Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Naděžda Svobodová, roz. Pospíšilová (* 1937)

• narozena 24. července 1937 ve Slatinicích u Olomouce

• 1951–1955 – studium gymnázia

• 1955–1959 – vysoká škola pedagogická v Praze

• 1959–1962 – učitelka na gymnáziu v Havířově

• 1962–1982 – učila na chemické průmyslové škole v Ostravě

• 1982–1984 – zaměstnána na gymnáziu v Rokycanech

• 1984–1997 – Masarykovo gymnázium v Plzni

• 1990–1997 – ředitelka a později zástupkyně ředitelky Masarykova gymnázia

• 1997–1999 – vyučovala ergoterapii na Vyšší zdravotnické škole Dr. I. Mauritzové

• 2002 – aktivní v záchraně opuštěných koček a organizaci Svoboda zvířat

Naděžda Svobodová přišla na svět ve Slatinicích u Olomouce 24. července 1937. Narodila se do rodiny Pospíšilových v rodinném domku uprostřed Hané. Maminka byla kadeřnice a tatínek pracoval jako úředník v továrně Sigma Lutín. Její dědeček rozvážel mléko do okolních vesnic, protože babička vlastnila mlékárnu. Pamětnice měla ještě o tři roky staršího bratra. Celé své dětství strávila hrami v okolí jejich domku s dětmi z obce. Do školy to také neměla daleko, bydleli asi pět minut chůze od ní. Z první třídy si pamatuje, že se jí strašně nelíbily hodiny němčiny. Také vzpomíná na přísného pana učitele Hudečka, který trestal zlobivé chlapce holí.

Naděžda Svobodová si dodnes pamatuje na spojenecké nálety na konci druhé světové války. Nedaleko jejich rodné obce byla továrna Sigma Lutín, specializující se na výrobu čerpací techniky. Často na ni byly prováděny nálety. Maminka vždy běžela pro děti, které si hrály v křoví u rybníčka, a musely se rychle schovat. Až do dospělosti pamětnici ve snech děsil zvuk bombardérů.

Nejvíce vzpomínek má na poslední válečné dny. Přes jejich vesnici putovaly kolony německých vojáků. Někteří u nich ve vesnici zůstávali několik dní, odpočívali nebo si opravovali výzbroj. Tatínek se účastnil za války místního odboje a jednou prý vykolejili vlak, který měl Němcům vézt zbraně. Za trámem měl proto schovanou pušku. Rodina se velmi bála, aby ji němečtí vojáci při jejich pobytu u nich doma neobjevili. Prchající okupanti byli tak unavení, že spali i vestoje, opření o zdi v kuchyni. Důstojníci se pokoušeli najít u nich doma ubytování, ale maminka se vymluvila na to, že všechny děti, které u nich doma a na zahradě pobíhaly, jsou jejich a že vojáci nebudou mít klid na odpočinek. Díky této malé lži šli vojáci o dům dál.

„Po vesnici byla rozestavěna děla, zrovna před naším domkem jedno stálo. Ještě asi na třech nebo čtyřech místech stála děla. Oni věděli, že už je konec a že už jim nepomůžou žádné zbraně. Nechtěli je nechat nepřátelům, tak je chtěli zničit, takže ucpali hlaveň a na všech místech, kde stála děla, je nechali vystřelit a hlaveň se roztrhla.“

Děti strávily poslední válečnou noc u své tety v podomácku vyhloubeném krytu, vyztuženém trámky a prkny. Asi o půlnoci pět metrů od jejich úkrytu spadla bomba. Provizorní kryt se začal sypat, a tak je teta odvedla do lepšího úkrytu, vybetonovaného sklepa u sousedů. Panovala tam ponurá nálada, už se tam tísnilo mnoho lidí. Namačkáni na sebe tam trávili noc němečtí vojáci i obyvatelé vesnice. Lidé se modlili a všichni se báli. Naděžda Svobodová a její bratr měli strach o své rodiče, kteří stále nepřicházeli, a když konečně dorazili, dozvěděli se, že i u jejich domu dopadla bomba a že maminku i tatínka dělilo od smrti pouhých několik centimetrů.

„Když tatínek s maminkou schovávali rádio do sklepa, ozvala se rána a dveřmi proletěl takový kulatý šrapnel. Tatínka ta tlaková vlna ještě ohnula, naštěstí ten šrapnel proletěl těsně nad jeho hlavou a zvedl se, nevím, jakým zázrakem, a zabodl se do veřejí těsně nad mámou. Bylo to tam strašně dlouho zaražený, to jsme tam asi deset let nechali, než se příště malovalo. Ten kus železa tam byl. Oba mohli být jedním šrapnelem poslední noc války zabití.“

Druhý den přišli do Slatinic Rusové, přes vesnici jich projížděly celé kolony, kvetly šeříky, bylo krásně a lidé jásali, že je osvobodili. Maminka dokonce nerozvážně nasedla s ostatními ženami na povoz a odjela s nimi ven z vesnice. Rodina měla o ni velkou starost, zvlášť když se dozvěděla, že na blízké faře honili ruští vojáci Mařenku po zahradě a chtěli ji znásilnit – naštěstí se jí podařilo utéct.

Naděžda Svobodová vzpomíná i na volby v roce 1948.

„Moji rodiče byli v sociálně demokratické straně, to si pamatuji, že se připravovaly volby. Pomáhala jsem jim počítat pozvánky na volební sešlost. Pozvánky byly velikosti větších pohledů, počítali jsme je na stovky. Ani nevím, kolikátí byli, to jsem ani nevnímala, bavila mě práce s tím počítáním. Když se potom komunisté spojili s těmi sociálními demokraty, tak rodiče ze strany vystoupili.“

Vystoupení ze strany se však neobešlo bez perzekucí. Tatínek zastával ve firmě Sigma Lutín vyšší pozici, byl vedoucím odbytu. Na jeho místo se patrně chtěl dostat nějaký velký komunista, a tak si pro tatínka v noci přijela policie. Sice ho další den po výslechu z Olomouce zase přivezli, ale o své místo v továrně přišel.

Naděžda Svobodová také vzpomíná na bohatý kulturní život na Hané během druhé světové války i po ní. Její otec byl stejně jako její bratr výjimečně hudebně nadaný, a tak založil ve Slatinicích mužský pěvecký sbor. Sdružení čítalo asi padesát mužů, kteří se u nich doma také scházeli a cvičili. Také u nich pravidelně hrála cimbálová muzika. V obci jsou menší léčivé lázně se sirnou vodou, a jak se trochu oteplilo, chodily se děti koupat do místního bazénu naplněného léčivou vodou. Maminka jim musela k vodě nosit i oběd, protože z ní odmítaly vylézt. Tatínek chodil pravidelně se džbánkem pro léčivou vodu k asi 200 metrů vzdálenému prameni. Pamětnice třikrát týdně cvičila v Sokole, nejprve jako žákyně a později jako dorostenka.

Po obecné škole studovala gymnázium v Olomouci a po maturitě odešla do Prahy studovat vysokou školu pedagogickou. Z důvodu nedostatku učitelů bylo studium zkráceno na čtyři roky. Hned po promoci dostala umístěnku do Havířova na místní gymnázium, kde vyučovala ruský jazyk a tělesnou výchovu. Po třech letech přešla do Ostravy na chemickou průmyslovku, protože se stěhovala do většího bytu ke svému prvnímu manželovi Jiřímu Ježkovi. Za tři roky se jim narodila dcera Barbara. Manželství vydrželo pouze sedm let. Jiří Ježek brzy po rozvodu utekl za hranice a nakonec se uchytil ve Spojených státech amerických. Ve zralém věku se pamětnice vdala podruhé, za Miroslava Svobodu, s nímž odešla po dvaceti letech strávených v Ostravě do Plzně. Bohužel první dva roky pro ni nebylo v Plzni místo, a tak učila na gymnáziu v Rokycanech. Od roku 1984 působila na Masarykově gymnáziu v Plzni, čtyři roky byla jeho ředitelkou a další dva roky zástupkyní ředitele. Ještě v důchodovém věku nastudovala literaturu k ergoterapii a tento předmět vyučovala na Vyšší zdravotnické škole Dr. I. Mauritzové v Plzni.

Ve volném čase Naděžda Svobodová pomáhala své dceři Barbaře s provozem restaurace v Ostravě, kam dojížděla na pár dní v týdnu z Plzně. Se svým manželem se posledních patnáct let věnuje záchraně opuštěných koček. Oba vstoupili do organizace Svoboda zvířat a do konce roku 2013 jich spolek zachránil více než sedm set tři.