanné právo, museli jsme chtě nechtě spát do přecpané hospody. Tam jsme spali vsedě na prahu místnosti, v níž bydlila hostinská. Tu zřejmě naše pohyby, šoupání, rušily, tak nám celou noc spílala česky, německy a polsky. Hlučín je necelých dvacet kilometrů od fronty a podle toho tu vypadá. Vojenská vozidla, kolony vojska i uprchlíků, ranění přicházející celí zakrvácení, zablácení přímo z hlavního boje, bojové linie. Hned druhý den nám bylo řečeno, že si můžeme najít privátní nocleh, protože je pro nás málo místa a Hlučín je napůl vystěhován. Ale hned večer se příkaz změnil na zákaz a nás dali do bývalé české školy, celkem 23 lidí do jedné třídy. V této škole jsou také ruští, polští, francouzští a italští zajatci. Nejvíc je prvních dvou. Dorozumíváme se s nimi velmi dobře, to byste koukali, jak rozumíme po polsky i po rusky. S Italy mluvíme směsí všech světových jazyků, s rukama úplně cvičíme prostný. Jsou to všechno dobří lidé, mladí i staří, těší se, až se zase vrátí do matičky Rusi. Litují, že jsou tak blízko od braťja, přece se k nim nedostanou. Všichni si bolševismus chválí a jsou s ním úplně spokojeni. S jídlem to tu máme velmi dobré, krmí nás dobře a máme všechny výhody říšských Němců. Chleba máme dost, na obědy chodíme do kasáren. Kromě toho dostáváme denně nějaké přídavky jako salám, margarín, marmeládu, vepřové sádlo, sýr, kyselé zelí, mrkev. Jsme pod vedením NSDAP, které se stará o jídlo a ubytování, a na práci patříme do Todtovy organizace. Na pokus o zběhnutí, třikrát předstírání nemoci, neoprávněné nedostavení se do práce je trest smrti, neboť podléháme jako součást OT vojenským zákonům na frontě. Přes to všechno uteklo již asi čtyřicet kluků, nevím ovšem, jestli za hranice nebo jinam. Na práci chodíme denně nejméně deset kilometrů daleko, na vzdálenost až tři kilometry za bojovou linii. Hlučín je ze tří stran obklopen frontou, jen k jihu nic není.“

„Chceš-li míti pěkný byt, bezstarostně klidně žít, netrápit se žádnou prací, ... ležel na Pankráci. Jak tam přijít, snadná rada, stačí k tomu velezrada. Špionáž či vtip nebo vzpomínat, že bylo líp, nebo zkrátka někde plknout, že už se to musí zvrtnout. Tak to začínalo a končilo to: Proto chceš-li, hochu milý, nerozpakuj se ni chvíli, cílem tvým buď velezrada.“