Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Josef Švarc (* 1926  †︎ 2020)

• narozen v Lupenici (okres Rychnov nad Kněžnou)

• v roce 1943 poslán v rámci Todtovy organizace na práci do Německa

• v průběhu roku 1944 převezen na práci na opevnění v Normandii

• po vylodění Spojenců v roce 1944 využil příležitosti a utekl

• přes Marseille a Alžírsko se dostal do Velké Británie

• vstoupil do československé armády

• u Dunkerque sloužil jako motospojka a dělostřelec

• demobilizoval v roce 1946

• v padesátých letech musel nastoupit do výroby (Tesla Lanškroun)

• v polovině padesátých let podmínečně odsouzen

• od té doby až dodnes žije v Lanškrouně

• předseda okresní organizace Československé obce legionářské

• v roce 2015 v předsednictvu republikového výboru ČSOL

• zemřel 17. července 2020

Válečný veterán od Dunkerque z Československé samostatné obrněné brigády, podplukovník v. v. Josef Švarc, žije v Lanškrouně. Ve východních Čechách prožil celý svůj život, vyjma válečných let. Narodil se v Lupenici v okrese Rychnov nad Kněžnou v početné rodině kováře jako nejmladší z devíti dětí. Po otcově smrti převzal nejstarší bratr kovárnu a malý Josef se s matkou v roce 1936 přestěhoval do Vamberku a později do Dolní Čermné nedaleko Lanškrouna, kde vychodil měšťanku.

V roce 1943 byl poslán v rámci Todtovy organizace na práci do Německa, pomáhal i při odklízecích pracích po bombardování. Později, v průběhu roku 1944, ho Němci převezli do oblasti Normandie, kde pomáhal při výstavbě opevnění proti invazi. Ta ho zastihla při pracích na druhosledovém opevnění. Krátce po vylodění Spojenců z nucených prací utekl – nebyl sám, kdo využil příležitosti a nastalých zmatků. Pamětník bez větších podrobností říká, že chvíli sloužil pro americkou armádu, pomáhal prý v kuchyni.

V jižní Francii nedaleko Marseille se přihlásil ke Spojencům, aby se dostal do československé armády. Spolu s dalšími novými branci ho převezli do Alžírska. Zde je prověřili, a pokud prošli, čekali na transport do Velké Británie. Dne 12. prosince 1944 byl Josef Švarc ve Velké Británii odveden do československé obrněné brigády.    

„Z Alžíru jsme pak s řadou dalších byli převezeni lodí do Skotska, do Edinburghu. To pluly tři lodě. Ze Skotska jsme byli převezeni do jižní Anglie, do Southendu. Tam jsem byl přijat do československé obrněné brigády. Byl jsem odveden pod matričním číslem T-3546 a dostal jsem vojenskou knížku. Byl jsem zařazen k třetímu dělostřeleckému oddílu a vycvičen jako motospojka, dostal jsem motorku. V říjnu 1944 byla obrněná brigáda převezena přes moře do Francie, do oblasti Dunkerque.“

Setkání po šedesáti letech

V oblasti Dunkerque se účastnil obléhání zbytků německé armády. Československá obrněná brigáda zde vydržela až do konce války, kdy vypukly velké oslavy. Josef Švarc dnes nejvíc vzpomíná na své spolubojovníky a na přátelství s nimi. Seznámil se tam i s francouzským vojákem Robertem Deldicquem, se kterým se setkal o šedesát let později. Vyměnili si fotografie, podle které se později, po šedesáti letech, poznali.  

„Vzpomínám na to přátelství. Každý by dal za každého hlavu na špalek. Na to se nezapomíná. Zvlášť na toho Roberta (Deldicque). Na toho budu vzpomínat pořád. Teď pojedeme znovu do Francie. Ona (manželka) pojede sem. Mluví trochu polsky, její babička byla Polka. Tak trochu něco pochytila. Nějaké slovíčka polsky umí.“

Setkali se na srazu veteránů od Dunkerque. Josef Švarc pokračuje ve vyprávění: „Seděli jsme vepředu. (…) Volá mne Pepi, po šedesáti letech mne poznal. To bylo v roce 2005, on mne podle té fotky poznal. Od té doby jsme si dopisovali. V roce 2006 bylo sedm Francouzů pozváno k nám. On pak řekl generálovi Špačkovi, abych tam byl s ním, já říkám, že neumím francouzsky. Tak mi dali tlumočnici, její rodiče pocházejí také od Lanškrouna.“

S Robertem Deldicquem se pak sešel několikrát, ať již ve Francii, nebo v Praze. Jejich kontakt přerušila až Robertova smrt v roce 2011. Josef Švarc je ale nadále v kontaktu s jeho manželkou.  

Konec války ve Francii

„To byly ohromné oslavy. Na radnici byl vyvěšený náš prapor. Ale spletli se, místo modrého klínu to udělali obráceně. Když jsme je upozornili, tak to ženy opravily. Sudy vína byly, slavilo se do rána, všechno leželo. Bylo to ohromné. Řekl bych, že Francouzi nezapomněli, kytičky tam jsou, hroby upravený, starají se o ně. (…) Šli jsme s Robertem na zábavu a byli jsme středem pozornosti.“

Dnes už Josef Švarc vzpomíná hlavně na tu lepší stránku války. „Když bylo volno, srandičky se dělaly. Byl tam jeden voják, Bruckner se jmenoval, Žid podle jména. Když jsme měli pohotovost, tak jsme museli být oblečení a čekat. Tak si lehl a měl otevřenou pusu. Já nevím, co mne to napadlo, byla tam malá myška a dal jsem mu ji do pusy, on ji zakousl. Chlapi mi to pak oplatili. Měli jsme tam stany a postele, naše postavení bylo u hřbitova. Když jsem si lehl, oni mne i s postelí odnesli do márnice. Když jsem viděl, že pro mne jdou, dělal jsem hrdinu, ale jinak jsem se strachy počural. Dělaly se srandičky, abychom se zabavili.“

Josef Švarc vzpomíná i na taneční zábavy v Anglii. „Chodili jsme jako parta čtyři na zábavu. Ani jeden jsme neuměli tancovat. Seděli jsme, když bylo asi deset kousků, tak pro nás přišla děvčata a vybrala si nás, kdo se jim líbil. Tak jsem se s jednou seznámil, pak jsme si dopisovali, jmenovala se Betty. Pak mi ty dopisy sebrali, když mi dělali domovní prohlídku. Mysleli si, kdoví co tam najdou. Pak jsem ztratil adresu, dnes by jí bylo osmdesát tři čtyři.“

V civilu

V armádě pamětník sloužil do roku 1946. Poté začal pracovat na dráze, dělal prý telegrafistu, ale po roce 1948 ho propustili. Našel si se štěstím místo v nemocenské pojišťovně, tam však bohužel také dlouho nevydržel. V padesátých letech po něm chtěli, aby v rámci kampaně „šedesát tisíc lidí do výroby“ odešel pracovat na Ostravsko. Tam se mu moc nechtělo. Naštěstí měl lékařský posudek, který tomu zabránil. Do výroby však nastoupit musel, a tak začal pracovat v nástrojárně Tesly Lanškroun.

Pamětník bez bližších podrobností říká, že byl v polovině padesátých let odsouzen za protistátní činnost. Sám připouští, že to nebylo přesné.

„Že dělali protistátní činnost? To nebyla žádná protistátní činnost,“ rozčiluje se dnes Josef Švarc. Hlavní organizátor prý dostal šestnáct let, někteří čtyři roky a další, stejně jako on, dostali podmíněný trest na dva roky. Na pracovišti zřejmě někdo něco ukradl, ale byla padesátá léta a pamětník byl zřejmě odsouzen za to, že „věděl, ale neoznámil“.

Slušnost je nade vše, to se dnes moc nebere

Josef Švarc pracoval v lanškrounské Tesle na různých pozicích řadu dalších let, až do svého odchodu do důchodu. I dnes se snaží žít aktivním životem, až si jeho manželka stěžuje, že ho doma pořádně nevidí. V Lanškrouně je neustále v pohybu mezi svými, mnohdy i o dvacet let mladšími kamarády. V současnosti (2015) je funkcionářem Československé obce legionářské a pravidelně se účastní veteránských vzpomínkových akcí. 

A jeho poselství budoucím generacím? „Každý by se měl k lidem chovat slušně a ostatní se k němu taky budou chovat slušně. Nesmí se zapomínat na to, že slušnost je nade vše, to se dnes moc nebere.“