Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Vítězslav Svozil (* 1933)

• narozen 9. dubna 1933 v Olomouci,

• dětství a v mládí žil v Náměšti na Hané

• po druhé světové válce chodil do Sokola

• jako hlavní sport si vybral plavání, styl prsa

• v roce 1951 odsoudila komunistická justice jeho otce Františka Svozila za velezradu

• v roce 1957 vytvořil pamětník světový rekord na trati 100 metrů prsa

• koncem 50. let propustili otce Františka Svozila z vězení

• v roce 1964 vystudoval vysokou školu, pedagogické obory tělesná výchova a biologie

• třicet pět let učil na Mendelově univerzitě v Brně (dříve VŠ zemědělská)

• dosud se věnuje veteránskému plavání

• v roce 2020 žil v Brně

Na svého tatínka, sokola, který trpěl už šestým rokem v komunistickém lágru, myslel plavec Vítězslav Svozil, když v roce 1957 vytvořil světový rekord na 100 metrů prsa. „Rekord jsem chtěl překonat navzdory těm, co mi nepřáli, ale hlavně kvůli tatínkovi. Už šest let kutal uran v Jáchymově a psal mi v dopise z vězení, ať se mi to podaří jako sokolovi,“ svěřuje se Vítězslav Svozil. „Říkal jsem si: Musím, musím! Světový rekord měl ohromný ohlas. V kriminále v Jáchymově byl poprask. Tatínkovi nosili výstřižky z novin a dělalo mu to ohromnou radost.“

Pamětníkova sportovní sláva dokonce pomohla tatínkovi dříve z basy, kde skončil začátkem padesátých let po vykonstruovaném procesu za velezradu.

K plavání ho přivedlo okukování holek

Františku a Anně Svozilovým se syn Vítězslav narodil 9. dubna 1933. Do svých dvaceti let žil v Náměšti na Hané a měl tři starší sourozence – dva bratry a jednu sestru. Na válečné roky nevzpomíná rád, Svozilovi z nich však naštěstí vyšli bez úhony.  

Po válce se Vítězslav věnoval v Sokole mnoha sportům a jako dorostenec zažil v roce 1948 XI. všesokolský slet. Slyšel, jak cvičenci v Praze provolávají slávu Edvardu Benešovi. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se přitom stal těsně před sokolským sletem prezidentem Klement Gottwald a projevy přízně bývalému prezidentu Benešovi nesl velmi těžce. Takřka vzápětí se KSČ pustila do likvidace sokolského hnutí, spojené se zatýkáním.

Pamětník zpočátku netušil, že se obětí komunistického útlaku stane rovněž jeho otec, aktivní člen Sokola. Po svých patnáctých narozeninách si Vítězslav vybral jako sport číslo jedna plavání. Díky holkám.

Náměšť na Hané se pyšnila padesátimetrovým venkovním bazénem, kam vyráželi trénovat plavci a plavkyně z dalekého okolí. Jednou tam přijela i mladá děvčata z Bratislavy. Vítězslav je chodil okukovat se svým bratrancem Ladislavem Lakomým, pozdějším známým brněnským hercem. „Jednou brzy ráno jsem si vlezl do prázdného bazénu, že si ho vyzkouším,“ říká Vítězslav Svozil. „Plavat jsem se naučil v řece pod jezem. Najednou zvednu hlavu z vody nahoru a vidím, jak na bloku stojí trenér dívek z Bratislavy. Vyzpovídal mě a řekl, že jsem plavecká naděje.“

Otce zatkla StB, čtyři dny o něm nevěděli

Pamětník začal dojíždět šestnáct kilometrů na tréninky do plaveckého klubu v Olomouci, kde se potkal se svým celoživotním trenérem Josefem Kopřivou. Maskotem klubu tam byl tehdy šestiletý Pavel Roman, který se svou sestrou Evou vítězil v šedesátých letech na mistrovstvích světa v tancích na ledě. „Malý Pavel vždycky na začátku závodů skočil do vody a zaplaval pětadvacet metrů kraulem,“ vzpomíná Vítězslav Svozil.

Rok 1950 znamenal v životě mladého plavce velký zlom. Kvalifikoval se poprvé na mistrovství Československé republiky, kde se propracoval mezi deset nejlepších plavců. Na konci roku 1950 mu ale Státní bezpečnost zatkla otce. „Jeden den nepřišel domů a nevěděli jsme o něm ještě další tři dny,“ dodává Vítězslav Svozil. Jeho tatínek se znal se sedláky na vesnici, poněvadž s nimi obchodoval. Obstarával jim mlátičky, žací a secí stroje, dobytek nebo krmivo. Všem jim vadila nastupující totalita a snažili se proti ní něco dělat. František Svozil překážel komunistům i jako představitel Sokola.

Tatínek dostal 16 let

Ve vyšetřovací vazbě ho drželi celý rok. Tři dny před procesem přijel do Náměště na Hané Františkův obhájce a rodině oznámil, že tam mohou přijít. „Byli jsme na galerii a tatínek dostal šestnáct let,“ poznamenává Vítězslav Svozil. „Maminka mě utěšovala, že půjde brzy domů, že nemůže být ve vězení tak dlouho. Ale neměla pravdu.“

Pro rodinu bez otce nastaly krušné časy. Jeden pamětníkův bratr sloužil na vojně, druhý studoval na uměleckoprůmyslové škole a sestra pracovala jako švadlena. Vítězslav chodil na gymnázium. „Maminka byla moc šikovná švadlena a šila pro sedláky, dostávala od nich pro nás jídlo,“ tvrdí Vítězslav Svozil. Podle něj se za totality mluvilo o sedlácích hodně špatně, jako o chamtivých kulacích. „Ale já si na ně pamatuju jako na milé a příjemné lidi,“ podotýká.

Mladý plavec nabíral sílu při dřině v cihelně

Aby rodina nestrádala, chodil pamětník na brigády do cihelny. Před školou a po ní. „Vždycky v pět hodin ráno jsme museli naplnit pece, nosili jsme do nich k vypálení surové cihly,“ prohlašuje Vítězslav Svozil. „Nejdřív jsem bral jako ostatní do rukou dvě, ale abych práci stihnul co nejrychleji, nosil jsem tři a pak čtyři. A odpoledne znovu. Cihelna byla ohromná posilovna. Na závodech jsem pak porazil své soupeře o šest sedm vteřin.“

Pamětník se probojoval do celostátního finále školní mládeže, kde obsadil druhé místo. V roce 1953 hodně trénoval na mistrovství republiky a navíc ho čekala maturita na gymnáziu. Ale bez vysvětlení ho k ní nepustili. Domnívá se, že příčinou bylo otcovo odsouzení a uvěznění.

Bez ukončeného gymnázia nastoupil na vojnu. Patřil mezi nejlepší československé plavce a věřil, že ho zařadí do armádního klubu ÚDA Praha. V Olomouci došel s černým kufrem na železniční nádraží, ale vlak ho přes Prahu dovezl až k běžnému vojenskému útvaru do Berouna. Režim ho kvůli otci považoval za politicky nespolehlivého a nehodného oddílu ÚDA. V Berouně trénoval nasucho s posilovacími péry, ale jeden důstojník mu je zabavil.

Do armádního plaveckého klubu v plné polní

Naštěstí ho povolali do ÚDA alespoň na dva měsíce. Dorazil tam v plné polní, s ocelovou helmou a vojenskými bagančaty. Ostatní plavci si z něj dělali legraci, že vypadá jako „fronťák“. „Smích je přešel, když jsem vyhrál armádní závody. Jeden generál mě povýšil a druhý mi dal odznak Vzorný voják,“ vzpomíná Vítězslav Svozil. „Konec vojny jsem už strávil v ÚDA.“

Ještě jako voják zvítězil pamětník na mistrovství republiky a pronikl do reprezentace. Kvůli tatínkovu škraloupu měl ale velké problémy s výjezdem na zahraniční plavecké mítinky. Komunisté ho nepustili ani na závody do Polska, které náleželo k sovětskému bloku, stejně jako Československo. Nemohl jet ani do Skandinávie na mezistátní utkání Švédsko – Československo, ačkoliv svými výkony do národního plaveckého týmu patřil.

Do Holandska nepojedeš

„Do západní Evropy mě poprvé pustili na závody do Mnichova,“ poznamenává Vítězslav Svozil. „Přišel za mnou příslušník vojenské kontrarozvědky a řekl mi: ‚Pojedeš, ale jestli mě zklameš a z Mnichova se nevrátíš, nepomůžeš ani svému tatínkovi, ani rodině.‘“ Na závody do Holandska ale pamětník znovu nejel, přestože už čekal s ostatními na letišti. Funkcionáři mu nepřinesli pas. „Chodil jsem celý vzteky bez sebe po Václaváku a kouřil jednu cigaretu od druhé, i když mně to vůbec nechutnalo,“ prozrazuje.

Díky svým výkonům usiloval o nominaci na letní olympiádu 1956 v australském Melbourne. Původně tam měli odjet tři českoslovenští plavci a funkcionáři počítali napevno také s Vítězslavem. Avšak účast na hrách na druhém konci světa vycházela chudnoucí republiku draho, a nakonec ho proto československý olympijský výbor z výpravy vyškrtl. „Zdrtilo mě to,“ prozrazuje pamětník.

Nevzdal se a stále se řadil mezi nejlepší světové plavce na prsařských tratích. Funkcionáře v roce 1957 napadlo, že udělají závody, kde se pokusí překonat světový rekord. Vymysleli, aby plaval 1. května, tedy na komunistický Svátek práce. Pamětníkovi tvrdili, že světový rekord by mohl pomoci jemu i jeho vězněnému tatínkovi. Padesátimetrové kryté bazény ovšem v Československu ještě neexistovaly, a tak vybrali venkovní ve slovenských lázních Piešťany. Byla v něm termální voda.

Světový rekord zaplaval v dešti a sněhu

„Jenomže jaro se nějak opozdilo a prvního května v Piešťanech padal sníh s deštěm a foukal studený vítr,“ upozorňuje pamětník. „Časoměřiči, rozhodčí i trenéři stáli kolem bazénu v bundách, čepicích a šálách. Rozcvičil jsem se v malém krytém bazénku, přeběhnul jsem bosky v koupacím plášti a stoupnul jsem si na blok v dešti. No hrozné počasí. Říkal jsem si: Musím! Musím! Start. Skočil jsem do teplé vody. Výborně se mně plavalo prvních padesát metrů. A najednou zima, už to na mě trochu přišlo. Po padesátce otočím, jedu na plné pecky, musím, musím, musím! Dohmátnu. Světový rekord!“

Antonín Svozil nakonec světový rekord překonal a dohmátl na 100 metrů prsa v čase jedna minuta, dvanáct vteřin a sedm desetin. Žádný jiný český plavec nebo plavkyně již do roku 2020 světový rekord nezaplavali. Tatínek se o Vítězslavově úspěchu dozvěděl, ale oba se viděli až za rok. František Svozil si právě odpykával trest ve Rtyni v Podkrkonoší a z vězení ho vozili pracovat do černouhelných dolů.  

Pro slavného plavce měl bachař pochopení 

Pamětník přijel z Olomouce do Rtyně dřív a zazvonil u brány do vězení. Přišel dozorce a chtěl ho vyhodit, že je tam příliš brzy. Vítězslav mu o sobě řekl, že plave za Československo, bachař odešel, za čtvrt hodiny se vrátil a řekl: „Návštěvu máš povolenou dřív.“ Pamětník mohl být s tatínkem celou hodinu a celou hodinu spolu mluvili, aniž by je oddělovaly mříže.

Opravdu mu pomohlo, že zaplaval světový rekord. Dokonce mu ve vězení dovolili, aby dal tatínkovi půlku své svačiny, což se jinak nesmělo.

Koncem padesátých let totalitní režim uvolňoval okovy, jimiž svíral český a slovenský národ. Vítězslav si mohl dodělat maturitu na večerní škole a přijali ho na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Brzy však přestoupil na vysokou školu do Bratislavy, kde kromě tělocviku studoval i biologii. Známosti mezi lidmi kolem „vody“ ušetřily jeho tatínka dalších dlouhých let ve vězení.

Prokurátor měl vodní sporty rád a pomohl tatínkovi 

„Převezli ho do věznice v Leopoldově, který patřil pod Nitru, kde jeden vysoký funkcionář vodního póla dělal prokurátora,“ vzpomíná Vítězslav. Prokurátor se od něj o tatínkovi dozvěděl a prohlásil: „Půlku trestu už má za sebou, čekejte, že do roka bude doma.“ Propuštění mu zařídil dokonce dříve.

Šťastných okamžiků se dočkal také Vítězslav. Další olympiáda už mu neunikla, v Římě ji v roce 1960 uspořádali Italové. Pamětníkovi utekl postup z rozplavby až v rozřazovacím závodě mezi třemi plavci. Z Říma si přivezl domů 17. místo a hlavně krásné vzpomínky. „Olympiáda byla kouzelná, vedle krásných památek stála nová, moderní sportoviště. V olympijské vesnici jsme zažili nádherné večery,“ prohlašuje pamětník.

Plavání se věnoval dál, nicméně na olympiádu v Tokiu v roce 1964 už ve svých jedenatřiceti letech necestoval. Povedlo se mu ale vystudovat vysokou školu a poté třicet pět let učil na nynější Mendelově lesnické univerzitě v Brně. V roce 1966 odjel jako pedagog do Tuniska, kde zůstal více než dva roky a vydělal si na tehdejší dobu slušné peníze. Koupil si chalupu na Drahanské vrchovině a práce na ní se stala jeho velkým koníčkem nejen pro něj, ale i pro jeho paní. Z jejich manželství se narodili dva synové.

Zamlada plaval v zimě v teplé kalné odpadní vodě

Ještě před rokem 1989 se Vítězslav Svozil zapojil do veteránských závodů v plavání a s Josefem Kopřivou, svým dlouholetým trenérem a rovněž matematikem, vytvořili slavné bodové tabulky. Díky nim se daly přepočítávat výkony různě starých závodníků a určovat pořadí mezi nimi. Pamětník řadu veteránských závodů ve světě a v Evropě vyhrál. Ještě na začátku roku působil ve svých šestaosmdesáti letech v brněnském plaveckém klubu veteránů. „Nejstaršímu z nás je devadesát šest let a jedné plavkyni devadesát tři,“ podotýká Vítězslav Svozil. „Když jde ze šatny, zdá se, že k bazénu ani nedojde. Pak ale skočí z bloku a začne plavat kraula!“

Současným vrcholovým plavcům přeje podmínky, v nichž závodí. „Když byla za mého mládí zima, plavali jsme v Olomouci venku v teplé kalné odpadní vodě, která tekla do bazénu z továrny,“ dodává. Bez sportu si nedokázal svůj život nikdy představit a díky němu překonal mozkovou mrtvici, zhoubný nádor a zotavil se ze zranění dvou obratlů. „Sport dokáže vychovat dobré lidi,“ tvrdí Vítězslav Svozil.