„Měli jsme jet na tu šichtu večer. A přijelo tam nákladní auto, co nás vozilo, a dva esenbáci. Vždycky jsme naskočili do auta a už jsme jeli. Tentokrát se nic nedělo. Nikdo neříkal: Naskočte! Čekali jsme tam, úplnej klid. Pak najednou přišel velitel tábora a zařval na nás: ,Co čumíte?! Tak je sundejte!' Sundali jsme dva zastřelený vězně. Oni potom hlásili, že byli zastřeleni na útěku. My jsme je skládali a oni byli... když je někdo zastřelenej na útěku, tak vždycky dostane ránu do zad. A oni to měli obráceně. Oni byli zastřelení zepředu a vzadu to měli vytrhnutý. My jsme je skládali. Tak jak byli hození. Nebyly tam žádný nosítka. Takhle jsme je vytahovali. Byli zakrvácení zespodu a tam jsme je dali do takové kůlny a druhej den nás zavolali, abychom je dali do těch rakví, do těch dřevěnejch beden. Ještěže tam s náma byl jeden, který měl v civilu pohřební ústav. Že s těma mrtvolama uměl zacházet. Jak jsme je tam dali do té kůlny, tak jsme je potom tak hodili, jak jsme je nesli. A oni byli takhle. A teď když vám ta mrtvola ztuhne, tak to tělo nemůžete dát dohromady. Jelikož on byl z toho pohřebního ústavu, tak on uměl s tou mrtvolou zacházet. Tak on ty ruce začal tak nějak lámat a dostal je tam.“
„Já jsem si to všechno uvědomil, když začalo to Pražský povstání. Že je potřeba se do toho také zapojit. To jsem nebyl já sám. To nás bylo víc. Tak jsme šli hledat, kde by si nás vzali. Na různý úseky v Praze. První jsme byli na té policii. Potom nechvalně zvaná Bartolomějská. Tam řekli: ,My nemáme zbraně. My vás nemůžeme nikde nasadit, protože nemáme žádný zbraně. To je všechno už pryč. Běžte do těch kasáren na náměstí Republiky.' Tak jsme šli na to náměstí Republiky. A tam řekli, že také nemají žádné zbraně. Ať jdem tam, z které jsme čtvrti. Tak jsme šli na Žižkov. To už byla Praha ve válečném stavu. Vedle nás hvízdaly kulky. Tam už v té Hybernské ulici leželi mrtví na zemi. A my jsme se dostávali pěšky na ten Žižkov. To bylo velice těžký se tam dostat. Nakonec jsme se tam dostali a tam nás zařadili. To už se začaly stavět ty barikády, a jak ti lidi stavěli ty barikády, tak my jsme chodili po těch domech, kde byli ti Němci. Oni byli hrozní. Oni stříleli z těch vikýřů na ty barikádníky. Tak my jsme je likvidovali, ty Němce.“
„Potom nás transportovali do Marseille. Jenomže tam jsme se dozvěděli, že nás chtějí poslat bojovat do Indočíny. Bojovat za Francouze o ty kolonie, o které měli strach. Tak jsme se rozhodli, že nebudeme bojovat za Francouze. A z té cizinecké legie jsme utekli. Vyskočili jsme z vlaku tak dvě stě kilometrů pod Paříží poblíž městečka Auxerre. A byli jsme ve volné přírodě, teď jsme to museli nějak přežít. Tak jsme hledali zaměstnání. To jsme tam našli u jednoho sedláka.“
„Potom jsem dělal koně. Víte, koně je těžké udělat. Hlavně ty zadní nohy. Protože já jsem neměl žádný obrázek. Tak oni mně radili a vždycky jsem to už měl a ony mně vždycky vycházely takový jako kravský nohy. Nakonec se mi to povedlo a koně jsem měl vymodelovanýho. Já jsem si povídal: Tak to pošlu domů. Nedošlo k tomu. A já jsem s tím byl odsunutej na Bory. A na Borech se chodilo přes pytel, jak se říkalo. Tady byl pytel, to jste musel všechno ze sebe svlíct a strčit do toho pytle a nahej jste přišel před toho dozorce a ten vás prohlídl. A podíval se, jestli nemáte něco v zadku. Prostě celýho nahýho vás prohlídl a prohlídl i ten oděv, co jsem odložil. A všechno, co jsem tam po sobě nechal. A tam uviděl toho koně. On ho vzal, podíval se takhle na něj, obrátil se ke mně a povídá: ,Vy jste se minul povoláním.' Vzal ho a švihl s ním o zem. A rozbil ho přede mnou na zemi. Takovýhle tam byli drasťáci.“
„Němci po té hlavní třídě útočili směrem do města. Oni měli obrněné vozy a nás tam nasadili, že je máme zastavit. My jsme byli nezkušení v tom válečnictví. Ale byli tam mezi náma lidi, už starší, než jsme byli my, nám bylo devatenáct let, tak ti už uměli s těma panzerfaustama zacházet. Tak ten jeden, to si pamatuju, to vidím živě, ten tam stál za rohem toho baráku a číhal, až vyjedou s tím pancéřovaným autem. Jak tam vjeli, tak do nich napálil s tím panzerfaustem. A my jsme je kryli, aby na ně nikdo nemohl se zbraní. To byla celá naše akce. Hromada těch lidí, co tam s námi byli, tak zahynula. Přišli o život, protože ta nezkušenost válečnická zvláště v ulicích, ta je velmi nebezpečná. Tam nesmíte vystrčit hlavu. Jak ji vystrčíte, tak můžete dostat kulku do hlavy. Na to musí bejt každej opatrnej.“
Jan Svačina se narodil v roce 1926 v Bystřici nad Pernštejnem, kde také prožil dětství. Za války se vyučil drogistou v Praze a v květnu 1945 se účastnil bojů při Pražském povstání. Po únoru 1948 si všímal nespravedlností páchaných komunistickým režimem a v květnu téhož roku utekl do americké zóny Německa. Potom ve Francii vstoupil do cizinecké legie, v jejíchž složkách chtěl bojovat proti komunistické diktatuře. Místo toho ale měla vojska směřovat do Indočíny, a tak raději dezertoval, než by se účastnil války daleko v Asii, která se ho vůbec netýkala, a vrátil se zpět do vlasti. Tam byl ale za několik měsíců zatčen a odsouzen na jeden rok za přípravy úkladů o republiku. Rok strávil v několika věznicích a lágrech. Nejdéle byl v nápravném pracovním táboře v Ležnici na Slavkovsku. Po propuštění pracoval na dělnických pozicích. Postižena byla celá rodina. Jeho bratr Vratislav byl odsouzen na 21 let a rodinná lékárna byla znárodněna. Jan Svačina zemřel 27. září 2014.
