Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Alena Švandová (* 1950)

• narozena 14. srpna 1950 v Dolínku jako Kroupová

• roku 1963 pozvána na Hrad prezidentem Antonínem Novotným

• vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu v Praze-Libni, maturovala v roce 1969

• v roce 1968 se se školou podívala na Západ

• celý život pracovala jako učitelka na ZŠ a SŠ

• v roce 1972 otevřela spolu s otcem knihovnu v rodném domě Vítězslava Hálka v Dolínku

• roku 1993 absolvovala pracovní stáž ve Švýcarsku

Alena Švandová měla od dětství jeden velký sen, a to být učitelkou. Jejím prvním žákem se stal mladší bratr, kterému předepisovala písmena na vrata na zahradě, a on je musel opisovat. Sen se Aleně splnil. Až v praxi ale přišla na to, že být učitelkou v socialistickém Československu s sebou nese i jistá úskalí.

Od naděje ke skepsi

Alena Švandová, rozená Kroupová, přišla na svět 14. srpna 1950 v Dolínku u Odoleny Vody, rodišti básníka Vítězslava Hálka. Do čeho se pustila, to ji bavilo. Hrála na klavír, později na harmoniku, chodila tancovat, navštěvovala turistický i čtenářský kroužek. A toužila stát se učitelkou. Základní školu absolvovala v Odoleně Vodě, mimo jiné v době velkých vesmírných závodů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Pod dojmem úspěšného letu Jurije Gagarina založila spolu s bratrem a kamarády gagarinovskou raketovou posádku. Po republice jich tehdy vznikal nespočet, měli přidělené dokonce i vlastní číslo a měli si psát deníky a vést kroniku. „Bylo to trochu jako skaut. Chodili jsme na výlety, tábořili jsme a plnili takzvané úkoly stezky, což byli v podstatě různí bobříci, ale tehdy se tomu tak říkat nesmělo.“

V roce 1963 se dostala k prezidentu Antonínovi Novotnému. Ten zval každý rok 1. ledna nejlepší pionýry z celé republiky za odměnu na návštěvu na Hrad. Tehdy prvně naživo viděla Karla Gotta nebo Pavlínu Filipovskou. V rámci družby si psala s několika dívkami z různých koutů Sovětského svazu, z Drážďan, Thübingenu, s jednou dokonce ze Švýcarska.

Po základní škole začala studovat na střední všeobecně vzdělávací škole v Praze-Libni, kde prožila i pražské jaro. Po mnoha letech směli studenti uspořádat majáles, který byl komunistickým režimem do té doby zakázán, a také vycestovali na poznávací zájezd do zemí západní Evropy, jako byly Francie, Monako nebo Švýcarsko. Pomalu začínala chápat, že komunismus je jedním z nejhorších systémů vlády. Reálně společnost fungovala úplně jinak, než jak se to prezentovalo na papíře. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byla velká rána a na dalších dvacet let zhatila naděje na svobodnější zemi. V lednu 1969 měla Alenina třída v Lucerně maturitní ples, místo čiré radosti dostala ale událost hořkou pachuť. Jen pár dní předtím se v Praze na protest proti okupačním vojskům upálil Jan Palach, který byl jen o málo starší než sami maturanti. Drželi za něj minutu ticha.

Školní uši

Po maturitě se Aleně Švandové splnil jeden ze snů. Vystudovala vysokou školu a stala se učitelkou s aprobací zeměpis – dějepis. Druhým velkým přáním bylo pracovat jako průvodkyně v rodném domě Vítězslava Hálka v Dolínku. Tehdejší režim ale většinou neměl zájem na udržování historických domů, pokud se v nich nenarodil nějaký významný soudruh. Tím Hálek nebyl, a tak dům chátral. „Místní KSČ tvrdilo, že dům brání dopravě, že ta zátočina tam je nepřehledná a že se domek zbourá a dá se tam cedule – Zde se narodil český básník Vítězslav Hálek. Nesouhlasila jsem s tím. Tatínek byl naštěstí pokrokový člověk a pracoval tehdy na místním národním výboru. Řekl ne, dům se bourat nebude. Společně jsme pak vymysleli, že tam přesuneme místní knihovnu.“ Argument zabral, dům se opravil a knihovnu slavnostně otevřeli po Vánocích roku 1971. Alena v domě provázela a zároveň knihovnu vedla. Založila také čtenářský kroužek pro děti a později vlastivědný pro dospělé.

Učit začala Alena Švandová na základní škole v Odoleně Vodě, později přešla na střední všeobecně vzdělávací školu v Kralupech nad Vltavou. Zde na ni dolehla i negativní stránka pedagogické praxe v socialistickém Československu. „Ve škole působily takzvané uši, tedy jiní kantoři nebo žáci, kteří na vás donášeli. Moje třída vzadu sousedila s kabinetem zeměpisu, který jsem sdílela s jedním matikářem, shodou okolností předsedou KSČ na škole. Nechával si otevřené dveře a poslouchal, o čem učím. Jednu zimu jsem povídala dětem o adventu. To téma bylo tehdy tabu a já si navíc do třídy přinesla adventní věnec a čokoládový kalendář, který jsem koupila někde ve východním Německu. Výsledek? Nedostala jsem na konci roku prémie.“

Kralupská střední škola byla velmi politicky směřovaná a pro budování socialismu dělala maximum. Jednou z povinností třídních učitelů tak bylo dodávat studenty vysokým vojenským školám. „Museli jsme přesvědčovat studenty ve třetím a čtvrtém ročníku, aby si vybrali nějakou vysokou vojenskou školu, protože budou mít lepší postavení, víc peněz, zejména vojenští lékaři na tom byli tehdy dobře. A na poradách jsme museli předložit, kolik jich skutečně máme přijatých. A taky se stalo, že já jsem neměla nikoho, takže jsem zase nedostala odměnu.“

Alena Švandová věděla, že takhle už dál učit nechce a musí ze školy odejít. Zachránil ji listopad 1989 a sametová revoluce.

Oslava se Zátopkem

Na jinou školu nakonec stejně přestoupila, krátce po revoluci ale mezi lidmi leckde dál vládly socialistické manýry. Na gymnáziu v Korunní ulici v Praze například kolega, který za ni suploval zeměpis, zjistil, že je s výkladem učiva oproti němu pozadu. Místo aby to řešil přímo s ní, poslal na ni inspekci z ministerstva školství. Vzala je do hodiny volitelného zeměpisného semináře. Den předtím zjistila, že se hospitace zúčastní i výprava učitelů ze Švýcarska, kteří tu byli na návštěvě. „Do tří do rána jsem výklad překládala do němčiny a v pět jsem vstávala, abych se včas dostala do školy, protože seminář začínal v sedm. Ale hodina se úžasně povedla a ředitel školy v Bernu mi děkoval a pozval mě na návštěvu do jejich školy. Myslela jsem, že je to jen taková zdvořilostní fráze, ale za půl roku přišly letenky a oficiální pozvání.“

Alena letěla v roce 1993 – v den svých narozenin. Seděla sama, u okénka a těšila se na klid a možnost rozjímání s výhledem na krajinu. Na poslední chvíli k ní ale letuška posadila starého pána, který si navíc chtěl neustále povídat. Alena byla zklamaná a trochu nazlobená, ale pánem nebyl nikdo jiný než Emil Zátopek. Narozeniny tak nakonec oslavili společně v družném hovoru. Na škole ve Švýcarsku po letech praxe zjistila, jak se učí ve vyspělém státě a jaké postavení a plat tam mají učitelé. Rozdíl oproti tomu, co znala, byl obrovský.

Než odešla do důchodu, učila krátce i na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Svůj učitelský potenciál tím zcela vyčerpala, a kdyby dnes dostala stejnou nabídku, nepřijala by ji. Po revoluci se snažila cestovat a dohnat alespoň částečně roky totalitní izolace. Dnes (2021) je v důchodu, má dvě děti a několik vnoučat a nadále žije v Dolínku.