Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Švarc (* 1953)

• narozen 8. ledna 1953 ve Vinoři

• oba rodiče byli členy KSČ

• zažil okupaci 21. srpna 1968 poblíž strategicky důležitého letiště ve Kbelích

• zúčastnil se oslav vítězství hokejistů nad SSSR v březnu 1969

• matka v době normalizačních prověrek vyloučena ze strany a propuštěna z Ministerstva zemědělství

• pracoval jako kalič v podniku Rudém Letově

• na konci osmdesátých let se stal tlumočníkem a překladatelem

• úspěšný podnikatel v tomto oboru po listopadu 1989

• od roku 2006 byl starostou městské části Praha-Vinoř

„Měl to být rok radostný s oslavami,“ začíná optimisticky kapitola 1968 ve vinořské kronice psané bývalým řídícím učitelem, téměř osmdesátiletým Jaroslavem Erpekem. Podobně to cítil tehdejší žák deváté třídy František Švarc (*1953). Také on, přestože se o politiku nestaral, najednou vnímal, že se život v socialistickém Československu začíná měnit k lepšímu. „Tady byl klub mladých – a poprvé vycestoval do západního Německa,“ vzpomíná František Švarc a dodává, že i on tehdy věřil, že jde republika dobrým směrem, byť stále pod vedením komunistů: „Já jsem byl přesvědčenej v těch patnácti, že se to otevře a že se ta situace zlepší, hlavně v tom cestování.“

Ukradený pozemek

Nedá se ale říct, že by předtím byl nějak nešťastný. Prožíval běžné dětství vesnického kluka (Vinoř tehdy ještě nepatřila k Praze). Přesto ho zarazil plán tehdejšího místního národního výboru vyvlastnit část pozemku, který patřil jeho prarodičům. Dědeček získal parcelu ještě od církve jako vyrovnání platu hrobníka. Postavil si na ní malý domek. Vedení obce ale chtělo jeho pozemek rozdělit a vybudovat na něm silnici. A slibovalo, že náhradou dostane rodina vedlejší pozemek. Nakonec tedy babička a vnuci, tehdy ještě nezletilí (vlastnili po jedné šestině půdy), dohodu podepsali. „Nesmysl právní,“ podotýká František Švarc s tím, že tak byl podvod dokonán. Náhradní pozemek jim obec nikdy nepřipsala. Definitivní tečku za tím udělalo prohlášení v sedmdesátých letech, kdy se MNV vymlouvalo, že Vinoř už patří k Praze (od roku 1974) a že hlavní město má s parcelou jiné záměry.

„Ten pozemek, který jsme vám chtěli dát, tak s tím už máme úplně jiné plány, tak vám nic nedáme. Protože máte ještě dost. Máte dva tisíce metrů čtverečních. A jsou lidi, který nemají vůbec nic. Tak buďte rádi, že vám neseberem i ty dva tisíce metrů čtverečních,“ cituje František Švarc tehdejšího předsedu vinořského národního výboru. To už bylo za normalizace. 

Valí se k nám ohromná vojenská moc

To je další citát z vinořské kroniky Jaroslava Erpeka: „Šest set tisíc vojáků Varšavské smlouvy: Sověti, Poláci, Němci, Maďaři, Bulhaři. Obsazují města, dráhy, letiště.“

V té době byl František, který ukončil základní školu, na povinné chmelové brigádě u Hořesedel. „Byli jsme naštvaný, protože jsme říkali, jak je to možný, že ten přítel nás takhle zařízne,“ doplňuje. V ten den ještě netušil, jak vypadal 21. srpen v jeho rodné vesnici. Zato kronikář Erpek událost pečlivě zaznamenal: „Dopoledne přijíždějí tanky, auta směrem od Ctěnic, točí se na křižovatce a míří na Prahu. Lidé poslouchají rozhlas a brzy jsou fronty před obchody. Odpoledne a večer přinášejí dělníci z Prahy letáky. Do rána už jsou zde olejovou barvou popsány zdi i silnice. I šibenici namalovali na obchod se zeleninou.“

Pár dní nato se František vrátil z chmelu. Mezitím na poli mezi Vinoří a vedlejšími Satalicemi vyrostlo sovětské stanové město. Okupanti tak hlídali především blízké kbelské vojenské letiště, na kterém se také usídlili. Ale i ve Vinoři se Sověti objevovali. „Lítali tady v okolí tankama, demonstrativně, abysme viděli, kdo je tady pánem. A u hospody, jak se tam tanky točily, vymlátily obrovskou díru, to byla hotová past na mamuty. A když zapršelo, tak tam byla voda, a když jelo nějaký auto, tak většinou huplo do díry a... rozsekaný na cucky.“

Na protest proti okupaci kdosi urazil hlaveň samopalu na místním pomníku sovětské armádě. „21. září přišlo několik důstojníků, fotografovali zmrzačený pomník ruského vojáka, zastavovali mládež, kdo prý to udělal. Pak šli na národní výbor. Nařídili, že musí být pomník ihned dán do pořádku. Kamenný samopal přidělat nejde, tak se socha nabarvila šedě,“ konstatuje J. Erpek ve své kronice. A sovětský voják ve Vinoři tak nemá čím střílet dodnes.

Smutná tancovačka

1. září roku 1968 nastoupil tehdy patnáctiletý František na střední školu chemicko-technologickou v Křemencově ulici v Praze: „Ta prvotní nálada byla úplně jednoznačná. Všichni proti okupaci.“ To se ale s přibývajícími týdny postupně měnilo. Protesty pomalu přecházely v letargii, jak dokládá i zápis ve vinořské kronice: „ 27. 10. taneční zábava. Jak radostně jsme vítali 28. říjen 1918, kdy i ten nejmenší baráček vyvěsil prapor, řečnilo se, zpívalo, hudba hrála. A letos? Žádná radost, skoro smutek. Za okupace cizáky se lidé neradují.“

Ještě smutnější byl leden 1969. Upálil se Jan Palach. Stejně jako většina studentů se i František zúčastnil jeho pohřbu. „Říkalo se, že bude následovat další pochodeň, další a další – a pak už byl akorát Zajíc, pak už to normalizace ani nepřipustila a ty študáci viděli, že ten účinek není takovej, jakej by měl asi bejt, tak se z toho nějak odešlo, naštěstí.“

2:0, 4:3

Další vzepětí národa přišlo podle Františka Švarce koncem března roku 1969 po dvojnásobném vítězství nad Sověty (2:0, 4:3) na hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu: „ Jsme byli opravdu všichni jeden za druhého a celej národ byl šťastnej, kromě těch pár pitomců nahoře.“ Ve Vinoři zůstala hospoda otevřená celou noc. Z hasičárny vyjela nablýskaná stříkačka s tím, že se pojede slavit do Prahy na Václavské náměstí. „Jeli jsme ověšení, jak ty rudoarmějci na tom tanku za druhý světový války, tak byl náš hasičák ověšenej. A my jsme s ním dojeli akorát do Kbel.“ Tedy asi tak tři kilometry. A pak se pokračovalo stopem a pěšky. Na Václavské náměstí přišli až v době, kdy demonstranti rozbili výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot, což se stalo záminkou k tvrdému zásahu Veřejné bezpečnosti. „To rozháněli hodně tvrdě, byly tam vodní děla – a koho chytili, tak ten si to asi užil. Nás nechytli.“

Policejní zásah na Václavském náměstí jakoby předznamenal události v následujícím měsíci, kdy se přitvrdilo v celém Československu. Nucená rezignace Alexandra Dubčeka na funkci prvního tajemníka strany a nástup Gustáva Husáka znamenal start „ostré“ normalizace. Z průmyslovky, do které František chodil, zmizel oblíbený ředitel a postupně také řada profesorů. Někteří byli k odchodu donuceni, další emigrovali. Změnu poměrů reflektoval ve svých zápisech i vinořský kronikář Jaroslav Erpek:

„Kronikář má zapsat obsah jeho doby ... ale hnusí se mi takové věci psát. Jsem osmdesát roků stár, nemocen, chci klid a tohle mne rozrušuje. Ale bylo to nutné vše zapsat pro příští generaci, která to neprožila ... Vím, že přijde doba, kdy i tato kronika bude zničena... Pravda je vždy pronásledována. Dopíši události za rok 1969 a od 1. 1. 1970 už kroniku psát nebudu.“ O necelé tři měsíce později, 5. března 1970 Jaroslav Erpek zemřel.

Jak se kalila ocel a jiné kovy

Pro Františka skutečný život teprve začínal. Po maturitě ale musel zapomenout na vysokou školu. Rodina měla málo peněz a ani jeho kádrový profil nebyl z pohledu komunistů nejzářivější. Matku, dlouholetou členku KSČ, totiž vyloučili ze strany a přišla i o zaměstnání na Ministerstvu zemědělství. Kvůli tomu, že odmítla podepsat souhlas s okupací. František tak šel pracovat do Akademie věd za mizivé peníze (1 000 Kčs měsíčně). Pak musel na vojnu: „Je to dva roky vymývání mozků,“ podotýká. Ztracené roky mu alespoň zpříjemnil nohejbal a muzika. S dalšími vojáky tam založil country kapelu, se kterou objížděl okolní vesnické tancovačky.

Pak následoval návrat do Akademie věd, zanedlouho nové zaměstnání v PALu Kbely, ale také svatba a první dítě. Novomanželé se dočasně ubytovali ve vinořském domku po Františkových prarodičích: „To byla chalupa dřevěná, tam bylo v létě příšerný horko a v zimě příšerná zima.“ A tak nezbývalo, než se pokusit o podnikový byt někde na sídlišti: „A oni říkali: ‚Byt? Na ten nemáš nárok, to kdyby jsi vlez´ k nám do strany, tak bysme tě zařadili do nějakého pořadníku‘. Tak jsem říkal no, tak to se na to můžu vykašlat – a než do tý strany, tak půjdu radši dělat něco jiného.“

Místo rudé knížky se tak do životopisu Františka Švarce dostal Rudý Letov. Stal se dělníkem. Do letecké firmy nastoupil jako kalič kovů. „Tady to politický uvědomění vůbec nehrálo roli,“ podotýká a dodává, že kromě této výhody tady byly ještě další dvě: vysoký plat (kolem 4 000 Kčs měsíčně) a hlavně podnikový byt na sídlišti v Letňanech. Tentokrát už bez podmínek.

Krásná němčinářka a esesák Kostka

„ A abych tam nezblbnul, protože tam hrozně chlastali, tak jsem se začal zdokonalovat v němčině,“ připomíná František Švarc, který zřejmě v tu chvíli netušil, že právě tohle bude znamenat zlom v jeho životě. Němčina mu byla odjakživa sympatická i kvůli tomu, že ho přibližuje normálnímu světu na Západě, ale svou roli sehrála také jiná sympatie – ke krásné profesorce na průmyslovce. „Já jsem se přihlásil na tu němčinu a furt jsem na ni koukal jak na obrázek a vůbec jsem se neučil.“ Z němčiny tak neustále propadal, ale to nevadilo, protože šlo o nepovinný předmět. Přesto se na něj každý rok znovu a znovu hlásil.

Dalšího, neméně (i když jinak) zajímavého učitele němčiny potkal ještě v PALu Kbely: „Jemu říkali esesák Kostka. On byl Čech, tady byl ženatej a měl nějaký německý předky, tak ho odveleli do abwehru za polární kruh. A tam se znova oženil. Byl ženatej jednou tady a jednou v Norsku. Pak válka skončila, on tam byl asi ještě dva roky po válce a furt tam hlídal ten palpost, no a pak ho deportovali zpátky k nám, do naší zlatý republiky, kde ho hned zavřeli jako esesáka, tam mu přerazili hnáty, nohy mu přerazili, a když vyšel z toho vězení, tak nastoupil do niklovny na takovou těžkou, blbou, zdravotně závadnou práci. No a tak mě učil německy tenhle Kostka. A byl to průšvih, protože když jsme chtěli jet s manželkou do ciziny, tak pustili jenom ji, protože se učím u esesáka Kostky a že bych tam určitě zůstal, tak mě kádrovák nepustil.“

Později, to už během zaměstnání v Rudém Letově začal chodit do jazykové školy, kde úspěšně složil, jak podotýká, jako jeden z mála, státnice. Díky tomu mohl z továrny v roce 1987 odejít  na „volnou nohu“. Ale podnikat sám ještě nesměl. Tlumočení a překlady mu zprostředkovávala Mezinárodní organizace novinářů anebo Pražská informační služba.

Milicionář v Občanském fóru a komunismus díky kapitalismu

Rok 1989 znamenal pro Františka Švarce jako už etablovaného překladatele a tlumočníka hlavně spoustu práce. Přitom stačil sledovat politiku a zúčastnil se (bez následků) několika demonstrací. Vzpomíná si na zakládání Občanského fóra v Letňanech, kde se angažovala především jeho manželka Helena: „Tam to všechno řídil ten obratnej řečník z Lidových milicí, ten Dobrý, kterej si je usměrňoval, vodil si je jak loutky, a ten tam pak dělal dlouhá léta starostu.“ Po jedné velké hádce na schůzi Občanského fóra nakonec vyhodili Švarcovu manželku a tím na dlouhá léta skončila jejich politická činnost.

V devadesátých letech se manželé Švarcovi vrátili do Vinoře. František úspěšně podnikal v překladatelství a tlumočnictví. V té době ještě poměrně málo lidí dobře ovládalo západní jazyky. Do Čech mířila řada cizích firem. A ty překlady potřebovaly.

Na pozemcích (kdysi rozdělených komunisty) stihl postavit dům a také se postarat o svého otce, donedávna přesvědčeného člena KSČ: „A když umíral, tak říkal, protože bydlel u mě: ‚Už jsem se dožil komunismu, ale musel přijít kapitalismus, aby sem se mohl dožít.‘ Bydlel u mě zadarmo, tam neplatil nic a měl tam krásnej bar, chodil si tam čepovat pivo zadarmo a kafe s rumem si tam vařili s kámošema, s hrobníkama, místníma osobama, který byly takovým koloritem Vinoře. Říkával: ‚Já už žiju v tom komunismu, ale musel přijít ten kapitalismus, abych se mohl dožít komunismu.‘ Ale dlouho se toho nedožil. Umřel v roce devadesát devět.“

Kandidatura kvůli zákazu zastavení

Změny po roce 1989 nepostupovaly ve Vinoři podle Františka Švarce příliš rychle. Navíc ve vedení městské části zůstali i lidé, kteří tam byli i za komunistického režimu. Včetně bývalého předsedy MNV, který v sedmdesátých letech odmítl Švarcům vydat náhradní pozemek: „Po tom osmdesátým devátým, když jsem viděl toho samého předsedu národního výboru, jak dělá furt na tom (úřadě), tak sametová revoluce byla tak sametová, že tyhle grázly nevykopli... a seděli tam pořád.“ To byl jeden z důvodů, proč se František Švarc rozhodl vstoupit do politiky.

A ten druhý byl hodně speciální: „Já bych to nikdy nedělal, kdyby mně tyhle komančové nedali před barák ceduli zákaz zastavení.“ Šlo totiž o to, že se ke Švarcovi – jako úspěšnému podnikateli – sjížděli hlavně zahraniční zákazníci: „A protože jsem se měl dobře, tak mně tyhlety šmejdi komunistický postavili před vchod úplně nesmyslnou značku zákaz zastavení... Takže když přijela nějaká návštěva, tak už tam byli policajti a už je kasírovali.“

A tak se rozhodl kandidovat. Vybral si ODS, do které kvůli kandidatuře vstoupil a přesvědčil další místní: „A ty volby jsme vyhráli v roce 2006, asi pětapadesát procent jsme měli.“ Tak se František Švarc stal starostou: „Když jsem nastoupil, tak jsem říkal: „Tu ceduli, co máte dole, otvírací dny pondělí, středa, běžte ji sundat a bude tam pondělí až pátek.“

Ve funkci vydržel 12 let, zároveň se v jednom volebním období dostal i do pražského zastupitelstva. Dnes (2021) už je jen řadovým vinořským zastupitelem: „Byla to veliká zkušenost a jsem rád, že jsem skončil. Jsem jediný politik, který má míň peněz, když skončil v politice, než když do ní šel. Všechny nemovitosti, který jsem postavil před vstupem do politiky jsem rozdal dětem, takže dneska nemám vůbec nic. Žiju z důchodu a jsem spokojenej.“