Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Světlana Synáková (* 1971)

• narozena 15. listopadu 1971 v Bělorečensku v Sovětském svazu

• vyrůstala na Čukotce, poté ve městě Mirnyj v republice Jakutsko

• po čase rodina přesídlila do města Tuapse v jižním Rusku

• vystudovala vysokou školu literárně-lingvistickou

• pracovala v Moskvě jako učitelka angličtiny

• u Černého moře pečovala o děti zasažené černobylskou havárií

• od 90. let žije v Brně

• pracuje jako veganská a vegetariánská šéfkuchařka

Bydlela v čukotské tundře, sibiřské tajze, u Černého moře, až se nakonec usadila v Brně. Setkala se se sovětskou komunistickou propagandou, s lidmi zasaženými černobylskou havárií i s postkomunistickou ruskou mafií. Dnes se věnuje vegetariánskému a veganskému vaření, má ráda cimbálovku a otevřenou mysl. „Chtěla bych, aby se lidi dívali více pod povrch. Aby se dostali k jádru. Chce to čas, ale je to nezbytné, jestli chceme zachránit sami sebe. Aby se lidi nepovraždili, je důležité nepodléhat davovým psychózám a dívat se na konkrétní lidi. Dívat se, jací skutečně jsou. Dát tomu čas a mít oči otevřené.“

Beton a diamanty uprostřed tajgy

Světlana Synáková, za svobodna Klešniková, se narodila 15. listopadu 1971 ve městě Belorečensk na Kubáni v tehdejším Sovětském svazu. Dědeček byl válečným veteránem, který byl během osvobození Prahy v roce 1945 sestřelen. „Přežil, ale byl hospitalizovaný. Dneska mám doma jeho medaili za osvobození Prahy.“ Její nejranější vzpomínky se vážou k Čukotce, kde strávila první tři roky svého života. „Když tundra kvete, je to jako z jiné planety. Jsou tam všechny barvy, na které si vzpomeneš. Říká se, že je to krajina, kde jsou houby vyšší než stromy, protože houby rostou nahoru a stromy se plazí po zemi.“ Z Čukotského poloostrova se ve svých třech letech s rodiči přestěhovala do jakutského města Mirnyj na Sibiři, které bylo vybudováno kvůli nálezu diamantů. „Představte si malé, betonové, budovatelské městečko uprostřed tisíců kilometrů tajgy, kam nejezdí žádný vlak, protože tam kvůli permafrostu nejdou položit koleje.“

Dětství prožila do značné míry v iluzi, že vyrůstá v nejšťastnější zemi na světě a že všichni na Západě trpí. „Bylo to velmi chytře podchycené, už od těch nejmenších dětí. V podstatě jsme žili v neustálé euforii z toho, že lidé na Západě jsou chudáci. Prostě neustálá propaganda. Teď už to vidím, ale když byl člověk v té bublině, tak neměl moc šancí podívat se na to z jiného úhlu.“ Propaganda se šířila mimo jiné vynuceným členstvím v Komsomolu nebo prostřednictvím výuky. „Ve dvanácti letech jsem uměla rozebrat a složit samopal Kalašnikov za šedesát vteřin. To jsme měli předmět ,samoobrana‘, nebo jak se to tenkrát jmenovalo. Takhle to bylo celé postavené.“ Pamatuje si také na vyprávění rodičů o událostech v roce 1968. „Rodiče byli tehdy na dovolené. Měli s sebou tranzistorák a najednou chytili nějaký signál, kde bylo slyšet něco, jako že Praha volá o pomoc. Tak si říkali, co se děje, a začali potom hledat v novinách, aby se dozvěděli, jestli tam není žádná katastrofa. Ale samozřejmě že nic nenašli. Bylo to tabu.“

Do školy v minus padesáti

Ve městě Mirnyj vedl otec záchranářský tým v diamantovém dole a matka pracovala jako učitelka ruštiny a literatury. „Slibovali za to slušné důchody a i ty platy tam byly výrazně jiné než ve zbytku Ruska.“ Tyto výhody však byly vykoupeny náročnými životními podmínkami na Sibiři. „Nějaké vitaminy, na to se tam moc nehrálo. Lidé měli k dispozici nějaké maso a zásoby z lesa. Smetana z prášku, mléko z prášku a nasolené máslo se daly koupit v obchodě. Jablka stála majlant a zásobovací letadlo přiletělo jednou za půl roku.“

Otec občas jezdíval služebně do Moskvy, a tak alespoň příležitostně rodině přilepšil dovezenou čokoládou nebo kávou, zkrátka produkty, které nebyly k dostání. Život v náročných podmínkách se však nakonec promítl do zdravotního stavu pamětnice. „Podmínky jsou tam extrémní. V minus padesáti jsme chodili do školy. A lidé tam kolikrát nechali půlku zdraví. Narodila jsem se jako churavé dítě, měla jsem náběh na křivici, pokřivené kosti kvůli nedostatku vitaminů, a trpěla jsem bolestmi.“

Vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se na základě doporučení lékařů rodina v roce 1983 přestěhovala na jih Ruska do města Tuapse na břehu Černého moře v podhůří Kavkazu. Tam Světlana dokončila školní docházku na tzv. desetiletce. Následně, ačkoliv chtěla být původně herečkou, v letech 1987–1989 vystudovala vysokou školu literárně-lingvistickou. Tou dobou stál v čele Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov, a pamětnice tak dokonce mohla studovat angličtinu.

Děti Černobylu

Jak vzpomíná na dění v Rusku po rozpadu Sovětského svazu? „To bylo jako v Itálii. Pro mého spolužáka, který od osmnácti let dělal pro mafii, si dojelo auto a rozstřílelo ho u podjezdu úplně na hadry. Tohle se dělo běžně.“ Po dokončení studií vysoké školy Světlana pracovala rok v Moskvě jako učitelka angličtiny na soukromém gymnáziu. „Tam jsem přišla o poslední iluze o novoruských podnikatelích. Přišlo mi, jako by lidský život neměl pro nikoho váhu. Rodiče těch dětí, bohatí lidé, byli spjatí s mafiánskými strukturami a já jsem po roce pochopila, že nechci mít s těmihle lidmi nic společného. Tak jsem to po roce vzdala.“

Po roční pedagogické zkušenosti v Moskvě se v roce 1994 Světlana vrátila na Kavkaz. „Dostala jsem práci jako pečovatelka v přímořském středisku pro postižené děti z Černobylu. Byly tam děti od dvanácti do šestnácti let. Například jedenáctiletý chlapeček, který měřil přes dva metry. Nebo holčička, která se narodila se všemi končetinami poškozenými. Ale byla tam i spoustu dětí, které vypadaly úplně normálně. Pak se podíváš do jejich zdravotnické karty a vidíš, že jim nic nefunguje. Většina těch dětí je dnes pravděpodobně už dávno po smrti.“

Falešní hippies v KGB 

„Já jsem patřila k poslední vlně hippies v Rusku. Setkávali jsme se s generací před námi, která to měla za totality opravdu drsné. Spousta z nich byla ve vězení nebo se uchlastala.“ Světlana vzpomíná například na to, jak v KGB působil oddíl, jehož členové si nechávali narůst dlouhé vlasy, v přestrojení se pokoušeli infiltrovat do komunity a následně vytipovávali nepřátele režimu. „K našemu kamarádovi jednou někdo dotáhl neznámého vlasatého borce. Ráno ten borec zmizel a za dva dny přišla do bytu razie, rozlámali všechny desky o koleno, našli tam zbytek trávy, a tak šel na dva roky sedět.“

Myšlenková spřízněnost s hnutím hippies nakonec dovedla Světlanu k jejímu budoucímu českému manželovi, se kterým se seznámila počátkem devadesátých let na undergroundovém festivalu v Zakarpatí, kam tehdy dorazila z Moskvy stopem. „Když jsem potom oznámila, že chci odjet, bylo to velké rodinné drama. Maminka mě s brekem varovala: ,Oni tam Rusy nenávidí!‘ A já jsem také brečela a říkala jsem: ,Mami, já si to nikdy neodpustím, když tam nepojedu.‘“ Do Česka se Světlana přestěhovala v roce 1995, o rok později se konala svatba a se svým manželem žijí dodnes (2020) v Brně.

Půlrok mlčení

S pobavením vzpomíná, jak se po příjezdu do Česka učila orientovat v neznámém prostředí. „Na každém kroku mě něco překvapovalo. Třeba to, že existuje tramvajový jízdní řád. To je neuvěřitelné! Každých pět minut tam je rozepsaných a ta tramvaj opravdu přijede!“ Začátky však byly zároveň těžké. „Chvíli seš fakt nikdo. Trvalo mi asi tři roky, než jsem začala tak nějak mluvit. První půlrok jsem jenom mlčela.“

Míru svobody tehdy, v polovině devadesátých let, vnímala v České republice jako vyšší než v Rusku. „Lidé v Rusku se topili v ekonomických problémech a nebylo tam vůbec bezpečno. Člověk se bál, čím nakrmí rodinu a jestli ho někdo po cestě z práce nezastřelí jenom proto, že se někomu nelíbí. Tady v Česku bylo na ulicích bezpečno.“ Ačkoliv má rodné Rusko ráda a nikdy na něj nezanevřela, na návštěvy tam jezdívá jen zřídka. „Je to strašně daleko, takže se tam z finančních důvodů moc nedostanu. Je to zvláštní pocit. Všechno tam dokonale znáš, ale už tam prostě moc nepatříš.“ Po přestěhování do České republiky vedla Světlana v devadesátých letech brněnské taneční studio. Zároveň měla odjakživa vztah k vaření, které studovala v českých kurzech, ale i na škole v Indii. V září 2019 vydala knihu o veganském vaření s názvem Atlas polévek a jako vegetariánská a veganská šéfkuchařka pracuje od roku 2014 dodnes.