Luděk Svoboda

„Moje maminka chtěla mermomocí chalupu na Šumavě, tenkrát byly ty chalupy za 2–300. Tak oni vyrazili... My jsme měli ten vůz KDF – historici vojenství vědí, jak to vypadá, ještě to na sobě mělo maskovací barvy – a s tímhle oni vyrazili s mým bratrem na Šumavu, že budou shánět chalupu. Ale přejeli nějak to pásmo, protože byla zima a mlha, a prostě to přejeli. A my jsme čekali, že se vrátěj za dva za tři dny, a najednou nám za čtrnáct dní přišel takovej umaštěnej dopis – máme se dobře a razítko Věznice Budějovice. (...) Oni především říkali, že chtěli přejet hranice – tak to vysvětlovali těžko. Vysvětlovali, že chtěli jen shánět nějakou chalupu. Tak to oni považovali za nějakej špatnej žert. No ale prostě je pustili.“

„Jednou ráno zazvonil zvonek, já jsem dělal klukovi kakao do školy, a teď tam byli nějaký dva chlapci, takový v džínách a s takovou opelichanou škodovkou, a říkali – pane Svoboda, my bysme se vás potřebovali na něco zeptat. Povídám – tak prosím, pojďte dál – ne, ne, my bysme vás odvezli k nám. Do kanceláře. (...) Oni po nás chtěli, abysme hlásili, kdo tam chodí. A já jsem na to řek – pánové, nezlobte se, ale vy neznáte moji vedoucí, ale kdybych někde poslouchal u futra, tak ona mě zatáhne za vlasy a potáhne mě do nákupního oddělení. A zadruhý, jak já můžu vědět, jak se kdo jmenuje. To nemůžu vůbec vědět. A pak říkali – my když budem chtít, tak zvednem telefon a máte po práci. Skončilo to tak nějak, že nic, žádná spolupráce, nic, akorát – nesmíte to nikomu říct. Bál jsem se, blbě jsem spal. (...) Protože jsem nevěděl, co mě čeká. To mohla bejt basa třeba na patnáct let v tý době anebo nic. Legrační na tom byla jedna věc, že jsem byl tejden předtím u bratra na lyžích na Šumavě, a teď jsem tam jezdil za nějakým člověkem, hrozně sympatickým, legrace a vtipy... A on to byl ten, co mě potom vyslýchal. Ještě tam měl ty lyže z tý rekreace. A já povídám – jé, my se vlastně známe, my jsme spolu lyžovali... No, tak to nebyl rád, teda...“