Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Janovič Švec (* 1917  †︎ 2012)

• Švec, Václav Janovič

• narozen 1917 ve Varvarovce u Anapy

• vzpomínky na kolektivizaci ve Varvarovce a Pavlovce

• vzpomínky na českého učitele Petra Jilemnického

• sloužil v armádě na Dálném východě

• během služby dostal „bělij biljet“ (modrou knížku)

• během války byl u odvodu do československé armády

• sloužil u záložních jednotek v jižním Rusku, Bělorusku a okolí Leningradu

• zemřel v roce 2012

Jmenuji se Václav Janovič, narodil jsem se v roce 1917 v české vesničce Varvarovka nedaleko Anapy v rodině sedláka Jana Jakuboviče Švece a jeho ženy Kristýny Josefovny. Měl jsem ještě mladšího bratra Jozku. Naše rodina žila nejprve na vlastním hospodářství, které vybudovali moji prarodiče, kteří se sem dostali z Budějovic. V době kolonizace sem, podle otcova vyprávění, přicházeli i Němci, ale ti prý šli dál do úrodnějších nížinných oblastí, zatímco Čechům se zalíbilo ve zdejší pahorkatině v podhůří Kavkazu. Většina Čechů usedlých ve Varvarovce pocházela z Budějovic, Češi ze sousední Pavlovky pocházeli zase z Klatov. Můj dům¹ postavil můj tatínek v roce 1927, předtím zde stál jiný dům.

„Mého dědouška zabili koně, jeli s tatínkem daleko, orali. Otec v té době byl ještě mladík a jeli už domů po této cestě (která vede středem Varvarovky nahoru). Měli tenkrát takového zrzavého psa, jmenoval se Kaštan. (...) Jak se vraceli z pole, tak tatínek seděl na koni a jedl chléb. Nožíkem si řezal chléb, (na poli) nestihli se naobědvat. Po cestě jedl chléb, a jak pes vyskočil, tak se koně vylekali a on nestačil chytit povoz, tak se držel za chomout. Pak se koně zachytili a on je zastavil. Otočil a vrátil se, dědeček tam ležel. (...) Trefilo ho to a polámal si žebra.“

Ještě v prvních letech kolektivizace existovala ve Varvarovce česká škola. Učil zde Petr Jilemnický, který se zde i oženil s Lízou, dcerou místního hospodáře Kozla. Do jeho třídy „jsem chodil jen první rok, druhý rok ho sebrali. Žil hnedka vedle školy. Dnes je tam velký dům. Tenkrát tak žil v pronájmu u Matouše. Hrál na housle a učil nás písničku: ‚Když jsem já sloužil to první léto (...)‘ a potom ‚Měla jsem milého sokolíka a on mně uletěl do lesíka (...)‘ A další jsem zapomněl. Potom ho sebrali jakožto nepřítele lidu.“

V pozdější době, po druhé světové válce, jednou přijel jeden Čech a Slovenka. Hledali dům, kde žil Petr Jilemnický. Ukázal jsem jim ho a oni si ho vyfotografovali. Později, když jsem pracoval v traktorárně, dostali jsme ještě jednu návštěvu. Náš vrchní veterinář mi přivedl dva Čechy a říkal: „Podívej se, Václave Janoviči, přivedl jsem dva Čechy, oni se tě budou ptát, tak jim něco vyprávěj. Sám odešel. Zůstali jsme já a oni dva. Postavili nějaký přístroj na pracovní stůl a začali nahrávat. A já jsem si pomyslel, že se ještě prořeknu a stanu se nějakým nepřítelem lidu. Tak jsem jim nic neřekl. Co se ptali, to jsem jim odpověděl (...), ale víc jsem nehovořil. Oni pak šli za tím veterinářem: ‚Co je to za člověka? Nechce mluvit.‘ Tak on je odvedl k mému otcovi a ten jim napovídal a nazpíval různé písně a oni potom odjeli. A já jsem s nimi moc nemluvil, bál jsem se, abych se moc neprořekl. Řekl jsem jim, že Petr Jilemnický mě učil v první třídě a oni ho pak sebrali jako nepřítele lidu, a oni mi řekli, že on nebyl nepřítelem lidu, ale byl spisovatel jako je váš Maxim Gorkij.“

Po první třídě v české škole jsem pokračoval v ruské škole až do čtvrté třídy. Potom jsem šel pracovat. Nejprve jako soukromník a potom jsem nastoupil do kolchozu. Teprve až později jsem se vyučil štukatérem.

Ve 30. letech přišla kolektivizace, nejprve byl založený kolchoz a později sovchoz „Krasnij bereg“. Předseda kolchozu Hejl se sem přistěhoval až po první světové válce a ve 30. letech byly kolchozy v Pavlovce a Varvarovce sjednoceny do jednoho velkého. Později se sovchoz ještě několikrát přejmenoval, jednu dobu nesl jméno Glucher (pravděpodobně V. Ja. Glucharjov), koncem socialistické éry se pak jmenoval Frunze a dnes je z něj agrofirma Kavkaz.

Otec sloužil v Sapjorach. Všechny je odveleli na šachty do Kidlerovo, ale protože otec byl starý, tak pracoval v tamějším leskolchozu. Můj bratr byl před válkou také v armádě. Když psal domů dopisy, tak v nich vždycky počítal, kolik mu ještě zbývá do konce služby. Nakonec se nedočkal, protože když měl skončit, tak zrovna začala druhá světová válka a jeho poslali na frontu. „Byl spojařem, dostal se do ruské armády a Charkov přešel třikrát, jak napsal matce. (...) Pak ho odvolali z fronty a odvezli jej do Kemerelské oblasti. Tam byl otec, který byl v Sapjorach a oni je odvezli do Kemerelkoj oblasti. (...) Jozka tam pracoval v šachtě a věděl, že otec je nedaleko odtamtud. (...) A potom si sedl a napsal dopis Stalinovi, aby ho umístili do československé armády. Tam zemřel, ztratil se beze stopy. Matka dostala oznámení o tom, že se ztratil beze stopy.“

Otce pak v roce 1947 poslali domů jako doprovod nemocného pana Trendy z naší vesničky, žil na dolním konci Varvarovky. Protože pan Trenda pil, tak neměl ani na cestu domů, tak mu otec půjčil.Ve Varvarovce mého tatínka pak nechtěl předseda kolchozu pustit zpět, věděl, že je to dobrý stavitel. V roce 1937 bylo do okolí Anapy přesídleno množství lidí z oblasti Kurska a Voroněžské oblasti a pro ně bylo třeba postavit domy. Nakonec zůstal doma a pracoval v sovchoze. Když měl jít do důchodu, vrátili mu pracovní knížku, ale v ní bylo jen kdy a kam nastoupil do zaměstnání, nikoliv kolik toho měl odpracovaného. Chtěl odjet na bývalé pracoviště a požádat tam známé o pomoc, aby mu dopsali do knížky, co je třeba, aby dostal větší důchod. Jelikož se však maminka bála, že už by se nevrátil, tak nakonec nikam neodjel a zůstal doma.

Druhá světová válka pro Sovětský svaz začala v roce 1941. Dostal jsem rozkaz, a tak jsem musel nastoupit. Bylo mi tenkrát už víc než dvacet. V armádě jsem sloužil již předtím v pracovním oddíle na Dálném východě, kde jsem onemocněl na jedno ucho. Začal jsem chodit na marodku každý večer, a tak mě poslali blíže k Vladivostoku. Tam jsem navštívil lékaře, který byl z Novorossijska, ten měl radost, že jsme krajané. Pár dní nato se sešla komise, která mě uznala jako vojny neschopného, a poslali mě domů.

Když ale začala válka, tak jsem dostal předvolání a musel jsem odjet do Saratovské oblasti pod Garjačij ključ. Tam jsme po třech dnech dostali rozkaz sbalit si své civilní oblečení do pytlů opatřených adresou, na kterou měly být odeslány. Hned potom jsem dostal předvolání k důstojníkovi, který mi oznámil, že se mám dostavit ve čtyři hodiny pro dokumenty a pojedu ke svému „vojenkomatu“. Tak jsem se vrátil do Anapy, kde mi řekli, abych nikam neodjížděl a byl připravený na další rozkazy.

Mezitím jsem pracoval, vozil jsem víno do Novorossijska, než jsem dostal další předvolání. Pak jsem odjel ke Stalingradu, kde jsem se nahlásil u pracovního oddílu. Připravovali jsme protitankové příkopy proti blížící se německé armádě. Jednou večer po práci za mnou přišel Václav Francovič Kubič a šli jsme společně na štáb, kam jsme dostali předvolání. Potkali jsme tam i další čtyři Čechy z Kirillovky a Vladimírovky, kteří se nás již ptali: „Jak se v armádě slouží?“ Příští den pak dorazili další lidi, nechali nás společně předvolat a oznámili nám, že se přesuneme k československé armádě. Nejprve jsme se přesunuli do jednoho místa, kde jsme ještě dostali několik otázek. „Z Kirillovky jednoho, Jelínek se jmenoval, a byl slepý na jedno oko, on řekl, že jeho příbuzného nebo otce zakulačili, tak ho vrátili zpátky. A nás poslali do Buzuluku, kde se formovala československá armáda.“

V Buzuluku nás umístili do vysoké budovy místní školy, nejprve jsme čekali v místnosti, která původně sloužila jako jídelna.

„Byl jsem tam v jedné místnosti, do které přijížděli také Češi, kteří byli z koncentračních táborů. V roce 1938 bylo Československo se Sovětským svazem v neshodě. Mnoho lidí poslali do koncentráku. (...) Z těchto koncentračních táborů přijížděli, mnozí z nich byli staří, nechodili. A já jsem se jich zeptal: ‚A co vy, už nemůžete sloužit v armádě?‘(Odpověděli:) ‚My jsme se chtěli osvobodit z koncentráku, a jestli armáda bude osvobozovat Československo, tak se dříve dostaneme domů.‘“

Když přišel český ušní lékař, bylo už kolem půlnoci. „Odvedl mě do místnosti, nasadil silnou pětsetwattovou žárovku a podíval se mi do ucha. Pak mi řekl, ať přijdu zítra ráno do školy.“ Další den ráno jsem přišel do školy dříve, než měly vojenské úřady otevřeno. Chvíli jsem počkal a v rohu jsem si na chodbě prohlížel na nástěnce informace o průběhu války. Pak na mě zavolali, posadili mě na okno. Ptali se mě, proč chci jet domů a proč s nimi raději nezůstanu. Odmítl jsem to a oni mi vypsali dokumenty a pustili mě.

Tak jsem se z Buzuluku opět vrátil domů, nejprve vlakem do Tunelné a potom autobusem až do Anapy. Zprávu, kterou jsem s sebou přivezl z Buzuluku, tam ovšem nemohli přečíst, tak mě s dokumenty poslali do Novorossijska, kde mi nakonec vystavili „bělij bilet“ (modrou knížku).

Ve vesničce Šibci, směrem na Soči, byl náš štáb. Z Anapy tam byly čtyři roty – pracovní bataliony. Nejprve jsme připravovali protikulometné deštníky, pak jsme zpracovávali jablka a hrušky. U nás byla také kovářská dílna, kde se vyráběly zákopnické lopatky z plechových sudů, které na frontě často sloužily jako kotle. Potom, co se fronta odsunula, jezdili jsme tyto kotle sbírat, aby kovy měly další využití. Po osvobození Krasnodaru dílnu přesunuly na železnici, kde jsem dělal ochránce, bydlel jsem a přespával v malém domku při dráze.

Skoro celý další rok jsem byl v nedaleké vesničce Tuapse, kde jsme v létě zpracovával ovoce - jablka a hrušky, které se sušily. Asi 12 km před Tuapsebyla fronta. Ve vesničce v domě č. 65 byl sklad naší divize, jehož hlavním skladníkem byl Vladimír Andrejevič. Pak jsem byl převelen na nové místo. Můj nový nadřízený byl hlavním podkoním. Jmenoval se „Lohin“ a vždycky kontroloval, co jsem přivezl po práci v košíku na voze. Vozil jsem většinou nějaké potraviny, které jsem dal naší hospodyni, a ta nám z toho pak něco uvařila. Jednou, když mě takhle šéf zkontroloval, řekl pak druhý den ráno na schůzi, že děda, který dříve pracoval na mém místě, mu vždycky z města vozil chléb, brambory a sádlo a že Švec mu nic nevozí. Řekl mi pak, že následující den půjdu ke kováři, který mi připraví železa, abych mohl začít vozit dříví z lesa, místo dosavadní práce zajišťování zásobování pro nemocnici.

Ten den odpoledne jsem na trhu potkal svoji ženu, jež se mě snažila najít a ze snažení, které jí začalo připadat marné, byla již zoufalá. Odvedl jsem ji na byt a protože to bylo v předvečer Nového roku, tak žena připravila k večeři kukuřičnou kaši a ve skladě jsem navíc dostal láhev vína a chléb. Další den, když jsem nadřízenému řekl, že mi přijela žena, dostal jsem volno. Když pak odjela, dostal jsem práci na nedaleké samotě. V té době jsem vystřídal ještě mnoho pomocných prací, většinou jsem pracoval v lese, nebo se staral o chod hospodářství a zásobování. Nakonec mě převeleli do Běloruska a později do oblasti Leningradu, kam jsem jel vlakem přes Moskvu, kde jsem přesedal 7. listopadu. Tam jsme opět pracovali v lese a chodila nám tam také pomáhat skupina mobilizovaných mladých žen z Leningradu. S jednou z nich, s jistou paní Nestikovou, jsem se blíže seznámil. Měla za manžela letce, který byl tou dobou na frontě.

V oblasti Leningradu jsem zůstal až do konce války. „Měli jsem tam cikána. Ten jednou ráno vstal a šel na záchod. Vrátil se a říká: ‚Dneska nebudeme pracovat, válka skončila.‘ Ptali jsem se ho: ‚Odkud to víš?‘ ‚Já vám to říkám přesně.‘ Tak jsme nešli do práce. (Pak) přijela nějaká žena z vojenkomatu a řekla: ‚Odpočívejte, dneska vojna skončila, pak budete pokračovat.‘“

Po válce mě pak ještě na krátkou dobu poslali na hranici s Finskem na řeku Sestra, kde jsem byl jmenován inspektorem transportu. „Ostatní vozili seno a já jsem byl vedoucí.“ Byl tam jeden Afanasjev, řekl, že budeme kosit seno, nahrabal ho a my jsme ho měli odvézt a já to měl kontrolovat. Ale nebylo dobře vysušené, a tak se jim zapařilo a začalo se z něj kouřit. Afanasjev se mě zeptal, co s tím senem budeme dělat, tak jsem řekl, že by bylo třeba najít dobrého „stohaře“ a teď že je třeba ho rozložit a znova složit.

Po válce začali postupně demobilizovat a v roce 1946 přišla řada i na mě. Vracel jsem se autem do Leningradu a dál vlakem na jih Ruska až do Anapy. Když jsem se vracel pěšky po cestě z Anapy nahoru do Varvarovky, vozili zrovna víno z vinohradů do vinných závodů. Na jednom z těch aut jely také dvě ženy z naší vesnice - Trendová a Kubošová. Ty mě poznaly a vzaly mě kus cesty s sebou. Když jsem pak přišel domů, žena rychle přiběhla domů z vinic společně s naším synem, kterého jsem po tak dlouhé době ani nepoznal. Domů jsem se vrátil 23. září 1946, rok po mně, také v září, se pak vrátil také můj otec, který do té doby pracoval v dolech.

Dnes je ve Varvarovce už jen málo Čechů. Zatímco v době kolektivizace, když začal fungovat kolchoz, zde bylo třicet českých dvorů, dneska jsme zde jen čtyři: Marie Vasiljevna Lavkina, Vladislav Chalupa, jeho žena Palina a já. Většina ostatních Čechů se odstěhovala do větších měst – do Anapy nebo do Novorossijska nebo i dále.

1Viz fotografické přílohy