Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Sýkora (* 1939)

• narodil se 24. srpna 1939 v Praze

• zažil Pražské povstání na Pankráci

• pracoval například ve Státní letecké správě, Naftových motorech a nejdéle v pražském Kovoprojektu

• srpnovou invazi i sametovou revoluci sledoval z kanceláří, které měl podnik na Václavském náměstí

Konec druhé světové války na Pankráci

Jiří Sýkora se narodil 24. srpna 1939 v Praze. Jeho otec Václav byl řidič a průvodčí tramvaje v Elektrických podnicích hl. města Prahy a matka Anna byla švadlena. Rodina bydlela na pražském Pankráci.

Jiřího otec musel během války několikrát na gestapo. Jednou to bylo, když projíždějící německou kolonu nazval „plechovou kolonou“. Zaslechl to jeden z německých cestujících, který ho nahlásil – a za několik dní se tak měl dostavit do tzv. Pečkárny. Vysvětlili mu to tam „slovně i ručně“, vzpomíná Jiří Sýkora. A poslali ho domů s tím, „ať si dává pozor na hubu.“ Podruhé zas musel na gestapo, protože příslušník SS, který jel tramvají, si odmítal koupit lístek, tak ho nakonec otec z tramvaje vyhodil. Tehdy se ale naštěstí za otce postavil generální ředitel podniku a opět byl propuštěn domů.

Na konci války bylo Jiřímu skoro šest let, a tak si už ledacos pamatuje. „Bylo to dost divoký. Měli jsme jako rodina dost štěstí, protože na tý Pankráci to nebylo veselý.“ Pamatuje si, že ještě 5. května dopoledne si hrál venku na ulici a v poledne ho ještě matka vykoupala s tím, že ho dá spát. „Pustila rádio, aby slyšela, co se děje. Otec přišel asi v půl druhý. Němci obsadili Václavské náměstí, rozestavěli tam kulomety, jen tak tak to projeli, aby se dostali do vozovny na Pankrác.“ Otec doma ale zůstal jenom chvíli, snědl polévku, vzal si krajíc chleba a šel zase pryč. Jiří s matkou se začal stěhovat do sklepa a otec se vrátil po čtvrté hodině odpoledne, což bylo velké štěstí.

„Otec měl víceméně kliku. Přes ulici postavili barikádu, většinou tam byli tramvajáci a neměli všichni zbraně. Jeden kolega mu říkal: ‚Václave, jdi domů, máš ženu, dítě, zbraň nemáš, co tady budeš dělat.‘ Takže otec odešel a oni pak všichni zařvali. Tu barikádu Němci obsadili a všechny postříleli. Vjeli s tanky nahoru. Vyhnali lidi z baráků a hnali je před sebou, takže ta barikáda se nebránila prakticky a oni je postříleli.“

Tím ale hrůza na Pankráci neskončila. „Večer pátýho května přijeli Němci, přijeli od Benešova s tankama. Přijely jednotky SS a jezdily nám po polích za barákem, doslova za zahradou, za barákem nám tam jezdily. Ale mezi ty baráky si zatím netroufly. Co udělali jednu věc, že tam byl statek, kterej obhospodařoval ty pole, jmenoval se Reitknechtka. A tam měli vyvěšenou československou vlajku. No takže ty Němci vybrali všechny muže od patnácti do těch, co tam našli nejstarší, nechali je tam, dneska blízko, tam se říkalo Moderna. […] Nechali je vykopat hrob, bylo jich asi deset nebo patnáct těch chlapů z toho statku, a všechny je postříleli.“

V pondělí 7. května se pak dozvěděli, že Němci provedou vpád mezi domy, a tak lidi začali utíkat. Rodiče se rozhodli, že se přesunou do Záběhlic, kde bydlela Jiřího teta. Když vyrazili, tak ale zjistili, že cesta je obsazená německými hlídkami. Až do 9. května tak zůstali schovaní v jednom domě ve Vršovicích. Dozvěděli se tam taky, že ženy a děti, které Němci našli schované v jejich a okolních domech, vyhnali ven před tank a začali nad ně střílet. „K smrti ty ženský s dětma vyděsili. Pak je pustili, nechali je bejt.“

Škola, vojna, zaměstnání

Jiří Sýkora začal chodit nejdříve do základní školy, poté pokračoval tři roky na střední škole. Střední škola se po školské reformě v roce 1953 nazývala tzv. jedenáctiletkou a byla obdobou gymnázia. Jiří vzpomíná, že ve třídě jich bylo asi čtyřicet čtyři, a protože to byla škola zaměřená na výuku ruštiny, učili se ji každý týden sedm hodin.

Po ukončení studií pracoval asi půl roku u Státní letecké správy, pak odešel na vojnu. Z vojny odcházel se škraloupem, který ho ještě nějaký čas provázel. Jednou si totiž z domova přivezl svázané časopisy Vpřed, ve kterých mimo jiné vycházely Rychlé šípy. Když na jejich ubikaci probíhala prohlídka, tak kromě jiných věcí byly zabaveny i Jiřího časopisy. Asi týden nato si ho zavolal velitel jednotky a vyptával se ho, kdo všechno si časopisy prohlížel. „Otevřel to na titulní stránce, tam byl Beneš. ‚Co tomu říkáte?‘ ‚No prezident Beneš.‘ Otočil jsem to, na další stránce byl Stalin. Říkám: ‚Tady máte Stalina.‘“ Nakonec žádný trest nedostal, protože časopisy nebyly na seznamu zakázané literatury, nicméně dostal nařízeno, aby je hned poslal domů. Když potom odcházel z vojny domů, objevila se kvůli tomuto incidentu jedna věta v jinak „docela hezkém“ posudku: „Nedoporučuje se styk s mládeží, zvláště ve výchovném procesu.“ Tuto větu musel v zaměstnáních několikrát vysvětlovat a nemohl kvůli ní ani přednášet o slévačině v podnikové škole.

Asi půl roku po návratu z vojny dal Jiří Sýkora výpověď u Státní letecké správy a šel pracovat do podniku ČKD – Naftové motory. Tam byl až do 1. února 1968 a pak nastoupil jako projektant do Kovoprojektu, kde zůstal až do sametové revoluce.

Pražské jaro a normalizační prověrky

„20. srpna večer v půl desátý rachot. My jsme bydleli ve Vršovicích a od Strašnic, čili od východu, lítaly letadla. A já jsem říkal: ‚To jsou, hrome, ruský bombardéry.‘ Normálně, to nebyly stíhací letadla, a lítaly dost nízko nad náma, nad těma barákama ve Vršovicích. Byly rozeznatelný ne jako letadla, ale člověk poznal, co to je za typ, co to je za model letadla. Říkal jsem: ‚Co se děje, tady nad náma lítaj, že by to byli naši, co blbnou tady, to je nějaký cvičení nebo co.‘“

Druhý den po páté hodině ráno, když vstával do práce, si pamětník zapnul rozhlas. „Teď slyším: ‚Neklaďte odpor, obsazují nás cizí armády.‘ Říkal jsem si: ‚To je nějaká hra?‘ A když jsem to pět minut poslouchal, tak jsem zjistil, že to je pravda. Že nás Rusáci obsazujou.“ Přesto vyrazil do práce, kterou měl v té době na Václavském náměstí, cestou potkával fronty před obchody. Z okna kanceláře pak s kolegy sledoval Václavské náměstí a to, jak se od Můstku vyřítily tanky. Po chvíli to v práci „zabalil“ a vyrazil domů, kde se s manželkou rozhodli, že pojedou na chatu za dcerou. Když se pak z chaty vraceli, tak je pod tzv. mostem inteligence zastavily ruské hlídky a kontrolovaly je. „To bylo velice nepříjemný,“ podotýká pamětník.

Zanedlouho začaly normalizační prověrky. „Nutili lidi, aby odsoudili jaro a souhlasili s invazí. Lidi se tak všelijak vykrucovali, měli připravený odpovědi jako jo, jako ne, aby to nějak splnili a přitom aby to neřekli tak, jak si to soudruzi přejou.“ Stejně tak se k tomu postavil i Jiří Sýkora. „Taky jsme měli připravenou nějakou šikovnou odpověď. Všichni jsme měli rodiny, všichni jsme měli děti a nikdo nechtěl bejt vyhozenej z práce.“ Navíc Jiří do práce chodil rád a projektování ho bavilo. Dokonce už v té době měli v podniku nainstalovaný počítač.

Sametová revoluce

„To bylo taky překvapení. Já jsem s tím, abych vám řekl popravdě, vůbec nepočítal,“ zamýšlí se pamětník, který v té době seděl v kanceláři v Jungmannově ulici a dělal vedoucího koncepce rozvoje. O tom, co se dělo na Národní třídě, se dozvěděl až druhý den večer po návratu z chaty. V úterý se po podniku začaly nést zvěsti, že v garážích jsou lidové milice. „Že přijely z Mostu nebo z Teplic a že jenom čekaj na pokyn. A to bylo v úterý, takže to bylo […] jednadvacátýho. Jenomže ty lidový milice potom dostaly povel, že musí jet zpátky domů. Ty přijely v noci do Prahy a rozmístili je takhle po různejch koutech tajnejch doslova, aby to Pražáci nevěděli. Jenomže to prosákne, že jo,“ vzpomíná pamětník.

S kolegy se pak Jiří Sýkora opět přesunul do kanceláří na Václavském náměstí, odkud sledovali manifestace. „Byla to taková úleva. Litoval jsem, že se toho nedočkal otec. V roce 51, 52, když jsem ještě chodil na měšťanku, mi říkal: ‚Jirko, tohle nemůže vydržet, to je proti přírodě.‘“

Z hlediska zaměstnání ale změna režimu mnoho výhod nepřinesla. Většina výrobků se vyvážela do Sovětského svazu a východních zemí a po roce 1989 tak ztratili odbytiště. „Rusko najednou přestalo odebírat, protože Gorbačov zjistil, že na to nemá peníze,“ říká pamětník. Během několika let tak pražský Kovoprojekt zkrachoval.

Pro mladé lidi Jiří Sýkora žádné motto nemá, ale vzkazuje jim jednu věc – je potřeba posuzovat lidi ne podle toho, co dělají, ale podle toho, jak se chovají v konkrétní situaci. „Každej člověk se chová podle toho, do čeho je dotlačenej. […] Spíš si uvědomte, v jaký situaci ten člověk byl.“