Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Gustav Svoboda (* 1917  †︎ 2006)

• narodil se 30. září 1917 v Kyjově na Moravě

• po maturitě Vojenská akademie v Hranicích, absolvoval ji v roce 1938 s hodností poručíka-důstojníka dělostřelectva

• díky síti Obrana národa se s bratrem ilegálně dostal do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie

• ve Velké Británii absolvoval technické kurzy na odstraňování poškozené těžké techniky

• v roce 1944 nasazen při obléhání Dunkerque, zajal německého vojáka

• po válce působil v československé armádě, dokud nebyl roku 1957 komunisty nejdříve poslán učit na Vysokou vojenskou technickou školu a ještě téhož roku z armády propuštěn a degradován na vojína v záloze

Útěk do zahraničí

Po maturitě odešel G. Svoboda na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval v hodnosti poručík - 1938 - důstojník dělostřelectva. Jako svoji povinnost považoval odchod za hranice, aby se zařadil mezi jednotky bojující proti německým okupantům na začátku okupace. S přechodem hranic mu pomáhala jeho dívka sedmnáctiletá Jarmila Pelčáková (viz kapitola Šťastné a neuvěřitelné setkání), která se svým otcem organizovala podobné ilegální cesty přes hranice díky tomu, že byli napojeni na síť Obrany národa.

Bratři Svobodovi se rozhodli odejít přes hranice do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie, aby získali hromadné pasy a víza do Turecka a posléze do Velké Británie.

Na cestu vyrazil pan Svoboda s „plnou kapsou stříbrných dvacetikorun.“ V Maďarsku vyměnil jeden „pengö“ za pět korun. V Budapešti si musel koupit boty. Ty se mu rozpadaly, protože je nechal příliš dlouho sušit u pekaře, u kterého nocovali. Jinak nakupovali hlavně jídlo. Z francouzského konzulátu v Budapešti byl už odchod směrem na západ organizovaný, vypráví Svoboda. Na tomto konzulátu seděl český úředník, který zařizoval potřebné věci. Vlakem jeli na hranice do Nagykanizsa, kde čekal připravený taxík. Řidič uměl jen maďarsky, tak se dorozumívali jen gestikulací. K lesu je doprovázel i lesmistr, který v jednu chvíli ukázal směr a čtyři prsty. Bratři Svobodové společně se čtyřmi dalšími kolegy nevěděli, jestli ukazuje čtyři hodiny, nebo kilometry. Dlouho bloudili, ale ukázalo se, že tím myslel skutečně jen čtyři kilometry. Jejich cesta byla však kvůli bloudění a mlze nejméně dvojnásobná. Během bloudění narazili na železniční trať. Dali hlasovat, jestli se půjde vpravo či vlevo. Odhlasovalo se vlevo a Gustav Svoboda, jelikož to byl jeho návrh, šel napřed. Narazil však na srbský nápis Stancija. Přednosta jim otevřel čekárnu a nějaké jídlo, ale na noc je zamkl. Ráno je přišel vzbudit se snídaní a s četníkem. Ten je doprovodil do Záhřebu do věznice, ze které se nakonec dostali. Po výpovědích a po dalších peripetiích se ocitli ve francouzské cizinecké legii. Jeho divize se formovala v jižní Francii v přístavu Agde. Odtud se dostal do Velké Británie.

V Anglii byl život od soboty k sobotě

Každou sobotu byla tancovačka. Jako důstojník měl žold 6 šilinků za den (Tenkrát například celodenní strava v hotelu stála 3 šilinky), ze kterého si ušetřil na zábavu. Našel si tam i dívku. Se svojí milou v Československu si vyměnil během války jen dva milostné dopisy doslova zpravodajským způsobem. Po různých cestách, které mu doporučili přátelé, ale kontakt s domovem jinak mnoho neměl. Když neměli pohotovost, toulali se po hospodách. Bratr byl umístěn u letectva jako radista, Gustav Svoboda prošel technickými kurzy na odstraňování poškozené těžké techniky. Velitelství měli v lázeňském městě Royal Limington spa. Sami vojáci byli rozmístění v okolních zámcích, velkostatcích. Gustav Svoboda mnoho přátel v Anglii neměl. „Jen holky,“ říká „jednu ‚známou‘a potom zase jednu ‚známou‘, pak jednu opravdu krásnou u dobrovolné zálohy královského námořnictva, která měla krásnou modrou uniformu. Jmenovala se Pamella Hanesis Smith.“

Nasazení při obléhání Dunkerque

„Chtěl jsem osobně odvézt opravené obrněné auto k tankovému praporu. Cestou na frontu jsem zabloudil a vjel jsem do zatopeného území. Když jsem se vyhrabal, narazil jsem na britskou tankovou jednotku. Viděl jsem namířenou hlaveň na mě. Leknutím jsem vyskočil do pozoru. Pak přišel nějaký britský seržant a řekl mi: ‚Kdybyste nevyskočil, byli bychom vás odstřelili.‘ Protože jsem přijel od Němců a cestou jsem projel čtyři minová pole. Měl jsem strašné štěstí.“

5. listopadu 1944 během útoku Gustav Svoboda zajal náhodou Němce „feldvébla“. Jak? „Jako velitel odklízecí čety nepojízdné a poškozené techniky jsme vjeli s džípem do dělostřelecké palby. Vyskočili jsme z auta a pelášili se schovat. Já lezl pod nedaleký vypálený tank. A on tam ten Němec už byl, jenomže byl otočený na druhou stranu a neviděl mě. Tak jsem ho šťouchl samopalem do zad, aby dal ‚Hände hoch!‘Jenomže to pod tím tankem nešlo. No tak jsem ho vyšťouchal ven. A tak padl do zajetí. Byl potom asi odsunutý do Kanady.“

Během květnového povstání v Praze 1945 byl pan Svoboda stále s jednotkou ve Francii a stále počítal, že bude uvolněn, aby mohl pomoci při osvobození republiky. Tehdy nikdo nevěděl, proč se tak nestalo.

Konečně domů

Vrátil se dva dny po příjezdu své brigády do Plzně. Jelikož byl velitelem odklízecí čety, museli likvidovat nepojízdná auta a techniku. Postarat se i o zraněné. Doma se přivítal s rodiči. O své dívce, kterou si chtěl vzít, se dozvěděl, že se vdala. V armádě chtěl zůstat, ale stal se nepohodlným, a proto ho komunisté v roce 1957 uložili na tzv. odkladiště, tedy šel učit na Vysokou vojenskou technickou školu. Tentýž rok ho z armády propustili a degradovali na vojína v záloze.

Šťastné a neuvěřitelné setkání

Gustav Svoboda se zcela náhodou setkal se svojí dávnou láskou s paní Jarmilou Pelčákovou na Moravě. Myslel, že je po smrti. Setkání doslova po šedesáti letech pro Svobodu znamenalo, že nalezl svoji přítelkyni a zapomenutou lásku. Jarmila mu vysvětlila, že se vdala, aby si zachránila život. Jejího otce krátce po přechodu bratří Svobodů přes hranice zastřelilo gestapo. Dostala od lidí z Obrany národa avízo, že se musí přestěhovat a změnit identitu. Proto se vdala. Na konci války měla dvě děti, proto nemohla opustit svého muže.

Pozn. autora: Paní Jarmilu Pelčákovou jsem měl možnost vyzpovídat. Na druhou schůzku s panem Gustavem Svobodou nečekaně dorazila. Jejich setkání v restauraci a hotelu U obory v Praze 6 bylo velmi dojemné. Její výpověď je vám k dispozici na našich internetových stránkách.

Poselství plk. v.v. Gustava Svobody

„Povídat to nemá cenu, protože u nás vymizelo vlastenectví. Nikdo ani neví, co to je. Nikdo se nezajímá o historii, ani vojáci ne, ani vojenské velení se neorientuje ve vojenské historii. Jsem patronem studentů na vysoké škole ve Vyškově, a když jim vyprávím o sobě, se zájmem poslouchají, ale to je vše. Myslí si, že je to dobrodružství. Dneska lidé myslí úplně jinak než my tenkrát. Dneska lidé myslí v penězích.“