Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Táborský (* 1934)

• narozen 7. dubna 1934 v Olomouci

• válečná léta prožil s rodiči v Praze

• otec za války napojen na odbojovou organizaci Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD)

• po válce otec pracoval pro československou armádu

• po nástupu komunismu strýc Josef Entner z politických důvodů 15 let vězněn

• od 50. let pracoval v nakladatelství Českého geologického úřadu (ČGÚ) v Brně

• od 60. let až do revoluce v práci tajně kopíroval a vázal zakázanou literaturu

• ve spolupráci s manželkou Marií tímto způsobem vydal více než 100 nedostupných titulů

Přes den úspěšně vedl odborné vydavatelství, ve kterém po nocích tajně kopíroval a vázal zakázané knihy. Tímto způsobem se mu – ve spolupráci s manželkou Marií – podařilo namnožit více než 100 titulů. „Někdo mi dal tu knížku a já jsem říkal: ,Vrátím v pořádku zítra. Zítra to musí být ráno.‘ Tak jsem to odnesl do fachy a tam jsem to narychlo jednou zkopíroval, vždycky dvě strany naráz. To trvalo hodinu, hodinu a půl, podle tloušťky. A knížku jsem vrátil,“ vypráví Jiří Táborský.

Tak jsem k rodičům dotáhl dva Rusáky

Jiří Táborský se narodil 7. dubna 1934 v Olomouci. Na svět přišel jako Jiří Entner. „Před válkou i za války se naši jmenovali příjmením německy – Entner. I já, samozřejmě, až do kvarty. Tehdy byl po válce takový požadavek na lidi, kteří mají německé jméno, aby si ho změnili.“[1] Otec Jaroslav, armádní důstojník, za války spolupracoval s odbojovou organizací Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Dle vyprávění se podílel na akcích, které měly Němcům zamezit možnost vývoje jaderné zbraně. Dále se údajně angažoval v dopravení tzv. těžké vody – využívané právě v jaderném průmyslu – z Evropy do USA. Během válečných let žila rodina v Praze, kde Jiří nastoupil do školy. „Byl takový přípis, že ti, kteří měli dobrou čtvrtou [třídu] obecnou, nemuseli jít do páté a dělali přijímačky na gympl.“ Šlo o pražské Akademické gymnázium, „tam byl jeden kantor, který byl odbojář. Ale vedl to tam kantor, který se jmenoval Ohnesorg, a to byl nacista.“

Z válečného dění Jiří vzpomíná na atmosféru strachu v pražských ulicích v období heydrichiády: „Heydrich byl jedna z největších německých sviní. To byl opravdu příšerný chlap a snažil se ten národ úplně zdecimovat. Dělal to velmi mazaným způsobem. Třeba dělníkům, kteří pracovali v proněmecky zaměřených fabrikách, umožnil ledacos. […] A na druhou stranu tu inteligenci se snažil zlikvidovat a do značné míry se mu to dařilo.“ Navzdory nebezpečí, jaké pro rodinu představovalo otcovo působení v odboji, se Táborským nacistický teror vyhnul a s úlevou se tak dočkali konce války. „Osvobození bylo velice zajímavé, protože jsme byli v Praze a samozřejmě jsme byli nadšení, že tu Prahu osvobodili. A osvobodili ji Rusové, tak jsem tehdy k rodičům dotáhl dva Rusáky a byli u nás na bytě [smích], nějakou krátkou dobu.“

Bez titulu, ale uznávali mi to

S nástupem komunismu rodinu zasáhla tragédie, kdy tehdejší moc ve vykonstruovaném procesu odsoudila strýce, bratra otce Josefa Entnera. „Táta, velký odbojář, se snažil, aby se tomu [jeho] bráchovi nic nestalo. Ale stejně došlo k soudu. V první fázi byl odsouzený na doživotí, pak seděl 16 let.“[2] Dodejme, že – dle vyprávění – Josefa Entnera udala za smyšlenou protistátní činnost jeho druhá manželka – údajně díky tomu získala Josefův majetek. Strýc Josef si trest odpykal ve slovenském Leopoldově. A ačkoliv jej rodina mohla jednou ročně navštívit, režim vždy na poslední chvíli zasáhl. „Já jsem tam jel patnáctkrát a nikdy jsem ho neviděl. Museli jsme tam být v sedm hodin ráno. Večer jsme jeli do Bratislavy, tam jsme tři hodiny čekali, jeli jsme směrem na Trenčianskou Teplou a druhá zastávka byl ten koncentrák [Leopoldov]. Museli nás legitimovat, vylezl chlap a řekl: ,Nesplnil normu.‘

V roce 1952 složil Jiří maturitní zkoušku na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Totiž, od roku 1945 otec Jaroslav pracoval pro československou armádu a rodina se kvůli tomu musela častokrát stěhovat – Karlovy Vary, Havlíčkův Brod, Prostějov, Žilina, Olomouc. Po maturitě Jiří nastoupil na vysokoškolská studia v Brně. Po dvou ročnících jej však vyloučili. Dodnes se domnívá, že komunistům zkrátka nevyhovovala jeho příbuzenská vazba na politického vězně Josefa Entnera. Po vyloučení, v polovině padesátých let, Jiří nastoupil do práce v Českém geologickém úřadu (ČGÚ, dnes Česká geologická služba – ČGS) v Brně. Při práci neoficiálně dokončil i vysokoškolská studia geodézie. „Mohl jsem to externě dodělat, bez titulu, ale uznávali mi to jako vysokou školu. A od té doby jsem dělal reprografii, která mě držela dost dlouho.“

Féroví lidi a ti druzí

V ČGÚ měl na starosti tamní nakladatelství. To musel od základů vybudovat, zařídit tiskárnu a posléze se stal i jeho vedoucím, respektive ředitelem. „To bylo nakladatelství odborných publikací. Tam se dělaly knížky z oboru geofyziky, geologie,“ přibližuje. V ČGÚ působil až do svého odchodu do důchodu a díky svému povolání procestoval i kus světa – Polsko, Rusko, východní Německo, Maďarsko, Mongolsko. „Museli jsme navrhnout grafickou úpravu, velikost, vysadit to, celé upravit. Muselo to schválit ediční středisko nebo podle toho, kdo to měl na starosti. A pak teprve jsme to tiskli.“ Cestoval však i v rámci Československa, například do Košic pravidelně letecky. „Musel se mnou vždycky někdo letět, abych prý neutekl [smích].“

Dodejme, že aby mohl Jiří vykonávat vedoucí funkci, musel vstoupit do komunistické strany. Stalo se tak v polovině šedesátých let. „Mezi těmi lidmi [ve straně] byla řada slušných lidí, kteří by nic neudělali, neudali. A byli tam lidi, kteří nebyli v partaji, a ti byli takové svině... Takže když to někdo rozděluje na ty, co jsou v partaji a ty, co nejsou, to je blbost. To se musí rozdělit na férové lidi a na ty druhé,“ vysvětluje. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se přitom jeho členství a tím i pracovní místo ocitly v ohrožení. „Já jsem napsal, že to je strašlivá chyba, která způsobí poškození socialistického zřízení [smích]. Načež jsem dostal důtku s výstrahou. Ale nevyhodili mě.“ Zřejmě – na tehdejší dobu nezvykle – zvítězily Jiřího zkušenosti nad neloajálností k okupaci: „Snažil jsem se dělat ty knížky co nejlíp, to nikdo z těch drobných nakladatelství moc neuměl.“

Říkali si: To je chudák, on je stejně trhlej, je tam do večera

Doposud byla řeč pouze o úspěšné „oficiální“ kariéře Jiřího Táborského. Jeho předlistopadová práce s knihami však tímto nekončí. Ve vydavatelství, kterému přes den šéfoval, po večerech a nocích tajně kopíroval a vázal tituly, které byly v tehdejším Československu nedostupné. Měl k tomu dobré podmínky – profesionální zázemí i profesní postavení. „Říkali si: ,To je chudák, on je stejně trhlej, je tam do večera.‘ Protože já jsem dělal dvanáctky, ty tiskárny není možné dělat míň hodin. Tak se nikdo nedivil, když jsem v pět hodin začal něco kopírovat, nikoho to nezajímalo.“ Pro svou podzemní činnost měl navíc důvěryhodného komplice – manželku Marii, rovněž zaměstnankyni ČGÚ. „Ona je perfektní grafik. Čili dělala grafickou přípravu, pak pomáhala při sazbě. Celou dobu dělala se mnou, to byla velká výhoda.“

K zakázané literatuře se Jiří dostával porůznu. Některé tituly zprostředkoval přítel prof. PhDr. Rudolf Pečman, DrSc. (1931–2008), jiné prof. PhDr. Antonín Přidal (1935–2017) – profesoři brněnské univerzity. Další – a poměrně kuriózní – cesta vedla přes známou[3], která pracovala jako uklízečka na brněnské StB, odkud se jí dařilo zabavené tituly tajně vypůjčovat. „Ona uklízela kancelář člověka, který měl tohle na starosti. On si to třeba zamkl do skříně a ona to vždycky otevřela [smích].“ Celá akce pak proběhla například takto: „Vždycky mi někdo z těch dvou zavolal a říkal: ,Stavíš se?‘ A já říkám: ,Stavím, kde?‘ Tak jsme se domluvili kde, načež mi někdo dal tu knížku a já jsem říkal: ,Vrátím v pořádku zítra. Zítra to musí být ráno.‘ Tak jsem to odnesl do fachy a tam jsem to narychlo jednou zkopíroval, vždycky dvě strany naráz. To trvalo hodinu, hodinu a půl, podle tloušťky. A knížku jsem vrátil druhý den.“

Estébáci v podniku, to byla špatná úroveň

Jiří mnohdy nevěděl, kdo je koncovým zákazníkem jeho knih. „Po tom jsem nepátral, protože jsem věděl, že jak za války nacisti, tak i někteří pracovníci fízlů ty lidi tak dlouho mučili, až to prozradili. Ale když to člověk neví, nemůže nic prozradit. Čili některé ty podrobné věci jsem ani nechtěl vědět.“ Z podobného důvodu svou „protistátní“ činnost prováděl vždy zadarmo. „Někteří, kteří měli přístup k papíru, tak jsem od nich třeba nějaký dostal. Ale nevzal jsem – to jsem schválně udělal – nevzal jsem si za to vůbec nic, protože jsem si říkal: ,Jestli to praskne, tak ti lidi budou říkat, že jsem si tím vydělával.‘“ Tímto způsobem manželé Táborští svépomocí vydali více než sto titulů. „Kolem stovky, možná o něco více, já to nemám spočítané.“ Dodnes je má vystaveny ve své rozsáhlé knihovně. Najdeme mezi nimi např. Kunderu, Solženicyna, Seiferta, Škvoreckého. Vůbec prvním titulem z podzemní dílny Jiřího a Marie Táborských se stala – příznačně – totalitní dystopie Georga Orwella 1984.  

Sametovou revoluci prožil Jiří v Brně. „Šlo to postupně, řada věcí se měnila. […] Když vznikl ten nový systém, byl bych mohl si nakrást z toho podniku. Já jsem si nevzal ani korunu, ale taky nic nemám [smích]. Kdežto řada lidí na tom zbohatla,“ vzpomíná. Dodnes je přesvědčen, že během bezmála tří dekád, kdy zakázané knihy vydával, nepadl v nejmenší podezření. „Já jsem je [estébáky] znal, měli jsme je v podniku. Ale ti, co jsme měli v podniku, tak to byla špatná úroveň [smích].“ Do důchodu Jiří odešel v 90. letech, dodnes (2022) se však věnuje vázání akademických prací nebo restaurování knih. Za svou režimu nepohodlnou činností se na závěr ohlíží s ironií sobě vlastní: „Naštěstí se na to nepřišlo, nikomu jsem nic neukradl, nezbohatl jsem na tom a už jsem ve věkové kategorii, kdy mám před sebou jenom tu kremaci.“

 

[1] O poválečném tlaku ke změnám německých příjmení pojednává např. článek dr. Jany Matúšové K vývoji příjmení u Čechů v prvních poválečných letech (Naše řeč; Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR. K 15. 2. 2022 dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7747)

[2] Dle Spolku pro vojenská pietní místa si Josef Entner nakonec odseděl 15 let (k 15. 2. 2022 dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/29188-pametni-deska-obetem-2-svetove-valky/).

[3] Jiří Táborský si nepřeje zveřejnit její jméno.