Luděk Svoboda

* 1933

  • „Když jsme nakoupili knihy, museli jsme je nechat v regále, přišel ten ideologickej dohled a řekli – tohle můžete a tohle ne... Jenže nějakej ten ideologickej dohled byla nějaká doktorka Špicová a ta říkala třeba mně: ‚Luďku, neblbni, tohle nemůžeš...‘ A to bylo celý. My jsme měli takovou pověstnou bednu, do který jsme házeli takovýhle věci, a teď když přišel někdo z těch lidí, o kterejch jsme věděli, tak jsme ho nechali v té bedně pohrabat. Pak přišel nějakej idiot, kterej o tom slyšel, a říká – vy tady máte bednu zakázanejch knih. Přitom pět metrů od něj stál estébák. A my jsme říkali – vy jste se snad zbláznil, takovýhle věci my tady vůbec nemáme. A on řekl – mně to říkala slečna Přívorů. No, tak to už bylo horší...“

  • „Moje maminka chtěla mermomocí chalupu na Šumavě, tenkrát byly ty chalupy za 2–300. Tak oni vyrazili... My jsme měli ten vůz KDF – historici vojenství vědí, jak to vypadá, ještě to na sobě mělo maskovací barvy – a s tímhle oni vyrazili s mým bratrem na Šumavu, že budou shánět chalupu. Ale přejeli nějak to pásmo, protože byla zima a mlha, a prostě to přejeli. A my jsme čekali, že se vrátěj za dva za tři dny, a najednou nám za čtrnáct dní přišel takovej umaštěnej dopis – máme se dobře a razítko Věznice Budějovice. (...) Oni především říkali, že chtěli přejet hranice – tak to vysvětlovali těžko. Vysvětlovali, že chtěli jen shánět nějakou chalupu. Tak to oni považovali za nějakej špatnej žert. No ale prostě je pustili.“

  • „Jednou ráno zazvonil zvonek, já jsem dělal klukovi kakao do školy, a teď tam byli nějaký dva chlapci, takový v džínách a s takovou opelichanou škodovkou, a říkali – pane Svoboda, my bysme se vás potřebovali na něco zeptat. Povídám – tak prosím, pojďte dál – ne, ne, my bysme vás odvezli k nám. Do kanceláře. (...) Oni po nás chtěli, abysme hlásili, kdo tam chodí. A já jsem na to řek – pánové, nezlobte se, ale vy neznáte moji vedoucí, ale kdybych někde poslouchal u futra, tak ona mě zatáhne za vlasy a potáhne mě do nákupního oddělení. A zadruhý, jak já můžu vědět, jak se kdo jmenuje. To nemůžu vůbec vědět. A pak říkali – my když budem chtít, tak zvednem telefon a máte po práci. Skončilo to tak nějak, že nic, žádná spolupráce, nic, akorát – nesmíte to nikomu říct. Bál jsem se, blbě jsem spal. (...) Protože jsem nevěděl, co mě čeká. To mohla bejt basa třeba na patnáct let v tý době anebo nic. Legrační na tom byla jedna věc, že jsem byl tejden předtím u bratra na lyžích na Šumavě, a teď jsem tam jezdil za nějakým člověkem, hrozně sympatickým, legrace a vtipy... A on to byl ten, co mě potom vyslýchal. Ještě tam měl ty lyže z tý rekreace. A já povídám – jé, my se vlastně známe, my jsme spolu lyžovali... No, tak to nebyl rád, teda...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.02.2016

    (audio)
    délka: 02:40:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žít naplno se dá v každé době

Luděk Svoboda vojín u PTP Hradec Králové
Luděk Svoboda vojín u PTP Hradec Králové
zdroj: archiv Luďka Svobody

Luděk Svoboda se narodil 13. května 1933 v Praze. Jeho světonázor utvářel vliv silně křesťansky orientované matky i intelektuálně založeného otce Jana, profesí jazykovědce. Pamětník se vyučil knihkupcem a v letech 1952-1990 pracoval v jednom z nejvýznamnějších pražských antikvariátů, v Dlážděné ulici č. p. 5, který se postupně stal útočištěm odpůrců komunistického režimu. Po Chartě 77 Luďka Svobodu vyslýchali estébáci a přesvědčovali ho ke spolupráci, ale zlomit se nenechal. V roce 1986 odjel se svou ženou Dagmar na dovolenou do Sovětského svazu. Zastihl je zde výbuch černobylské jaderné elektrárny, právě když pobývali v estonském městě Narva, v území okrajově zasaženém radioaktivním spadem. Jeho žena poté vážně onemocněla a v roce 1993 předčasně zemřela. Lékaři nevyloučili nemoc z ozáření. V roce 1999 pamětník napsal vzpomínkovou knihu Antikvariát a já a o čtyři roky později vydal pokračování nazvané Kouzelná obálka: Antikvariát a já II. Vychoval dvě děti a žije se svou přítelkyní v Praze.