Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Třídní původ byl rozhodující, stali se z nás rukojmí režimu
narodil se 26. ledna 1945 v Telči
předci byli živnostníci, jeho děd založil v Telči cukrárnu Svoboda
rodina z matčiny strany hospodařila
po roce 1948 došlo ke znárodnění cukrárny a zabrání hospodářství
Svobodovi měl kvůli třídnímu původu problém se studiem střední školy
rok 1968 prožil na vojně, kvůli invazi se mu vojenská služba prodloužila
jeho bratr emigroval do Kanady, v zahraničí žil i jeho strýc
několikrát mu byla nabídnuta spolupráce s StB, odmítl
byl veden jako sledovaná osoba
patřil mezi zakladatele Občanského fóra v Telči
Svoboda. Nejspíš není moc lidí, ke kterým by se tohle příjmení hodilo víc než právě k Janu Svobodovi. Rodinná pospolitost, touha podnikat a žít pokud možno podle sebe a svobodně jsou pro něj ty nejdůležitější hodnoty, které vyznává po celý život. Ironií života v socialistickém Československu ale bylo to, že právě nedostatkem svobody trpěl. Rodák z Telče zažil jako kojenec poslední měsíce druhé světové války, na prvním stupni poslouchal z žákovských lavic přímý přenos z pohřbů Stalina a Gottwalda a invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v době plnění své vojenské služby. Snad i díky soudržnosti s historií svého rodu, který sahá až do 15. století, a významu jeho příjmení, si po sametové revoluci založil vlastní firmu, která dodnes nese jeho jméno.
“Náš rod má první záznamy už v roce 1466, jde o příbuzné z matčiny strany. Mám záznamy, kdy náš předek kupuje pozemky od Jindřicha z Hradce,” začíná pamětník své vyprávění a listuje dokumenty, které si pro tuto příležitost připravil. Zároveň vytahuje fotky, na jedné z nich je dům na náměstí v Telči. Je to cukrárna, kterou jeho rodina provozovala už v době první republiky. “Můj dědeček z otcovy strany pracoval původně ve Vídni, byl vyučený pekař. Roku 1919 se vrátil a koupil dům na náměstí v Telči. Brzy tam začal provozovat cukrárnu,” vysvětluje, že v jedné větvi rodiny se živnostničilo od nepaměti. S chodem cukrárny Svoboda později začal pomáhat i pamětníkův otec. “Chodili jsme tam vždy na zmrzlinu,” vybavuje si vzpomínky z nejútlejšího dětství. Jednoho dne mu ale v cukrárně zmrzlinu dávat přestali. “Byl to rok 1948, došlo ke znárodnění. Vnímal jsem reakce rodičů. Po znárodnění byl tlak, aby děda z cukrárny odešel a otec aby vstoupil do partaje. Ten do partaje vstoupit nechtěl. V rodině tak nastalo napětí,” vzpomíná na dobu, kdy chodil do mateřské školky. Napětí u Svobodových vzniklo, protože se dědeček Svoboda domníval, že by synův vstup do Komunistické strany Československa mohl zvrátit zabavení rodinného podniku. Nebo by nad ním alespoň získali víc kontroly, pamětníkův otec tam totiž stále pracoval jako dělník. Do KSČ ale nikdy nevstoupil. “Režim ty lidi rozeštval. Tlakem na hospodaření byly ty vztahy narušené,” myslí si dodnes Svoboda. Další ranou neveselých událostí roku 1948, která zasáhla do života rodiny Svobodových, byla emigrace pamětníkova strýce.
Ani rodině Svobodovy matky se po komunistickém převratu nevedlo dobře. V Zadním Vydří, což je vesnička nedaleko Telče, totiž hospodařili na polnostech, které se v jejich rodině předávaly už od patnáctého století. “V roce 1948 vyšel zákon, že lidé mohou mít jen polnosti do padesáti hektarů, tak část majetku odprodali,” vzpomíná pamětník. Vše ale nejspíš nešlo podle plánu a pamětníkova babička Božena Fojtová měla podle vnukových vzpomínek zaplatit pokutu v hodnotě 100 tisíc. “Byla odsouzena,” vybavuje si Svoboda. O co konkrétně šlo, už ale neví. Jeho prarodiče ze Zadního Vydří museli také propustit čeledíny, protože s menším hospodářstvím nebylo potřeba tolik pomáhat. “Tak jsme tam na pomocné práce sezónně jezdili my. Střídali jsme tak pobyt v Telči a Zadním Vydří.” Ani to ale netrvalo dlouho. Komunisté brzy jeho prarodičům sebrali i zbylý majetek. “Až se člověk diví, co všechno sebrali,” komentuje to pamětník. Psal se tehdy rok 1952.
V té době už pamětník navštěvoval druhou třídu na základní škole v Telči. Likvidace hospodářství v Zadním Vydří ale není jeho jediná vzpomínka z dob povinné školní docházky. V březnu roku 1953 zemřel generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin. A malý Honzík musel přímý přenos z jeho pohřbu poslouchat ze školní lavice. “Jak tam střílela děla, tak to byly takové rány, že se začal chechtat jeden kluk, dokonce syn učitele. Učitelka ho poslala za dveře, abychom z toho my ostatní neměli taky legraci,” vzpomíná. Když ani ne o dva týdny později zemřel tehdejší československý prezident Klement Gottwald, spolužák už šel během dalšího přímého přenosu za dveře rovnou. “Aby se z toho ve třídě nestala fraška,” baví se pamětník i po letech veselou příhodou. Jedna veselá vzpomínka ale nevyváží těžké období, které rodině Svobodovových nastalo. Po znárodnění hospodářství přišla celá rodina o část obživy, na kterou spoléhala. Pamětníkovi rodiče tak museli brát lecjaké přivýdělky, aby své čtyři děti uživili. “Mamka proto sehnala práci, že se zašívaly pytle pro družstvo. Takže i jako děti jsme látaly a zašívaly díry.” Vybavuje si, jak se do chodu domácnosti zapojil každý volný pár rukou. Do už tak složité situace zasáhla v roce 1953 i měnová reforma. “Živě si pamatuju, jak mamka měla jet za známou do nemocnice do Jihlavy, a otec dostal předtím nějaký den výplatu. Vyměnili peníze a najednou nebylo ani na autobus. Tak jela do Jihlavy na kole,” krčí rameny.
Ani s koncem padesátých let nenastalo v rodině Svobodových klidné období. Když si dospívající Jan měl vybírat střední školu, narazil na požadavek bezproblémového třídního původu. S jedním dědečkem bývalým živnostníkem a druhým, kterému komunisté sebrali hospodářství, si pamětník mohl nechat o čistém třídním původu jen zdát. “Ani do učení by mě nevzali. Tam dávali žáky, jejichž rodiče byli spolehlivější, na mě skoro nic nezbylo. Otec si ale vzpomněl, že jeho známý dělá ředitele v ČSAD, tak jsme za ním šli a vzali mě jako automechanika,” vzpomíná, že v podniku Československé státní automobilové dopravy na třídní původ nekoukali. Podle ředitele potřebovali hlavně pracovité lidi. Jan Svoboda tak v roce 1960 nastoupil do učení v Čáslavi, vyučit se měl na automechanika nákladních aut. “K nákladním autům se lidi moc netlačili, byla to hrozně špinavá práce. Byli jsme zaolejovaný od hlavy až k patě. Ale my jsme byli vychovaní tak, že jsme jakoukoliv práci přijali a byli jsme zticha. Neříkali jsme, že nás to nebaví. Nás bavilo všechno,” krčí rameny při vzpomínce na studentská léta. A i když se k oboru automechanika dostal trochu jako slepý k houslím, tak ho učení bavilo a učitelé ho chválili. Příjemné vzpomínky na studia mají ale pro pamětníka stále pachuť socialistického období. “V druhém ročníku jsme navštívili Muzeum dělnického vývoje. To na mě zapůsobilo hrozně negativně. Když jsem viděl, co tam vystavují a jak pomlouvají řemeslníky, živnostníky a sedláky, kteří neznali nic jiného než práci… Až se mi zatajil dech, kde všude je ten komunistický systém nalezlý,” vzpomíná.
Strana opravdu ovlivňovala běžný život každého Čechoslováka. Jan Svoboda nebyl výjimka. Ve třetím ročníku ho škola kvůli dobrému prospěchu poslala jako delegáta na sjezd Československé socialistické mládeže. “Já jsem se tomu tak bránil! Ale vypravili mě. Jel jsem do Prahy zvláštním vlakem, odvezli nás do Sjezdového paláce,” vysvětluje s tím, že šlo o současný Průmyslový palác na pražském Výstavišti. Svoboda dělal i tentokrát čest svému jménu a necítil se na sjezdu mladých komunistů vůbec dobře. “Vystoupil ohnivý mladík, nějaký Pavel Kohout, a vykládal, jak jeho srdce buší pro stranu. Jak jeho mysl přemýšlí komunisticky. Říkal jsem si, co tam dělám. Tak jsem řekl, že je mi špatně, a poslali mě pryč. Papíry, co jsem tam dostal, jsem naházel do koše a řekl jsem si, že už se nesmím nikdy nechat oblbnout,” vrtí hlavou se smíchem, že ho ze sjezdu dostalo simulování průjmu. Sjezd ČSM byl ale na pár let poslední přímé setkání s realitou komunismu. Svoboda se vyučil v polovině šedesátých let, kdy začalo pomalu nastávat uvolněnější období. I díky tomu se hned po učňáku mohl přihlásit na průmyslovou školu. “Bum a ono to vyšlo. Dostal jsem se na průmyslovou školu automobilové dopravy,” přibližuje pamětník, jak se na něj navzdory třídnímu původu usmálo štěstí. Volnější období mladému studentovi umožnilo přidat se do školní kapely a hrát v ní na saxofon. “To byly nejlepší léta, jaký jsem prožil,” shrnuje nostalgicky.
Reformní pražské jaro už Jana Svobodu zastihlo na vojně, kam odešel na podzim roku 1967. I když ho politika moc nezajímala, uvolnění systému přece jen vnímal. V té době mu také emigroval mladší bratr Antonín. “Byl kuchař na lodi, jezdil labsko-oderské plavby. Navštívil mě na vojně, říkal jsem si, jak to, že za mnou přijel. A za čtrnáct dní mi rodiče říkají: ‚Tonda utekl, je za hranicemi‘,” shrnuje jednoduše, jak jeho bratr odjel do Kanady. “Za hranicemi jsme měli už strýce. Věděli jsme, jak se tam lidem daří. Tady jsme byli rukojmí režimu.” Složitější období ale mělo teprve ještě přijít. Vpád vojsk Varšavské smlouvy Svoboda zažil stále „v zeleném“, v hodnosti vojína. S vojáky se ale nesetkal, protože se krátce před 21. srpnem zranil na cvičení v Libavé. “Měl jsem úraz kolene, ležel jsem v Olomouci, pak mě odtud převezli do Jihlavy. Chlapi vykládali, jak se při přesunu z Libavé do Jihlavy potkávali s tanky. Hned při výjezdu potkali Poláky. Ale jejich armáda neměla chuť bojovat,” přibližuje pamětník notoricky známé události jednadvacátého srpna z jiného pohledu. Vojáci tehdy ještě nevěděli, že jim srpnová okupace prodlouží povinnou vojenskou službu, a to hned o několik měsíců. “Když jsme měli z vojny odcházet v roce 1969, dostali jsme najednou znovu povolávací rozkazy a museli jsme zůstat. Byl vyhlášený poplach a jeli jsme na Brno,” vybavuje si. V Brně totiž na roční výročí invaze došlo stejně jako v jiných městech po celém Československu k velkým nepokojům. Zásah Lidových milicí tam nepřežili dva lidé. Vojáci do moravské metropole sice dorazili až po nepokojích, stejně si je ale město pro jistotu nechalo v kasárnách až do Vánoc.
Po návratu z vojny se Svoboda zapojil do pracovního procesu. V Telči pracoval jako automechanik, navíc díky dokončené průmyslovce mohl dělat mistra mladším učňům. Později se dostal i k práci dispečera. Větší postup mu ale umožněný nebyl, protože měl příbuzné za hranicemi. “Strýc nám poslal auto. A všichni najednou zpozorněli, že mám auto z Tuzexu a od emigranta. Tak jsem byl vyškrtnutý z kádrových rezerv a byl mi zaražený postup na lepší místo,” připomíná ústrky režimu, které se mu nevyhnuly ani v dospělém životě. Ovlivnily i jeho svatbu v roce 1972. Ta byla v Telči v kostele svatého Ducha, ale mladý pár se musel nechat oddat i na radnici. “Tehdy se neuznávaly církevní sňatky, muselo se jít i na radnici. Měli jsme dvě svatby, proto to tak drží,” směje se pamětník a je na něm vidět, že se spolu s ženou Zdenkou snažili v komunistických křivdách najít alespoň něco dobrého. Práce dispečera Svobodu sice bavila, ale také v ní nevydržel dlouho, právě kvůli autu poslanému ze zahraničí. “Na firmě si uvědomili, že bych neměl pracovat s lidmi. Byl jsem přeřazený na práci, kde jsem s lidmi nepřišel do styku. Začal jsem dělat zásobovače, což nebyla snadná práce. Všechno se shánělo, všeho byl nedostatek,” vybavuje si pamětník ironii své pracovní náplně v době socialismu. “Kolikrát mi bylo do breku, lidé byli očkovaní, že všechno je a že ti, kteří se pohybují okolo zásobování, jsou neschopní,” krčí smutně rameny.
Navzdory nevhodnému třídnímu původu a tomu, že Jana Svobodu vedení firmy “uklidilo” mimo dosah většiny spolupracovníků, po čase přišla překvapivá nabídka na spolupráci se Státní bezpečností. “Tajní” využili chyby, které se pamětník dopustil během řízení. “Bylo to v roce 1978, strčil jsem do kola autobusu. Nic se nestalo, ale vzali mi řidičák, oprávněně. Mělo to být na půl roku. A když jsem ho chtěl přes známosti vrátit, nabídli mi ho i se spoluprací,” vzpomíná na taktiky, které Státní bezpečnost používala. Spolupráci ale Svoboda nikdy nepodepsal. “Se svou minulostí a znalostmi jsem to samozřejmě odmítl. Ozvali se mi ještě asi dvakrát. A řidičák mi nevrátili, asi abych zachoval mlčenlivost,” přemýšlí nahlas. Tu ale tehdy mladý otec od rodiny nezachoval. “Šel jsem vynadat vedoucímu, protože jsem si myslel, že ten podnět šel od něj. Ten mi ani nevěřil, že se tohle děje. Byl tak seriózní, že mi přidělil řidiče, a měl jsem ho až do doby, než mi vrátili řidičák,” vzpomíná a vypráví, že navzdory pomoci vedoucího byl až do sametové revoluce kvůli odmítnutí spolupráce vedený jako sledovaná osoba.
Listopadový převrat v roce 1989 tak v Telči vítal s velkým nadšením. V prvních revolučních dnech pomáhal zvučit projevy na náměstí a s ženou a dětmi se jel podívat i na pražskou demonstraci na Letné. “Byla naděje, že se to někam posune. Byl jsem mezi zakladateli Občanského fóra. Ale ne z politických, nýbrž z hospodářských důvodů. Věřil jsem, že se hospodářství postaví na nohy,” vypráví, jak už v prvních měsících po revoluci začal přemýšlet nad vlastní živností. Z Občanského fóra po čase vystoupil, ale myšlenka na vlastní firmu ho neopustila. “Všichni mí předci se dokázali za jakéhokoliv režimu postarat sami o sebe, tak jsem se angažoval, abych se vymanil ze závislosti na státu a na okolí,” vysvětluje svým posluchačům, jak ho myšlenka na celý rod živnostníků hnala kupředu. Podnikat začal v podstatě na koleni. “Prodávat autodíly jsem začal nejdřív před barákem. Z půdy jsem snesl náhradní díly - blatník, výfuk, startér... Všechno to byly nedostatkové díly, s tím jsem začal obchodovat,” vzpomíná na své začátky, které se v devadesátých letech ještě snažil skloubit s prací zásobovače. Brzy před ním ale stálo rozhodnutí, zda pracovat pod ČSAD, nebo soukromničit. Rozhodnutí bylo jasné. “To už se nedalo opustit. Podnikal jsem až do důchodu. Později jsme se pustili i do oprav. Opravovali jsme západoněmecké převodovky, tady to nikdo neuměl,” shrnuje, jak se firma Svoboda Parts postupně rozrůstala. Když ji v pětašedesáti předal svým synům, provozovna už dávno nebyla v „kozím chlívku“, jak prvním prostorům přezdíval. Odpočinkového důchodu si ale Jan Svoboda neužívá ani na prahu osmdesátky. Baví se prací na domě a zahradě. “Dřív na to nebyl čas,” krčí s úsměvem rameny.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Tereza Brhelová)