Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evžen Švihlík (* 1930)

• narozen 27. listopadu 1930 v obci Rožděstveno v SSSR

• pocházel z rodiny volyňských Čechů

• otec Josef Švihlík byl jako předseda kolchozu na devět měsíců vězněn NKVD

• v roce 1941 jeho rodnou vesnici vypálila německá armáda

• otec musel narukovat do Rudé armády, byl těžce raněn v bitvě u Kurska

• strýc Viktor Švihlík se stal hrdinou bitvy u Sokolova

• v roce 1946 odjel s rodinou na Volyň k příbuzným

• později reemigroval s dalšími krajany do Československa

• vyučil se kovářem

• až do odchodu do důchodu pracoval u Pozemních staveb

Evžen Švihlík se narodil 27. listopadu 1930 v obci Rožděstveno v tehdejším Sovětském svazu. Do někdejšího carského Ruska přišli jeho předci před začátkem první světové války. Dědeček Alexandr se tam přistěhoval s dvěma syny Josefem a Viktorem z vesnice Noviny České na Volyni. Evženův tatínek Josef Švihlík (1903–1993) se v Rožděstvenu oženil s Češkou Helenou Propílkovou. Jednalo se o domluvený sňatek mezi krajany. Novomanželé si postavili nový dům s hospodářstvím a postupně se jim narodilo několik dětí.

V roce 1930 bylo hospodářství Švihlíkových zestátněno a stalo se součástí kolchozu. Josef Švihlík byl jmenován jeho předsedou. Všichni čeští krajané pracující v zemědělství se museli stát pracovníky kolchozu a vypomáhat musely i děti včetně Evžena. Děti pásly dobytek, hlavně telata a krávy. Ve druhé polovině třicátých let se ani Švihlíkovým nevyhnuly stalinské represe. Josef byl zatčen NKVD, „protože zabil prasátko, který bylo asi desátý nebo devátý, který už nechtělo žrát, tak ho nechal odstranit. Jako se to dělalo v hospodářství. Nejde to, zabije se to, nebudeme to živit, aby z toho nic nebylo. Policie to vyšetřovala a z očí do očí jim táta řekl: ‚Ano, dal jsem ho zabít,‘“ vzpomíná Evžen Švihlík. Z vězení se otec nakonec vrátil po devíti měsících. Po propuštění byl opět jmenován předsedou kolchozu.

Život za války

Poklidný život ve vesnici přerušila válka mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Jednotky wehrmachtu se dostaly až do Tulské oblasti a okupovaly i vesnici Rožděstveno. Švihlíkovi i další rodiny ukrývali sovětské vojáky, kteří se ztratili při ústupových bojích a později se přidali k partyzánům. Pravděpodobně z těchto důvodů Němci v zimě 1941 celou vesnici vypálili. „A přišlo jich málo, zpátky přes vesnici, šlo jich tak padesát lidí. Mně se to taky zdálo málo. Ruský mezi sebou… musíme utéct, nebo nás tady určitě postřílejí. Teď se nějak domluvili u toho štábu. A povídá na druhou stranu: Já tam uteču, ale to byly dva kilometry. A najednou to začalo hořet. To se rozběhlo bez výstřelu.“

Zničen byl i dům Švihlíkových, zkáze unikl jen kulturní dům a školka. Evžen i jeho příbuzní měli štěstí, že se jim podařilo uprchnout, ovšem ztratili téměř všechny fotografie i doklady. Oheň ohrožoval i domácí zvířata Švihlíkových. „Táta odvedl a uvázal hřebce v zahradě, kráva se uvázala, prase se vyhnalo. Ovce a slepice, stohy se slámou. To taky zapálili. My venku stojíme, Věra, maminka, babička oknama vyhazovaly ven věci,“ dodává Evžen Švihlík se slzami v očích. 

V průběhu války musel otec Josef narukovat do Rudé armády. „Tatínek šel na frontu v roce 1943. Jak byl oblečen, tak ho odvedli. Bojoval u Kurska, kde byl těžce raněn do čela. Střepina mu vzala kost. On pak nebyl schopen služby v první linii.“ Do dalších bojů již Josef Švihlík nezasáhl, působil v kontrarozvědce a jako kuchař u jednoho z generálů 1. ukrajinského frontu. „Čekali jsme na něj každej den. Žádná zpráva, nic, a najednou byl tatínek doma. Bylo to hrozné vítání. Byly to tři roky nebo dva a půl, trošku jsem vyrostl. Dovezl si z Německa nějaké věci, jako na holení,“ vypráví Evžen Švehlík.

Strýc Viktor

Ve vedlejším domě v Rozděstvenu žil Evženův strýc Viktor Švihlík (1906–1943). Ten pracoval původně jako rolník a později coby dělník v kolchoze. Oženil se a s manželkou Nadjou (Naděždou) postupně vychoval tři děti – dceru a dva syny, Jindřicha a Viktora. Po vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem musel Viktor Švihlík jako sovětský státní příslušník narukovat do Rudé armády. Dne 10. května 1942 obdržel povolávací rozkaz, ale již 31. května byl na vlastní žádost převelen k československé vojenské jednotce. V Buzuluku pak byl odveden 5. června 1942 pod kmenovým číslem 803/m a vtělen k 1. pěší rotě pozdějšího 1. československého samostatného polního praporu. Absolvoval kompletní vojenský výcvik a krátce před odjezdem na frontu byl 26. ledna 1943 povýšen na svobodníka. Veliteli byl hodnocen jako velmi dobrý voják, byl pracovitý, skromný, ukázněný a odvážný. Bojů o Sokolovo se zúčastnil jako zástupce velitele družstva. Dne 8. března 1943 v boji padl. Za projevené hrdinství byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a v roce 1948 i Sokolovskou pamětní medailí.

Po válce

V Sovětském svazu Švihlíkovi nechtěli zůstat. V únoru 1947 se přestěhovali za příbuznými do Dubna na Volyň. Nábytek si nechali poslat předem. V dubnu 1947 pak společně s dalšími volyňskými Čechy z Novin Českých reemigrovali do Československa. Zpočátku byli umístěni do střediska v Rychnově u Jablonce nad Nisou, než odjeli do západních Čech. „V tom středisku – a to možná byly i jiný střediska: tam už byli takoví ti agenti neagenti, co měli na starosti pohraniční oblasti zasídlit. Tak půjdete tam nebo tam nebo tam, my jsme nevěděli, že Karlovy Vary vůbec existujou, že jsou tu nějaké lázně. Teď se to propaguje v televizi, jak to vypadá v jiných státech. No tak nakonec rozhodli, že půjdeme na Karlovarsko, to jsou západní Čechy. Ale kde jsou západní Čechy?“ V Mezirolí na Karlovarsku jim osidlovací komise přidělila dům po odsunutých Němcích.

V Československu Evžen Švihlík pracoval nejdříve s otcem – vozili nábytek do továrny. Později pracoval měsíc v zámečnické dílně. Nakonec se rozhodl vyučit kovářem – zpočátku sbíral praxi u kováře ve Staré Roli a později nastoupil do učiliště v Tachově. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil do Pozemních staveb, u kterých pracoval až do odchodu do důchodu. Dodnes žije ve stejném domě v Mezirolí.