Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Pavel Švec (* 1924  †︎ 2017)

• narozen 26. ledna 1924 v Pružině na Slovensku

• rodiče zemědělští dělníci, jezdili na sezonní práce do Čech a na Moravu

• v roce 1943 přijat na školu leteckého dorostu slovenské armády

• účastnil se SNP, bojoval u Telgártu a Handlové

• posléze odešel do SSSR

• v Przemyślu prošel kurzem palubního střelce na IL-2

• sloužil u 3. pluku 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR

• v dubnu 1945 poprvé nasazen do bojové akce

• po válce zůstal v armádě

• v roce 1950 ukončil leteckou akademii v Hradci Králové

• v 50. letech létal na bombardérech

• v roce 1964 dělal leteckého instruktora v Guineji

• sloužil u vládní letky

• zažil obsazování kbelského letiště sovětskou armádou

• v roce 1974 vyhozen z armády

• pracoval jako řidič sanitky nemocnice ve Vysočanech

• zemřel 22. června 2017

Pavel Švec se narodil jako jedináček v Pružině, malém městě na Slovensku. S rodiči se záhy přestěhoval do obce Horní Lieskov. Zde prožil dětství a chodil do školy. Oba rodiče se živili jako námezdní dělníci v zemědělství. Od léta do podzimu pracovali na různých velkostatcích v Čechách a na Moravě a na zimu se opět vraceli na Slovensko.

„Do první třídy jsem nastoupil v Bludově na Moravě, což je město v pohraničí. V pondělí a v pátek se učilo německy a zbytek dní česky. Učilo se i v sobotu.“ Od druhé třídy výš chodil Pavel Švec do školy v Horním Lieskově. „Otec pracoval na všelijakých stavbách. Měli jsme maličké hospodářství, na kterém pracovala matka. Po škole jsem začal pracovat jako hospodářský adjunkt na místním statku inženýra Taranzy, původem z Itálie.“ Taranzův syn Fero byl během Slovenského národního povstání zastřelen Němci za podporu partyzánů.

Letecký dorost, SNP

„V devatenácti letech jsem se přihlásil k leteckému dorostu. Na konci bývalé Československé republiky se vydával takový kalendář pro mládež, ve kterém bylo vše o armádě, letectvu atd. Zároveň byla nedaleko Žilina, kde se na vrchu Straník vždy provozovalo bezmotorové létání. Obojí mě zaujalo, viděl jsem se v létání, tak jsem se přihlásil k dorostu. Byl to normální odvod –  jako u ostatních vojáků základní služby. Prošel jsem zdravotní prohlídkou a byl přijat.“Místo plánovaných dvou let strávil Pavel Švec na letecké škole pouze jeden rok. Vypuklo Slovenské národní povstání, do kterého se společně se svými spolužáky aktivně zapojil.

„Na škole nás bylo celkem asi dvě stě. Bojovali jsme u Telgártu a u Handlové. Byli jsme dobře organizovaná a připravená jednotka. Měli jsme tvrdý výcvik, kterému by se dnes říkalo šikana. Jako šikanu jsme to však nebrali. Byl to tvrdý vojenský výcvik. Každý žák byl během půl roku vyškolen jako voják základní služby a pak teprve začal speciální letecký výcvik a teorie. Povstání bylo spontánní. Naložili nás na nákladní vozy do Března, kde byla posádka a zbraně. Tam nás vyzbrojili a poslali na Telgárt. Tam se odehrálo mé první setkání s bojem. Němci to tam všechno spálili. Byla to veliká dřevěná vesnice, která celá hořela. Poté, co jsme odtud Němce vyhnali, nás, jako nejlépe zorganizovanou jednotku, přemístili do Handlové. Jak se povstání zmenšovalo pod náporem kopy dobře vyzbrojených divizí, stahovali jsme se do Banské Bystrice.“

Što vy zděs?

„V Banské Bystrici jsem vykládal zbraně z ruských letadel. Při jednom vykládání jsem s kamarádem Švarným zůstal vzadu v prázdném dopravním letadle. Všude byla tma. Letadlo odstartovalo, a když jsme byli nad Karpatama, tak jsem viděl z okénka, jak nás ostřelují ze země. Protože střely létaly hrozně blízko, šel se palubní mechanik podívat, jestli nemají nějaký zásah. Přišel dozadu a kouká na dva chlapy. ‚Što vy zděs?‘ Vysvětlili jsme mu, že jsme slovenští letci a že chceme jít bojovat do Ruska. Vzal nás dopředu ke kapitánovi. Byl na nás celkem mírný a řekl: ‚Dovezeme vás k nám a tam uvidíme.‘ Náš školní velitel Koza měl maminku Rusku, tak uměl rusky a chtěl, abychom se taky naučili. Tehdy bylo Rusko náš nepřítel a voják má přece znát řeč nepřítele. Z toho důvodu jsme byli schopni se v letadle domluvit. Přistáli jsme na Ukrajině ve Stubnu.“

Výcvik a život v Przemyślu

„Po přistání, které se odehrálo v noci, nás zavedli do jídelny, kde jsme dostali najíst. Ráno nás odvedli k výslechu. Ptali se, kdo jsme, co jsme, kam chceme jít apod. Nejhorší na tom bylo, že jsme sice měli různé dokumenty dokazující naši příslušnost k československé armádě, podepsané generálem Goljanem, ale oni tomu nemuseli věřit. Po výsleších jsme byli převezeni k III. bitevnímu pluku smíšené divize do Przemyślu. Již dříve bylo dohodnuto, že by bylo dobré, aby letecká jednotka přešla do Sovětského svazu. V té době tam již nějací slovenští piloti byli. Mnoho slovenských pilotů bylo nasazeno proti Sovětskému svazu. Někteří z nich měli ty nejmodernější zbraně ME 109. Obsluhovali je starší piloti s největšími zkušenostmi. Avšak i ti, stejně jako ostatní piloti, často přelétávali k Rusům.“

„V Przemyślu jsem prodělal kurz palubního střelce. Výcvik trval asi tři měsíce. Bydleli jsme ve velké, vybombardované poště. Snad ani jedno okno nebylo celé. Spali jsme na slámě, na které před námi spali Němci a Italové, kteří šli na frontu a pak zase zpátky. Vodovodní systém byl rozbombardován, tak se stály fronty u poměrně vzdálené pumpy. Musel jsem vydržet s jedním šálkem vody. Rusové však na frontě dbali na hygienu, aby se nešířily všelijaké nemoci. Občas přijela hygienická jednotka se sudy teplé vody, ve kterých jsme se koupali. Přesto jsme se nemocem nevyhnuli. Všichni jsme měli ‚mandalošky‘ a vši. Sláma jich byla plná.“

„Neumíte si představit, jak to na východní frontě vypadalo. Na Ukrajině a v Polsku bylo všechno rozbité. Žádná velká zábava tam nebyla. Neměli jsme dovolenky jako letci v Anglii. Jednak nebylo kam jít, protože to bylo nebezpečné, jednak se pořád tvrdě ‚jelo‘ – učilo a létalo, aby se šlo co nejdřív na frontu. Němci všechno sebrali, tak nebylo co jíst. Ukrajinci ale byli dobráci a vždy se s námi dělili i o ten poslední pečený brambor. Piloti se zde přeškolovali na IL-2. Piloti byli hlavně Slováci, ale našli se tam i nějací Češi. Kromě čtyř ruských střelců byli všichni ostatní střelci Slováci. Jiná situace byla u 1. stíhacího pluku, kterému velel Fajtl. Jednalo se o stíhače z Británie, kteří se přeškolili na Lavočky a bojovali na Slovensku během povstání. Byli na letišti Louka u Zvolena. Po potlačení povstání přiletěli zpět do Sovětského svazu. U tohoto pluku byla asi půlka Čechů a půlka Slováků. Bylo nám však lhostejné, jestli je někdo Čech nebo Slovák. Byli jsme Čechoslováci a bojovali jsme za stejné cíle proti Hitlerovi.“

Bojové nasazení na frontě

„Po výcviku jsme byli přesunuti na polní letiště do Porenby. Byla to taková mokrá louka, nepříliš vhodná pro letiště, ale nedalo se nic dělat. Šturmoviky, IL-2, na kterých jsme létali, byly využívány přímo na frontě k ničení zákopů, dělostřeleckých baterií a mostů, aby nepřítel neměl žádný přísun materiálu. Létali jsme třikrát až čtyřikrát denně. Z  těchto důvodů jsme museli být co nejblíže fronty. Pomocí bodového bombardování jsme ničili veškeré pozemní vojsko.“

„V letadle byl střelec v nevýhodě. Byl otočen dozadu, před sebou měl kulomet, seděl na vratkém padáku a navíc měl strašně málo místa. Když pilot útočil, bylo hlavním úkolem střelce střežit letadlo zezadu, odkud jej lze lehce sestřelit.“

„Na frontu jsem letěl poprvé s  rotmistrem Ondrejem Haulišem. Byl o dost starší než já. Dostali jsme za úkol zničit německou kolonu. Útočilo se v kruhu, vždy asi osm mašin. Měl jsem za úkol sledovat a hlásit škody nepřítele, protože pilot na to neměl čas. Musel si dávat pozor, aby zamířil, vybral letadlo a aby nás nenapadl stíhač. Po prvním náletu jsem viděl, že kolona byla roztržená, tak jsem hlásil, že střed to dostal. Moc času na sledování okolí ale nebylo. Kolem vás se neustále trhají granáty, svítící střely létají kolikrát tak blízko, že jim instinktivně uhýbáte.“

„Nepřítel proti nám nasazoval hlavně Messerschmitty a Focke Wolfy. Koncem války, v únoru nebo březnu, jsme se na takovém utajeném setkání dozvěděli, že Němci na frontu nasadili nové letadlo, tryskový Messerschmitt 262. Neměli to ještě pořádně vyzbrojené, ale používali je v rámci psychologické války. Považovali to za něco, co jim pomůže vyhrát válku, ale nebylo to tak strašné. Občas s nimi přeletěli okolo, ale neměli žádnou výzbroj.“

„Po dobu mého nasazení jsem absolvoval okolo stovky bojových letů. Zpočátku jsem létal nad Ostravu, která se však kvůli průmyslu neměla poničit. Sověti zde bojovali tak, aby město neponičili, ale spíše obklíčili.“

Už nikam nepoletíme

„Osmého května jsme měli za úkol bombardovat Český Těšín. Osmička už byla připravena na čáře startu. Z mého stanoviště střelce jsem na rozdíl od pilota viděl na velitelství. Náhle koukám, že kolem velitelství lidi vyhazují čepice do vzduchu a v rádiu jsem zaslechl: ‚Vojna skončilas!‘ Pilot mi říká: ‚Prosím tě, co se tam děje?‘ Odpověděl jsem, že vyhazují čepice do vzduchu a že už asi nikam nepoletíme. Když to oznámili pilotům do rádií, vystříleli jsme všechny náboje do vzduchu.“

„Konec války byl krásný hlavně v tom, že jste přežil. Hodně z nás nepřežilo. Třeba kamarád Janko Vaculík. Asi týden před koncem války jsme se procházeli a říkali jsme si, jak to bude krásné, až válka skončí. Bohužel nepřežil.“

„Ihned po skončení bojů jsme přeletěli do Československa na polní letiště Albrechtičky, dnes Mošnov. Společně s několika dalšími vojáky jsem byl vybrán jako ubytovatel a odeslán do Kbel v Praze. Hned po příletu jsme odhodili padáky a šli do Prahy. Jak lidé viděli své vojáky, chovali se k nám velice vstřícně. Bylo to krásné. Jeden na druhého se usmíval. Panovala uvolněná nálada. V Praze jsme měli za úkol připravit Kbely na příjezd naší divize. Letci z Británie byli přesunuti nejprve do Plzně a pak se s námi spojili a sloužili jsme společně. Velitel pluku i naší letky byl zápaďák. V padesátých letech začali letci ze Západu pomalu mizet. Člověk ani nevěděl jak. To bylo na tom to nejhorší. Nevěděli jsme, že jdou do vězení nebo někam... Byli jsme mladí a na nějakou tu politiku jsme nemysleli. Bylo mi to fuk. Chodil jsem si do Prahy zatancovat a politika mě nezajímala. Normálně jsme s lidmi ze Západu kopali. Bylo nám to fuk. Oni bojovali tam a my zase tam. Byl jsem rád, že žiju, a chtěl jsem dál sloužit u letectva. Ti ze Západu bohužel pomalu vypadávali, ale my mladí kluci jsme pořádně nevěděli, co se děje. Když velitel pluku ze Západu onemocněl, nahradil jej major Tykal, který se vrátil z koncentráku. V té době (1949–1950) jsem byl rotmistr. Major Tykal mi řekl, že když jsem byl v zahraničí, tak musím do letecké akademie v Hradci Králové, abych se stal oficírem.“

„Z akademie jsem byl vyřazen v hodnosti poručíka. Sloužil jsem chvíli v Chrudimi, odkud jsem byl poslán dokončit pilotní výcvik v Prostějově. Po výcviku jsem se vrátil k pluku a létal na německých letadlech C-3 Siebel.“

Instruktorem v Guineji

„V roce 1964 jsem byl poslán jako expert cvičit dopravní piloty do Guineje. Létal jsem na linkách jako kapitán-instruktor a zároveň jsem létal s guinejským prezidentem. Asi po roce se to zahraničnímu obchodu, který si nás vypůjčil, přestalo vyplácet. Tak jsme odešli a nahradili nás Američané. Po mně nastoupil veterán z Vietnamu, se kterým jsem asi měsíc létal.“

Navzájem jsme si poděkovali

„V roce 1965 jsem se vrátil do republiky. Nejprve jsem létal v Přerově, odkud jsem přešel k vládní letce do Kbel. Jenže přišel rok 1968 a v armádě se začaly dít takové ty věci. Ti nejlepší komunisti, Dubček a partaj, začali být aktivní, a najednou se to tak nějak otočilo. Zrovna jsem měl službu dozorčího letiště a viděl jsem, jak k letišti přijíždí kolona tanků. Všichni oficíři a piloti se hnali k bráně a chtěli po nich házet kameny. Řekl jsem jim: ‚Hoši! Z titulu mé momentální funkce okamžitě odejděte! Vy jste frontu neviděli a pro toho vojáka je to fronta. Jak hodíš kámen, tak to tu všechno sesekne kulometem.‘ Všichni se na mě sesypali a začali vyhrožovat. Ruští vojáci obsadili letiště a chtěli vodu. Dovedl jsem je tedy k vodě. Napil jsem se, aby viděli, že není otrávená, a pobídl je: ‚Berte si!‘ Navzájem jsme si poděkovali a teď se na mě naši sesypali s tím, jestli se takhle chová frontový voják. Řekl jsem jim: ‚Víte, hoši, jsem poučenej. To nejde takhle hurá, hurá.‘“

Pavle, můžeš jít domů

Po okupaci byl na Pavla Švece vyvíjen nátlak, aby jako velitel roje psal špatné posudky na své piloty. Odmítl, čímž si způsobil konec kariéry. „Ty kluky vyhodili v sedmdesátém roce, mě až v sedmdesátém čtvrtém. Neměli dostatek zkušených pilotů, tak počkali, až se vycvičí někdo nový, a pak mě přeřadili do kanceláře. V srpnu, na výročí Slovenského národního povstání, se u nás konaly oslavy. Rozdávaly se odměny a všechno možné. Do toho za mnou přišel velitel a řekl mi: ‚Víš co, Pavle? Můžeš jít domů.‘ Nevím, čeho se bál, nicméně mě, jediného účastníka povstání, poslal domů. V září mě propustili.“

„Všichni se divili. Měl jsem nejlepší kádrové předpoklady. Byl jsem v Rusku, pocházel ze Slovenska, což znamenalo přednost, no, a nakonec jsem stejně šel. Jako ty zápaďáci, akorát trošku pozdějc.“