Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Josef Svoboda (* 1926)

• narodil se 9. března 1926 v obci Nižný Hrušov v okrese Michalovce na východním Slovensku

• otec Daniel Kukolos odjel v roce 1929 za prací do Uruguaye, v roce 1957 ho následovala i matka Marie, oba v Jižní Americe již zůstali

• v prosinci 1944 vstoupil v Humenném do 1. československého armádního sboru

• sloužil ve 4. brigádě v minometné rotě

• prošel boji u Liptovského Mikuláše a dalšími osvobozovacími boji na území Československa

• v 1. československém armádním sboru sloužil také starší bratr Jan, který šel z Buzuluku do Prahy

• v roce 1947 bojoval na východním Slovensku proti Ukrajinské povstalecké armádě

• po odchodu z armády pracoval jako dělník v papírně v Hostinném a v dolech v Žacléři

• po svatbě s první ženou si změnil příjmení z Kukolos na Svoboda

• v době natáčení v roce 2022 žil v Trutnově

Jako osmnáctiletý vstoupil na konci roku 1944 do 1. československého sboru, protože měl vztek na Němce, kteří odvezli z jeho rodné obce Nižný Hrušov na východě Slovenska všechny židovské rodiny. Na východní frontě už bojoval jeho starší bratr, se kterým se náhodou sešel u Liptovského Mikuláše, kde probíhaly tvrdé boje a kde zahynula řada jeho kamarádů.

Konec války oslavil u Olomouce a v Praze poté zažil velkolepou vojenskou přehlídku. Vojenskou uniformu svlékl až po Akci B, při které bojovaly československé složky národní obrany na Slovensku proti příslušníkům Ukrajinské povstalecké armády. Přestěhoval se do Čech, usadil se v Trutnově a přes třicet pracoval v dolech v Žacléři. V době natáčení v roce 2022 byl posledním veteránem druhé světové války na Trutnovsku.

Otec odjel za prací do Uruguaye

Josef Svoboda se narodil 9. března 1926 v obci Nižný Hrušov rodičům Danielovi a Marii Kukolosovým. Obec leží na východním Slovensku u města Michalovce a zdejší kraj byl v meziválečném období chudý a zemědělský. To potvrzuje i osud otce Daniela Kukolose (ročník 1895), který v roce 1928 odjel do jihoamerického státu Uruguay kvůli výdělku. Na Slovensku nebyla podle pamětníka žádná práce, rodinu živilo malé políčko. Od dětství byl zvyklý pracovat, a to právě kvůli odchodu otce do Jižní Ameriky. Vzpomíná, že maminka ho i několikrát musela omluvit ze školy kvůli práci na poli.

Josef Svoboda měl ještě bratra Jana, který byl o pět let starší (ročník 1921), a po odchodu otce zůstali bratři s maminkou Marií sami. „Tatínek se pak vrátil jenom jednou kvůli výpůjčce na cestu od Státní banky, kterou musel splatit do dvou let, a pak najednou zapomněl, že má dvě děti a manželku. Teprve v roce 1957 si vzpomněl na manželku a na dospělé děti, tak maminka za ním odešla. Dokonce jí zaplatil cestu,“ vzpomíná.

Za rodiči se do Uruguaye Josef Svoboda nikdy nepodíval a dodnes netuší, kdy nebo jak oba rodiče zemřeli, nebo jak se jim v Jižní Americe dařilo.

V osmnácti se přihlásil do Svobodovy armády

Pamětník si nepamatuje, kdy přesně se dobrovolně přihlásil do 1. československého armádního sboru, ale za pravděpodobný považuje prosinec roku 1944. Do Svobodovy armády narukoval v Humenném s dalšími sedmi kamarády z rodné vesnice.

„Měl jsem vztek na fašismus, že zabíjel nevinné lidi,“ vysvětluje důvody, proč chtěl jako osmnáctiletý mladík do armády, a pokračuje, „u nás bylo pět židovských rodin, a pomáhaly nám, protože tam měly jednak obchody a pomáhaly nemajetným lidem, když jim dávaly na dluh. Pak v roce 1942 přijela nákladní auta a sbalili je včetně dětí – dva dokonce se mnou chodili do školy – a nikdo se už nevrátil. Všichni zahynuli v Osvětimi. Měl jsem takový vztek. Oni nám pomáhali, pomohli i mně, když jsem měl nějakou malárii ve čtrnácti letech a když mě vyléčila právě jedna židovská rodina. Tak jsem i kvůli tomu šel do armády.“

Nejtěžší boje u Liptovského Mikuláše

Po vstupu do armády následoval výcvik, který trval pouze dva týdny – pamětník se učil zacházet se zbraní a házet granátem, poté už odjel do frontových bojů. Sloužil u čtvrté brigády jako obsluha minometu a nejprve působil jako podavač a poté jako mířič. Ze začátku měl jako ostatní nováčci strach, po čase si prý na všudypřítomnou smrt zvykl. Nejtěžší boje zažil u Liptovského Mikuláše, které vedli českoslovenští vojáci po boku Rudé armády proti německé a maďarské armádě od 3. do 4. února 1945.

„Tam padlo mnoho desítek mých kamarádů. Na hřbitově je 1376 mrtvých a mezi nimi je hodně mých známých. Já jsem měl štěstí a pokračoval jsem až do Prahy. Ještě jsme bojovali u Žiliny, ale největší boje byly u Liptovského Mikuláše. Tam měli Němci dobré zákopy a bunkry, protože už viděli, že budou ustupovat a věděli, že naše a Rudá armáda postupuje za nimi,“ vzpomíná pamětník.

Hrůzu působily také kaťuše, které pěchotu doprovázely. Pamětník byl s minomety vzadu. „Naše rota měla osm minometů, to byly ty dvaaosmdesátky. Vždycky z pozorovatelny řekl velitel: ‚Miř tam a tam.‘ Prostě musel říct nějaký odhad, a buď jste se trefil, anebo ne. Mnoho střel šlo naprázdno. Pak třeba řekl: ‚Udělejte to trochu zpátky.‘ A pak se to jednou povedlo.“

Poslali ho pro munici a to mu zachránilo život

On sám málem přišel o život v Okoličné. Zachránilo ho, že ho poslali do skladu. „Měli jsme ve sklepě v jednom domě munici. Půjčili jsme si kolečka a šli jsme si pro ni. Než jsme se vrátili – to bylo asi tři sta metrů – tak byli tři naši vojáci mrtví. Padl i desátník Chmára. To byl takový bezvadný kluk, co to měl jenom sedm kilometrů domů a čtyři roky tam nebyl. Tak se těšil, že ho rodiče uvidí. Člověkem to úplně otřáslo. Ten Chmára byl navíc úplně roztrhaný. Nic veselého to nebylo,“ upozorňuje.

Vzpomíná, jak na frontě často jedli ruský boršč, kroupy s masem, černý chléb a podobnou stravu. Trápily je také vši, protože se nemohli umýt a na frontě vždy museli vydržet alespoň měsíc, než je vystřídala druhá skupina.

S generálem Ludvíkem Svobodou se na frontě osobně setkal, ačkoliv spíše nepřímo. „Svoboda prošel vedle nás a společně s ním šli nějací důstojníci. On byl velice odvážný a důstojníci mu říkali: ‚Pane generále, tam už ne.‘ Ale on šel dál a nic se mu nestalo. Takže jsem ho tak viděl.“

S bratrem se setkal náhodou na frontě

V armádním sboru působil také bratr Jan a pamětník se s ním potkal u Liptovského Mikuláše. Bratr, narozený v roce 1921, totiž sloužil jako tankista a setkání proběhlo po celých čtyřech letech. Bratr působil v Rychlé divizi, kterou vyslal klerofašistický Slovenský štát na Sovětský svaz během Operace Barbarossa. Později ale spolu s dalšími slovenskými vojáky přeběhl do Rudé armády. Během postupu československé jednotky byl dvakrát raněn.

Josef Svoboda zažil během války také sněhové vánice a velkou zimu, ovšem sám byl ještě mladý a leccos vydržel. Díky dobrým botám neměl ani omrzliny. Na konci války lidé zcela otevřeně vítali československé vojáky jako své osvoboditele: „Na vesnicích jsme se alespoň schovali do nějakých stodol nebo nás lidi pozvali dovnitř. Lidé se k nám chovali vždycky velice dobře a nejlépe na Moravě. Zvali nás: ‚Pojďte k nám, pojďte k nám.‘ A všude bylo plno pití a všeho možného.“

Konec války zažil v Rožnově pod Radhoštěm. Vojáci 1. československého armádního sboru pak přišli až do Prahy a účastnili se slavnostního defilé. V Praze pamětník viděl na Václavském náměstí při přehlídce generála Dwighta Eisenhowera, generála Bernarda Montgomeryho, Georgije Žukova a maršála Koněva.

V Praze se šel podívat na popravu Josefa Pfitznera, protektorátního náměstka pražského primátora německé národnosti, kterého Mimořádný lidový soud v Praze odsoudil k smrti podle takzvaného velkého retribučního dekretu. Jednalo se o první veřejnou popravu v českých zemích po několika staletích a také o poslední. Konala se dne 6. září 1945 na Soudním náměstí na Pankráci a přišlo se na ni podívat asi dvacet tisíc lidí. Pamětník vzpomíná, že na popravu Karla Hermanna Franka, která proběhla 22. května 1946 na dvoře pankrácké věznice nesehnal vstupenku.

Několik banderovců jsme chytili

Po válce zůstal pamětník v Československé armádě a odjel zpět na Slovensko do Žiliny, odkud v roce 1947 odešel bojovat proti Ukrajinské povstalecké armádě. Přemisťovala se ze západní Ukrajiny na východní Slovensko a ukrajinští partyzáni doufali, že se části z nich podaří probít se do západní Evropy.

„Oni procházeli na Oravě. Můj velitel mi ještě říkal, abych na východní Slovensko nešel, že jsem byl na frontě, ale já jsem tam chtěl jít. Několik banderovců jsme chytli. Nevím, co se pak s nimi stalo. Museli jsme je doprovodit až do Žiliny a pak nevím, jestli je zavřeli, anebo jestli je poslali dále na Ukrajinu. Ale také tam to nebylo pěkné, protože oni měli hlad a zbraně, tak sedláci trpěli. Chtěli projít skrze naši republiku.“

Pamětník sloužil v obci Oravská Polhora a ještě v dalších obcích nedaleko hory Pilsko. Vzpomíná, že ukrajinští povstalci nepostupovali v celých rotách, a tak bylo pro československé vojáky dobře, že je často početně převyšovali. To byla sice veliká výhoda při přestřelkách a přepadech, ale českoslovenští vojáci také umírali.

Po odchodu z armády pracoval v dolech

Josef Svoboda dostal po „Akci B“, jak se vojenská operace proti ukrajinským povstalcům nazývala, nabídku ke vstupu do Sboru národní bezpečnosti. Odmítl ji však. „Já jsem uniformu nosil už nějaký čas, tak jsem chtěl raději do výroby. Takhle jsem jim to řekl. Bylo dobře, že jsem ke Sboru národní bezpečnosti nešel, protože pak to bylo něco smutného. Tak jsem byl rád, že jsem tam nešel.“

Zaměstnání našel ve výrobě a usadil se v Hostinném, kde v papírnách pracoval i jeho bratr. Po svatbě s první ženou si vzal její příjmení, protože mu prý lidé to jeho Kukolos komolili. Usadili se v Trutnově a pamětník nastoupil jako dělník do Východočeských uhelných dolů v Žacléři, kde pracoval na povrchu až do odchodu do důchodu. 

Ke svému válečnému působení dodává: „Stačí prodělat jenom týden přímo na frontě a člověk na to nikdo nezapomene. Když vidíte desítky mrtvých a roztrhaná těla, tak to není pro mladého člověka příjemný pocit. Pak byli ještě vojáci, co přišli až z Ruska, a ti viděli toho všeho ještě trochu více.“

Jeho poselství pro budoucí generace proto zní: „Aby už nikdy nebyla válka, protože v ní umírají lidé a zabíjí.“ Dodává však, že druhá světová musela být, protože by Němci vyvraždili celé národy.