Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marie Svatošová (* 1942)

• narodila se 20. listopadu 1942 v Hlavňově v katolické rodině

• maturovala na Střední zdravotnické škole v Náchodě, po roce praxe byla přijata na Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové

• do roku 1989 pracovala jako praktická lékařka v Praze

• v roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí

• o dva roky později stála u otevření prvního českého Hospice Anežky České v Červeném Kostelci

• jako prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče se zasloužila o rozšíření péče o umírající v České republice

• je autorkou řady článků, publikací a knih

• v roce 2002 jí udělil prezident Václav Havel medaili Za zásluhy III. stupně, v roce 2015 prezident Miloš Zeman medaili Za zásluhy o stát

• v roce 2008 obdržela Svatováclavskou medaili, v roce 2017 ocenění Dáma české kultury

• v roce 2020 byla pasována na Rytířku českého lékařského stavu

Je možné, aby žil člověk ruku v ruce se smrtí, a přitom byl plný naděje a radosti? MUDr. Marie Svatošová to už mnoho let dokáže, i když i její první setkání tváří v tvář smrti bylo velmi těžké. Tenkrát se při autonehodě zabila její o rok mladší sestra a Marie se s tím nedokázala vyrovnat a zoufale hledala pomoc. Našla ji až u kněze a lékaře Ladislava Kubíčka, ke kterému pak jezdila dlouhé roky. Díky němu se upevnila její víra a později i odhodlání pomoci lidem na konci života. Iniciovala založení hospicové péče u nás a celý život se věnovala jejímu rozvíjení. Za svoji práci obdržela řadu ocenění. Jí samotné ale mnohem více záleží na tom, aby se lidé nemuseli bát umírání a volat po eutanazii, protože tady bude pro každého možnost dožít svůj život důstojně do konce.

Matka je náboženská fanatička

Marie Svatošová se narodila 20. listopadu v Hlavňově, dříve samostatné vesnici, která je dnes součástí Police nad Metují. Tatínek Jan Maršík zde působil jako řídící učitel na malotřídce. Do rodiny brzy přibyla sestra Jana a nakonec bratr Jiří. Rodina se hlásila ke katolické víře, což s sebou neslo řadu problémů. Tatínek byl přesouván z jedné malotřídky do druhé a rodina se na Broumovsku několikrát stěhovala. Maminka Anna, rozená Špeldová, pracovala jako účetní a vždy dokázala vyjít s málem tak, aby nikdo nepociťoval nedostatek. Malá Marie zažívala v rodině lásku, bezpečí a oporu.

První pocity nepřijetí přišly na druhém stupni základní školy v Polici nad Metují, kam musela dojíždět. Když Marie chtěla pokračovat ve studiu na zdravotní škole, dozvěděla se od soudruha ředitele, že jí na vybranou školu ani neodeslal přihlášku. Nakonec musela navzdory dobrému prospěchu opakovat poslední ročník základní školy a teprve poté se dostala na Střední zdravotnickou školu v Náchodě. Tentokrát ale měla štěstí. Sama ředitelka školy byla praktikující katolička a věřící byli i ostatní učitelé. Marii studium velmi bavilo, a i když nad školou pořád visela hrozba jejího uzavření, nakonec se udržela až do maturity. Při podání přihlášky na vysokou školu se však situace opakovala. Školní inspektor, tatínkův nadřízený, do posudku napsal, že „matka je náboženská fanatička“, a cesta ke studiu medicíny se tak přes přímluvy třídní učitelky uzavřela. Podobné problémy měli se studiem i oba sourozenci. Pamětnice nastoupila jako zdravotní sestra v nemocnici v Hradci Králové. Zde už pro své budoucí studium získala podporu a v roce 1962 nastoupila ke studiu na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové.

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte

Rok 1968 vnímala celá rodina jako období velké naděje. Marie Svatošová vzpomíná na tehdejší oslavy Prvního máje, kdy šla v průvodu za transparentem s nápisem: „Již nikdy se Sovětským svazem na věčné časy.“ Okupace vojsky Varšavské smlouvy ji zastihla na ubytovně v Semilech, kam nastoupila jako absolventka v nemocnici na interně. Na znamení nesouhlasu s kamarádkou napsaly na venkovní zeď nápis: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte.“ Postih tehdy žádný nepřišel, ale zklamání bylo velké: „Nedělo se mi nic tak hrozného, nikdo po mně nestřílel, ale přesto to bylo hodně těžké a to, v co jsme od jara doufali, bylo najednou všechno pryč.“ V této situaci pamětnice dokázala pochopit i upálení Jana Palacha, jehož čin vnímala jako oběť pro nás pro všechny.

Po dvou letech práce v semilské nemocnici se Marie rozhodla odejít do Prahy. Ráda by se provdala a měla rodinu. Nastoupila jako závodní lékařka v Avii v Letňanech a skutečně se brzy vdala. Manžel učil jako odborný asistent na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Již v roce 1971 měl zpracovanou habilitační práci, ovšem navštěvovat VUML odmítl se slovy: „Když slyším blbý kecy, dělá se mi špatně.“ Na obhájení docentury tak došlo až po roce 1989. Manželství bohužel zůstalo bezdětné a po pěti letech přišla manželská krize. Zároveň se pamětnice musela vyrovnávat se smrtí své sestry, která zemřela při autonehodě. Dnes mluví o tom, že tehdy byla její víra příliš povrchní a neposlouchala Boží vůli. Prosila ale Boha o pomoc a ta přišla v osobě katolického kněze a současně lékaře Ladislava Kubíčka. Marie odjela se svými přáteli na faru v Třebenicích, kde tehdy působil, a získala zpovědníka i přítele pro následujících třicet let: „Krize se překonala a mně zůstal Ladislav. I když ho před sedmnácti lety dva kluci zavraždili, já jsem s ním v kontaktu pořád a těším se na setkání s ním.“

Teď to teprve roztočíme

Nelehké osudy Ladislava Kubíčka zpracovala Marie Svatošová v knize „Až k prolití krve“, ve které shromáždila i množství vzpomínek od lidí, kteří ho znali a jimž pomohl. Ladislav Kubíček vystudoval lékařskou fakultu, ale brzy mu byla pro jeho politické smýšlení zakázána lékařská praxe. Byl vězněn jako politický vězeň, pracoval v dolech. V roce 1967 byl tajně vysvěcen na kněze a v roce 1969 získal státní souhlas k výkonu kněžské služby. Působil pak na různých místech, kam za ním jezdili mladí lidé. Marie vzpomíná na jejich poslední setkání, kdy jí při zpovědi, jako kdyby tušil blížící se konec, shrnul dlouholeté duchovní doprovázení: „Dva dny před jeho smrtí, před půlnocí, mi řekl: ,Dodržuj řád, hlídej si svobodu, zůstaň pokorná.‘ Můj doživotní program.“ Když byl Ladislav Kubíček na své faře 11. září 2004 neobyčejně krutým způsobem zavražděn, Marie Svatošová dokázala tuto událost pokorně přijmout. Cítila, že je stále s ní a že jí říká: „Teď to teprve roztočíme.“ Celé roky se zajímá i o osud jeho vrahů, modlí se za ně a věří, že jsou na cestě k nápravě.

Duchovní vedení Ladislava Kubíčka dalo pamětnici sílu pracovat s umírajícími a předávat jim naději. S myšlenkou hospiců se poprvé seznámila v samizdatovém časopise, kde se dočetla, jak funguje hospic v Anglii. Brzy nato přišla sametová revoluce, a tak se hned pustila do práce. Odešla ze zaměstnání obvodní lékařky v Praze 6, kde pracovala deset let, a přijala místo na ústředí Charity jako náměstkyně ředitele. Již tady se snažila, aby lidé mohli umírat doma, se zajištěním potřebné péče. V roce 1993 dostala výpověď a odešla do Charity v Hradci Králové. Tady se jí podařilo to, co v Praze prosadit nešlo. Získala podporu pro svoji myšlenku na založení lůžkového hospice. Byli zde ochotní lidé i místo vhodné pro stavbu: „Pomohl nám starosta v Červeném Kostelci, nabídl nám pět lokalit, jedna lepší než druhá, a vybrali jsme si tu nejlepší, v centru městečka.“

Některé počáteční představy se samozřejmě ukázaly jako naivní. Například finanční podpora z adventních koncertů, která se zpočátku zdála velkolepá, pokryla jen malou část nákladů. Vedle peněz na stavbu bylo třeba zajistit i peníze na následný provoz, což bylo ještě obtížnější. Přesto se podařilo již v prosinci 1995 dokončit Hospic Anežky České. Protože lidé v té době nevěděli, co od takového zařízení očekávat, byl hospic první měsíc otevřen veřejnosti. To vyvolalo nadšení a záplavu přihlášek. Mnozí ale nepochopili, že jde opravdu o zařízení pro umírající, nikoli o domov důchodců. Bylo potřeba tuto myšlenku mezi lidmi dál šířit: „Museli jsme vysvětlovat, že hospic je určen pro lidi na konci života s jasnou smrtelnou prognózou v krátké době. To všechno jsme se snažili vysvětlit v začátcích. První dva roky jsem v hospici byla prakticky ve dne v noci, dokud se provoz nezaběhl. Pak už jsem to pustila z ruky, protože bylo potřeba pomáhat dál. V žádném z hospiců, ani v tomto prvním, jsem nekladla cihlu na cihlu, ale můžu říct, že otisky mých prstů by se našly ve všech, dnes už osmnácti hospicích po republice formou rady, předávání zkušeností či přednášek.“

Nepotřebuji eutanazii, je tu hospic

Na počátku této cesty chtěla Marie Svatošová nabídnout důstojnou péči pro umírající, ošetřit jejich potřeby fyzické, psychické, sociální a duchovní. Chtěla nabídnout možnost dožít život důstojně a připravit se na odchod. Kdyby u nás došlo k uzákonění eutanazie, se kterou paní doktorka zásadně nesouhlasí, je tady i jiná možnost: „Jsem ráda, že je i alternativa. Nemusím se nechat zabít, protože je tady hospic, kde zvládnou moji bolest, moji dušnost, postarají se o mě, nemusím trpět nesnesitelnou bolestí a můžu svůj život dožít celý.“ V současné době je potřeba lůžkových hospiců pokryta ve všech krajích a rezervy jsou ještě v domácí hospicové péči. Jejímu rozšíření do vzdálených míst brání legislativa s přehnanými nároky na personální obsazení.

Marie Svatošová za svoji neúnavnou práci obdržela dvě medaile Za zásluhy a další ocenění. Pokud na ně přijde řeč, je vidět, že to není téma, o kterém ráda hovoří. Když se v roce 2002 dozvěděla, že má přijmout medaili Za zásluhy III. stupně z rukou prezidenta Václava Havla, uvažovala, že ji odmítne: „Opravdu to pro mě nebylo lehké. Uvědomovala jsem si, že mi to nepřísluší, protože hospice nejsou moje dílo, nejsou lidské dílo, jsou Boží dílo. Kdyby to bylo lidské dílo, dávno by muselo v těch podmínkách ztroskotat. A když už bych připustila, že si někdo zaslouží vyznamenání, tak by ho museli dostat všichni, kdo se v tom hospici angažují, všechen personál, sestřičky, lékaři, ošetřovatelky, uklízečky, všichni, kdo tam slouží. Bylo pro mě hodně těžké jít si na Hrad pro vyznamenání, které patří všem.“ Nakonec pamětnice přijímala všechna ocenění s tím, že to poslouží dalšímu rozvoji hospicové péče. V loňském roce ji ale potěšilo pasování na Rytířku českého lékařského stavu, a to hlavně díky tomu, že jde o ocenění od lékařů, těch, kteří chtějí primárně životy zachraňovat. Marie Svatošová byla oceněna i jako autorka několika knih, i když se představě, že je spisovatelka, směje: „Když se řekne spisovatelka, představím si Agathu Christie; já si rozhodně nemyslím, že jsem spisovatelka. Když ale cítím, že mám něco napsat, tak to musím udělat.“

Kdo hledá, najde

Poslední rok pandemie pamětnice vnímá jako příležitost, která zůstala nevyužita. Každý si mohl přestavět žebříček hodnot, ale příliš se to neděje. Sama nejdříve uvítala zpomalení a odpočinek, ale dnes už jí kontakt s lidmi chybí. Nejvíce je však zklamaná z toho, jak se stále více rozdělujeme, nejen na veřejnosti, ale i v rodinách: „Když jsme v roce 1989 skandovali na Václaváku: ,Svoboda, svoboda,‘ to jsme si nepředstavovali, že budeme takhle rozhádaní, rozdělení. To je mi líto.“ Východisko ze současné situace si musí hledat každý sám: „Kdo hledá, najde. Těch způsobů je tolik, kolik je na světě lidí. Ale každý má tu šanci. Ale zároveň má každý svobodu. Může odmítnout nebo může dar přijmout.“ Marie Svatošová se snaží hledat drobné radosti každý den, sdílet je s druhými a pomáhat těm, kteří u ní pomoc hledají: „Nikoho nepřesvědčuji argumenty, myslím, že důležité je svědčit svým životem.“