Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jaroslava Svejkovská (* 1958)

• narodila se 17. dubna 1958 v Praze

• její otec, JUDr. Jaroslav Lepař, byl právníkem a za první republiky ředitelem Svazu bank

• její dědeček byl ředitelem jičínského gymnázia, které nese jeho jméno –Lepařovo gymnázium

• vystudovala střední ekonomickou školu a právnickou fakultu, poté nastoupila do Státní banky

• v 80. letech založila rodinu a převážně se starala o děti na mateřské dovolené

• od počátku 90. let působila jako právnička v Komerční bance

• v roce 2013 se začala věnovat prodeji nemovitostí

• k roku 2023 působila jako předsedkyně spolku Jičín v Praze

Jaroslava Svejkovská se narodila v roce, v němž její otec ve svých 60 letech odcházel do penze. Tehdy také začal psát kroniku, v níž zaznamenal rodinný i veřejný život od roku 1879 do roku 1958. Psal ji zejména pro svou dceru, aby jí předal své životní poznatky a (nejen) rodinnou historii. „Je to takový dějepis psaný mým tatínkem, ve kterém si ráda čtu. Jsou tam věci, které bych se jinak nedověděla a které by mi ani nestihl říct, protože toho bylo hodně, co zažil,“ říká Jaroslava Svejkovská.

Narodila se 17. dubna 1958 v Praze a jejím otcem byl právník a odborník na finančnictví Jaroslav Lepař, mimochodem syn bývalého ředitele jičínského gymnázia, které nese jeho jméno – Lepařovo gymnázium.

Táta na sebe nerad strhával pozornost

O Jaroslavu Lepařovi je dostupné jen jednořádkové encyklopedické heslo, o to více ale odborných článků, v nichž se věnoval finančnímu právu. „Tátovi nikdy nešlo o vizitky, osobní důležitost a kariérní postavení. Šlo mu o věc, o obsah, o práci samotnou, a možná i díky tomu pracovně přežil protektorát i padesátá léta. Nerad na sebe upozorňoval,“ říká Jaroslava Svejkovská.

Její otec se narodil v roce 1898, vystudoval práva a už za studií byl aktivní ve Spolku českých právníků Všehrd. Jako mladý zažil rozvoj československého bankovnictví krátce po vzniku republiky a byl také u vzniku Svazu bank. V době jeho rozkvětu už byl jeho ředitelem. Přátelil se s ekonomem a prvorepublikovým ministrem financí Karlem Englišem i ministrem financí a odbojářem Josefem Kalfusem, kteří byli po roce 1948 politicky pronásledováni.

Za války čelil velice složité situaci, neboť banky a pojišťovny se dostaly pod přímý vliv německých okupantů a docházelo k jejich soustavnému drancování. Ještě před Mnichovem radil židovským přátelům, aby svůj majetek prodali a raději emigrovali. Například byl v kontaktu s Petschekovými, kteří prodali dům, který si pak zabralo gestapo. Byl u toho, když Němci měnili zákony, jež byly pro židovské obyvatelstvo likvidační.

„V období protektorátu táta prožíval bezesné noci, bydlel se svou první ženou v Dejvicích v dnešní ulici Jugoslávských partyzánů, kudy v noci často projížděly německé vozy, každou chvíli zastavovaly, byly domovní prohlídky. Trnul, jestli někdy někdo vtrhne k nim,“ vypráví Jaroslava Svejkovská.

Rok 1948 odstartoval rychlou destrukci

V roce 1948 se její otec, jakožto jeden z představitelů finanční, kapitalistické elity, stal osobou nežádoucí a jakožto odborník byl stále více odsunován na vedlejší kolej, měl stále menší pravomoce i horší kanceláře. „Začali rozhodovat lidé, kteří financím nerozuměli a dělali škody, chovali se nevhodně i vůči zahraničním partnerům. Ničili mezinárodní vztahy, neuměli ani napsat obchodní dopis. Když pak táta, který v té době ještě dělal mezinárodní vztahy, napsal slušný dopis, najednou se věci pohnuly správným směrem a všichni se divili. Ale ta destrukce byla silnější a překotná, od kácení stromů, bourání domů, až po výměnu kádrovou. Vše šlo rychle k horšímu,“ vypráví Jaroslava Svejkovská, co se dočetla v otcově kronice.

Její otec nebyl nikdy v žádné straně, i když různé strany se ho snažily získat. „On se bránil tím, že ty, co za ním přišli, zkoušel z programu jejich strany a většinou pohořeli. Věděl toho o jejich programech víc než oni.“

V letech 1948–1958 byl úředníkem ve Státní bance, později na ministerstvu financí a odtud byl nucen jít do penze, i když by ještě rád pracoval. „Neměl ale šanci, byl nežádoucí, dali mu jen poloviční důchod, i když peníze by se v té době hodily,“ říká jeho dcera Jaroslava.

Od poloviny padesátých let byl vdovcem, podruhé se oženil s o mnoho let mladší Helenou, kterou poznal jako svou kolegyni. Ta byla po narození Jaroslavy na mateřské dovolené, museli vyjít s jeho polovičním důchodem. „Táta byl v důchodu, ale otcem byl na plný úvazek, a také pedagog v záloze. Když už jsem chodila do školy, jezdil s námi i na školní výlety, byl mezi dětmi v oblibě, říkával, že si vezme na starosti ty kluky uličníky. Byl vášnivým fotografem, takže díky němu máme – nejen my – spoustu fotek,“ vzpomíná Jaroslava Svejkovská.

Táta ji odmala brával do společnosti svých přátel, což byli především prvorepublikoví členové zednářských lóží. Scházeli se na čajích u Lepařů, nebo v bytech ostatních přátel. Vzpomíná například na rodinu Thonovu, Pelikánovu, Suchardovu a další.

Nikdy jsem nebyla tak politicky vzdělaná jako v roce 1968

V roce 1968, v době tzv. pražského jara a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy, chodila Jaroslava Svejkovská do páté třídy základní školy v Dejvicích, a jak říká, nebyla nikdy více politicky informovaná. Nikoli díky rodičům, ale díky svérázné paní učitelce Klabanové. „Nás děti až nepřiměřeně politicky vzdělávala, byla zapálená do dění a přenášela to na nás. My bychom za ni dýchali. Zvala nás i k sobě domů, sledovali jsme s ní olympiádu, měli jsme ve třídě nástěnku s vládními politiky, a když pak emigroval náš kamarád do Kanady, vymyslela, že se složíme a pošleme mu desku Otevírání studánek od Bohuslava Martinů. Tátovi její aktivity připadaly přemrštěné, on sám mě nechtěl do politických věcí zbytečně zatahovat. Bylo mi přece jen deset let,“ vypráví Jaroslava Svejkovská. Paní učitelku prý nakonec ze školy vyhodili.

Po smrti tatínka

O čtyři roky později, když Jaroslava chodila do deváté třídy, byl její tatínek již nemocný, zřejmě důsledkem stresů, kterých za život prožil dost. Léčil se psychiatricky. „Tehdy tady nebyly určité léky k dostání, ale pan prof. Vondráček mu je sehnal. Byly velice drahé, padla na ně půlka jeho penze, ale aspoň trochu pomáhaly,“ vzpomíná pamětnice. Jaroslav Lepař zemřel v roce 1974, půl roku po něm odešla babička, která s rodinou také bydlela.

Protože rodina bydlela ve velkém bytě, v němž náhle zůstaly bydlet jen ovdovělá Helena Lepařová s dcerou Jaroslavou, kvůli tzv. nadměrným metrům hrozilo, že jim stát ubytuje v jednom z pokojů nájemníka. „Chodila k nám tedy každý den teta, aby to vypadalo, že nás je v bytě více,“ vypráví pamětnice.

Zmiňuje také, že v sousedství bydleli zajímaví nájemníci, jako byla například Gusta Fučíková, vdova po známém odbojáři, dále zestárlá primabalerína Olga Morisovna, kdysi vyhoštěná z Ruska, nebo Elinor Goldšmídová, Židovka, kterou měla Jaroslava velice ráda. „Měla strašný osud, přišla v koncentráku o syna, manžela, dělali na ní pokusy, osekali jí poslední články na nohou. A přesto to byla úžasně noblesní žena,“ vzpomíná pamětnice.

Komunistický školní bizár

Jaroslava Svejkovská vystudovala střední ekonomickou školu na Praze 6, na kterou nevzpomíná s velkým nadšením. Studium studentkám znepříjemňovali zejména dva politicky angažovaní členové učitelského sboru, kteří mezi sebou navíc soupeřili. Vážila si ale dějepisáře, který ve svém volném čase brával studenty na poznávací vycházky po Praze. Bohužel ho ale z politických důvodů ze školy nakonec vyhodili.

Pamětnice vzpomíná, že výuka nestála za moc, ale o bizarní zážitky a situace nebyla nouze. Například maturitní komisi v roce 1977 musely studentky vítat oblečené v krojích chlebem a solí. Kvůli konfliktu, který vznikl na oslavách Prvního máje, jí třídní učitel vyhrožoval, že se postará, aby se nedostala na vysokou školu.

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale advokátkou ani soudkyní být nechtěla. „Vyrůstala jsem v právnickém prostředí odmalička a šlo mi hlavně o vysokoškolské vzdělání, jinak jsem totiž raději tančila a šila,“ vysvětluje Jaroslava Svejkovská. Poslední rok na studiích pobírala stipendium od Státní banky, kam po absolvování školy nastoupila. „Za komunismu to byla spíše hra na banku, s bankovnictvím neměla Státní banka nic společného,“ říká pamětnice, která nakonec v bance dlouho nepobyla. V osmdesátých letech se věnovala hlavně svým dětem na mateřské dovolené a do práce v oboru se vrátila až po sametové revoluci, v lednu 1990.

V 90. letech mnozí podnikání nezvládali

Jaroslava Svejkovská zažila v bance pověstná divoká devadesátá léta, která procházela rozmachem soukromých podnikatelů. Měla na starosti podnikatelské úvěry v Komerční bance Na Příkopě. „Někdy to byly opravdu smutné příběhy. Lidé byli plní entuziasmu, ale mnozí podnikání nezvládali, protože neměli zkušenosti. Bylo tehdy snadné zkrachovat, když se zákony a podmínky měnily rychle. Například někdo koupil hotel v Krkonoších, ale během dvou let se změnily zákony, sociální pojištění, všechno. Rozpočet, který měl, mohl hodit do koše. Pak jsme se třeba snažili najít způsob, jak půjčku refinancovat, udělat novou, za nových podmínek. Tehdy byly navíc vysoké úroky, kolem 20 procent,“ vzpomíná Jaroslava Svejkovská.

Práci v bankovnictví po téměř 20 letech opustila a rozhodla se podnikat na živnostenský list v oblasti realit. „Říkám vždycky, že nevolnictví skončilo ve chvíli, kdy jsem odešla z korporátu a postavila se na vlastní nohy. To byl úplně jiný svět.“

Nyní (2023) působí v malé realitní firmě a je spokojená.

Spolek Jičín v Praze

Jakožto jičínská patriotka je také předsedkyní spolku Jičín v Praze, který byl založen již v roce 1905. „Tehdy byly podobné spolky zakládány lidmi, kteří pocházeli z určitého města či regionu a pak odešli studovat či pracovat do Prahy. V Praze se setkávali a zpětně pak také svému rodnému místu pomáhali v jeho rozvoji,“ vysvětluje Jaroslava Svejkovská. Spolek Jičín v Praze kdysi dávno vedl její prastrýc, Jaroslava tedy hrdě převzala pomyslný rodinný štafetový kolík. Pro spolek Jičín v Praze organizuje přednášky na rozličná témata, naposledy například o Karlu Englišovi či o Svobodných zednářích, tedy témata, jež jsou jí blízká i díky pamětem tatínka, které pro ni sepsal.