Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolfína Tačová (* 1939)

• narozena 19. dubna 1939 v Petřkovicích u Ostravy

• s gymnastikou začala v roce 1954 v Baníku Ostrava OKD

• členkou československé reprezentace od roku 1957

• po maturitě na gymnáziu pracovala ve Vítkovických stavbách

• v roce 1959 se stala absolutní mistryní Československa v gymnastickém osmiboji

• stříbrná medailistka z mistrovství světa ve víceboji družstev 1958 a 1962

• v roce 1961 se provdala a změnila si jméno na Tkačíková, po rozvodu se vrátila k dívčímu jménu

• stříbrná medailistka ve víceboji družstev na OH roce 1960 a 1964

• po ukončení kariéry v roce 1967 se věnovala trenérské činnosti

• v letech 1981-1983 působila jako trenérka ženské reprezentace Itálie

• po listopadu 1989 se angažovala v navrácení tělocvičen sokolské obci

• v 90. letech působila na Janáčkově konzervatoři v Ostravě

• v současnosti je čestnou prezidentkou oddílu sportovní gymnastiky T. J. Sokol Moravská Ostrava 1

Olympijská medailistka Adolfína Tačová se narodila 19. dubna 1939 v Petřkovicích u Ostravy jako třetí ze čtyř dcer. Otec Ferdinand pracoval jako horník 400 metrů od domova v Dole Anselm, na kopci Landek. Jedná se o jeden z prvních dolů na Ostravsku, kde se černé uhlí těžilo od roku 1780. Matka Gertruda byla v domácnosti, kde se starala o malé hospodářství.

 

Úkryt v dole během války

Z druhé světové války si pamatuje na vlastní strach. Rodina se při náletech ukrývala na šachtě Anselm, kam musela odvést i svoji krávu. Pamětnice vypráví, jak jednou rodiče usoudili, že není nutné běžet do úkrytu, ale ona měla přesto strach. Maminka jí proto poradila, ať se schová doma pod šicí stroj. Další moment, který popisuje jako traumatický, jsou poslední dny války, kdy se rodina opět ukrývala v dole a informace o tom, co se děje venku, se dozvídala od přicházejících lidí. Po válce jim sovětští vojáci jejich krávu zabavili. Kráva však pro šestičlennou rodinu znamenala obživu a na tetinu prosbu ji vojáci nakonec rodině vrátili. Adolfína vzpomíná, že po skončení války nabrala „jiný dech“ a cítila radost ze svobody.

Odsun Němců a únor 1948

Rodiče ji do politiky nezatahovali. Na odsun Němců si pamatuje tak, že se ze dne na den „odstěhovaly“ její dvě spolužačky německého původu. Únor 1948 znamenal pro rodinu nutnost odvádět daň z hospodářství družstvu. Pamětnice zmiňuje, jak bylo nutné nakupovat vajíčka a seškrábat z nich popisky kvůli plnění plánu.

 

Radost z pohybu

Do školy začala chodit až v sedmi letech, aby tam mohla docházet se sousedčinou dcerou. Vždy ji bavil pohyb, navštěvovala místního Sokola a jednou se jí podařilo porazit celou školu včetně chlapců v běhu na krátkou vzdálenost. Po přechodu na gymnázium v roce 1954 se v rámci sportovní třídy věnovala gymnastice a tam si jí všiml trenér Miroslav Kojdecký. Když Adolfína začala chodit do Baníku Ostrava OKD, netušila, že zde stráví celý svůj sportovní život. Cvičit v sokolovně se základním vybavením nebylo vždy jednoduché a gymnasté si museli všechno sami chystat. Pamatuje si však na nadšení a touhu něco dokázat. Zmiňuje, že inspirací v odvaze jí byli kluci. Rovněž se věnovala hře na klavír, a to na žádost maminky. Po doporučení trenéra, že v Adolfíně něco je, však klavíru nechala a místo na pole mohla chodit na tréninky gymnastiky.

Gymnastice se začala věnovat naplno. Její oblíbenou disciplínou byl přeskok, nutně však musela trénovat všechny gymnastické dovednosti. Tehdejší hvězdu Evu Bosákovou měla za vzor, aniž tušila, že ji v budoucnu bude porážet. Po třech letech se dostala do československé reprezentace, odměnou za její píli bylo mistrovství Československa v roce 1958 v Bratislavě, které vyhrála Eva Bosáková, druhá skončila Věra Čáslavská a na třetím místě Adolfína Tačová. „Tehdy nastal zlom, byly jsme zařazeny do reprezentace a jely jsme do Moskvy na mistrovství světa, kde jsme získaly po letech stříbrnou medaili v soutěži družstev. Sovětský svaz byl neporazitelný.“ Pamětnice přidala také individuální úspěchy. Na mistrovství Československa 1959 v domácí Ostravě se stala absolutní mistryní ve všech disciplínách a navíc mistryní v přeskoku. Vzpomíná, že hala byla tehdy plná horníků. V přeskoku získala v následujících letech další dvě zlaté medaile. Trenéři gymnastiky své svěřenkyně motivovali vidinou olympiády, která se měla konat v roce 1960 v Římě.

 

Řím

„Najednou ten čas přišel, nebylo o čem přemýšlet, výkony jsem měla,“ popisuje očekávání z cesty na nejprestižnější sportovní událost do hlavního města Itálie. Pamětnice se tak poprvé dostala na Západ. Vzpomíná, jak si v rámci přípravy na tamní horko nechávali v nymburské tělocvičně topit, i když byl červenec. A také na učení se základních italských frází. Výprava čítala šest gymnastek, sedmá náhradnice se však výjezdu nemohla účastnit, což klidu nepřidalo. Tehdy dvacetiletá Adolfína se nečekaně dostala do finále přeskoku a nakonec z toho bylo skvělé čtvrté místo. Zpětně si myslí, že svou roli hrálo i její neznámé jméno, a proto se neumístila ještě výš. Enormním úspěchem byla stříbrná medaile v soutěži družstev. O dominanci Rusek svědčí fakt, že v individuálních disciplínách posbíraly čtrnáct z patnácti medailí. Jedinou výjimku představovalo zlato pro Evu Bosákovou za cvičení na kladině.

 

Svatba a zranění před mistrovstvím světa

Období mezi Římem a mistrovstvím světa 1962 bylo složité. Pamětnice se v roce 1961 vdala, cítila však, že jí manželské povinnosti a péče o domácnost berou energii. „Myslím, že vrcholový sportovec by měl mít myšlenky zaměřené pouze na tu věc, kterou chce splnit,“ glosuje a dodává, že se v tomto dobový standard vyvinul k lepšímu. V Tokiu soutěžila jako Adolfína Tkačíková. V roce 1966 se však rozvedla a vrátila se ke svému dívčímu příjmení Tačová.

Zpět ale k přípravě na mistrovství světa 1962. Pamětnice si zranila loket a musela se pustit do bolestivé rehabilitace. Prováděla ji sama v tělocvičně, při tréninku na bradlech však vždy ztroskotala. Mistrovství se mělo odehrát před domácím publikem, v Praze. Při nominaci bradla zkazila, ale v opravném pokusu se jí cvik podařil. Sama dodnes neví, jak se jí podařilo takto se „zmobilizovat“. I to byl rozhodující moment: „Byla jsem obtloustlá, nelíbila jsem se sama sobě a to bylo odstrašující. Řekla jsem si, tak ne! Buď budeš dělat gymnastiku pořádně, anebo nic.“ Stříbrnou medaili v soutěži družstev před domácím publikem gymnastky obhájily a pamětnice si umanula, že na olympiádu do Tokia 1964 pojede a dá se do pořádku.

 

Hora Fudži

Olympiádě v Tokiu předcházely dvoufázové tréninky, které bylo nutné skloubit s chozením do práce ve Vítkovických stavbách. „V půl šesté jsem vyrážela z Poruby,“ popisuje svou denní rutinu, „v jedenáct jsem už končila a šla na trénink.“ Dvoufázové tréninky byly i určitým odlehčením, necvičily se všechny čtyři disciplíny (přeskok, bradla, kladina, prostná), trénink byl rozložen na části. A přinesl ovoce. Adolfína Tačová vzpomíná na moment, kdy v letadle letěli kolem hory Fudži, napjatí a natěšení na další olympiádu. Osmnácté letní olympijské hry zahájil vynesením olympijské pochodně chlapec, který se narodil v den atomového bombardování v prefektuře Hirošima.

Roky dřiny se vtěsnaly do několika málo chvil. Adolfína Tačová začala volnou sestavu kladinou jako první z družstva a ještě k tomu brzy ráno. „Nemůžu vám ani říct, co jsem prožívala. Naprostou koncentraci.“ Velkou roli hrál psychologický trénink, trenérka jim doporučila, aby si před usnutím třikrát za sebou prošly sestavu bez chyby. A také pospolitost v družstvu. Reprezentantky stříbro obhájily, na nedostižné Rusky jim chyběl necelý bod! V Římě to bylo bodů deset. Na tento obrovský úspěch navázalo i dvoutýdenní turné po Japonsku, kde je na školách vítaly nadšené davy. Do Japonska se pamětnice vrátila ještě dvakrát; v roce 1965 s Věrou Čáslavskou a v roce 1974 jako trenérka a rozhodčí.

 

Zranění

Zarputilost a lásku ke gymnastice cítila pamětnice i po obhajobě olympijského stříbra. „Nechtěla jsem skončit, měla jsem pocit, že jedu dál a dál dobře,“ dodává. V roce 1966 si však zranila achilovku, následovala plastická operace pravé nohy a Adolfína cítila, jak ji všichni sportovně pohřbívají. Po další bolestivé rehabilitaci se jí do tělocvičny podařilo vrátit, mistrovství světa 1966 v Dortmundu však nestihla. S berlemi byla na místě svědkem, jak Čechoslovačky poprvé porazily Sovětský svaz. „Pobrečela jsem si, ale současně jsem byla i ráda a cítila hrdost.“

S vidinou mexické olympiády, která se měla konat v roce 1968, se pamětnice i přes limity předcházejícího zranění vrátila k tréninku. Rok před akcí dostala od trenéra Kojdeckého ultimátum: „Příští týden mi musíš ukázat stěžejní věci bez mé pomoci. Když to nedokážeš, tak si piš, že tě tvé kamarádky porazí a vyloučí z družstva.“ Pamětnice si dodnes váží, že s ní jednal na rovinu. Doma si to promyslela a rozhodla se sportovní kariéru v osmadvaceti letech ukončit. Z hlediska gymnastiky jí bylo „hodně let“. Neznamenalo to však odchod ze staré ostravské sokolovny. V trenérovi Miroslavu Kojdeckém měla podporu a stala se trenérkou. Rovněž začala studovat trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Zpětně se dívá na své rozhodnutí pozitivně, odešla neporažena.

 

Rok 1968 jako rok rekonstrukce tělocvičny

Pamětnice popisuje, že uvolnění v roce 1968 způsobené Pražským jarem šlo mimo ni. Situaci v Ostravě popisuje takto: „Byli jsme velké průmyslové město, kde se ocitla spousta brigádníků a lidí po válce, kteří přišli budovat hutě a doly. Nabízely se jim byty a režim si je získával pro sebe. Byli jsme tam hodně doleva.“ Osobně se však o politiku nezajímala a její svět tvořil sport. Rok 1968 měl být původně rokem rekonstrukce její tělocvičny.

Jedenadvacátým srpnem byla zdrcena, ráno ve čtyři hodiny ji probudily zvuky tanků, tehdy navíc bydlela sama. Zatímco kolegové se šli podívat ven, ona se snažila co nejdříve „zašít“ do tělocvičny. Její kolegyně reprezentantky čekala za necelé dva měsíce olympiáda. Věra Čáslavská se musela kvůli podpisu dokumentu Dva tisíce slov skrývat v horách, v Mexiku pak zazářila ziskem čtyř zlatých medailí a svým gestem na pódiu dala najevo protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Na tom je vidět její vnitřní síla, kterou v sobě měla,“ dodává Adolfína a z jejího vyprávění o její kolegyni je znát uznání.

 

Začátek normalizace

Adolfína na období začínající normalizace nerada vzpomíná. Všímala si podezřívavosti mezi lidmi. Sama musela chodit na prověrky do ČSTV, kde se jí každé dva roky dotazovali na politické názory. Odpovídala, že politice nechce rozumět. Musela být opatrná. „Nenechala jsem se chytit do žádné léčky, a nebylo ani třeba.“ Například s rodinou, kterou měla ve Spolkové republice Německo, se z opatrnosti během výjezdů nesetkávala, ani to nebylo možné. Nad emigrací nepřemýšlela. Měla nemocnou maminku a vystačila si s výjezdy do zahraničí, ty ji vždycky „nabily“ dopředu. Během šedesátých let ji v tělocvičně oslovili zástupci StB, ale podle svých slov je rázně odmítla. Věděla, že je kvůli výjezdům do zahraničí sledována, nikdy to však nezkoumala.

Na konci sedmdesátých let si Adolfína Tačová udělala zkoušky na mezinárodní rozhodčí. Podívala se tak znovu do Japonska i do Spojených států amerických, kde v osmdesátých letech rozhodcovala závod v newyorské Madison Square Garden. Jako rozhodčí působila do roku 2000.

 

Squadra azzura

Ráda vzpomíná na angažmá u italské gymnastické reprezentace v letech 1981 až 1983. Spolupráce vznikla na základě partnerství československé a italské gymnastické federace. Cílem bylo připravit gymnastky na mistrovství světa 1983. Adolfína našla družstvo, jež neumělo skočit přemet. Brzy se naučila italsky a první rok prožila cestováním po městech a oddílech. Našla tělocvičny ve velmi rozdílném stavu, a tak se podílela na vizi vytvořit centrum reprezentace ve Vicenze. Bruno Grandi, prezident italské federace, se za toto rozhodnutí postavil, Adolfína si dodnes pamatuje jeho slova: „Signora, jestli to nezvládnete, přijdete o hlavu a já taky.“ Tvrdá práce v novém středisku přinesla úspěchy, Italky se na mistrovství kvalifikovaly a skončily na patnáctém místě, tedy o jednu příčku výše než mužské družstvo. Po úspěšném angažmá se ráda vrátila do Ostravy, do své tělocvičny.

 

Listopad 1989

Tehdy čerstvá padesátnice se v listopadu 1989 ze sametové revoluce těšila a v okolí vnímala ohleduplnost a soudržnost. Dokonce kvůli tomu obětovala i několik tréninků a vyrazila do ulic: „Najednou jsem se divila, že je celá Ostrava plná lidí a spontánně jedeme na té vlně, Praha bývala vždycky v čele.“ Váží si, jak byl za socialismu sport dotován, ale za změnu, která před třiceti lety nastala, je vděčná. Komunistická strana se podle jejího názoru měla po roce 1989 zakázat.

 

Tajemnicí župy

Před sametovou revolucí byla Adolfína Tačová propuštěna z ČSTV a následně jí byla nabídnuta role tajemnice Sokolské župy moravskoslezské. Nově utvořená tělocvičná jednota usilovala o navrácení zestátněného majetku sokolů, tedy rovněž o starou sokolovnu, kde pamětnice celý život cvičila. Stále trénovala gymnastiku (avšak bez nároku na honorář) a v práci psala žaloby a chodila k soudům. Díky této aktivitě dnes pracuje ve „vlastním“, tělocvična totiž patří od roku 1990 pod Českou obec sokolskou a pamětnice v ní zastává roli čestné prezidentky sportovní gymnastiky. V roce 2009 obdržela cenu hejtmana za celoživotní přínos v oblasti sportu.

 

Současnost a reflexe

„Máme se snad nejlíp, co jsme se kdy měli,“ říká na závěr. Vadí jí, že ženy mají nižší penzi než muži a že stát finančně nepodporuje bývalé sportovce, kteří zemi úspěšně reprezentovali ve světě. Také ji mrzí, že se peníze staly vyšší hodnotou než čest a pravdomluvnost. Naopak se jí líbí, že dnes jsou mladé ženy sebevědomé a stávají se z nich manažerky – ženské prezidentce by se podle vlastních slov vůbec nebránila. Adolfína Tačová dodnes cvičí a jednou týdně vede skupinu žen.