Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Profesorka MVDr. Zdeňka Svobodová (* 1943)

• narodila se 6. února 1943 v Pivkovicích

• spolu s dalšími dvěma sestrami vyrůstala v selské rodině

• po roce 1948 byla rodina označena za kulaky a přinucena ke vstupu do JZD

• jako dcera kulaka nedostala pamětnice doporučení k dalšímu studiu

• nakonec vystudovala střední rybářskou školu ve Vodňanech

• absolvovala veterinární fakultu v Brně

• dnes je oceňovanou vědkyní

 

„Zpětně vidím vše jako zázrak,“ bilancuje šestasedmdesátiletá oceněná vědkyně v oblasti toxikologie Zdeňka Svobodová svou profesní kariéru. Přitom jí komunistický režim zakázal studovat.    

Narodila se v roce 1943 na jihu Čech. Společně s dalšími dvěma sestrami vyrůstala v Pivkovicích v rodině sedláka Pavlíčka. „Měli jsme tehdy hospodářství s pětadvaceti hektary, osmi kravami, dvěma koňmi a také prasata, králíky a slepice. Maminka se starala o domácnost, kde jsme jí pomáhaly my holky a také služka. A měli jsme i kočího.“ Válečné roky ve vesnici zná Zdeňka jen z vyprávění rodičů. Připomíná hlavně těžké životní podmínky a také to, že Pivkovice byly v květnu 1945 osvobozeny Američany. „Nic si nepamatuju, ale maminka mi vyprávěla, že nám dětem dávali žvýkačky a čokoládu.“

A tak nám začali říkat kulaci

Hospodářství jejího otce patřilo k moderně vedeným. V rámci výuky k nim chodili i žáci ze školy. Zásadní proměna v životě rodiny nastala s převzetím moci komunisty v únoru 1948. Rodiče Zdeňky museli propustit pomocníky a totalitnímu režimu odevzdávat čím dál větší dávky. „Jednou k nám dokonce přišli tři chlapi a hledali pytle obilí v senu. Mysleli si, že tatínek lže, když říká, že víc nemá... A také nám začali říkat kulaci.“

Rodina neměla peníze a nedostávala ani lístky na příděly. Situaci zpočátku zvládala díky příbuzným, kteří ji zásobili cukrem, moukou, bramborami a mlékem. Z okolních vesnic ale komunisté postupně kulaky vystěhovávali a zabírali jejich majetky a polnosti. „Ve vedlejší vesnici například musela celá rodina naložit jen to nejpotřebnější na valník. Odvezli je někam k Plzni a tam jim dali jednu místnost. Jedna žena si také nesla malý šicí stroj. Chlap, který je vystěhovával, jí ale řekl, že to tam má nechat, samozřejmě si to chtěl vzít... Tak ona ten šicí stroj hodila do žumpy, aby se rozbil.“

Vstup do JZD pro nás byl nakonec vysvobozením

Ani rodině Pavlíčkových se snaha o vystěhování nevyhnula. Komunisté plánovali, že si z jejich statku uprostřed vsi udělají kanceláře JZD a další prostory využijí na traktory. „Nakonec zasáhl Václav Zíka, byl komunista ale dobrý člověk. Díky němu jsme mohli zůstat doma.“ Rodinu Pavlíčkových se i tak režimu podařilo zbídačit natolik, že nakonec byli rodiče pamětnice rádi, že můžou do JZD vstoupit. „Bylo to pak pro nás opravdu vysvobození.“

V roce 1957 bylo Zdeňce 14 let. Když chtěla pokračovat ve studiu na jednáctiletce ve Vodňanech, oznámili jí, že studovat nemůže. „Zakázali to ještě dalším dvěma spolužačkám. My byli kulaci. Ta jedna kamarádka měla tatínka dentistu a ta druhá kamnáře. Bylo nám řečeno, že máme jít rovnou do JZD.“ Ve stejném roce otevírali ve Vodňanech rybářskou školu se čtyřletým maturitním oborem a hledali pro ni čtyřicet studentů. Otec pamětnice neváhal, jel vše domluvit a Zdeňku přijali. „Dodnes se s těmito spolužáky scházíme. Tehdy jsme tam byli všichni z takových ‚divných‘ rodin, tak jsme si porozuměli.“

Když jsem studovala já, zakázali studia sestře

Po úspěšné maturitě se Zdeňka přihlásila na veterinární fakultu v Brně. Jít v 50. letech, v době nejtvrdšího komunistického režimu v Československu, na vysokou školu ale znamenalo mít souhlas od pěti lidí z rodné obce. „Považuji za zázrak, že žádost o souhlas s mým dalším studiem nepřišla k rukám tehdejšího komunistického starosty, ale dostala se k rukám pana Vojty, účetního JZD. Ten neváhal a souhlas podepsal. Následně ho dal své ženě a dále souhlas podepsali také teta a strýc a také Honza Turek, který v JZD krmil krávy.“ Další překážkou ale byla komise, která o přijetí Zdeňky rozhodovala. Hlavním argumentem, proč ji nepřijmout, byl fakt, že je dcerou kulaka. „Tam se ovšem odehrál další zázrak. V komisi byl také profesor Dyk, který řekl, že jsme v podstatě na Šumavě a tam se o kulacích nedá mluvit, protože jsou tam samé kameny a lidé tam nemají žádnou úrodu.“

Komunistický režim šel ve svém nátlaku ale ještě dál. Když měla ve studiích pokračovat Zdeňčina sestra Blanka, řekli jí, že když už studuje její sestra, musí jít ona hned pracovat do JZD. „Ve vsi byli hodní lidé, ale také ti, kteří se po roce 1948 dostali k moci, byli závistiví a chtěli nás utiskovat. Proto se pořád opakoval ten nátlak ohledně našich studií.“ Ve vsi nakonec sice souhlasili, aby Zdenčina mladší sestra studovala, ale požadovali, aby tedy naopak přestala studovat Zdeňka, která v té době byla už ve třetím ročníku vysoké školy, a aby šla tedy do JZD pracovat ona.  „Vyřešila jsem to tak, že jsem se vdala a získala jsem trvalé bydliště ve vedlejší vesnici, kde se to pak už neřešilo.“ Všechny tři dcery manželů Pavlíčkových nakonec studovaly, jejich rodiče to ale odnášeli tvrdou prací. Vstávali ve čtyři hodiny ráno a pracovali až do pozdního večera. „Rodiče byli sedření, se sestrami nás to samozřejmě velmi trápilo.“

Revoluce v roce 1989 znamenala pro otce zadostiučinění

Zdeňce a jejímu manželovi se postupně narodili dva synové. Dobu uvolnění 60. let  a následné normalizace tak pamětnice prožila zejména péčí o rodinu. „To uvolnění bylo tak nádherné, že jsme tomu věřili. Věřili jsme, že by to takto mohlo fungovat. O to větší šok byl, když nás obsadili Rusové.“

Sametovou revoluci v roce 1989 Zdeňka i její rodina přivítala. „Otec to bral jako zadostiučinění, protože celý život říkal, že to praskne. Byla jsem ráda, že se toho dožil. (...) Když se zpětně ohlédnu, je v mém životě hned několik zázraků... Hlavně díky lidem, kteří se podíleli svou dobrotou na tom, že jsem nakonec vystudovala obor, který mě zajímá. I proto jsem souhlasila s tímto natáčením, abych jim všem z celého srdce poděkovala.“

Prof. MVDr. Zdeňka Svobodová, Dr.Sc dodnes působí na Fakultě veterinární hygieny a ekologie VFU Brno. Dlouhodobě se zabývá toxikologií vodních živočichů a výzkumem akvakultur obecně. V roce 2016 převzala za své celoživotní působení ve vědě z rukou tehdejšího náměstka ministryně školství, Roberta Plagy, Cenu Milady Paulové.