Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubor Šušlík (* 1928  †︎ 2021)

• narozen roku 1928 v Mostě

• otec důstojník, bývalý ruský legionář

• skaut, přezdívka Bill

• za války založil v Praze v rámci KČT oddíl pražská Pětka

• Todtova organizace, kopal zákopy na Hlučínsku

• v dubnu 1945 odsouzen k smrti, za držení zbraně

• účastník Pražského povstání

• z politických důvodů nemohl studovat na vysoké škole

• 1949 - zatčen kvůli účasti na přípravě povstání

• půl roku ve vyšetřovací vazbě, nakonec zproštěn obvinění

• mohl pracovat pouze v dělnických zaměstnáních

• později ekonomický náměstek v podniku Magnet

• vyráběl modely vojáčků, které vystavoval v pevnosti v Dobrošově

• zemřel 21. září roku 2021

Pan Lubor Šušlík se narodil roku 1928 v severočeském Mostě v rodině československého důstojníka a bývalého ruského legionáře. Brzy po pamětníkově narození se rodina přestěhovala do Břeclavi a poté do Uherského Hradiště, kde pan Šušlík prožil dětství.„Bydleli jsme v kasárnách. Měl jsem tam možnost se formovat pohledem na naši armádu a pak otcem, literaturou, skautingem a Sokolem.“ Matka zemřela při porodu mladšího bratra. Otec se poté znovu oženil.

Okupace a skauting za války

 Po obsazení Čech a Moravy německou armádou se pan Šušlík s rodinou dostal do Prahy.„Taťka byl zapojenej v důstojnický tajný organizaci Obrana národa, tak nakonec dostal místo na zemském úřadě v Praze. Přestěhovali jsme se do Prahy, tam jsem navázal kontakt se skautskými oddíly. Skauting byl rozpuštěnej, takže jsme skautovali pod hlavičkou Klubu českých turistů.“ V šestnácti letech se pan Šušlík stal vedoucím vlastního oddílu, pražské Pětky (později Padesátky). „Nakonec se ukázal, že je rovnocennej třeba s tím Foglarovým. Bral jsem to strašně vážně a strašně zodpovědně. Náš oddíl získal stříbrnej Junáckej kříž, který dostalo jen pár oddílu v republice. Myslím, že ten oddíl nebyl špatnej.“

 „Jako KČT jsme mohli veřejně vystupovat, ale skautský opasky jsme museli schovávat. Ale třeba ti moji kluci slibovali skutečně na československou vlajku, na základy skautingu, čili na ústavu skautskou. Já v plným skautským kroji jsem přijímal slib v plným znění: ‚Slibuji na svou čest milovati vlast svou, Republiku československou.‘ Všichni ti kluci dokázali bejt skautama, že to ani rodiče vlastně nevěděli.“

 Pan Šušlík vzpomíná, jak za války potkal německého vojáka – skauta. „Já jsem se za války shodou okolností setkal s nějakým Němcem, vojákem z Chemnitz, potom z Karl-Marx-Stadtu. Já jsem měl šátek na krku, jdu prostě po ulici a najednou mě německej voják pozdravil skautským pozdravem. Si říkám: ‚Hergot, co to je? To je nějaká provokace nebo co?‘ On se na mě tak smál a říká: ,Du bist Pfadfinder?‘ Já říkám: ,Jo.‘ Teď mi vykládal, že je taky skaut, začal mi vykládat nějaký fóry na Hitlera. Já jsem napřed opatrně, ale pak jsem viděl, že je to normální chlap, kterej byl odvedenej a musel. Dokonce ještě těsně po válce jsem mu psal, on se vrátil ze zajetí, byl zajmutej. Pak nějak všechny ty vztahy zmizely, když jsem odešel na vojnu, žádná korespondence, už nic.“

Po atentátu na Heydricha se pan Šušlík náhodou dostal do Petschkova paláce. Rozbil si totiž ve stejný den na kole koleno a gestapo chtělo vidět všechny, kdo si nechali v nemocnici ošetřit zranění.

Kopání zákopů na Hlučínsku

 Na jaře 1945 byl pan Šušlík povolán do Todtovy organizace, aby kopal zákopy na Hlučínsku. Jelikož uměl dobře německy, zprostředkovával komunikaci mezi velením a asi stovkou Čechů. Jeho působení zde pěkně přibližuje dopis, který napsal otci. „Tak já ještě se dvěma jsme se usadili ve výklenku domovních dveří na schodech. Spalo se nám dobře, ale jen asi hodinu. Pak nás vzbudila patrola. Jelikož je zde stanné právo, museli jsme chtě nechtě spát do přecpané hospody. Tam jsme spali vsedě na prahu místnosti, v níž bydlila hostinská. Tu zřejmě naše pohyby, šoupání, rušily, tak nám celou noc spílala česky, německy a polsky. Hlučín je necelých dvacet kilometrů od fronty a podle toho tu vypadá. Vojenská vozidla, kolony vojska i uprchlíků, ranění přicházející celí zakrvácení, zablácení přímo z hlavního boje, bojové linie. Hned druhý den nám bylo řečeno, že si můžeme najít privátní nocleh, protože je pro nás málo místa a Hlučín je napůl vystěhován. Ale hned večer se příkaz změnil na zákaz a nás dali do bývalé české školy, celkem 23 lidí do jedné třídy. V této škole jsou také ruští, polští, francouzští a italští zajatci. Nejvíc je prvních dvou. Dorozumíváme se s nimi velmi dobře, to byste koukali, jak rozumíme po polsky i po rusky. S Italy mluvíme směsí všech světových jazyků, s rukama úplně cvičíme prostný. Jsou to všechno dobří lidé, mladí i staří, těší se, až se zase vrátí do matičky Rusi. Litují, že jsou tak blízko od braťja, přece se k nim nedostanou. Všichni si bolševismus chválí a jsou s ním úplně spokojeni. S jídlem to tu máme velmi dobré, krmí nás dobře a máme všechny výhody říšských Němců. Chleba máme dost, na obědy chodíme do kasáren. Kromě toho dostáváme denně nějaké přídavky jako salám, margarín, marmeládu, vepřové sádlo, sýr, kyselé zelí, mrkev. Jsme pod vedením NSDAP, které se stará o jídlo a ubytování, a na práci patříme do Todtovy organizace. Na pokus o zběhnutí, třikrát předstírání nemoci, neoprávněné nedostavení se do práce je trest smrti, neboť podléháme jako součást OT vojenským zákonům na frontě. Přes to všechno uteklo již asi čtyřicet kluků, nevím ovšem, jestli za hranice nebo jinam. Na práci chodíme denně nejméně deset kilometrů daleko, na vzdálenost až tři kilometry za bojovou linii. Hlučín je ze tří stran obklopen frontou, jen k jihu nic není.“

Pan Šušlík vzpomíná i na to, jak s kamarádem, skautem Vlkem, sabotovali zbraně připravené pro německý Volkssturm. „Zjistili jsme, že za barákem je kůlna a tam jsou flinty a že tam je jenom obyčejná petlice. Jako dítě důstojnický jsem věděl, jak flinty fungujou, tak jsme si s Vlkem říkali, že ty flinty musíme znehodnotit, ale tak, aby to nebylo poznat. Na pušce je úderník, který má takovou špičku, tak jsme ty špičky prostě pouráželi. Pak jsme zjistili, že jsou tam bedny s panzerfaustama, já už věděl, že do těch panzerfaustů jsou výbušná a hnací nálož, tak jsme prostě ty válečky naházeli do rybníka. Panzerfausty byly dobrý jen jako kyj a palcát. Dneska to člověk říká jako fór, ale vlastně to byla největší sabotáž, co jsme tam v tu dobu mohli udělat.“

Zatčení a trest smrti

V dubnu 1945 byl pan Šušlík zatčen na olomouckém nádraží. „Chytli mě v Olomouci na nádraží s kufrem střeliva a ručníma granátama po kapsách. Tam byl tzv. Sondergericht a ten mě odsoudil tak, jak se odsuzovalo k nejvyššímu trestu. Jenomže už byl konec války, 20. dubna, všechno bylo trošku jinačí. Měl jsem ohromné štěstí, ve chvíli, kdy mně řekli, jak to bude se mnou, tak oni prej když někomu dali rozsudek, tak mu dali pouta, aby si nic neudělal, ale houkal nálet, jeden sbíral psací stroj, další zamykal trezor, další vyndával telefon ze zástrčky, aby zachránili, co se dá do krytu, a jenom houkli: ‚Odvíst!‘ Tak mě odvedli na celu, a žádný pouta jsem neměl, čemuž se ty spoluvězni divili. No ale řekli mi, jak jsem na tom, tak já jsem napsal na cár papíru, to se tam vždycky dalo najít, takový rozloučení pro rodiče. Byl tam jeden mládenec, kterej utekl z Reichu bez povolení, a byl to Pražák. Já jsem říkal: ‚Hele, jestli se z toho dostaneš, tak to doruč našim, ať vědí, že jsem nebyl žádnej srab. Všecko dobře dopadlo, a sice dílem náhody. Večer, další chodbař, kterej myl chodbu v Olomouci na gestapu, tak přišel na tu celu a říká: ‚Chlapi, šéf zdejšího gestapa je z Brna, odjíždí ještě večer evakuovat rodinu z Brna, páč se tam blížej Rusáci, a má sem přijít šéf gestapa z Jihlavy. Šéf gestapa z Jihlavy skutečně ráno přijel, zjistil, že má plnou věznici všelijakejch lidí a že se blížej Rusové od Ostravy k Olomouci, tak okamžitě nástup a všichni, co jsou schopný, tak do tábora Hradiska u Olomouce, dostanou lopaty a budou kopat zákopy a protitankový příkopy. Dali nám zase naše věci zpátky, pokud si z nich něco nepřivlastnili. Dodneška mám doklad, s kterým jsem cestoval, že jsem byl odeslán jako doprovod raněného do Prahy. Teď nás znovu registrovali. Když jsem přišel na řadu tak říkám: ‚Promiňte, SS Lagerführer, je to asi nějaký omyl, já jsem vůbec neutekl.‘ Oni hlásili, že jsou to dělníci, kteří utekli z Říše. ‚Já jsem odnikud neutekl, já tady mám doklad, že jsem odeslanej jako doprovod raněného.‘ “ Německý důstojník mu nakonec řekl, aby si sebral své věci a šel domů.

S panem Šušlíkem byl předtím na olomouckém nádraží skaut Vlk. On byl raněný, kterého pan Šušlík doprovázel a tím kamufloval to, že veze zbraně do Prahy. „Byl opravdu zraněnej.“ Když přišla německá kontrola, Vlk pana Šušlíka zapřel. „Nakonec ti esesáci říkali: ‚To je jedno, jestli ho znáš nebo neznáš. Pamatuj si, že tenhle druhej se víckrát domů nevrátí!‘ Ten z toho byl zničenej, přijel domů, vyprávěl to matce. Takže já, když jsem se dostal z kriminálu, tak já jsem nejel domů, ale jel jsem rovnou k nim do Střešovic, aby věděl, že žiju, protože on byl přesvědčenej, že mě popravěj. Ta maminka mě v životě neviděla, já jsem tam prostě zaklepal: ‚Prosím vás pěkně, bydlí tady Olda Jíša?‘ Ona se na mě podívala, teď najednou oči takovýhle: ‚Jé, vy jste Bill, vy žijete, vy jste živej!‘ Teprve pak jsem se vrátil domů.“

 Dopis z vězení spoluvězeň doručil. Pan Šušlík už tenkrát sloužil v revoluční armádě (Revoluční gardy). „Já přijdu po vystřídání, otec, matka ubrečená: ‚No ty ses nám ani nepochlubil, jak to bylo v té Olomouci.‘ “

Pražské povstání a boj o rozhlas

 „My jsme měli skautský dispozice pro případ toho povstání.“ Večer 4. května navštívil pan Šušlík skauta Jiřího Navrátila (dnes čestný náčelník). „Tam se už rozdávaly pásky s nápisem junák, to ale nikdo nevěděl, že to druhej den jako propukne.“ Pan Šušlík se Navrátila ptal, jestli by neměl raději odjet k partyzánům na Vysočinu, ale ten ho odradil.„Večer, když jsem odjel od nich, tak se vyvěšovaly vlajky a v tramvaji se už nechtěly brát marky.“

 Ráno pan Šušlík vytáhl skautský kroj a chtěl jít na Václavské náměstí. „Do toho začal volat rozhlas, tak já hurá k rozhlasu. Neměl jsem žádnou zbraň. ‚Mladej, vypadni, nepleť se tady, ještě tě něco střelí, sežeň si zbraň a pak můžeš přijít.‘ Zatím se to tam jenom motalo, teprve to začínalo. Říkalo se, že jdou zajišťovat Němce do tabákový režie: ‚Třeba tam budeš mít možnost nějakou zbraň získat.‘ Moje první zbraň byl tlustej konec od tága, který jsem teda držel, kdyby něco, tak tě majznu, a bohužel žádná zbraň.“ Pak se pamětník vrátil zpátky k rozhlasu. „Byli tam mladí četníci a dělala se skupina, která poleze nahoru po lanech přes střechu a musí se dostat do rozhlasu. Nalepil jsem se na jednoho četníka, ten měl karabinu a měl pistoli, já měl granát. Jsem s nima lezl nahoru, když jsem vystřílel pistoli, protože se bojovalo v místnosti, tak jsem se vracel průkopem ve zdi, mezi tím se udělal průkop ve zdi, tam se informovali další, jak to vypadá, zase ještě granáty. Když byl dobytej celej rozhlas, postupovali jsme ze shora, další skupina postupovala z vestibulu a hasiči pomohli hadicemi. Zajali jsme Němce, získal jsem flintu. Napřed jsem byl určenej k obraně rozhlasu. Pak hlásili, že se formuje v kasárnách Jiřího z Poděbrad regulérní armáda a kdo má pořádnou výzbroj, tak hurá tam. Tam se dostaly přilby, abychom vypadali jednotně ustrojený, taky jsme dostali takový montérkový bílý hadry jak pro zedníky, ale už jsme měli všichni stejný, trikoloru, bílý zednický hadry a československý přilby. Zařadili mě do přepadovýho oddílu, kterej pomáhal likvidovat různý ohniska odporu, páč nám dali k dispozici takový přepadový auto. Bojovali jsme v Jindřišský, na rohu Žitný, na více místech, hlavně v centru Prahy.“

„Němci postupovali divoce, bombardovaly se kasárna. Hnali před tankama lidi, postříleli spoustu lidí na Masaryčce, tak jsme museli ustoupit napřed na Uhelný trh, pak až za Prašnou bránu, pak teda nás stahovali až na břeh k Národnímu divadlu, ale to už bylo další den. Potom byla vyhlášena kapitulace německé armády, dohoda naší národní rady a generála Toussainta, že odejdou z Prahy a že nechají těžké zbraně na okraji Prahy. Měli jsme držet ochrannej kordon od Staroměstského náměstí po Pařížskou. Dodneška vidím, za zády těsně vedle nás kouřila Staroměstská radnice, tam byly trosky, tam byla roztříštěná hlava něčí, jenom zuby z ní koukaly, nějaký mrtví tam ještě byli. Projížděly kolony těch Němců, ježili flintami, čekali, kdyby po nich někdo vystřelil, tak že budou střílet taky, ale proběhlo to klidně. Na noc, když Němci odtáhli, tak celá četa, že půjde na odpočinek. Šli jsme na Smíchov, do smíchovský věže, kde měla Foglarova Dvojka kdysi klubovnu. Já budu držet první hlídku a pak mě vystřídají. Jenomže věž zamkli, šli nahoru spát a usnuli tak dobře, že jsem tu věž hlídal až do rána. Takže jsem mohl jenom sledovat, jak Praha ještě hoří, ty požáry jak se hasí. Ráno se jednotka probrala, tak okamžitě ten poručík se omlouval, říkal: ‚Chlapče, všichni jsme na tom stejně, nespali jsme kolik nocí, tak se nezlob, ale je vidět, žes to vydržel, že jsi dobrej skaut.‘ “

 Pan Šušlík se také stal svědkem příjezdu Rudé armády do Prahy. Vzpomíná, že si nalezl na automobil Studebaker (americký náklaďák, který používala Rudá armáda) a dojel na něm až do Záběhlic, pak se vrátil pěšky do centra. Stal se i svědkem násilí vůči Němcům. „Bylo to nechutný.“ Říká, jak také bránil německé ženy a holky, které byly zavřené v kinech. Přišli ruští vojáci, že chtějí „děvočku“ pro majora, ale pan Šušlík je dokázal ochránit.

Po válce, potíže ve škole

„Byl jsem předseda celoškolský samosprávy na obchodní akademii na Vinohradech. Po Únoru k nám přišel dvojnásobnej repetent a pak ještě dva kluci: ‚Zapomeň, že jsi zvolenej, my jsme akční výbor a přejímáme vedení školy.‘ Já jsem v naivitě demokracie říkal: ‚Klidně, mně to nevadí, ale já svolám školu do vinohradský sokolovny, ať vědí, že jste zvolení.‘ No jo, jenomže oni je vypískali.“ Druhý den si ho zavolal ředitel a řekl mu: „Zapomeň na svý zásluhy, Trockej měl taky zásluhy, ale seš vyloučenej ze studia, ze všech středních škol, k maturitě už tě nepustíme. Můžeš se naučit mezi dělníkama na Kladně nebo Ostravě, co je to dělnická třída.“

                                                                                                                                                Hned jak vyšel od ředitele, potkal prof. filozofie Drbalovou, která byla v odboji i v akčním výboru Junáka. Pan Šušlík se s ní znal. Řekl: „Madlén, tak já ti děkuju. To, co jsi nás učila, zásady demokracie, tak je zapomeň, já musím zapomenout taky. Teď jdu od Okálka, vyrazil mě a jsem prej vyraženej ze všech středních škol a nepustí mě k maturitě.“ Profesorka mu řekla, ať počká na chodbě, hodinu a půl se hádala s ředitelem, nakonec přišla a řekla: „Heleď se, vrať se do třídy, k matuře půjdeš, ale zapomeň na vysokou školu.“

Účast v převratu (Akce Norbert)

 Pan Šušlík se v roce 1949 účastnil připravovaného ozbrojeného odporu, jehož cílem mělo být vytvoření vojenské junty, která by zemi přivedla k svobodným a demokratickým volbám (tzv. Akce Norbert). Vojáci z Žatce tehdy dokonce nakládali tanky na vagony, aby je odvezli do Prahy. Jejich velitel byl proto později popraven. „Celá akce byla pod kontrolou, a dokonce z části vyprovokována pátým oddělením, který chtělo zdiskreditovat předmnichovské důstojníky a vůbec předmnichovskou armádu a udělat z nich protistátní živly. Šlo o to, že měly být obsazeny centrální úřady, měly být zajištěny některý osoby, zajištěn rozhlas. Byly do toho zapojeny policie, četnictvo, armáda, Svaz brannosti, což byly jednotky ozbrojený, řada sokolů, řada důstojníků, řada železničářů. Zrovna to byli železničáři z Dejvic, kteří poslali vagony do Žatce.“

Lubor Šušlík se k účasti dostal díky tomu, že byl příslušníkem Svazu brannosti. Jeho úkolem bylo zajistit rozhlas v Praze tak, aby ho nemohl nikdo jiný používat. Do vězení se dostal kvůli tomu, že se před začátkem akce nechal s kamarády vyfotit. Pan Šušlík vypráví o svých výsleších: „Já jsem tenkrát už měl trošku školení z Olomouce. Tenkrát mně hned říkali: ‚Nikdy nepřiznej ani maličkost, furt veď jedno a to samý, i kdyby tě tloukli.‘ Já nemůžu říct, že bych měl nějaký výslechy tvrdý, to bych si jako vymejšlel. Měl jsem jenom takovej psychickej nátlak, kde se střídaly nadávky zase s podbízením asi toho typu: ‚Hele, seš mladej, blbej, chceš hnít v kriminále nebo co, vždyť s námi spolupracuj, o co ti jde? Šlapeš si po budoucnosti, vždyť jsi bojoval za tenhle lid, za tuhle republiku.‘ Pak zase obrátili: ,Ty hajzle, ty nám neřekneš? My víme všechno! Ty chceš druhý Lipany, druhej Mnichov! Ty chceš, abysme se tady tloukli navzájem?‘ A zase: ‚Heleď se, máš hlad? Přineste mu nějakej chlebíček. Kouříš? Nevadí. Chceš kafe?‘ A za chvíli zase: ‚My máme prostředky, jak tě naučíme mluvit!‘ A hrkal tam šupletem a ukazoval, že tam má pistoli. Takže říkám, neměl jsem žádnej výslech jako někdo, že mu prostě přeráželi prsty a vytloukli zuby. Vzali mě, nevím, na základě čeho, zřejmě podle fotografie, někdo řekl, že na tý fotce jsme. My jsme se skutečně ten večer H, kdy to mělo propuknout, vyfotili, abychom měli památku. Oni mně tu fotku ukázali, zřejmě někdo řekl, že na tý fotce jsem. Já jsem risknul všechno, co se risknout dalo. První, co bylo, když mě zavřeli, že jsem si nechal narůst knírek jako Clark Gable a začal se česat dozadu. Když mně u výslechu ukazovali tu fotku, tak jsem o sobě hrdě říkal: ‚Nevím.‘ Takže kdybych se přiznal, tak už to bylo jasný, tak by ze mě něco vymlátili. To byla první věc, že neměli žádnej vlastní důkaz vůči mně, ale přesto jsem byl zapojenej natolik, tak po všech těch výslechách redukovali ten nejhorší paragraf ‚Budiž potrestán ten, kdo se zbraní v ruce hodlá zvrátiti lidově demokratický řád‘, tak jsem dostal paragraf ‚Věděl – nepověděl‘. Někdo řekl, že se mnou mluvil, já jsem řekl: ‚Jistě, mluvil.‘ To máte tak, že kdyby náhodou k něčemu došlo, že můžu počítat s tím, že vláda zavolá Svaz brannosti, aby udržoval pořádek, já jsem to takhle obrátil. Oni: ‚No to nám tady nevykládej!‘“

Dále pamětník vzpomíná, jak jeden z provokatérů, který se jakoby účastnil přípravy povstání, pplk. Hruška, dostal také trest smrti. „Jenomže mezi pátým oddělením kontrašpionáže vojenský a Státní bezpečností byly takový vztahy jako v Německu mezi abwehrem a gestapem. Když Státní bezpečnost přišla na to, že podplukovník Hruška organizuje odboj, shání důstojníky, tak ho zavřeli. On tvrdil, že to udělal na rozkaz, že to dělal na pokyn, oni se od něho odtáhli, aby byli čistý, takže ho skutečně popravili. On brečel, my jsme měli okno na dvůr, kam vodili ty před popravou. My jsme se nesměli do oken kouknout, ale slyšeli jsme, jak tam ten Hruška řve: ‚Nenechte mě zabít, já jsem to dělal na rozkaz, to je poprava!‘ “

V komunistickém vězení

 Lubor Šušlík uvádí, že nevěřil tomu, že by mohl být ve vězení dlouho, vlastně tomu nevěřil nikdo z odsouzených. „Přišel za mnou advokát ex offo a říká: ‚Pane Šušlík, víte, jak na tom jste. Nebojte se, věšet vás nebudou, to víte, pan prokurátor ty věci vždycky nasazuje, ale musíte s tím počítat, patnáct, dvacet, dvacet pět let to může bejt. Heleďte se, vy jste mladej, vy se z toho oklepete, bude pět let republiky, deset let republiky, může přijít jinej prezident, vy můžete být za dvanáct patnáct let doma.‘ Jenomže v tý době nikdo, kdo dostal i těch pětadvacet let, nevěřil, že by je odseděl. Ještě jsme si dělali srandu: ‚Hele, v šest po válce U Kalicha.‘ “

 Pamětník měl na pankrácké cele zajímavou společnost. Byl s ním major Václav Šikl z 310. stíhací perutě, podplukovník Kobliha, velitel dělostřeleckého oddílu od Tobruku, nebo kapitán Václav Kubelka, který byl vojákem z východu. „Trpěl jako pes. Byl půl roku v Ruzyni v temnici nechanej jak Monte Christo, vlasy nestříhaný, vousy neholený, nehty nestříhaný. Jenom vyprávěl, jak mu jednou denně takovou dírou šoupli jídlo a vodu a jednou za tejden si moh’ vynýst kbelík. Když mysleli, že změknul, tak ho vzali k vejslechu, rozšvihali mu zadek a chodidla baštonádou, ocelovejma prutama. Pak mu to posolili a popepřili, aby se mu to prej lépe hojilo. Když jim zkolaboval, tak ho odtáhli na toaletu, tam na něj močili. Ten když byl na Pankráci, tak si připadal, že je v sanatoriu, tam ho teprv dali dohromady.“

 Pan Šušlík psal dopisy z vězení, skládal básně. Komunikace s vnějším světem však byla obtížná. Přítelkyně mu jednou týdně mohla přinést čisté prádlo, on své dopisy smotával do roliček a zašíval ke gumě u trenýrek.

Soud

„Čekal jsem, že nějaký roky budou. Rodiče tenkrát dali všechno, co by mně mohlo pomoct, tomu doktoru Bochovi. Mezi tím se tam octnuly nějaký dekrety od vyznamenání, tenhle ten dopis na rozloučenou. My jsme měli pětičlenný senát, lidová soudkyně se rozplakala, odešla pryč ze sálu, když to četli. Pak mi z těch vojenských znalců ten jeden říkal: ‚Do smrti byste měl téhle dámě líbat ruce, ta se za vás bila jako lev.‘ Ona ztratila dva syny, jeden padl jako partyzán, druhej zahynul v koncentráku. Říkala: ‚Vždyť ten člověk nemá vlastně ani žít, už byl jednou odsouzenej. Je to malá ryba, najděte si velký ryby.‘ Nakonec jsem nebyl odsouzenej pro nedostatek důkazů. Mám krásný propouštěcí list, kde je napsáno, že teda jsem byl tak a tak dlouho ve vazbě pro ty a ty podezření. ‚Leč jmenovanému nepřísluší žádná náhrada za dobu ve vazbě strávenou, neboť podezření proti němu bylo natolik opodstatněno, že nebylo následně vyvráceno.‘ “

 Život po propuštění

Po celý život zůstal pan Šušlík aktivním skautem. Ještě dlouho po roce 1948 se scházel se skauty ze svého oddílu. Dostal se kvůli tomu také k výslechu na StB. Dnes přednáší na různých skautských srazech, stará se o zasloužilé skauty apod.

Kvůli tomu, že byl vyšetřován za účast v povstání, měl dlouho problémy s tím, aby našel dobrou práci. Nejdříve se proto vyučil zámečníkem a pracoval v dělnických profesích, později se dostal do obchodu Magnet, kde vykonával funkci ekonomického náměstka. Nakonec byl vedoucím obchodu s domácími potřebami v Přelouči.

Do důchodu odešel v roce 1988. Občas pracoval jako turistický průvodce při poznávacích zájezdech v zahraničí. 

příběh pamětníka zpracoval Vladimír Kadlec (2010)

příběh natočili žáci Anna-Marie Votočková, Eliška Kukačová, Tomková Tereza, Ondřej Řehořek (2015)