Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jsem rád, že jsem nakonec mohl dělat to, co jsem vždycky chtěl
narozen 30. července 1939 v Pardubicích
koncem války zažila rodina v Pardubicích tři nálety na město
otec živnostník, po roce 1948 mu byl znárodněn obchod
vzpomínky na měnovou reformu 1953
vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Chrudimi
srpnovou okupaci 1968 prožil v Liberci
hrál v divadlech v Klatovech, Mostě, Olomouci, Liberci i Praze
člen činohry Národního divadla
Alois Švehlík se narodil 30. července 1939 v Pardubicích jako prostřední ze tří dětí. Jeho rodiče pocházeli z Moravy, ale ještě před válkou se přestěhovali do Pardubic. Zde rodina zažila koncem války tři nálety, všechny přečkala ve zdraví. Alois vyrůstal se sourozenci v katolickém prostředí a od mala chodil na mše k Salesiánům, kde poprvé přičichl k divadlu. „Jako děti jsme tam hrály maličké role okolo Krista pána a pašije. A měl jsem o devět let staršího bratra a ten byl první v rodině, koho divadlo zajímalo. Vystudoval pak divadelní školu v Praze a byl pro mě prvním vzorem.“
Po válce nastoupil Alois Švehlík v Pardubicích do školy. Jeho otec provozoval obchod, po nástupu komunistů k moci o něj ale přišel, stejně tak jako o dům, ve kterém bydleli. Ten jim sice soudruzi záhy vrátili, ale cejch maloburžoazní rodiny už Švehlíkovým zůstal. O zbytek majetku je v roce 1953 připravila měnová reforma. „Pamatuji si, jak Zápotocký tvrdil, že žádná měna nebude, a druhý den byla. Otec měl jako obchodník nákladní auto a musel ho prodat v kurzu 1:50. Dostal za něj 1 200,-, a to lístek do kina stál najednou skoro stovku.“ Komunistický režim tehdy vnímal především jako nekonečný sled uhelných prázdnin, řepných brigád a neustálého vypínání elektřiny, aby stát ušetřil.
Se svým kádrovým profilem rodiče obtížně sháněli jakékoliv zaměstnání a většinou pracoval jen tatínek, maminka se starala o děti a domácnost. Společně poslouchali Hlas Ameriky či Svobodnou Evropu, Aloise zajímal třeba swing. Ani děti si v režimu nevedly lépe. Alois Švehlík nastoupil po základní škole na strojní průmyslovku do Chrudimi, ačkoliv si přál dělat divadlo. Škola ho nebavila, ale nikam jinam jej komunisté nepustili. Se sebezapřením a nevalnými studijními výsledky školu nakonec dokončil a nastoupil do práce v továrně na mlýnské stroje v Pardubicích. Jedno pozitivum to přece jen mělo. V prvním zaměstnání se seznámil se svojí budoucí ženou Florentinou, kterou si po dvouleté vojenské službě roku 1967 vzal. Postupně se jim narodily tři děti, dvě dcery a syn David, který se také věnuje herectví.
Ani přes počáteční neúspěchy se nikdy se nevzdal myšlenky dělat divadlo. Pokoušel se ještě o zkoušky na DAMU v Praze, ale neúspěšně. Začal tedy pracovat jako elév v divadle v Klatovech. „Měl jsem asi 700 korun měsíčně, ale byl jsem tam šťastný. V samotných Klatovech se hrálo asi jen dvakrát v týdnu, jinak to bylo především zájezdové divadlo plné vynikajících herců.“ Než se dostal do některého pražského divadla, prošel ještě divadly v Mostě, Olomouci nebo Liberci. Právě v Liberci jej zastihla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Ten večer jsme tam hráli a kolem divadla duněly tanky. V té době jsem navíc dostal svoji první nabídku na film a 20. srpna jsem jel do Prahy na casting. V Praze jsem se vůbec nevyznal a přišel jsem do jiného hotelu, tak jsme to odložili na další den. A to už k tomu nedošlo.“
Natrvalo přišel Alois Švehlík do Prahy až v roce 1974, kdy začínal v Městských divadlech pražských, konkrétně v divadle ABC. Postupně se propracoval až do činohry Národního divadla. A protože v divadlech tak, jako dodnes, nebyly nijak vysoké platy, musel dělat ještě něco, aby uživil rodinu. Začal dabovat a dnes je znám především jako hlas Jacka Nicholsona nebo Anthony Hopkinse. Moderoval také pořady v rádiu a hrál i v mnoha televizních rolích. „Do roku 1989 bylo mnoho scénářů poplatných době a politické situaci, ale alespoň něco člověk vzít musel. Vždycky jsem měl štěstí nejen na role, ale i na lidi, se kterými jsem hrál nebo spolupracoval.“
Z pádu režimu byl pochopitelně nadšený a moc si vážil toho, že prvního polistopadového prezidenta Václava Havla mohl nazývat svým přítelem. Ve své profesi herce a dabéra je činný dodnes, je dokonce nejstarším členem celého souboru Národního divadla. Je ironií osudu, že na škole, kde ho odmítli přijmout pro nedostatek talentu, nakonec několik let vyučoval. Za svou práci na poli hereckém i dabérském získal nepřeberné množství cen, v roce 2021 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. S rodinou žije v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Magdaléna Sadravetzová)