Marie Sýkorová

„V sobotu jdu do práce, udělám, co je třeba, poledne, najednou ředitel a předseda závodního výboru se objevili. Já hleděla. No tak pojďte. Ředitel vše obhlédl, asi neměl co vytknout, předseda závodního výboru jen hleděl do výlohy. Ředitel na mě: ‚Tak jsem slyšel, že se chcete vdávat.‘ ‚Tak na tom snad nic není,‘ řekla jsem. A teď začal. Že co si myslím, že si beru třídního nepřítele, a takové řeči a že mám do čtrnácti dnů výpověď. A takové nehoráznosti. Já jsem zírala. Já to opravdu nečekala. Potom mi řekl, že jestli se musím vdávat. To neměl říkat. Já jsem skočila, jak měl tu hvězdu na klopě, tak jsem ho za tu klopu chytla a říkám: ‚Tak to mě tedy špatně znáte za tu dobu, co tu pracuju.‘ A on řekl, že na to existují prostředky, abych si pomohla a mohla zůstat v jejich službách nadále. Já jsem s ním lomcovala a říkala, že i kdyby se mi to přihodilo, zásadně bych si takovým způsobem nepomáhala, abych mohla ve vašich službách zůstat. Já tady med nelízám, říkala jsem. Kdybyste se raději podíval do svých řad, kolik se vám za tou hvězdou skrývá darebáků, zlodějů a příživníků, a vy to nevidíte. A to se mstíte mně? Proč? Já jsem nic zlého neudělala.“

„My jsme měli třiadvacet let manželství, krátké, ale opravdové manželství. My jsme dokázali jeden druhého v těžkých chvílích podržet. Bylo se o koho opřít. My jsme vzájemně vše statečně nesli. Nejhorší pak byla etapa naše děti. To byl mazec. Protože vy už snesete, ale když vám někdo začne sahat na vaše děti, to už je moc.“

„To byl člověk, který nestál nohama pevně na zemi. On měl hlavu v oblacích. Měl hodně pochybných kamarádů. Možná tam pár mezi nimi bylo jiných, ale víc ho omotali takoví, no, divadelníci. On to myslel dobře. Měl takové to, řekla bych poetické nadšení a věřil, že by to tak mohlo být, ale na tu krutou džungli musí mít člověk ostré lokty, aby mohl vytrvat. Protože když máte postavení a moc, máte okamžitě přátele. A když o to přijdete, oni se odvrací. Málokdo zůstane.“