Vojen Syrovátka

„Někdo se stal politickým vězněm, tak se s jeho rodinou nakládalo tím způsobem, že ji buď vystěhovali úplně někam jinam, do vsi nebo do pohraničí, protože vznikající velký aparát ministerstva vnitra potřeboval mnoho bytů. Takovým způsobem je získávali. Nebo když byl byt větší, tak ho rozdělili a rodina politického vězně dostala část a do druhé přišel nějaký zaměstnanec ministerstva vnitra. To byl náš případ. My jsme bydleli v Dejvicích ve čtyřpokojovém bytě, byla tam kuchyň s pokojem pro služku. Nechali nám dva pokoje, do druhých se nastěhovala jedna estébácká rodina, po čase druhá. S těmi druhými jsme vycházeli docela dobře. Měli jsme odlišné názory. Já s maminkou jsme si před nimi zvláště v době, kdy byl tatínek ve vězení, dávali pozor na pusu, ale jinak to soužití bylo normální. Maminka neměla potřebu do soužití vnášet nenávist. Když se otec vrátil z vězení, estébák, ten druhý, si musel dodělávat střední školu. Měl ohromné problémy s matematikou. Takže můj otec ho doučoval matematiku. Přitom se netajil se svými názory. Ale ten estébák si ho natolik vážil, že když po letech tatínek umřel, tak mu přišel na pohřeb.“

„Dílna, ve které jsem pracoval, to byli skoro všechno bývalí živnostníci nebo tovaryši u bývalých živnostníků, kteří byli donuceni k tomu, že museli být v závislém postavení v dílně, ačkoli všichni měli sen, že se jednou osamostatní a budou jako živnostníci pracovat sami pro sebe. Vzpomínám si na příhodu, kdy jeden z řemeslníků se hodně opil. Oni často pili. To už bylo po smrti Stalina a Gottwalda, ale stále tam na zdi visely jejich obrázky. Oni těm obrázkům říkali ‚mrtvolky‘. Ten člověk, který se opil, pozvedl zrak, uviděl mrtvolky a zmocnil se ho amok. Protože ty mrtvolky pro něj byly symbolem jeho neštěstí. On si už nakoupil nářadí, chystal se, že si pořídí živnost, a oni mu to zatrhli. Takže házel po mrtvolkách kladivem a piksle s lakem. To bylo docela dobré vystoupení.“