Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Wioleta Suzańska (* 1968)

• narodila se 9. ledna 1968 v Kudowě-Zdróji matce českého původu Elżbietě Smolarské, rozené Zwikirsch, a polskému otci Waldemaru Smolarskému

• celý život prožila ve vesnici Pstrążna nedaleko lázeňského města Kudowa-Zdrój v takzvaném Českém koutku, kde se usadili její předci již v 15. století

• v její rodině se mluvilo kladskou češtinou

• po základní škole vystudovala gymnázium v Kudowě a po maturitě se rozhodla pro studium na dietní sestru v Grudziądzu na severu Polska

• po dokončení studia nastoupila do dětské rehabilitační léčebny Orlik na Bukowině nedaleko Pstrążné, kde pracuje dodnes jako výživová specialistka

• při práci dálkově vystudovala pedagogiku vychovatelství

• v roce 2022 žila se svým mužem v Pstrążné v domě vedle chalupy, v níž žije její maminka Elżbieta se svým nejmladším bratrem Karlem

• ve svém volném čase se starala o evangelický kostel ve Pstrążné, kde byla již několik let předsedkyní kolegia farnosti, která má nyní osm členů

Wioleta Suzańska se stará o evangelický kostel v Pstrążné nedaleko polsko-české hranice, který se stal v době svého vzniku v roce 1848 centrem evangelíků na obou stranách hranice – tehdy pruské a české. Její předkové z rodu Cvikýřů patřili k zakladatelům vesnice Pstrążna (tehdy Stroužné) na úpatí skalnaté hory Bor, kde našli v 15. století útočiště jako stoupenci pronásledované Jednoty bratrské.

„Historie Pstrążné souvisí s českými bratry, kteří museli odejít z Čech. Část zůstala v Pstrążné, kde se rozptýlili po kopcích, protože tam byly dobré podmínky pro to, aby se ukryli,“ vysvětluje pamětnice, která sama kvůli evangelické víře zažívala těžké časy.

Pstrążna na někdejším německém území připadla po druhé světové válce Polsku a většina původních obyvatel, tedy Čechů s německým občanstvím, se musela vystěhovat. Babička pamětnice Zofia Zwikirsch zůstala a své vnučce předala český jazyk i evangelickou víru.

„Byly to také těžké časy, protože jsem jako jediná evangelička chodila do třídy, kde byli samí katolíci. Často jsem byla ponižovaná a vyslechla jsem si nadávky i nepříjemné komentáře. Divím se, že jsem to vydržela, že jsem neodešla a nezměnila vyznání. Řekla jsem si, že tady je můj domov, tady jsou moji předci a můj kostel, a tak se stalo, že jsem zůstala v Pstrążné a jsem evangeličkou,“ vypráví pamětnice.

Její příběh dokazuje nezdolnou víru evangelíků, kterou obdivovali Alois Jirásek ve svém románu U nás či budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který Stroužné navštívil v letech 1903 a 1905.

Její předci založili vesnici Stroužné, dnes Pstrążna

Narodila se 9. ledna 1968 v Kudowě-Zdróji matce českého původu Elżbietě Smolarské, rozené Zwikirsch, a polskému otci Waldemaru Smolarskému. Celý život prožila ve vesnici Pstrążna nedaleko lázeňského města Kudowa-Zdrój v takzvaném Českém koutku, jak nazval příhraniční pás na západě Kladska spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín, který ve svých dílech zachytil archaickou češtinu zdejších obyvatel.

Kladskou češtinou se mluvilo také v rodině maminky pamětnice. Elżbieta Smolarska byla nejstarší z šesti dětí Zofie Zwikirsch, rozené Flousek, a Reinharda Zwikirsche z jednoho z nejstarších rodů, který obýval Pstrążnou. Proměna příjmení Zwikirsch z českého Cvikýř dokládá český původ vesnice Pstrążna a germanizaci, které byli jeho obyvatelé vystaveni poté, co Kladsko připadlo v roce 1742 Prusku.

Pamětnice toto období zpětně hodnotí jako prospěšné pro vesnici, jejíž obyvatele živila především skromná políčka a pastviny v kopcovitém terénu a také domácí tkalcovství. „Lidé se naučili pořádku. Nastal řád, kterému se říká německý pořádek. A určitě v tom bylo i něco velmi pozitivního,“ domnívá se.

Skromnost obyvatel a jejich hluboká víra udělaly velký dojem i na českého evangelického pastora Josefa Arnošta Bergmana, který do Stroužného (tehdy Strausseney) přišel v roce 1830. Když viděl skromný kostelík, který si místní sami postavili, a z vřelého uvítání pochopil, jak lidem ve Stroužném chybí duchovní správa, rozhodl se zůstat. Díky němu vznikl ve Stroužném v roce 1848 kamenný kostel, který se stal centrem evangelíků z obou stran hranice – z české i pruské. V novém kostele pastor v říjnu 1849 oznámil, že se svou rodinou odjede do Spojených států amerických, kde v Texasu působil jako evangelický kazatel až do své smrti. Obyvatelé Stroužného na něj nikdy nezapomněli, stejně jako čeští a moravští osadníci v Texasu. Jeho osobnost zachytil Alois Jirásek v románu U nás.

Český pastor skončil v polském vězení

Zatímco česká škola byla ve Stroužném (tehdy Strausseney) zrušena v roce 1866, v kostele se dál konaly bohoslužby v češtině. Obyvatelé Stroužného se učili v němčině, čeština se předávala z generace na generaci pouze ústně doma, při večerním čtení Bible a v kostele. Když se Prusko stalo po první světové válce součástí Německa, začali podle pamětnice dojíždět do Stroužného němečtí pastoři, kteří vedli bohoslužby v němčině.

„To se místním nelíbilo, i když německy uměli. V roce 1933 naštěstí přišel pastor Martin Hoffmann, který mluvil česky a velice dbal o dobro lidí,“ říká pamětnice a dodává, že po druhé světové válce, když Kladsko připadlo Polsku, usiloval pastor Hoffmann o vyhlášení referenda v jedenácti vesnicích v Českém koutku o jeho připojení k Československu.

Polské úřady za to poslaly českého pastora do vězení a neúspěchem skončily i snahy československé diplomacie. V březnu 1947 podepsali Klement Gottwald a Jan Masaryk s polskými představiteli Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci mezi Československou republikou a Polskou republikou, která poválečné hranice potvrdila. Ukončila tak naděje tří a půl tisíce kladských Čechů, kteří odešli v letech 1945 a 1946 na Náchodsko, že se budou moci vrátit do svých domovů, kde se mezitím zabydleli Poláci, často vysídlení ze svých domovů po posunutí polských hranic za západ.

„Po druhé světové válce přišli do Pstrążné lidé hlavně ze středního Polska a z východního pohraničí, kteří byli přiděleni do domů původních obyvatel. Vždy se snažím u této etapy vysvětlovat, že je potřeba pochopit jedny i druhé, protože lidé, kteří k nám přišli, také nebyli v lehké situaci. Oni také přišli o své domovy, museli je opustit, a že byli přiděleni k nám, byl bohužel důsledek historie a oné doby,“ říká pamětnice.

Babičku Zofii zachránila po válce víra

Vystěhovat se museli i její prarodiče August a Františka Flouskovi z Bukowiny, vzdálené asi dva kilometry od Pstrążné. „Prarodiče museli opustit svůj dům a díky vstřícnosti majitele pozemků v Machově Bartoně dostali domek a mohli začít bydlet kilometr od svého domu na Bukowině. Tam žili do konce svého života, ale bohužel nemohli zůstat v kontaktu se svojí dcerou Zofií, mojí babičkou, která zůstala s dětmi v Pstrążné, protože hranice byly po válce uzavřené,“ vypráví pamětnice, jejíž babička strávila nějaký čas ve vězení za ilegální překročení hranice, když se šla do Machova rozloučit s umírajícím tatínkem.

Maminka pamětnice Elżbieta, které doma říkali Eliško nebo Lisbet, se narodila 18. září 1940 jako první ze šesti dětí. Když dospívala, musela se ujmout hospodářství, protože se její otec Reinhard Zwikirsch (*1911) vrátil raněný z války. Stejně jako ostatní muži a chlapci ze Stroužného (za války Straußdörfel) musel jako německý občan narukovat do wehrmachtu. V důsledku zranění onemocněl na roztroušenou sklerózu, takže se nemohl starat o hospodářství, a v roce 1957 ve věku čtyřiceti šesti let zemřel. „Babička zůstala sama s šesti dětmi, měla všeho dost, a dokonce uvažovala o sebevraždě. Při životě ji udržela víra,“ tvrdí pamětnice.

Po válce přijížděli do evangelického kostela jednou za měsíc pastoři z Varšavy, kteří ale každý týden posílali kázání. To v kostele vždy přečetla nevysídlená kladská Češka Marta Mach, která se o kostel starala. Pamětnice v této souvislosti upozorňuje, že silná česká komunita evangelíků existuje dodnes v polském Zelówě, kam se také uchýlili stoupenci Jednoty bratrské.

České a polské rodiny se spojily díky dětem

Kromě víry babičce pamětnice pomohlo malé hospodářství – jedna kráva se zahradou a sadem, díky kterému mohla s pomocí nejstarší dcery Elżbiety uživit početnou rodinu. Jejím dětem se prý nemoci vyhýbaly díky tomu, že babička znala a sbírala bylinky na strouženských loukách.

Postupem času se v Pstrążné stíraly rozdíly mezi příchozími Poláky a původními obyvateli českého původu. „Pojítkem se staly děti, které té situaci nerozuměly a chtěly si společně hrát. K soužití také přispěla mládež, která se začala scházet a vznikala smíšená manželství. Má rodina je toho příkladem,“ poznamenává pamětnice.

Její maminka se v roce 1967 vdala za Poláka Waldemara Smolarského, který přišel do Kudowy-Zdróje z Poznaně za prací – pracoval jako číšník. Manželství ale skončilo dva roky po narození pamětnice kvůli otcově zálibě v alkoholu. Waldemar Smolarski se poté vrátil do Poznaně a o kontakt s dcerou neměl zájem. Pamětnice je proto více spojena s rodinou maminky a českou babičkou Zofií, která ji naučila česky a přivedla k evangelické víře a zájmu o historii Pstrążné.

Sama se rozhodla pro evangelickou víru

Když pamětnice nastupovala do první třídy na základní škole v Czermné, tak některá slova uměla jen česky. Odlišnost ale cítila hlavně kvůli svému evangelickému vyznání, které bylo pro její katolické spolužáky nepochopitelné. Pamětnice až do prvního svatého přijímání absolvovala náboženství jak katolické, tak evangelické, protože byla kvůli otci pokřtěná v katolickém kostele.

„Chodila jsem na katolické náboženství, protože mě to zajímalo, ale nechtěli mě tam. Pořád jsem se totiž na něco ptala. Měla jsem totiž už znalosti z hodin náboženství od evangelických pastorů, kteří přijížděli jednou za měsíc, a zajímaly mne určité rozdíly. Ale katoličtí kněží odpovídali neochotně, a naopak mi řekli, že by bylo lépe, abych na náboženství nechodila,“ popisuje svoji zkušenost, která přispěla k tomu, že si nakonec vybrala evangelickou víru.

Po základní škole pamětnice vystudovala gymnázium v Kudowě a po maturitě se rozhodla pro studium oboru dietní sestra v Grudziądzu na severu Polska. Po dokončení studia nastoupila do dětské rehabilitační léčebny Orlik na Bukowině, nedaleko Pstrążné, kde pracovala v roce 2022 jako výživová specialistka. Při práci dálkově vystudovala pedagogiku vychovatelství.

Ve svém volném čase se starala o evangelický kostel v Pstrążné, kde byla v době natáčení už několik let předsedkyní kolegia farnosti, což podle ní zní až moc vznešeně vzhledem k tomu, že farnost má nyní pouze osm členů. O kostel mají zájem spíše turisté, pro které sepsala historii kostela a farnosti v češtině a polštině. Na dveřích kostela nabízela příchozím možnost prohlídky. Pozitivně proto vnímala i vznik skanzenu v Pstrążné.

Nutnost pečovat o odkaz předků a evangelickou víru zdědila po babičce Zofii. I kvůli tomu psala pravidelně články o historii Pstrążné pro místní časopis Obywatelska Kudowa. K víře, k zájmu o historii, ale i k ohleduplnosti a pomoci druhým vede také své dva syny. Přála by si, aby lidé dbali o historii svých rodin a aby sbírali vzpomínky svých předků, protože mohou posloužit budoucím generacím jako kapsule času.

V roce 2022 žila Wioleta Suzańska se svým mužem v Pstrążné v domě, který se nachází hned vedle chalupy, v níž žije její maminka Elżbieta se svým nejmladším bratrem Karlem.