Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Švéda (* 1935)

• narozen 12. května 1935 ve Zlíně

• oba rodiče byli Baťovými zaměstnanci

• v roce 1948 krátce navštěvoval Junák

• po zákazu skautingu si s kamarády utvořili vlastní skupinu

• asi v roce 1951 padli do pasti pravděpodobně StB

• poté přešli k horolezcům

• v 60. letech absolvoval chemicko-technologickou fakultu v Pardubicích

• až do 90. let pracoval ve výzkumném ústavu v Loukách

• v současnosti je aktivním členem zlínských old skautů

Do skautského oddílu ve Zlíně Na Kútech chodil jen krátce, než byl Junák v roce 1950 zrušen. Skautování mu chybělo, a tak si s kamarády utvořili vlastní malou družinu. V roce 1951 ale naletěli svému bývalému skautskému vedoucímu s přezdívkou Šakal. Jeho řeči o znovuobnovení Junáka nejspíš posloužily jako vějička StB.

Josef Švéda se narodil 12. května 1935 jako nejstarší syn Josefa Švédy a Marie Baťové. Navzdory maminčinu slavnému jménu nepocházela ze zlínské rodiny Baťových, ale stejně jako mnoho lidí v třicátých letech byla u Bati zaměstnána a tam se také seznámila se svým budoucím manželem. 

Pamětník vyrostl v rodinném domě, který otec s matkou postavili ještě před válkou na Podhoří ve Zlíně. Kromě menších přídělů potravin se válka jeho rodiny nijak zvlášť nedotkla. Jen příbuzným ze čtvrti Letná byl při bombardování v listopadu roku 1944 zničen dům, a tak se načas přestěhovali ke Švédovým.

„Po válce se obnovil Sokol, tak jsme chodili do cvičení. To bylo blízko školy. A taky se vlastně obnovil Skaut. Já bych tenkrát velice rád chodil do Skauta, ale maminka byla sokolka, tak mi to moc nechtěla dovolit. Až jsem pak byl starší, až mi bylo možná těch třináct let, tak pak jsem se už neptal doma a odešel jsem do Skauta,“ líčí pamětník své začátky v Junáku. Klubovnu měli nedaleko Komenského školy Na Kútech a pod vedením sedmnáctiletého Františka Dymáka, přezdívaného Šakal, podnikali různé výlety a vycházky. „Ale přišel rok 1948 a všechno skončilo. V únoru převzali moc komunisté a ještě ten skauting nerušili úplně hned. Byl letní tábor na sběr borůvek čili pracovní tábor. To povolili. A tím to pak skončilo. Převzali klubovny pro Pionýr. Bez náhrady sebrali všecek majetek, jako stany atd. A všechno se změnilo,“ vzpomíná Josef Švéda na krátké trvání první poválečné obnovy Junáka. 

Po nástupu do učení se kamarádi ze Skauta scházeli dál a utvořili si vlastní malou družinu.  „Všichni jsme bydleli povinně na internátech, ale trávili jsme volný čas spolu. Když přišla dovolená, tak jsme na kolech jeli třeba až do Slovenského ráje nebo do Rožnova,“ říká Josef Švéda. Vzpomíná také, jak rádi četli foglarovky, a jako další knihu, která ho v té době zaujala, uvádí Hochy z Bílé skály od Pavla Soldána. V době svého pobytu na internátu se věnoval také atletice. Tréninky v lese nebo na oválu se pro něj staly podobným únikem jako výlety s kamarády do přírody. Postupně se stal úspěšným běžcem na krátké tratě a závodil i ve skoku do výšky. Od Emila Zátopka dokonce převzal Tyršův odznak zdatnosti. 

Jelikož se Junák stal od ledna roku 1950 ilegální činností, tak jako během druhé světové války, nebylo radno na veřejnosti otevřeně skautské hnutí podporovat, natožpak provozovat. Že to však bude zákaz téměř na osmnáct let, nikdo netušil. A tak se, trochu neopatrně, pamětníkova skupina s vedoucím Milanem Mendřecem dohodla na složení slibu. Stalo se to někdy v roce 1951 a nejspíš už tehdy z iniciativy bývalého vedoucího Šakala. 
„Bylo to v opuštěném lomu. Udělali jsme táborák a skládali slib. A tenkrát se už o nás začala zajímat tajná policie. Dokonce zpovzdálí sledovali, jak ten slib máme. Moji rodiče, kteří byli na druhé straně, to viděli,“ říká Josef Švéda.

Všechno se jim spojilo až po události, která následovala: „Šakal tomu vedoucímu naší družiny řekl, že skauting se bude znovu obnovovat. Že bude průvod městem, velká sláva a tak dál. Tak on začal psát letáky a rozvěšovat je po městě.“ Milana Mendřece však při činu zadržela Státní bezpečnost a následoval výslech. Pod pohrůžkami vyhazovem ze školy podlehl a svolil k podávání zpráv na osobnost československého skautingu RNDr. Rudolfa Plajnera, který v té době učil ve Zlíně a byl sledovanou osobou. Jelikož však byla Plajnerova složka krátce před koncem totality zničena, komplikuje se zpětné ověření vypovězených údajů. „My jsme se vždycky sešli – naše družina – a vymýšleli, co on může říct těm estébákům, aby nepoškodil doktora Plajnera. Tak jsme vždycky vymýšleli takové blbosti, úplně neškodné, co třeba jsme věděli nebo nevěděli. Bránili jsme se tomu, abysme na něho dávali ty zprávy. On taky nic nedělal, on učil. Už dávno náčelníkem nebyl, skauting byl zrušený, ale měli strach, že bude nějak šířit ty názory žákům,“ vzpomíná Josef Švéda a dodává: „do půl roku estébáci to naše vyslýchání skončili a už nechtěli žádné informace, protože viděli, že my jim nic neřekneme.“

Po nepříjemné zkušenosti přemýšleli, jak se dalším problémům vyhnout. Takto vzpomíná na řešení, které našli: „Chodili jsme s  horolezci. Tím pádem jsme se dostali ven každou sobotu. Mohli jsme stanovat u skal. A vlastně jsme tu naši činnost pod ně schovali.“ Šplhání po horách se ale bohužel stalo osudným pro skautského vedoucího skupiny Milana Mendřece, protože svou odvahu zaplatil v horách životem. 

Se Šakalem se pak už nevídali a pamětníkův soused, který byl přítomen slibu v lomu, se později také odstěhoval. S následnou skepsí pohlížel už v dospělém věku Josef Švéda na snahu o druhou obnovu Junáka v době Pražského jara. Jak se později ukázalo, pochyby se ukázaly jako opodstatněné. Obrodný proces uťaly tanky v srpnu 1968 a snahy o demokratické směřování Československa zmrazila normalizace.

Své vzpomínání na skauting, který oficiálně prožil jen velmi málo, ale přesto se stal jeho životní filozofií, uzavírá Josef Švéda takto: „Dá se žít a krásně prožít mládí, ale je dobrý skauting nebo nějaká organizace, která to uspořádá. Aby mladí mohli konat dobré skutky a pomáhat lidem – nejenom si žít svůj život. Ale i ohlížet se na ostatní, co potřebují pomoci, a pomáhat vychovávat i své kamarády.“